Vedro. Kateřina
Tomáš a Lucie se vzali až dva roky po seznámení.
Ke svému štěstí šli opatrně, téměř po špičkách, zvažovali každý krok, každé slovo. Není divu v životě už narazili na to, jak city mohou klamat a láska přijde málokdy hned, a skoro nikdy není jisté, zda vydrží navždy. Snažili se pochopit, co vlastně po všech ranách a ztrátách získali a zda mohou novému citovému vztahu důvěřovat.
I Zdeňka, Tomášova maminka, zůstávala zamlklá. Nechtěla odradit synovo štěstí, když viděla, jak se změnil. Znovu se narovnal, v očích měl jiskru, na schůzky se chystal tak pilně, jako by měl hned vyrazit přímo na oddací úřad.
Tomáš seznámil Zdeňku s Lucií téměř okamžitě. Zdeňka si Lucii nedůvěřivě prohlížela, ale nenašla na ní nic, co by Tomášovi připomínalo jeho předchozí dlouholetou partnerku Lenku. Dokonce i nabídku Lucie přestěhovat se k Tomášovi před svatbou Lucie rozhodně odmítla.
Ne, Tomáši. Není to vhodné. Paní Albína mi pomohla v těžkých chvílích a moc pro mě znamená. Navíc není zdravá, potřebuje péči. Zatím nechme vše, jak je. Proč spěchat?
Tomáš nakonec souhlasil. Nebrzdilo to ale jejich vztah, spíš se jejich zásnubní období krásně natáhlo, což jim pomohlo lépe se poznat.
K Zdeňce se Lucie přestěhovala, až když už to bylo nutné, krátce před svatbou. Důvod byl smutný.
Paní Albína zemřela.
Dlouho si stěžovala na srdce. Lucie ji vodila po doktorech, pomáhala s domácností, jak mohla, ale stačilo to jen k dočasné úlevě. Jednou Lucie dorazila z práce a našla Albínu v její milované zahradní altánku, kde držela v ruce dopis od vnuka. Nechápala nejprve, co se stalo, ale když na volání neodpovídala, pochopila, že Albína už nedýchá.
Volala okamžitě sanitku, ale lékaři už jí nemohli pomoci.
Zavolala Tomášovi a synům paní Albíny, pak dlouho tiše seděla v altánku a vzpomínala, jak spolu trávily večery u přehrady, vařily marmeládu a zpívaly si na malé letní kuchyňce, jak ji Albína bez otázek přijala v době, kdy Lucie nikoho neměla a potřebovala pomoc.
Děkuji… šeptala Lucie znovu a znovu, vzdávajíc hold té, která jí nabídla ruku, když to bylo nejvíc potřeba.
Synové Albíny dorazili hned druhý den. Po vyřízení všech formalit si nejstarší Lucii odvedl stranou.
Máma chtěla, abys polovina domu patřila tobě. Chtěla, abys tady bydlela, starala se o to tu, protože my tu ani já ani bratr žít nechceme. V závěti je to jasné a jestli to přijmeš, nebudeme protestovat. Bez tebe by tady byla máma úplně sama. Jsme ti moc vděční.
Nemůžu a nechci přijmout dědictví, zavrtěla hlavou Lucie. Jste to vy, komu domu patří. Klidně se postarám, pokud bude třeba, ale dědit máte vy s bratrem. Vaše maminka vás měla moc ráda.
Vím to…
Tak to nechali být. Lucie později zajistila nové podnájemníky, kteří si dům pronajali na delší dobu, a zůstávala v kontaktu se syny Albíny, když přijížděli v létě na návštěvu.
Jedna ze snach Albíny pomohla Lucii, když se Lucie po půl roce manželství dostala do nemocnice.
Mimo dělohu. Musíte se o své zdraví vážně starat! řekl jí lékař, který ji operoval. Měla jste štěstí, že jste měla nablízku maminku! Mohlo to dopadnout mnohem hůř!
To nebyla moje maminka, spíš tchyně. Ale i tak, pravdu máte.
Měly jste už nějaké problémy?
Ano.
Pokud chcete děti, musíte to brát vážně a podstoupit vyšetření, jinak jedinou možností bude umělé oplodnění.
Rozumím…
Lucie neplakala; slzy si schovávala na jindy. Teď bylo nutné zorientovat se v situaci a začít jednat. Toužila mít s Tomášem děti, v jednu chvíli až téměř obsesivně.
Až Zdeňka vše zastavila.
Lucie, můžeme si večer promluvit? přišla za snachou, když Tomáš odjel pracovně do jiného města.
Lucie už s Tomášem bydlela samostatně, v nové menší bytě, který si po svatbě díky Tomášovým úspěchům pořídili. Zdeňka za ně byla ráda, stejně jako za to, že se s rodiči Lucie konečně smířila. Když chtěli Lucii jejím rodiče podpořit při nákupu bytu, Tomáš odmítl.
Lucie, to zvládneme sami. Vaše rodiče tu vidím rád, ale bydlení chci své ženě zajistit sám.
Lucie neprotestovala. Opatrně to vyjednala s tátou a ten Tomášovi od srdce poblahopřál.
Šikovný kluk, tvoje mamka na tebe může být pyšná!
I Zdeňka byla s rozhodnutím syna spokojená a podpořila i jejich snahu neztrácet čas s rozšiřováním rodiny.
Ale když u svého syna viděla stíny starostí na čele a snachu pobíhající po ambulancích, rozhodla se do toho šťouchout.
Lucinko, promiň, že se ptám, ale co se děje? Vím, že tě něco trápí.
Nedaří se nám to, mami svěřila se Lucie. A když nebudu moct mít děti? Tomáš se mnou zůstávat nechci, pokud mu nebudu moci dát radost ani smysl…
To je chyba, Lucie! Sama nevíš, jak moc jsi Tomášovi pomohla. Díky tobě se vrátil zpátky do života. Děti jsou nádhera, dar mezi partnery. Ale nejsou to všechno. Věř mi! Ani já jsem Tomáše s mužem neměla hned. Modlili jsme se za dítě, nic, roky jsem si myslela, že mě proto opustí. Málem jsme se rozvedli. Žila jsem v domnění, že tu jsem pro něj jen kvůli dědicovi. Ale mýlila jsem se! Nakonec jsme zjistili, že manželství je mnohem víc než rodičovství. A Tomáš je celý po otci… rozumíš?
Asi ano…
Tak nepokazte to, co máte! Vy jste si navzájem dali smysl života. Udržujte ho! Vaše láska to všechno zvládne, když ji necháte růst.
A jak jste nakonec otěhotněla vy?
Kdybych to věděla! Zdeňka se rozesmála přes slzy. Skoro do prvních kopanců jsem nevěděla, co se děje. Myslela jsem, že se mnou něco není v pořádku. Už jsme byli smířeni, že budeme prostě spolu, jak osud chce. A osud nám tenhle zázrak poslal!
Snad se ten zázrak stane i mně… povzdechla Lucie.
Zavolej si švagrové Albíny, je přece výborná lékařka! Co když ti pomůže?
Lucii bouchla do čela.
Jak jsem na to mohla zapomenout! Jistě!
A za týden už letěla do Brna na potřebná vyšetření. Tam už na ni čekali.
Za rok se narodila dvojčata.
Štěstí otevřelo dveře Lucii a Tomášovi, usadilo se u nich a nemělo v úmyslu odejít.
Netrvalo dlouho a Lucie se stala ještě maminkou holčičky, kterou s Tomášem adoptovali, když lékaři zjistili, že další vlastní dítě už mít nemohou. Rozhodnutí zrálo dlouho, ale příležitost přišla nečekaně. Tomášova bývalá spolužačka Petra právě prodělala těžkou nemoc. Vše zařídil jejich společný kamarád David.
Chudák Petra Skládáme se na léčbu v Praze, snad jí tam pomůžou.
Pošli číslo účtu.
Tomáš poslal větší obnos korun a Petra za pár dní odjela s pomocí Zdeňky do hlavního města, protože kromě staré babičky neměla nikoho. Zdeňka neváhala být s ní při dítětem.
Bohužel byla pomoc marná. Petře usnadnili jen odchod a dali jí čas pojistit budoucnost dcery.
Když poprosila, jestli by si Lucie a Tomáš nevzali její dceru, neměli to srdce odmítnout.
A tak jim přibyla dcerka.
Po nějaké době začal být jejich byt malý. Děti rostly, potřebovali větší prostor.
Zdeňka znovu zasáhla.
Tomáši, máme přece peníze stranou! Kupte si s Lucií něco většího.
Mami, co tvůj sen o penzionu? To nejde!
Tohle je můj sen! políbila vnoučátko do vlásků a ukázala na dvojčata. Co víc bych mohla chtít? Času na podnikání už nemám. Chci být tu s vnoučaty! Pomáhat vám.
Našla se prostorná, slunná, velká bytovka. Děti si hrály v pokojích na ozvěnu, Lucie se smála, jak synové učí sestru hulákat Haló!
Bereme! rozhodl Tomáš a pohladil ženu i děti.
Jediným stínem v novém bytě byla paní Kateřina, domovnice. Ta měla pocit, že rodina s tolika dětmi nemůže být v pořádku a že na ně je třeba dát pozor.
Pořád u nich někdo je. Děti běhají bosy! Malá dcerka pořád spí, když ji Lucie vozí v kočárku. Je to divné!
Možná přeháníš, Kačko. Je vedro, bosé nohy jsou zdravé. A hosti nejsou hluční ani se nenapíjejí. Tak co?
Děvčata, vy se hádáte, ale až bude pozdě! Všichni vypadají dobře, a doma kdo ví, co se děje! Nelíbí se mi! Příliš dokonalí. Lásečka všude, děcka poslouchají, byt jako z katalogu. Takové pohádky nejsou! Chci přijít na kloub, co je zač!
Sousedky byly skeptické, ale Kateřina se nedala. Vyrůstala v domě, kde disciplína v rodině byla krutým denním chlebem. Dlouho musela klečet v koutě, někdy si vysloužila rákoskou nebo musela vysypat hrách pod kolena. Doma se trpělo, navenek byla rodina příkladná. Nikdo nikdy nezasáhl, i když modřiny občas byly vidět. Celé dětství se naučila nedůvěřovat lidem.
Po dosažení dospělosti přerušila styky s rodiči i sourozenci a snažila se zapomenout. Vlastní vztah jí nevyšel rozešla se s mužem po jediné hádce kvůli nemocné fence. Sebrala si psa, odstěhovala se a žila dál bez rodiny.
Doopravdy nikoho neměla. Pečovala naposled o zláštní, tvrdohlavou babičku, která, když odešla, zanechala Kateřinin osud zcela osamělý.
Vztahům se vyhýbala, lidem nevěřila, neboť dětství jí ukázalo, že svět je plný lhostejnosti a bolesti.
Rodina Lucie a Tomáše představovala pro ni možnost napravit, co kdysi v dětství všem uniklo být bdělým strážcem rodin s dětmi.
Lucie, která zrovna seděla před domem a sledovala kluky, najednou s hrůzou zjistila, že je pozdě; musí utíkat domů, protože malá za chvilku vstane a kluci musí do kroužků a školek. Sousední nová školka už se stavěla a kluky zatím vedla na cvičení a do fotbalové školičky.
U vchodu na ni čekala Kateřina.
Zase běháte bosky? To si nemůžete dovolit pořídit lepší boty? vyjela podrážděně.
Lucie se usmála kluci měli sportovní boty za pár tisíc, přesně podle Tomášových instrukcí.
Co je na tom k smíchu?! Máš děti, o ty se má člověk starat! Krmit, obouvat, starat se! A ty nic!
Kateřina se rozčilovala, ale Lucie zůstávala v klidu, což ji rozpalovalo ještě víc.
Mami, dej paní Kateřině vodu!
Dvojčata ji hbitě vytáhla láhev z tašky a v tu chvíli Kateřině zčernalo před očima a ztratila vědomí. Sklouzla by po schodech, nebýt Lucie, která ji zachytila.
Sanitka dorazila rychle a odvezla paní do nemocnice. Když se probrala, Lucie už seděla u jejího lůžka, děti svěřila Zdeňce.
Co se mi stalo? chtěla říct Kateřina, ale jazyk ji neposlouchal, řeč byla zvláštní a vyděsila se.
Klid, Kateřino. Měla jste mrtvici, ale lékaři vás zachránili. Je horko… Ale odpočinete si a bude líp! Neplakejte, já odejdu až budete spát. Nebojte, postarám se, teď spěte.
Lucie slib dodržela. Postarala se o sousedku, o níž už dávno slyšela, že nemá vůbec nikoho. Člověk by měl být s někým, neměl by být sám.
Proč? ptala se konečně Kateřina, už trochu zřetelně.
Protože to tak má být. Člověk nemá být sám vím, jaké to je.
Odkud?
Už jsem poznala samotu. Je to špatný společník. Ale už vás nečeká. Můžete mít druhou rodinu.
Jak?
Opravdu byste si myslela, že vás teď opustím? Teď je řada na mně!
Lucie přešla její slzy. Důležité bylo jiné od té doby neviděla v jejích očích nenávist, jen smutek staré, osamělé ženy, která mohla mít děti, vnoučata, ale místo toho měla jen růže ve svém krásném předzahrádce a to, že uměla pěstovat růže, Lucii přesvědčilo, že její duše nemůže být černá.
Dva roky poté.
Lucie, nevím, jak to všechno zvládáš! Dcera je mírná, kluci nespoutaní jak hrom. Kateřina hlídala svou oblíbenkyni, Lucčinu dceru.
To nic není! Mají dvou. Ale David má čtyři! A když jsou všechny pohromadě, mám chuť zastavit čas. Jeho žena už se modlí, aby páté nebyl kluk.
Už vědí co to bude?
Ne, schovává se. Lucie se smála. David říká, že je připraven na cokoliv.
Teda, to je vedro! Kateřina si povzdechla a zadívala se na Lucii. Řekni, jsi šťastná?
Lucie se zamyslela.
Co člověk ke štěstí potřebuje? Blízké po boku? Má je. Zdraví? I to je v pořádku. Šťastné děti? To spolu s Tomášem zvládají. Znamená to, že je skutečně, absolutně a opravdově šťastná.
Ano!
Lucie se usmála a Kateřina znovu pocítila, jak její úsměv mění celý svět kolem.
A dokonce i to nekonečné horko, které sužovalo město celé léto, jako by najednou polevilo a váněk přinesl svěžest.
Život nám někdy nadělí víc, než si myslíme, i tam, kde bychom to nečekali. Stačí najít odvahu přijmout do svého světa nové lidi a štěstí se rozroste ještě víc.
