Celý den jsem si tehdy, dávno, vybavuji, jak se Alžběta chystala na oslavu Silvestra: uklízela, vařila, chystala slavnostní stůl. Byl to její první Silvestr ne s rodiči, ale s milovaným člověkem.
Už třetí měsíc bydlela u Pavla v jeho bytě na pražském Žižkově. Byl o patnáct let starší než ona, měl za sebou rozvod, platil výživné na dceru a občas si rád přihnul… Ale když člověk miluje, zdá se mu to všechno malicherné. Nikdo vlastně nechápal, čím si ji získal nevynikal vzhledem, spíš by se řeklo, že žádné krásy nepobral, povahu měl pěkně hubatou, šetřil až lakomil, a peněz měl pořád málo. A když nějaké byly, byly pro něj samotného. Přesto se do toho podivína Alžbětka zamilovala.
Celé ty tři měsíce věřila, že Pavel jednou ocení, jak je skromná a jak se umí postarat o domácnost. Snažila se být vzornou partnerkou, doufala, že ji požádá o ruku. Sám to říkával: Musíme spolu nějaký čas žít, abych viděl, jaká jsi hospodyňka. Co kdybys byla stejná jako moje bývalá? Jaká byla jeho exmanželka, to Alžbětě zůstávalo záhadou nikdy o ní neřekl nic pořádného. Proto se snažila, co to šlo: nikdy se nehádala, když přišel domů opilý, vařila, prala a uklízela, nákupy platila ze svého (aby neřekl, že je vypočítavá). I ten slavnostní stůl na Silvestra připravila za své koruny. Dokonce mu pořídila nový mobil jako dárek.
Zatímco Alžběta chystala vše na večer, její zázračný Pavel také připravoval oslavu po svém: opil se s kamarády v hospodě. Domů přišel notně rozjařený a oznámil jí, že k nim na Silvestra přijde parta jeho přátel. Plná místnost lidí, které nikdy neviděla. Stihla akorát dohodit poslední chlebíčky na tác a do půlnoci zbývala necelá hodina. Bylo jí do breku, ale mlčela. Nechtěla být jako ona jeho bývalá.
O půl jedenácté dorazila hlučná banda muži i ženy, všichni namol. Pavel rozkvetl, všechny usadil ke stolu a pařba pokračovala. Alžbětu nikomu nepředstavil, vlastně jako by tam nebyla povídali si mezi sebou, vtipkovali, popíjeli. Když upozornila, že do nového roku zbývají dvě minuty a že by se mělo připít sektem, podívali se na ni, jako by byla nezvaný host.
A tohle je kdo? ptala se opilá slečna.
To je spolunocležnice, zachechtal se Pavel, a všichni se zasmáli. Následovalo popichování jedli její jídlo, smáli se jejímu nadšení a Pavla chválili, že si našel kuchařku a uklízečku zadarmo. Ani jednou se ji nezastal smál se s nimi, ládoval se jídlem, co koupila a připravila ona, a ona měla pocit, že si o ni otírají boty.
Potichu se zvedla, zabalila si všechny své věci a ještě před půlnocí odešla zpět ke svým rodičům. Tak odporný Silvestr ještě nezažila. Maminka jen pronesla: Já ti to říkala, a tatínek si úlevně povzdechl. Po slzavé noci Alžběta konečně prozřela a shodila své růžové brýle.
Uplynul týden, peníze Pavlovi došly a objevil se u nich doma, jako by se nechumelilo:
Ty ses teda urazila, co? Proč jsi odešla? zeptal se drze. A když viděl, že se s ním bavit nechce, přešel do útoku: To se ti to vegetí u maminky a tatínka, viď? Zatímco mně doma ani myš nezbyla! Začínáš se chovat stejně jako moje bývalka!
Z té jeho nehoráznosti byla Alžběta jak opařená. Kolikrát si v duchu připravovala, co všechno mu řekne, a teď ze sebe nedostala ani půl slova. Jediné co dokázala, bylo pořádně mu vynadat, zabouchnout mu dveře před nosem a vyčistit si hlavu.
Tak tehdy, právě od toho Silvestra, začal Alžbětin nový život.
