Moje pravidla
Ne, Kubo, víš, že jsem ráda, že jsi přijel! paní Ivana Novotná se posadila naproti synovi, podepřela si bradu pěstmi a usmála se. Tak se mi stýskalo. Jez, jez, zlatíčko. Dát ti ještě karbanátek?
Jakub zavrtěl hlavou.
Nechutná? lekla se máma a napjala se, v obličeji se jí ztratil klidný úsměv a nahradilo ho napětí s povytaženým obočím. Vařila jsem to jako vždycky… Tatínkovi jsem říkala, že ty vepřové nejíš… Říkala jsem to! Má to nějakou pachuť?
Ivana byla rozrušená, těšila se na Jakuba, nachystala tolik jídla, jako by měl přijet celý pluk vojáků, a ona, paní Novotná, byla velitelka polní kuchyně. Musí všechny nakrmit, zahřát a pohladit. A teď zůstal syn z karbanátků rozpačitý…
Ale mami, prosím tě, zase začínáš. Je to výborné! Jen už se do mě nic nevejde.
Jakub opatrně položil vidličku na talíř, byla směšně tenká a malá v jeho obrovské ruce, upravil si ubrousek, co vypadal skoro jako dětský kapesníček. Bylo až zvláštní vidět tak velkého chlapa po boku tak drobné Ivany. To měl po tatínkovi, Ondřejovi, i ten byl pořádný kus chlapa. Vedle něj Ivana vypadala vždycky jako holčička.
Jako vždycky bylo všechno skvělé! syn se zvedl, přešel k Ivaně a pohladil ji po ramenou, jako by jí hodil na ramena teplý kabát. Okamžitě ji zalil klid a pocit bezpečí. No tak, o čem jsi to chtěla mluvit? Povídej, za chvíli musím jet. Jdeme s Libuší nakupovat, musíme koupit oblečení pro Romana.
Libuše, jak Jakub s oblibou říkal své manželce, byla pořádkumilovná, pečlivá a moc hezká žena.
Když ji Kubík poprvé spatřil na ulici, tak do ní zíral a narazil hlavou do sloupu. Otevřel si obočí, krev tekla, Libuše jen vyděšeně zírala okolo a koutkem oka sledovala rozléhající se rachot v kovovém sloupu, oči navrch hlavy, pusa dokořán. Jakub rozpačitě mnul ruku o sloupek, bál se, že ho snad ulomil…
Společně šli potom na pohotovost. Libuše, legrační, naivní mladá holka, pořád se ptala, jestli se mu netočí hlava, držela Jakuba za loket. Co měl říct? Že se mu točila, a pořádně protože u něj stála taková krása!
Vzali se. Dnes už mají syna Romana, Libuše pracuje jako logopedka, děti často docházejí za ní domů, což je pohodlné, nemusí běhat po bytech a ještě má čas postarat se o domácnost. Jakub každé ráno vyráží do práce a “háže” Romana do školy ne do kdejaké, ale do gymnázia, které Libuše vyřídila, zaměřeného pro budoucí biology. Mají se dobře, v klidu, v obětavé péči a lásce.
A proč s tebou Libuše nepřijela? ptala se paní Novotná při úklidu stolu. Dobře věděla, že má Libuše dnes dvě soukromé lekce, učí i o víkendech, ale chtěla natahovat čas, styděla se syna požádat o pomoc.
Říkal jsem ti to, dneska má dva žáky. A Roman, Kubu bavilo oslovovat syna i s druhým jménem, znělo to hrozně důstojně, má hodně úkolů. Tak co?
Chlap vzal od mámy hrníčky, opatrně jako křišťál, a naskládal je do dřezu. Objal matku a pohlédl jí do očí. Mami, neděs mě. Je něco s tátou? Proč se zavřel v pokoji a nevylejzá? Máte půjčku, někdo vás podvedl? Zastavili jste byt, ledvinu a všechny ostatní orgány? Vyhrožují vám? Nebo se objevil můj dávno ztracený dvojče, kterého nám ukradli z porodnice?
Jakub se usmíval, jak je vtipný, a celý svět byl najednou takový veselý a jarně zazvoněný.
Posadil se, hladil si vytrčené bříško a natáhl se, rozmáchnul rukama a narazil zápěstím o kuchyňskou linku. Jo… Bytík je malý, to se musí uznat. U nich s Libuší tam jsou tři prostorné pokoje, balkon, kuchyň také ne malá, pro všechny je místa dost a ještě zbývá. Byt dostali od Libuščiných příbuzných, kteří ho kdysi získali za zásluhy ve vědě a pak odjeli “na venkov”, blíž k půdě, lidem, čerstvému vzduchu. Byt darovali Libuši, na podzim jí vozili brambory, červenou řepu, zvláštní bílý topinambur a vždy nádherné astry. Jaké to byly květy! Skoro vesmír. Zářivé, chlupaté, v krásných odstínech. Astry i brambory jezdily s příležitostí v žigulíku strýce Standy, starého majitele bytu. Proč měl Standa tak rád Libuši a čím si to zasloužila, to Jakub nikdy nezjistil, ale Standu měl rád, vždy mu pomáhal s autem. Po bytě chodil v palmových kraťasech a radoval se z života.
Já bych se tě, Kubo, chtěla něco zeptat… Ivana se zhluboka nadechla, zaváhala a posunula synovi talířek s perníčky. Pamatuješ paní Marii Dvořákovou?
Kuba trochu zpozorněl, zvedl obočí.
Jasně, mami! přikývl. Perníčky krásně voněly medem, těstem, cukrovou polevou, tak si ještě nalil čaj a sebral největší perník s Hradčany.
Takže… Marušce… Totiž paní Marii napsali žádanku do vaší krajské nemocnice, má problém s očima, čeká ji operace… Přesně nevím, co jí je, ale není to jednoduché…
Jakub žvýkal a poslouchal. Pamatuje si paní Marii? Ano. Byla sousedkou na patře, moc pomáhala mamince, dohlížela na malého Kubíka při práci rodičů. Paní Marie nosila odjakživa obří kulaté brýle, oči jí v nich působily vypoukle, řasy za sklem mávaly jako motýlí křídla.
A co? zeptal se po chvíli, když máma nervózně drtila ruce a smetala drobky ze stolu.
No, nešla by na dobu léčení bydlet k vám? Nájem v Praze je drahý a hotel taky. Tam a zpět už nezvládá. Síly už nejsou… Já vím, že v baráku cizí člověk není jednoduché, ale je to jen na chvíli… Navíc mám k ní dluh, ona tě v podstatě vychovala.
Kuba dožvýkal, lokl čaje, otřel si pusu a pokrčil rameny.
No… zamručel. Sousedka teta Marie rozhodně nefigurovala v jeho aktuálních plánech; bude muset schovat na čas palmové kraťasy a Libuše nebude moct běhat po kuchyni v noční košili na čaj. A v ní je tak krásná… Ale když je třeba, tak prostě je. Vždyť jasně! Samo sebou! Kdysi ona pomáhala mně, teď já jí! usmál se Jakub, hrdý, ušlechtilý a citlivý chlap, opravdu spokojený sám se sebou. Libuše bude na něj určitě pyšná. A máma taky. Marie Dvořáková si zaslouží trochu péče na stará kolena! přidal Jakub, radostí ještě narostl.
A za oknem jako by mu nad hlavou zazářilo slunce, zablyštělo se v mámině štěstím rozzářených očích a zahrálo světlem po stěně. Z nedalekého kostela zacinkaly zvony a v srdci cosi zazpívalo.
Opravdu, Kubo? Opravdu? To je skutek! Ty jsi skutečně můj citlivý, vnímavý chlapec.
Přišla a pohladila ho po hlavě jako v dětství.
Kdyby tu teď byla Libuše, určitě by se ušklíbla, napodobila tchyni. Vždycky se trochu smála Ivanině obdivu k synovi.
Ale nebyla tam, a tak se Jakub na chvíli proměnil v malého kluka, kterého chválí ta nejdůležitější žena v jeho životě.
Jakub změkl a bezvládně složil ruce na stůl.
Jen… Jen bys to asi měl říct Libušce… špitla najednou matka. Jakub něco zamumlal o tom, že Libuše nebude mít námitek, opřel se hlavou o mámino rameno a skoro usnul; bylo mu tak teplo a útulně, byl na sebe pyšný… Tak já tedy zavolám Marii, domluvíte se…
Ivana vyklouzla z kuchyně, v pokoji zašustil novinami táta, a Jakub vytočil číslo manželky.
Libuše soustředěně poslouchala, přitom si líčila oko a chystala se na druhé.
A na jak dlouho? zeptala se konečně.
No… Cca na dva týdny. Libuško, je třeba pomáhat… Je třeba pečovat… Jakub se omlouval. Má před operací a nemá kde být.
Kubo, ale… jsou tam přece pokoje, ne? začala Libuše, ale muž ji přerušil.
Ano, ale po operaci musí na kontroly. Má jezdit hodinu a půl vlakem? Libuško, ty jsi pohostinná paní, a Marie je velmi pečlivá, milá žena. Najdete si společnou řeč a…
Víš co, Libuše povzdechla. Mně se to nepozdává. Pamatuju si ji ze svatby. Dívala se na mě z výšky, povýšeně. Nemá mě ráda, tvoje teta Marie.
Libuško, to není pravda! Má tě ráda! A s Romanem ti pomůže, vždyť…
Kubo, je mu šestnáct. Jak by mu mohla Marie pomoci? uchechtla se Libuše, natáhla pusu do rybičky, chtěla namalovat, ale rozmyslela si to.
Všem, Libuše. Je to zkušený člověk s nadhledem. Prožít život, to je taky něco! namítal Jakub. Tak co, nebude ti to vadit?
Libuše byla proti, opravdu proti, ale nahlas to neřekla, nechtěla Jakuba ranit.
Dobře. Kdy přijde? řekla suše.
Po chvilce šumu oznámil Jakub, že v neděli.
Už teď? Zítra? polekaně se rozhlédla Libuše kolem po domácím chaosu. Normální nepořádek jedné běžné rodiny, ale to nesmí cizí člověk nikdy zahlédnout!
Nikdo kromě Libuše a jejich blízkých jej nikdy neviděl. Žáci chodili pouze do kuchyně s jídelnou, kde byl velký stůl, světlo a místo. Dál nikdo nesměl. Pokud čekali návštěvu, byt procházel generálním úklidem. Libuše, jinak než její kamarádky, se za shon a špetku nepořádku vždy styděla. Snažila se vše schovat.
Ale teta Marie se bude pohybovat všude! A bude si myslet, že je Libuše špatná paní domu!..
Čisté podlahy, pořádný byt, to je i pořádek v hlavě! hučela Libušina maminka. První věc, které si host všimne, je pořádek. A ty, Libuše, jsi lajdák! Jaký ty jsi lajdák! Je to hrozné! Copak neumíš pověsit košili a sukni? Jsi přeci holka!
Libuše zavřela oči a zavrtěla hlavou, jako by maminka stála pořád vedle ní a ona, Libuše, se provinile koukala do země.
Příští týden, upřesnil Jakub.
To je ještě v pohodě natáhla žena. Jdu to říct Romanovi…
Ještě je čas doladit chaos, vydrhnout, vytřídit, přeprat, vyžehlit, vyčistit, až se všechno bude jen lesknout…
Roman zprávu o příjezdu stařenky, která byla jako chůva jeho otci už od malička, přijal lhostejně. Přijede, no a? Co má být?
Ale mami, klid! Žij v klidu a hotovo! filozofoval budoucí biolog Roman, pozoroval matčino zoufalé běhání s vysavačem a poznamenal: Tohle je naše ekosystém, tady rostem. Ona je invazní druh, co má dočasnou adaptaci. Přežije, přežije. Nepřežije, nepřežije. Prostě ať se přizpůsobí.
My nezarůstáme, Romane, ale zarůstáme! A teď vůbec nebudu mít čas… Pojď, ber druhý vysavač, pomoz! Nechci se před jejími známostmi ztrapnit. Bude si o mně říkat, kdo ví co! Ještě to poví Ivaně.
Ivana o tobě všechno ví, a stejně to moc neřeší! pokrčil Roman rameny a šel si po svém.
Libuše byla rozhozená, ale za půl hodiny už zvonil první žáček, koktající, kulatý jako knedlík, malý Ondra. Snažil se procvičit jazýček, červenal se, když Libuše chválila, a ona při tom šilhala po obýváku kde co chybí, co se neleskne…
“Okna! Ještě jsem nemyla okna!” udeřilo ji hlavou.
Okna musejí být tak čistá, aby nebylo poznat, že tam nějaké sklo je! zní přísně v hlavě máma. Čistá okna dělají dobrou hospodyni! A ty zanecháváš šmouhy…
Přijel Jakub, vytrhl Libuši od generálního úklidu a celou dobu cestou do obchodu líčil, jak je teta Marie hodná, jak se o něj starala. Libuše jen pokyvovala.
Tati, už jsme slyšeli, že přijede tvoje druhá máma. Změň téma! nevydržel Roman.
Libuše byla vděčná…
Do další neděle čas utekl tak rychle, jako by svět někdo přehodil na vyšší rychlost.
V sobotu Jakub jel pro Marii Dvořákovou, Libuše odvolala všechny hodiny a chystala se na hosta.
Roman byl poslán na stříhání, pes Gery vykoupaný a skučel radostí, okna se blyštěla podle maminčiných standardů.
Přijedeme asi kolem třetí, oznámil Jakub. Nedělej si kvůli nám těžkou hlavu. Marie má výčitky, že narušuje naši pohodu.
Jasně. Těším se. K obědu?
Na oběd Libuše naplánovala kuře, brambory, salát… Zkrátka host po česku.
Vstala v sedm, poslala Romana se psem ven a sama šla pod horkou sprchu, zpívala si: Ať mír dál zůstává s touto krajinou… Dozpívala, oblékla župan a začala si čistit zuby, když najednou zarachotil klíč v zámku. Ozval se manžel, hned nato vysoký, trochu provinile omluvný ženský hlas, Gery vesele štěkal a Roman si v pozadí povzdechl.
V zrcadle matně zahlédla, v jakém je stavu…
Tak jsme tu… hlásil Jakub, kývl na ženu, která se zubním kartáčkem a v županu sledovala, jak nese obrovský červený kufr. Za ním s ruměncem na tváři kráčela hostitelka, paní Marie Dvořáková. S nadšením Libuši skládala komplimenty, chválila byt, bylo to óda na pohodu. Jenže Libuše věděla, že je v županu, v hlavě rozcuch, kuře surové a Gery má špinavé tlapky, teď jsou špinavé i podlahy… Hotovo, je špatná paní domu. A už padají Marii koutky, jak přechází kaluž po Gerym, sleduje utíkající Libuši, ta zběsile páli do koupelny.
Tady máš svůj pokoj, otevřel dveře Jakub. Udělej si pohodlí. Já udělám něco k snědku. Jen se převleču.
Marie Dvořáková poděkovala a zavřela za ním dveře.
Co tak brzy?! sykla Libuše za paravánem. Nečekala jsem vás! Nejsem připravená! Tohle se nedělá, ztrapnil jsi mě, Kubo!
Jakub seděl na posteli, sledoval Libušin odraz v lakované skříni, kochal se jejími křivkami a rameny, jemnými rukama…
Cože? vyrušen se zeptal.
Ptám se, proč jste tak brzo? Libuše už měla šaty a aranžovala si vlasy. Zapni mi zip, prosím.
Jo… Marie má dnes už nějaké vyšetření, zapomněl jsem. Tak jsme jeli dřív, mávl rukou, chtěl ženu políbit, ta mu ale utekla.
Proč má tolik věcí? zabručela.
No… Vy ženy jste všechny nepraktické! Koroběžky, prostě…
Jakub spokojeně zažertoval…
Sedli ke snídani. Libuše usmažila volská oka, Roman viděl, že je máma zničená, namazal chleby.
Marie přišla nakonec, rozhlédla se po kuchyni. Místo nechali vedle Romana.
Dobrou chuť všem. Je u vás opravdu útulno. Libuše, nevdělovala jsem vám ke svatbě kávovou soupravu s vlčími máky?… Nebo to byla jiná nevěsta?..
Libuše pokrčila rameny. Souprava se roztříštila den po svatbě. Jakub ji upustil ze schodů. Na cáry…
Jakub žvýkal, nic o kávovém servisu nevěděl.
Asi jiná, Libuše začala dolívat kávu.
Ale mě tady táhne, Libuše, zafňukala Marie náhle. Můžu si přesednout na vaše místo?
Roman překvapeně zvedl hlavu a pohlédl na mámu. Ta rozpačitě pokrčila rameny.
Jakub narovnal ramena. On je ochránce, zařídí, aby se host měl nejlíp!
Líb, přesedni si. Není dobré, aby Marii ofouklo před operací! zvedl ženu a posunul na jiné místo, hosta usadil.
Marie najednou spustila: Jakuba jsem vychovala od mala, pořád jsme měli plné ruce práce. Jíst ale nechtěl, těžké to bylo…
Libuše se zakuckala, Roman se škodolibě usmál.
A vy, mladý muži, jděte dělat úkoly. Jakub vždy dělal úkoly hned ráno, aby měl v hlavě pořádek, Marie vstala, sklízela Romanovy talíře, pohlédla na hostitelku. Ta znovu zrudla, chtěla něco namítnout, ale rozmyslela si to.
Roman po čaji uraženě odkráčel do svého pokoje.
Marie po snídani odešla do svého pokoje a něčím tam šoupala, povolala Jakuba, aby jí přesunul televizi.
Máte tu málo knih, poznamenala, když v předsíni chystali Romana na fotbal. Chtělo by to klasiku, třeba Dostojevského. Přivezla jsem si svůj výběr. Večer si s Romanem projdeme, co zná…
Jasně, teti. Pořád jen fotbal… Vyrůstá z něj nevzdělanec! přidal se Jakub, mrkl na syna a podal mu sportovní tašku.
On věděl, že teta Marie tahá Dostojevského vždy s sebou, někde na stole v kavárně, v divadle, doma i na nočním stolku. Těžko říct, jestli ho kdy četla, ale s ním vypadá důstojně. I do nemocnice si ho vezme, aby věděli, s kým mají tu čest.
Ráno vypravili Romana i Jakuba z domu.
V kolik musíte vyrazit vy? ptala se Libuše Marie.
Ach ano. Ve dvanáct, to už bych měla být na cestě. Libuše, prosím vás, má už Roman dívku? Kuba měl už od šesté třídy spolužačky, co po něm šílely. Jeho první byla Ritka, byla jak plastelína, co jí člověk řekne, to udělá. To je správně, ne? A měli byste psa dát pryč, a botník posunout, nebo ho podřu. A vidíte! Marie se nešikovně zamotala, převrhla botník, obuv popadala. Takové boty nejsou zdravé… No nevadí. Už půjdu. Libuše, děkuji, že mě hostíte!
Marie poplácala Libuši po rameni a zmizela ve výtahu.
Libuše chvíli stála, pak bouchla dveřmi…
Mami, proč ona tu rozkazuje? I Geryho zahnala z gauče. Přitom my mu dovolujeme! bručel Roman po návratu z tréninku a hladil psa po hlavě. Ten smutně funěl.
No… Je prostě zvyklá vychovávat. Ale je to jen na chvíli, Romane. Vydrž…
Libuši bylo trapně vůči synovi i Gerymu, že přestala být paní svého domu. Ale odporovat tetě, co měnila plínky jejímu muži, by nedokázala…
Večer Marie zorganizovala na kuchyni výrobu plněných paprik, všichni dostali práci a Jakub se kolem hosta téměř klaněl.
A to nebylo vše. V pondělí Marie nastavila budík, všechny vytáhla z postele na rozcvičku.
Kdy že vás budou operovat? zeptala se po pár kolech dřepu Libuše. Marie už měla na mobilu časovač a cvičila podle systému “čtyřicetdeset”. Jen ne všichni vydrželi.
Roman zdravý životní styl vzdal a šel do školy. Jakub poctivě makal.
Ještě chvíli, Libuše! povzbuzoval ji.
… Takže, kdy budete operovaná? zopakovala Libuše.
Zítra. Zítra nastupuju. Kubo, přijdeš za mnou do nemocnice? zeptala se smutně Marie.
Vždyť to bude na dva dny, to nic není! nechápal Jakub, ale souhlasně přikývl…
Pondělí bylo hektické. Libuši padaly lekce jedna za druhou: někdo onemocněl, někdo odjel, další nechtěl jezdit k nim, domů ho nezvali.
Telefon vyzváněl, za oknem krákali havrani, Marie poslouchala v pokoji Karla Gotta. Zpíval: Když muž se ženou snídá… Marie si pobrukovala, při slově láska vždy na chvíli ztichla a usmívala se. Přes matné sklo bylo vidět, jak tančí.
Libuše se v chodbě zastavila, sledovala ji, povzdechla…
Prostě se bojí, vysvětloval Jakub. Vždycky když má strach, zpívá si Gotta. To ji uklidňuje.
Večer, když už neměla energii, zavolala si Marie Romana, chtěla s ním číst Idiotu, ale ten odmítl. Teta Marie překvapeně zírala, vyslechla vše o Idiotovi (už ho četl dávno), i o tom, co si myslí o její návštěvě. Polekaná, když Roman za sebou bouchl dveřmi, šla za Libuší. Ta po celou dobu mumlala do mobilu, v pohodě, přijede sama, už se chystala do Kobylis, malý Ondra je prý moc unavený, nemůže přijít.
Ne! vyškubla najednou Marie telefon z ruky Libuši a spustila do sluchátka: Ne, ne a ne! Jestli chcete, aby váš chlapec byl normální člověk a cvičil s špičkovou logopedkou, přivezte ho ihned! Jinak máte smůlu! Ve stáří se vám taky nevydá z únavy. Dávám vám půl hodiny! Kdo jsem? Sekretářka Libuše Novotné. Nashledanou.
Vrátila Libuši mobil a dívala se z okna. Libuše přešlapovala, těžce dýchala, a pak najednou bouchla. Roman přiběhl poslouchat.
Víte co, paní Marie? Nekecejte nám do života! Ani do mé práce! Plněné papriky si vařte doma. Je mi jedno, kolik plínek jste měnila mému muži! Dost, dost! Vládněte si doma! Čtěte si Dostojevského, sportujte, co chcete, ale ne u nás! A Gery bude ležet tam, kde to dovolím já, ne vy! A konzervy kupuju já, i když jste ráno tvrdila, že jsou nezdravé. Je to můj život, můj dům, mí žáci budu si rozhodovat sama. Přeju vám úspěšnou operaci a brzkou cestu domů. Doufám v to!
Roman tleskal, Gery zaštěkal a uličnicky strčil čumák Libuši do kolen, Marie se konečně otočila od okna a usmála.
Libuše zůstala stát v šoku. Myslela, že teď ji seřve. Ale…
No vidíš, Libuše. Nikdy se neohýbej, neponižuj. Řekni si jasné ne, když nejde o život. Jsi mi sympatická, jenom jsem měla strach, že jsi až moc měkká a slabá. Že bys radši všechno snesla, hlavně aby si někdo neřekl něco špatného… To nesmíš dopustit. Ať si myslí, co chtějí, ale ty si trvej na svém. Nechceš nechceš! To všechno zjednodušuje a přináší klid, i do duše. Buď silná, žij po svém. Ale odpusť staré… Trochu jsem to přehnala. Vždycky jsem byla provokatérka. Kuba to ví… Nedělej na mě takové oči, fakt se bojím operace! Už mi z toho hrabe… Gery, ty jsi šikovný pes, vychovaný. Pohladila Geryho. Chcete želé? Přivezla jsem skvělé jablečné želé. Romane, dáš si?
Roman obrátil oči v sloup. Už dávno věděl, že ženy jsou zvláštní, ale až tak…
Zazvonil zvonek. Přivedli Ondru na lekci. I on dostal kousek želé. Jeho maminka si Libuši odvedla stranou, omlouvala se a prosila, aby je nevyřadila ze seznamu.
Nebo mám jednat s vaší sekretářkou? zeptala se nejistě.
To není třeba. Váš klučina je v pořádku.
Libuše mrkla na sekretářku…
Večer, když Jakub s Romanem hráli na konzoli, Marie se uvelebila v křesle a vyprávěla, jaký byl Jakub malý jak ho přistihla, jak škrábe tapety, jak ho hubovala, jak se málem utopil na rybníku, když se rozběhl po tenkém ledu. Led praskl, málem by šel pod vodu, Marie na břiše dolezla, vytáhla ho, pak mu dávala horký čaj s medem…
Ta Rituška se mi stejně nikdy nelíbila, dodala nakonec Marie. Bez charakteru, tvárná… Takové nemám ráda. A ten servis mi není líto. Na štěstí se rozbil, proto žijete v takové pohodě. Kuba mě má rád, proto mi vše odpouští… Ty mi taky odpusť, Libuše. Díky za přístřeší, jsi skvělá…
Želé mizelo na talířku, za oknem tma houstla a na východě zvolna sílila oranžovorudá čára.
Musíme… zašeptala Marie. V osm už mám být tam…
Jakub posadil ženu do auta, vezl ji prázdnými ulicemi. Libuše jela s nimi, seděla u Marie, cítila, jak se třese.
Zavolám večer, řekla, když jí narovnala kabát. A nehádej se! Pak pojedeš zpátky k nám.
Marie kývla. Dobře je být chvíli s mladými, je veselo. Roman i ona jsou zajímaví, není jako Jakub až moc drzý. Ale jak on říká, je to jeho vnitřní prostředí, neměnné, ale hodné prozkoumání…
