Vypni plyn, hlavně vypni plyn přesně to jsem udělala, jakmile mi pod nosem začal bublat hrnec s bramboračkou. Měla jsem takový ten nepříjemný pocit v břiše, jaký máš, když tušíš, že přijde bouřka.
Martine, co se děje? zeptala jsem se klidně, i když jsem tušila, že to nebude nic dobrého.
Nic se neděje, zabručel Martin. Jenom už tady nebydlíš. Byt je můj, auto je moje, chata je moje. A ty odejdeš tak, jak jsi přišla.
Říkal to naprosto klidně, až mě mrazilo. Po čtrnácti letech manželství mě vyhazoval jak cizího psa.
To myslíš vážně?
Naprosto, pronesl ledově.
Na chvíli jsme oba zmlkli. Přistihla jsem se, že se štípu do ruky, jestli to všechno není zlý sen.
Řekneš mi aspoň, čím jsem ti tak ublížila? ptala jsem se.
Ničím. Jenom potkal jsem někoho jiného. Podávám žádost o rozvod.
Podlomila se mi kolena, sedla jsem si. Tělo to pochopilo dřív než hlava. Martin stál opřený o lavici a najednou mi připomínal nafoukaně naštvaného puštíka.
Martine, pojď to aspoň slušně probrat. Jsme spolu čtrnáct let
Není co řešit! utřel mě hned. Nestartuj mi zase s těma čtrnácti lety. Eliška dcera pana ředitele. Prostě mám jasno,
Eliška. Dvacet šest, krásná, Instagram má narvaný sledujícími Potkala jsem ji jednou na firemním večírku, kde si fotila večeři, než ji vůbec ochutnala a pak olízla lžičku před kamerou.
A teď balí Martina. On je ochotný se s ní oženit jen kvůli kariéře. Ne z lásky, ale protože je to výhodné.
A co začala jsem.
Žádný a co! Nic nemáš. Všechno je napsané na mě. Celých těch čtrnáct let ses jen vezla na mém krku, tak dost!
Říkal to, jako bych byla nějaký parazit. Přitom jsem pro něj makala ve firmě, dokud mě neprosil, ať zůstanu doma. Vedla jsem domácnost i jeho život. Ale teď to bylo jedno. Rozhodl se. Game over.
Co mám teď dělat? Přemýšlela jsem. Neměla jsem spoření, ani možnost ubytování u kamarádek. Neměla jsem ani polštář navíc. Ale byla tady máma.
Ten večer jsem jí zavolala. Všichni jí říkají paní Marie Novotná dokonce často i já a hned na první zvonění byla na příjmu.
Mami, můžu přijet? zeptala jsem se.
Přijeď, řekla jenom.
Bez otázek, jasná jak facka. Máma byla vždycky akční nejdřív činy, pak kecy.
Její vesnice byla 120 kilometrů od Prahy. Náš rodinný domek s modrými okny nebyl sice z nejnovějších, ale držel poctivě pohromadě. Pod starými okny rostla divoká jabloň, která každé léto zasypala dvorek trpkými jablky, která nikdo nechtěl.
Máma mě vítala ve svém věčném zástěře s kopretinami, nasmála mě do náruče, provoněná těstem a rybízem, a táhla mě rovnou do kuchyně.
Tak povídej, sedly jsme si, a já jí vyklopila všecko. Jak přišel, jak mi dal tři dny, jak řekl, že má Elišku. Máma mlčela, jen poslouchala.
Takže odejdeš tak, jak jsi přišla, řekla nakonec.
Jo.
A co půjčovna?
Půjčovna? nechápala jsem.
Autopůjčovna. Šibalsky se usmála: A parkoviště na Tomanově. Však je to napsané na mě, zapomněla jsi?
Fakt jsem na to nemyslela. Martin jako státní úředník nesměl mít podnikání, tak vše napsal na tchyni na vesnickou mámu, která podle něj nerozezná dluh od úvěru.
Máma vyhrabala šanon z komody: Víš, já jsem účetní, Hanko. Čtyřicet let jsem makala na městském úřadě. Myslíš, že jsem nevěděla, co podepisuju?
Rozložila na stůl papíry smlouvy, plné moci, výpisy, všechno nádherně přehledné. Bylo z toho jasné, komu co patří.
Tak. Plnou moc ruším hned zítra, prohlásila máma. Pojedeme do města a všechno zařídíme.
Další týden byl jak v mlze. Máma všechno udělala s klidem a rozvahou. Nejprve zrušila plnou moc, pak zašla do banky a zablokovala Martinovi přístup ke všem účtům. Navíc pro jistotu prošla vše se starým spolužákem, teď advokátem. Já si přestěhovala věci a bydlela u mámy.
Martin zatím podal žádost o rozvod. Volal mi každý den a chtěl, ať podepíšu papíry.
Podepíšu, Martine, určitě, říkala jsem. Ale ještě ne.
Kdy teda?
Příští týden.
Byl naštvaný, ale souhlasil. Měl jinou práci přípravy na svatbu s Eliškou, objednávání prstýnků, rezervace restaurace Máma mě utěšovala: Ať utrácí, aspoň nás všechny pobaví.
Zájemce na podnik se našel sám soused, co měl vedle svůj autoservis, chtěl rozšířit podnikání. Máma dokázala smlouvat, až jsem se divila, jak se dá v pětašedesáti pořád navýšit cena. Ale když člověk dřel na úřadě musel se umět prosadit.
Ve čtvrtek bylo podepsáno, v pátek dopoledne peníze na účtu.
Martin se to dozvěděl v sobotu.
Přijel bez ohlášky, vrazil do dvora a praštil brankou o plot, až si slepice u sousedů málem vyhrabaly nohy. Máma zrovna sbírala jablka na koláč.
To si děláte srandu?! hulákal, až se třásl vztekem.
Co si děláme? máma odpověděla klidně.
To je všechno moje! Já vás obě pošlu do!
A za co, Martine? otočila se máma a dál vysypávala jablka do košíku. Že jsem prodala svůj majetek?
Jak svůj?
Všechny papíry mám, Martine. Můžeš si to ověřit.
Já vás šel na ni.
Co? Že mi vyhrožuješ? otočila se, podívala se mu do očí a kývla na mě. Před svědkem?
Vytáhla mobil a mávala mu s ním před nosem.
Tady mám všechno nahrané, milý zetě. Od začátku do konce.
Martin ztichl. Byl úředník a dobře věděl, co znamená nesprávně pronesené slovo.
Neměla jsi právo
Měla, strčila máma mobil do kapsy. Je to moje, podle zákona. A tys neměl nikoho podceňovat. Kdo koho využíval, Martine?
Za deset minut byl ten chudák pryč.
Za měsíc ho vyhodili z práce. Pan ředitel, tedy jeho tchán-ne-tchán, totiž nerad prohrával. A Eliška? Ta šla za nějakého krajského zastupitele, říká se.
My s mámou bydlíme pořád na vsi. Máme nové plastové okna, nový plot a slušné auto. Martina jsem od té doby neviděla a víš co? Je mi to úplně jedno. Jak si kdo ustele
Co říkáš na pohotovost mojí mámy? Dej vědět, jak bys to v takové situaci řešil ty!
