Kamenná žena
Jednoho sychravého podzimního večera přivezla sanitka do příjmu nemocnice ženu nalezenou na uliciležela v kalužích Prahou rozmáčeného sněhu, bez sil se zvednout. Saniťáci opatrně naložili velkou, zemdlenou paní do vozu, přivezli ji na Vinohrady, do příjmové ambulance.
Byla to mohutná žena v kalhotovém kostýmu, na nohou šněrovací kozačky s podpatky, decentní make-up zdůrazňoval vystouplé oči i výrazné rty, v uších těžké náušnice, na kolenou drahá kožená kabelka. Odmítla si lehnout, chtěla zůstat vzpřímená aspoň v křesle na kolečkách. Jakmile trošku nabrala dech, sepsula řidiče za cigaretový zápach a záchranáře za nešikovnost. Mladého praktikanta z učiliště okřikla, že na ni rozhodně nemá sahat.
To mi chybí, sahat na takovou zamumlal kluk, uraženě se ušklíbnul.
To zkuste, mladíku, a uvidíme, kdo na koho bude sahat! sykla paní drsně, jakoby přehodila do role inspektorky, která přišla prověřit chod nemocnice. Nakrčila nos, přitáhla kabelku pod bradu a pohledem probodávala bílou chodbu Vinohradské nemocnice.
Make-up už jí kvůli horečce stekl a nehezky vystupoval do vrásek. Popojeďte dál, tady na mě táhne! Skvělýprůvan až na kosti, rozkázala, když pokynula k zaplněné čekárně.
Recepční v bílé plášti se na ni zadívala přísně, rychle převzala standardní dokumenty a rozhodla, že paní je už nyní zcela v režii nemocnice.
Hypertenzní krize, venku omdlelahlavou nenarazila tlak stále vysoký diktoval záchranář.
No dobře, Romane, běž už. Místa tu je málo hladila mu po rameni sestřička, která byla snad jeho matka. Gábina si, i přes bolest hlavy, stihla v duchu poznamenat, že rodinu je dobré pomáhat někam dostat.
Cítila, jak jí povolují paže, kabelka by se jí skutálela na zem a už by ji nezvedla. Byla slabá, jazyk v ústech měl suchý a nateklýstrašně potřebovala napít.
Prosím, vodu zašeptala spíš do prázdna, hlas ale její zanikl v chaosu čekárny. Kolem proudili příbuzní, tlačili proležené příbuzné na vozících, lékaři spěchali, nakláněli stetoskopy, podepisovali papíry. Všichni začali být pro Gábi neviditelní.
Kde je Baranová? Baranová která? volala najednou některá ze sester.
Tady, odpověděla klidně, a pak hlasitěji: Tady.
Tady máte kelímek, toaleta tam, potom na krev. Svlékněte už tu čepici, nejsme na severním pólu!
Až teď si vzpomněla, že na hlavě ještě má mohutnou čelenku z beránka. Proto se potila a pálila ji hlava tak, až se jí dělalo nevolno.
Bezmyšlenkovitě kabelku narvala do přeplněné kožené tašky. Přece nebude v nemocnici dlouhotrochu se jí uleví a pojedou domů. Gábina, majitelka stavební firmy zaměřené na eurookna, nemá na ležení ani čas, ani náladu. Objednávky, smlouvy, faktury práce až nad hlavu!
Seděla s kelímkem od sestřičky, zatímco se kolem míhaly cizí tváře. Byla vždy velká, statná, jak říkávala její máma. Už jako batole byla pořádný kus dítěte. A jakou má nohu, divily se prodavačky, když jí maminka sháněla nové boty. Po otci, recesistovi, silákovi českých luhů a hájů.
Jenže táta odešel příliš brzyrakovina ho sežrala ve chvíli, kdy měla Gábina pouhých osm let.
Od mala se styděla za svou mohutnost, byla v kolektivu vždy Goliáš; v kolektivu vrstevníků v mateřské školce, později ve škole. Upřímně uvolněná se cítila až při sportu. Atletikavrh koulí, diskto bylo ono. Tam nebyla podivín, spíš opora týmu. I životní karamboly přežila lépe, protože věřila ve vlastní sílu, byť tělesnou. Po studiu už se nikdy nevěnovala kolektivním veselostem, byla zvyklá být sama.
Po revoluci, jak se rozjela privatizace a podnikání, dala dokupy partu zednických kamarádů a pustila se do podnikání ve stavebnictví. Často ji považovali za chlapa, smáli se s ní, nikdo jí nic neodpustilale měla respekt. Byla přísná a přímá, nikoli však hrubá.
Lidé jí začali říkat kamenná bába.
Když založila firmu Okenní Svět, pronikla do problematiky eurooken tak, že byla respektována. S podřízenými se nemazlila, ale byli za ní jako za zdí.
Všechno o každém věděla, uměla (ač nerada) zasáhnout do rodinných trablů, pomoci dceři svého kolegy, objednala dary, zařídila dovolenou. Do nového roku nikdy Sněhurku nehrála, na svou postavu si potrpěla a cítila, že by to bylo směšné. Všechno řešila po svémani jemné, ani vřelé, ale účinně. Obyčejná něha jí nikdy nebyla vlastní.
Kamenná bába neubližovala, zato nedělala kompromisy. Pokud někoho propouštěla, měla vždy variantu, jak mu pomoci jinde.
Tyran? Spíš mašina, lokomotiva tlačící vagonhlavní, odolný, bez slitování, nikdy nevybočující z kolejí. Jediný vagon, který nikdy nenechala vyklopit, byl syn Jan. Kvůli synovi táhla firmu i sama sebe.
Kdo takovou sílu nevydržel, šel. Ale většina vydržela, protože práce nebyla a stárnout nechtěli. Gábina kolem sebe soustředila malý fanatický kmen loajálních.
Na ty teď spoléhá, když leží v nemocnicisnad nepromeškají zakázky!
Co to je? Já nikam s tím kelímkem nejdu! Mám vysoký tlak, patřím do postele. Číst neumíte? křikla najednou na sestřičku, až se ohlédl i nějaký muž v pytlovité bundě a s obvazem na hlavě. Zvedl kelímek ze země: Chceš, udělám to za tebe, když mi dáš šálu
Pomoz si sám! odbývá Gábina vytrvalekopla do vozíčku tak, až narazil do zdi a udělal dvě drobné rýhy.
Paní! Nechte toho! Tady jsme to teprve vymalovali!, supěla další sestra. Světlo! Pošlete ji dál!
Já žádný světlo, svá, odcházím. Jaká že je adresa tý vaší ošetřovny? zvedá se Gábina. Taxi si zavolám. Kde mám mobil…
Kam byste šla? Zůstaňte! Doktor vás prohlédne a pojedete!
Ale Gábina už vytáčí telefon. Honzo, dej mi syna!, říká přísně do mobilu. Já vím, ale mám v nemocnici pracovní schůzku. Potřebuju Jana.
Nechce křičet, vždycky stručně vysvětlí situaci. Jde o život, musí přijít.
Snacha Eva mezitím odchází, ťuká na dveře koupelny: Honzo? Mamka volala. Je v nemocnici.
Nic se neděje, začal jsem se sprchovat! Po deseti minutách přijdu! zavrčel Jan, spustil znovu vodu.
Kdysi Jan na mámu čekal od rána do večera, nedočkal se často nikdy. Ona zařizovala zakázky, stěhovala s prací i syna. Okna měnila ve škole, v bytě, na chatě přátelům. Řídila a vše krotila.
Doma nebyla. Nepomáhala. Školní úkoly opravovala, Andreji moudra, proč musí dřít na jedničky. O lásce však nemluvila nikdy.
Nemiluje mě! Jen povinnost, dospěl Jan k závěru v 19 letech. Ano, vyvedla ho ze školy, naučila, dala do startu všechnoale ne lásku. To věděl jistě.
Gábina slyší, že Eva slíbila Janovu odpověď za deset minut.
Teď, na dotaz kdo jste, už mohla upřímně říci: Nikdo. Jsem svá. Syn zavolá, až bude čas. Snacha žvýká žvýkačku, bojí se, že s ní zůstanu. Nikdo. Vlastní. Tak je to lepší.
Gábina se zvedla, opřela o zeď. Vozík ujede, nohy povolí; sklátila se na zem. Po podlahových kachlích se kutálela kelímek, drahá kožená taška se vysypala a kožešinová čepice jí padla k tváři jako polštář.
Dopr, to je teda zaklel muž s obvazem, zvedl ji a potichu jí vzal z kapsy peněženku i prsten.
Zdál se Gábině povědomý, ale nemohla si vzpomenout.
Něco v sobě necítila. Dýchala těžce, hlavou jí znělo: Držte se pravé strany, držte se pravé strany
Obvykle jezdila do práce autem. Měla osobního řidiče, Romana Gáboríka, věrného a spolehlivého. Každé ráno v sedm třicet stál pod Žižkovem, otevřel dveře, upravil jí kabát, pustil Jiřího Maláska z rádiaroky stejný rituál. Za to vše byla štědrá, nikdy se neštítila zavolat ho v noci, když musela do Brna řešit reklamaci.
Dnes ale Romana naboural popelář. Gábo, zavoláme taxi? navrhoval Roman.
Ne, dojedu metrem. Zařiď pojistku, pak mi přines doklady. Rozhlásila všechno klidně, i když už ráno jí nebylo dobře. Starala se spíš o to, jak vypadá její firma než vlastní zdraví.
Na metru tlačil dav v obou směrech. Nápis na stanici: Stůjte u pravého pásu. Gábina poslouchala, držela se pravé strany, aby ji ušlapaní studenti nezvedli ze země.
Pak už přišlo přijímací vyšetření, měření, injekce a převoz do pokoje na třetím patře. Z okna nebyl slyšet ani pražský ruch, jen tlumené zvuky starých tramvají.
Vzpomněla si, jak někdy před lety koupila ve starém Tuzexu světelný řetěz pro Jana. Šla pro něj do školky, snažila se odměnit svého kluka nějakou maličkostí, když už s ním tolik nežila. Jenže řetěz doma nefungovalradost vystřídalo zklamání, kluk byl nemocný a do školky už zpátky zrovna nešel.
Teď někdo rozvěsil takovou girlandu na nebi nad Prahouale Gábinina lampička už nebliká, je nutné ji opravit
Do pokoje vstoupila sestřička v růžovém, malá, hubená: Neotvírejte oči, sundám vám řasenku, aby vás nepálily.
Jemná, mokrá vata na tvářích Připomnělo jí to maminku. Maminka je dávno po smrti a Gábina jí na podzim objednala úpravu hrobu, posypala nezapomínky. Najednou jí bylo do breku, i když nikdy nebrečívala. Nechala se pohladit po tváři, poprvé za roky.
Nechte, proč já se vyspím, pak se umyju sama
Klid, potřebujete odpočinek. Teď jsou oči čisté.
Chtěla zaplatit, ale peněženka byla pryč, vzlykla. Znovu jí někdo okradlnaposledy se to stalo kdysi v metru, když přišla o fotku syna i o jeden československý desetník, talisman. Tenkrát sedla na lavičku a brečela, velká, silná ženská v copech.
Teď to bylo stejné. Jemnost jí dělala slabou.
Sestřička ji utěšila: Teď ležte, přinesu tlakoměr.
A Gábina upadla do polospánku, unavená, měkká.
Jan zapomněl po sprše, kde má matku. Eva zkoušela volat, marně. Mysli na ni, našlapovala, Jan mávl: Ta má vždycky všechno pod kontrolou, možná už má vlastní pokoj i lékaře. Neřeš.
Pohodlně se rozvalil na sedačce, pustil si zápas v televizi, popíjel pivo a loupal arašídy vždyť televizi mu koupila mamka, ona řešila jejich standard.
Eva telefonuje znovu, nakonec z nemocnice zjistí, že tchyně Gábina je na interně.
Přineste jí pohodlné oblečení na spaní, košili, svetr, má u nás zimu, říká jí někdo v telefonu.
Eva vezme klíče od matčina bytu a tiše odchází.
Gábina ráno procitne, slyší cvakání šálkůje nový den. Někdo hledá Baranovou.
Tady, já jsem Baranová, hlásí Gábina, rozcuchaná sedá na posteli vedle starých bílých nemocničních tlačíků. Plandavý nemocniční župan, boty pod postelí.
Sestřička ji píchne do žíly a Gábina, bez vší síly, odejde do chodby odbavit pracovní telefon.
Přesvědčí kolegy, že je na nemocenské, že zástupci jsou tady od toho, jinak si bude muset najít nové lidi. Kdo to neunesl, zavěsil. A Gábina se sesula, ramena povadne. Obyčejná těžká nemocná žena, ne šéfka s širokým hřbetem.
Dostává služební župan, podívá se do zrcadlarozmazaná řasenka, vlasy trčí všude.
Tři nehty zlomené, bolí i dotyk.
Zjišťuje, že sestřička je stará známá. Nenapadla mě, prosím… Katko!
Ano, je to Katka! Připomene jí, jak kdysi ležely spolu v nemocnici, když šla Gábina na potrat. Když byla mladá, věřila slibům, tělo jí bylo na obtíž, jeho zvědavost ji zničila. Jen Katka jí zůstala oporou, hladila, říkala, že jsi krásná, srdce máš velké, svět je plný zlých lidí, těch se neboj.
A Gábina vzpomněla, až usedavě přikývla.
Katka mezitím povídá o svých dcerách a vnoučatech, o muži ani nepromluví.
Chci být silná pro sebe syn mě už nepotřebuje. Vždy jsem chránila ostatní, ale kdo ochrání mě? Gábina už i spolknout další slova musí, protože začal vizita.
Zpátky na pokoji. Sousedka Zina u okna zvykne chroupat vanilkové sucharyje nervózní, má muže na JIPce. Gábina hned běží do jídelny, nosí vroucí čaj. Musíte zapít. Je to na nervy úplně vás chápu.
Zina kývá, upíjí. Jste hodná, povídá.
Dveře do pokoje se otevírají, vchází Eva s taškami a vtipně vykasanými návleky na botách.
Já volám a volám! Přinesla jsem vám pžamu, svetr, hygienu, něco sladkého, kávu, co máte ráda. Povlečení i podprsenku jsem nechala doma, to by taška neunesla, vyjmenovává, staví tašky opatrně u postele.
Gábina je jejím pevným, vysokým stánkem, třesoucí se hřeben nad čelem jí zavibruje. Poprvé po dlouhé době se jí zatřese brada. Eva si všimne: Ale no tak, oblčte se a jdu za doktorem!
A tak Gábina stojí, dívá se na své věci a začíná vnímat v sobě změnuthe dříve rozbitý život se začíná pomalu slepovat.
Až navečer jí přinesou zpět ukradenou peněženku a prsten. Ten pán byl povědomý Bureš, bývalý atlet v oddíle, v mládí ji hladil po zádech a lhal, že je krásná. On zemřel, ona žije.
Není kamenná. Je živá, jen se musela naučit žít bez radosti. A teď to bude jinakmá kolem sebe Katku, Zinu, Evu vnučka už je aspoň na ultrazvuku. Práce je pořád dost. A nezapoměnky se na podzim musí sázetod toho tu je.
Nic od něj nečekej, Evo. Ale miluj ho a říkej mu to. Já jsem to neuměla, a teď mě to mrzí. Žena musí někoho milovat, jinak zkamení.
Eva přikývla. Ne, Gábina Baranová není kamenná. Je křehká, v hloubi něžná a slabá, a kdysi přišla na svět, zabasovala jako silná ženaale stejně může brečet jako holčička.
