Drahý deníčku,
dnes jsem zažila něco, co mě donutilo zamyslet se nad životem a jeho proměnách. Dopoledne jsem šla koupit chleba do stánku na rohu Husovy a Smetanovy. Přede mnou stála starší paní a tiše prosila prodavačku:
Děvčátko, dejte mi aspoň čtvrtku chleba, zítra vám to zaplatím. Už mi kručí v břiše
Prodavačka, mladá holka s pečlivě navinutým drdolem, odpověděla lhostejným tónem:
Tohle je pekařský stánek, paní. Lahve nepřijímáme. Umíte číst? Je tu jasně napsáno: Lahve vracejte ve výkupně, tam dostanete peníze a teprve pak si můžete koupit chleba. Co vlastně chcete?
Paní užasle odpověděla, že netušila, že výkupna zavírá už v poledne. Nikdy předtím prý lahve nesbírala. V očích měla bezmoc a stud. Pomalu se odplížila dál, nevěděla, kde na ten chleba sežene peníze.
Prodavačka jen mávla rukou:
To příště vstávejte dřív, paní. Zítra přijďte, ale nejdřív si vyřiďte lahve.
Paní znovu odevzdaně zašeptala:
Alespoň kousek, zítra vám to zaplatím
Bylo vidět, jak strašně ji pokořovalo prosit. Přesto v ní zůstala hrdost, pravý nádech dávné slušnosti.
Ne, já nemůžu rozdávat zadarmo, sama mám sotva na jídlo, odpověděla prodavačka. Se zdržujete, je tu plno lidí, běžte už.
V tu chvíli přišel ke stánku muž v drahém kabátě. Prodavačka se najednou usmála:
Dobrý den, pane Novotný, dnes přivezli váš oblíbený chléb s ořechy, a šátečky s meruňkou jsou právě čerstvé, s višní zůstaly od včera.
Dobrý den, odpověděl muž roztržitě. Vezmu chleba s ořechy a sušeným ovocem. A šest těch šátečků s višní.
S meruňkou! opravila ho prodavačka.
Muž zaplatil velkou bankovkou. Jeho pohled sklouzl po obličeji staré paní, na jejím sekáčkovém sáčku se zaleskla velká brož.
Ta paní vypadala důstojně, vůbec ne jako žebračka. Jen už šaty měla hodně staré, ale pečlivě vyprané a upravené. Když muž nastoupil do svého volkswagenu a odjel, zahlédla jsem jej, jak zahlédl stařenku v zrcátku.
Firma pana Novotného stála hned vedle, u výjezdu na D1. Byl majitelem firmy na elektrospotřebiče, budoval všechno od začátku devadesátých let a brzy se stal úspěšným podnikatelem. Přitom zůstával střídmý i jeho kancelář byla spíš skromná a rodinný domek na okraji Brna si vystavěl vlastníma rukama.
Měl dvě děti a třetí mělo přijít už za čtrnáct dní. Když vešel do kanceláře, běžela naproti jeho asistentka Radka:
Pane Novotný, volala vaše žena. Má vám prý zavolat.
Stalo se něco?! znejistěl.
Zavolal manželce.
Martino, co je? ptá se.
Jirko, musíme jít do školy. Ondra se zase popral.
Nevím, jestli to stihnu, mám schůzku s dodavatelem.
Já si teď nemůžu dovolit po špitálech s břichem běhat. Pomoz mi!
Zůstaň doma a šetři se. Já tam půjdu.
Ondra si ale zaslouží pár slov, jestli nepomůžou, dostane na zadek Promiň, opravdu teď nemám čas. Přijdu pozdě, nevečeřej na mě.
Pořád nejsi doma. Kluci tě skoro nevídají, přijdeš až spí, odejdeš, než vstanou Mám o tebe strach.
Vydrž týden, pak se to zlepší. Až budu u porodu, kdo s dětmi zůstane?
Někoho seženu, snad seženeme paní na hlídání.
Nechci, aby děti byly celý den s cizí.
Domluvíme se, až bude volněji.
Jirko, někdy mám pocit, že ti je všechno jedno
Prosím tě, všechno co dělám, je pro naši rodinu pro tebe, Ondru, Davida i malou Pavlínku, která se narodí.
Stejně to byla vždy ona, kdo se staral o teplo domova, zatímco on trávil dlouhé hodiny v kanceláři. Večer, když přišel domů, už děti spaly a Martina na něj čekala v kuchyni.
Promiň, dneska jsem toho možná řekla moc
To je v pořádku, usmál se. Jdeš spát? Zítra musíš brzo vstávat!
Ne, pojď ještě chvíli ke mně. Mimochodem, ty šátečky s meruňkou byly moc dobré, ale chléb s ořechy nám nechutnal.
Po chvíli mlčení se pan Novotný zamyslel a vzpomněl si na starou paní od stánku.
Jirko, děje se něco?
Dneska jsem u stánku potkal starou paní Něco mě na ní zarazilo. Mám pocit, že ji znám, ale nevím odkud. A ta brož na saku
Dlouho o ní přemýšlel i další den. Když ráno seděl nad fakturami a nepočítaly se mu dobře čísla, v hlavě mu náhle bliklo: Nebyla to snad paní učitelka Němcová? Pak mu to došlo: právě tu brož a sako měla, když mu byla učitelkou matematiky na gymplu.
Milovaná paní učitelka Němcová! Všichni ji měli rádi, rodiče se na ni obraceli s radou. Pozdně se vdala, měla sice dceru, ale ta byla slabá a nemocná a zemřela jako malá. Ta ztráta paní Němcovou zničila, i manžel ji opustil, když už v duši nebyla silná.
Lásku pak vkládala do žáků. Jirka neměl lehké dětství, vychovávala ho babička, protože rodiče zahynuli při nehodě traktoru cestou na pole. Jirka byl pilný, ale měl málo jídla. Paní Němcová to věděla. Proto ho často zve k sobě, vymýšlí pro něj drobné práce, aby neměl pocit, že jí jí zadarmo. Po každé práci jej zve na oběd byl by uražený, kdyby jen dostal najíst. Její kváskový chléb byl nejlepší na světě.
Jednou při loučení řekla: Doneseš kus i babičce, ať ochutná.
Ty vzpomínky se Jirkovi v hlavě honily celý den. Zjistil si pomocí známého z evidence obyvatel, kde paní Němcová nyní bydlí, protože stary domek už dávno zbourali. Ale navštívit ji mohl až v neděli.
Vzal kytici tulipánů a zazvonil u paneláku. Otevřela paní Němcová zestárlá, vyčerpaná, ale pořád vzpřímená.
Dobrý den, paní učitelko, já jsem Jiří Novotný. Nevím, jestli mě poznáte
To víš že ano, Jirko! Poznala jsem tě už u pečiva ve stánku
Oba dojetím málem zaplakali. Jirka jí podal květiny.
Naposledy jsem dostala květiny před čtyřmi roky, když jsem naposledy učila. Pak už mě pustili do důchodu.
Omlouvám se, že jsem vás nepoznal dřív Byl jsem zahleděný do sebe.
Vy mi s čajem nepočítejte, mám penzi až za dva dny
Právě proto jsem přišel, pousmál se Jirka. Mám velký dům, dvě děti a v březnu čekáme třetí. Přijeďte k nám, pomůžete nám s kluky. Potřebují k sobě někoho moudrého.
Nechci být na obtíž šeptala paní učitelka.
Vy nikdy nejste na obtíž! S Martinou jsme domluveni, těší se na vás. Ondra zlobí ve škole kdo jiný si s ním poradí než vy?
Za rok mi bude sedmdesát, ale pořád to zvládnu, usmála se paní Němcová a v očích jí opět zasvítil život.
A tak se naše bývalá paní učitelka přestěhovala k nám. Martina byla šťastná s někým zkušeným a klidným jí dům i s nemocí lépe utíkal. Kluci si paní Němcovou oblíbili. Učila je vařit i dělat úkoly, a Ondra poprvé po dlouhé době přišel bez poznámky ze školy.
Týden nato přišla na svět naše dlouho očekávaná dcerka, Pavlínka. Martina byla v porodnici klidná, protože věděla, že děti jsou doma v bezpečí. Paní Němcová pekla pro kluky vanilkové rohlíčky, všichni pomáhali.
Když jsem si šel pro Martinu a Pavlínku do porodnice, kluci se pochlubili:
Mami, paní učitelka s námi pekla chleba!
S domácí pečení už to není ono, v peci byl lepší, ale i tak byl moc dobrý, usmál se Ondra.
A já? Cítím, jak se všechno vrátilo tam, kde má být. Pomohl jsem člověku, který kdysi pomohl mně. Rodina je základ všeho a teď to vím ještě víc.
