Teta přijela na návštěvu, manželka v slzách
Robert byl probuzen zvonkem u dveří. Na druhé straně postele se jeho žena teprve probouzela. Jemně ji pohladil po rameni:
Miláčku, spi, já se podívám, kdo to je. Potichu zamířil ke dveřím a tiše se zeptal: Kdo to sem přichází takhle pozdě večer?
Když otevřel dveře, uviděl na prahu svoji tetu s obrovskou taškou v ruce. Za ní přešlapoval z nohy na nohu strýc.
Můj drahý synovče! zvolala teta. Copak nejsi rád, že mě vidíš? Pojď, obejmi si svou tetu! pevně ho sevřela do náruče, až se Robert bál, že ho snad zadusí.
Tak, a mám po klidu! povzdechl si Robert v duchu, když táhl tetičiny kufry do předsíně.
Zbytek noci se proměnil v naprostý chaos. Teta odmítla spát na gauči, protože byl prý hrozně nepohodlný. A pak mu navrhla, že by ji možná dokázal uspat on sám.
Robertova žena byla v šoku celou dobu. Neuplynula ani hodina od tetičina příjezdu a už bylo celé jejich malé sídliště jako po výbuchu. Nakonec si šli všichni lehnout. Teta se strýcem zabrali manželskou postel, Robert se ženou zůstali na pohovce.
Jak dlouho myslíš, že tu s námi vydrží? šeptala Robertovi manželka, když před něj stavěla hrnek čaje a talíř rohlíků.
Netuším. Zeptám se, až přijdu z práce.
Jeho žena nervózně poslouchala hlasité chrápání vycházející z ložnice a řekla:
Mám z nich strach, Roberta, nemůžeš dnes přijít domů dřív?
Zkusím to, odpověděl a odešel z bytu.
Když se Robert vrátil z práce, čekal ho krásně prostřený stůl.
Pojď dál, synovče, oslavíme rodinné shledání! volala na něj teta z kuchyně.
Manželka mu pošeptala:
Jsem tak ráda, že jsi zpátky!
Všichni usedli ke stolu:
Teto, jste zde už dlouho? zeptal se Robert opatrně.
Už nás vyháníš? My tu nejsme vítáni? bručela teta na strýce.
Teto, prosím tě, co to říkáš? Zůstaňte, jak dlouho budete chtít! Robert byl zmatený.
Zůstaneme tu, Roberta, navždy. Prodali jsme už byt. Jste náš jediný zbytek rodiny. Snad bys vlastní tetu nevyhodil na ulici, nebo? Stejně už nám moc času nezbývá. Vydržíš to s námi? pronesla teatrálně a utřela si slzu.
Robertovi spadla čelist překvapením, jeho žena se rozplakala a odešla. V pokoji zavládlo trapné ticho. Strýc se v klidu dojídal bramborový salát.
A ty zase mlčíš! křikla teta na strýce. Ty umíš jen jíst. Kdybys jednou řekl něco sám od sebe! Všechno musím rozhodovat já. Jaký to je vůbec chlap? obrátila se na Roberta. Jsi šťastný, synovče?
Můžete tu být, jak dlouho uznáte za vhodné! vyhrkl Robert a v tu chvíli zaslechl svoji ženu tiše plakat na chodbě.
Robert bez nadšení sezobl pár kousků z talíře. Strýc s tetou jedli tak nahlas, až se Robertovi zdálo, že jim prasknou uši.
Po jídle se teta rozvalila na židli:
No, jsem úplně nacpaná. Roberta, to byl jen vtip. Jsme jen na tři dny, musím do nemocnice na kontrolu. A ty sis vedl skvěle. Bylo vidět, že máš strach, ale nedal jsi to znát. Nezapomněl jsi na rodinu. Po mé smrti dostaneš můj byt, jsme bezdětní, jsi jediný dědic.
Robert si oddechl, jak nikdy dřív, a vesele zvolal:
Teto, přeju ti sto let zdraví! V těch pár dnech, kdy byli strýček s tetou na návštěvě, se z Robertovy ženy stala ubrečená dívka nic nebylo tetě dobré: polévka prý přesolená, řízky tvrdé, špatně vyprané prádlo, celá podlaha špatně vytřená.
Když se loučili, teta zašeptala Robertovi do ucha:
Jak sis mohl vzít takovou ubrečenou chudinku? Není snad těhotná? Pořád brečí!
Jakmile teta se strýcem za sebou zaklapli dveře, Robertova žena začala tančit radostí:
Snad už nikdy nepřijdou zpátky, doufala.
Nemůžu to slíbit. Myslím, že se tetě tady docela líbilo!
To už bych nevydržela! kníkla.
Zvonek se znovu rozdrnčel.
Že by zase oni?! Robert vyskočil ale byl to jen budík. Usmál se, protože ho čekal krásný den.
A Robert si uvědomil důležitou věc rodina je sice občas velmi náročná, ale právě skrze ni poznáme hodnotu trpělivosti, humoru i opravdové lásky. Vše, co děláme pro druhé, se nám jednou v dobrém vrátí.
