Šla jsem k lékaři, když už se ta bolest v hlavě rozlézala jako mlha po krajině. Tři dny jsem bloudila mezi stíny migrény, která se mi stáčela kolem spánků a rozmačkávala tablety jako drobky od pekaře naprosto k ničemu. V noci jsem nezamhouřila oka a myslela, že už nikdy neusnu, že spánek odplachtil na Vltavu mezi labutě.
Nejhorší bylo, že jsem se nechala zlákat svítícím displejem a ponořila se do hlubokého jezera internetu, kde se ve výsledcích vyhledávání točily otázky: Jak poznat migrénu od nádoru na mozku? Mezi šílenými články jsem si připadala jako rybář čekající na horor. Pořádně jsem začala pochybovat, jestli nemám rovnou zamířit k pohřební službě, ne do polikliniky.
Vzpomněla jsem si na postavu Jeronýma z knížky Tři muži ve člunu, jak si otevřel lékařskou encyklopedii a během pár stránek našel všechny nemoci světa (kromě poporodní horečky). I já, s nosem zabořeným v mobilu, stihla přes noc vystudovat internu, neurologii, cévní medicínu i něco navíc. Rozpoznala jsem u sebe nejen migrénu, ale i všechny smrtelné choroby od Aše až po Břeclav.
Ráno jsem si řekla: Konec hrdinství! Zítra se vleču k doktorovi! Před ordinací v Praze mě čekala dlouhá fronta a zvláštně milý rozhovor s paní v šátku.
Pila jste? zeptala se mě náhle, jako by házela drobet chleba kaprům.
Cože? zmateně jsem zamrkala.
No včera jste něco pila?
Ale ne, nepila jsem vůbec, urazila jsem se jako princezna v pohádce.
Mhm, máte takové ty červené oči, víte, jako když člověk ráno hledá rohlíky po tahu
Někdy mám pocit, že chodím k psychologovi, abych se naučila komunikovat s lidmi, kteří potřebují psychologa mnohem zoufaleji než já.
Děkuju vám, procedila jsem mezi zuby. Za starost.
Vpadla jsem do ordinace. Se stejnou vážností jako moderátor v Národním divadle jsem vyjmenovala všechny příznaky. Jako třešinka na dortu se skvěla zmínka o mých rudých očích, připomínajících dvě české višně.
Jako bych pila, a přitom jsem nepila, zabrušela jsem na lékařku.
Podívala se mi do očí a pokrčila rameny: Máte úplně normální oči. Nemyslete na hlouposti.
Hmmm. Někteří by tedy fakt měli brát doporučení k psychologovi, a ne já.
Změřila mi tlak, puls, že prý saturovaná. Vyptávala se odpovídala jsem, ale podle toho, co si psala, mi bylo jasné, že veselý obrázek z toho nekreslíme. Spíš něco docela chmurného ale ne nádor, snad.
Co kdybychom udělali magnetickou rezonanci? Zaplatím klidně penězi, nebo i zlatem, nebo klidně večeří v Lokálu, navrhla jsem, protože na internetu to psali jasně: jedině magnetická rezonance zachrání český národ.
Klid, nemalujte čerty na zeď. Nejprve vyšetříme cévy, uděláme testy a pak, když bude hůř, tak
Ta noční internetová pouť mi přišla nekonečná, měli tam všechno i to, že jsem za čtyřicet let života stvořila dvě děti a deset knih. Nevěděla jsem, jestli je to málo nebo moc. Děti jsou přece ještě malé, nedokončené modely stavebnice Merkur. Knížky taky ne bez chyb v nové jsem už na šestnácté straně našla překlep! A těch nedovychovaných editorů…
Doma jsem se po lékařce vlekla jako sníh po starém sídlišti. Cestou jsem vyzvedla děti ze školky, koupila ty předepsané prášky za pár set korun českých a doma jsem padla jak padlý slavík do postele.
Děti na mě pokukovaly.
Mami, máš něco k jídlu?
Mám ale musí se to nejdřív udělat, sípe moje hrdlo. Ta migréna už není krutá, jen jsem prázdná jako vymetená malostranská ulička po západu slunce.
Daneček převzal velení. Uvařil míchaná vejce, ohřál makaróny, nakrmil Barunku a zeptal se: Mám ti, mami, přinést večeři až do postele?
Byla jsem dojatá a měla dojem, že mi narostlo srdce až za Karlův most. Ne, zlato moje, já pak vstanu a najím se. Jsi skvělý kluk.
Tak aspoň ovoce, povídá, a nese mi talířek: Tohle je kiwi. Má víc vitamínu C než pomeranč. Tady máš i jablko je v něm železo, a mandarinka pro radost. Jinak by shnila.
Roztékala jsem se pýchou jak zmrzlina na Letné.
Pak se Dan rozhodl jít do obchodu.
Kam jdeš?
Došly granule pro kočku, odvětil.
A kup i nanuka! hulákala Barča. Mně už taky došel krmný návod
Dcerka se přiřítila do ložnice s celou parádou v brýlích po dědovi, v županu, a kufříkem plným dětských lékařských hraček.
Tak paní pacientko, zahajuji léčbu.
Nazývej mě maminkou, ne pacientkou…
Nejdřív se uzdrav, pak budeš zas máma. Otevři pusu.
Otevřela jsem. Vy jste jedli kiwi? A mě jste nepozvali?
No dejte si, je tu pro všechny, smála jsem se a podávala jí talířek.
Já už nechci, jedla jsem vaječinu. Čekám na nanuk. Tak vás teď poslechnu zavěsila si růžový fonendoskop.
Knížku na dobrou noc s tebou hraji já, a ty mě večer nikdy neposloucháš
V duchu nastražím uši.
Ojoj, vy moc povídáte i běháte za dětmi. Předepisuji vám injekci a nanuk. Ale jen pokud Dan koupí pro všechny. Kdo se nezeptal, ten nedostane.
Takže se se mnou o léčivý vanilkový nanuk nepodělíš?
Barča mi místo odpovědi vrazí plastovou injekci do stehna.
Jau! směju se.
Tak to má být, jinak byste se neuzdravila.
A víte, že už mi fakt bylo lépe. A po nanuku pro všechny? Ten byl zázračný bolest z hlavy odplavala do Nuselského potoka. Oči už nebyly rudé, ale modré jako české nebe.
Ještě chvíli jsem hrála nemocnou mamku a pohádku četl Dan. Barča sáhla po cyklopedii.
To je encyklopedie pro cyklopy, zavtipkoval Dan.
Četli o Saturnu, potom o dinosaurech a nakonec o mléčných zubech. Hádali se, jestli měli dinosauří mláďata mléčné zuby
Ležela jsem, poslouchala jejich zábavné štěbetání a měla pocit, že smysl života se mi rozlévá po posteli jako rozteklá marmeláda.
Nakonec jsem musela převléct povlečení, protože tác s kiwi byl kompletně rozmáznutý po prostěradle.
A pak jsme všichni tři usnuli v objetí.
Tak co, pomohly ty léky? vyzvídal na mě lékař druhý den ráno.
Kývla jsem. Ale vím své. Nejvíc zabírají ty moje malé bonbónky děti, které léčkou jsou silnější než každý lék.
Objímejte své děti, i když už jsou větší než vy. Léčivější než dětské objetí není nic na světě. Snad jen to kiwi. V tom je vitamínu C jako na Vysočině brambor.
