Seď! Nikdo není doma! řekl v klidu Petr.
Ale vždyť zvoní! Anička ztuhla a zvedla se z gauče.
Nech je být, odpověděl Petr.
A co když je to někdo důležitý? zeptala se Anička. Nebo něco potřebuje?
Je sobota, poledne, odvětil Petr. Ty jsi nikoho nezvala, já taky nečekám návštěvu! Co z toho vyplývá?
Jenom se podívám kukátkem! pošeptala Anička.
Seď! v jeho hlase zazněl železný tón. Nikoho doma prostě není! Ať je tam venku, kdo chce, ať klidně odejde zpátky!
Ty víš, kdo to je? špitla Anička.
Dovedu si to představit, proto říkám, abys byla v klidu a nezvědavěla v oknech!
Hele, jestli je to, co myslím, tak je jen tak něco neodradí! Anička pokrčila rameny.
To, jak dlouho jim neotevřeme, poznají sami, Petr si zachoval chladnou hlavu. Nakonec stejně odejdou.
Na chodbě přec jenom nocovat nebudou. A my nikam nespěcháme. Takže si sedni, nasaď si sluchátka, vezmi mobil a pusť si film.
Péťo, volá mi mamka, ukázala mu Anička displej telefonu.
Tak to tipuju, že za dveřmi je tvoje teta s tím svým nemehlem, usmál se Petr.
Odkud to víš? podivila se Anička.
Kdyby tam stál můj bratranec, a Petr schválně protáhl slovo bratranec, tak by určitě volala moje mamka!
A žádné další varianty tě nenapadají? zvedla obočí Anička.
Kdyby to byli sousedi, nemám teď náladu na rozhovory. Kdyby to byli naši kamarádi, po pár zvoncích by už byli pryč. Navíc slušní lidi by stejně předem napsali, jestli mají přijít!
A takhle otravně a na drzovku nám může zvonit jedině příbuzenstvo!
Péťo, je to teta, Anička si povzdechla. Mamka psala. Prý se ptá, kde jsme, že teta Naďa se má na pár dní zdržet v Praze, že má nějaké vyřizování.
Odpověz, že je tu hotelů víc než dost, Petr se uchechtl.
Péťo! Anička ho kárala očima. To nemůžu napsat.
Vím, Petr nasadil zamyšlený výraz. Napiš, že nejsme doma, že jsme v hotelu, protože jsme museli vyklidit byt kvůli deratizaci.
Jasně! Anička rychle naťukala SMS.
Péťo, ona chce, ať jim zařídíme dva pokoje pro tetu i pro Kubu, zůstala zaražená Anička.
Napiš, že nemáme peníze. A že jsme sami sehnali dvě postele v hostelu a spíme v pokoji s patnácti Ukrajinci, Petr byl spokojený se svou strategií.
Mamka se ptá, kdy se vracíme, mrkla Anička na manžela.
Napiš, že za týden, mávl rukou Petr.
Zvonění ztichlo. Oba si oddechli.
Péťo, mamka psala, že teta přijede právě za týden, zesmutněla Anička.
To zase nebudeme doma, pravil Petr s úsměvem.
Péťo, ty přece víš, že to je jen oddalování. Nemůžeme před nimi utíkat do nekonečna. Co když přijedou ve všední den, čekat nás po práci? Moje teta i tvůj bratranec jsou schopní úplně čehokoliv.
To máš pravdu, zvážněl Petr. Kdo nás donutil kupovat třípokoják?
Vždyť jsme ho vzali kvůli budoucí velké rodině, připomněla Anička.
Musíme mít dítě! pronesl rozhodně Petr. Nejlépe rovnou dvě!
A já jako nesouhlasím? Anička zvedla hlas. Jenže přece víš, že musíme pořád na vyšetření! Nejde to!
Stačí se zbavit nervů a půjde to, pravil Petr. Když nám nervy otravují pořád dokola někdy tvoje rodina, někdy moje. Kdyby šli všichni k šípku, možná bysme už rodili!
Anička už dál neodporovala, ve skrytu věděla, že Petr má pravdu.
***
Když se brali, oba si prošli drahým předmanželským vyšetřením a testy na genetické vady i plodnost.
Všechno bylo v pořádku. Ale hned po svatbě děti musely počkat, nejdřív bylo potřeba našetřit na byt.
S dědictvím se počítat nedalo. Před svatbou totiž oba žili každý s mámou v garsonce. Museli se prostě spolehnout jen na sebe.
Pět let dřiny a šetření jim nakonec umožnilo koupit větší byt.
Byl sice z druhé ruky, domek už něco pamatoval, rekonstrukce sežrala všechny úspory a s nábytkem začínali od nuly. Ale taková radost!
Hlavou jim zněl refrén starýho českýho hitu o panelácích.
Sotva stihli oslavit kolaudaci, už stála na prahu Aniččina teta Naďa se synem.
A aby mladej pár moc nevyskakoval, dorazila s nimi ještě tchyně.
No, místa tady máte, to my s Aničkou jsme byly v jedné cimře, mučily se!
Paráda, schválila teta Naďa, hnedle si tady já vezmu pokoj a Kuba taky potřebuje svoje.
V obýváku nespíme, trval na svém Petr. Je to relaxační místnost!
Já se sem na práci nehrnu! zasmála se teta Naďa. Aničko, vysvětli mu, že Kuba chrápe a být s ním v jedném pokoji je peklo!
A vůbec! Hosté dorazili a vy tu ještě nemáte ani prostřený stůl!
No, my vás nečekali, omlouvala se Anička.
A lednice prázdná, přitakával Petr.
No dobře, teta ochotně svolila. Péťo, skoč do obchodu, Anička letí do kuchyně!
Co stojíte jak solné sloupy? Takto se přijímají hosté? zapojila se i tchyně.
To snad ne… vyhrkl Petr, ale Anička ho rychle odtáhla do ložnice.
Když sundala ruku ze jeho úst, Petr se rozčílil:
Aničko, nepopletlo se tu něco? Je za dveřma někdo cizí nebo to mám vyhodit všechny k tvojí mámě i s tvojí mámou!
Navštěvovat znamená chovat se slušně! A tohle je co? bouřil Petr.
Peťulko, vždyť ona je prostá ženská z vesnice, tam se to tak dělá!
Znám vesnický zvyky, ale takovou sprostotu nikde netrpí!
Nebuďme na mamku a tetu zlý, prosila Anička. Jinak mě do konce života sežerou nervy!
Stejně bys jim byl za nepřítele. To vážně chceš?
Je mi jedno, co si o mně pomyslí! Budou se chovat, jak mají, nebo není co řešit!
Péťo, prosím Kdybychom tetu vyhodili, mamka mě prokleje! A já nemám nikoho jinýho než ji…
Ten argument zabral. Petr se zatnul a šel na nákup.
Teta Naďa místo plánovaných tří dnů strávila u nich celé dva týdny a Petr byl už druhý večer závislý na heřmánkovém čaji.
Když konečně odjeli, mladí slavili úklid party s metlou a mopem, tři dny drhli celý byt.
A pak to přišlo z druhé strany.
Brácho, jsem u tebe jen na skok, Dima sevřel Petra v medvědím objetí. Musím něco pořešit a hned mizíme!
Ty to nezvládneš sám? zeptal se Petr.
Jak bych tu rodinu nechal doma? Přemýšlej! smál se Dima. Třeba tady najdem dobrodružství! A ženu mám pod dohledem!
Proto jsi sem dotáhl i děti? ptal se Petr.
Kam bych je dal jinam? Dima mu poplácal záda. Aspoň se zabaví! No pojďme to tu roztočit jako za mlada!
Dimo! vřískla Světlana jeho žena. Ty to roztočíš, až tady nic nezbude!
Za hodinu a půl od příjezdu padla Anička s migrénou.
Děti jezdily po bytě, Světlana nekomunikovala jinak než zvýšeným hlasem a Dima chtěl jít pařit ven, což vedlo ke scénám.
Péťo, nejsi jedináček? šeptla Anička, schovaná v polštářích.
To je bratranec z matčiny strany, zamručel Petr. Tak mu říkám “bratranec”.
Je mi fuk, jak mu říkáš nedal by se nějak poprosit, aby odjel?
Věř, že bych to rád udělal, Petr položil ruku na srdce, ale to by mi mamka vymyla mozek lžičkou.
Jedno “štěstí” vystřídaly další návštěvy. Teta Naďa s Kubo Luckou si vždycky něco našli v Praze, Dima s rodinkou se tu také průběžně stavěli, aby “pořešili věci”. Ani maminky nezapomínaly na děti tchyně a tchánová každá otravovala toho “svého”.
Nekonečný kolotoč návštěv jim úplně narušoval pohodu a klid. O dětech si mohli nechat jenom zdát, nervy měli na dranc, zdraví pod psa a vlastně jak by v tom vůbec něco mohlo fungovat?
***
Nevyměníme byt? navrhla Anička.
Za polstrovaný pokoj? uchechtl se Petr. On nám ho stát i tak brzy nabídne!
Ale ne, pousmála se Anička. Myslím, že vyměnit náš byt za jiný v jiné čtvrti. Jsou lidi, co chtějí bydlet jinde. Přestěhujeme se, nikomu neřekneme kam a máme klid!
Jen oddálení, pokrčil rameny Petr. Najdou nás, dozví se o bytě a jsme tam, kde jsme byli. Pak nás roznesou na kopytech.
Možná by nám to stačilo na početí, s nadějí zašeptala Anička.
Nestačí jen otěhotnět, ale musíme i porodit! Z těhotenství si tě tvoje rodina nebo moje stejně nenechá odradit!
Nejradši bychom někam utekli, povzdechla Anička. Požádáme kamarády, ať nás nechají přespat? Třeba u Valery a Katky, mají pokoj navíc.
Ale tam bydlí Tara, usmál se Petr. Zapomnělas?
Radši budu žít s německým ovčákem než s naší rodinou! sklopila Anička hlavu.
Čekej! vykřikl Petr a sáhl po telefonu. Valero, půjč nám Tary!
Jsi zlato! Naprostá spása! Jedeme na dovolenou a nevíme, co s ní! Cizí nemá ráda, ale vás zná! Dovezu jídlo, deku, hračky Je tvoje!
Přiveď ji! rozzářil se Petr.
Otočil se k Aničce, oči mu svítily jak ranní slunce:
Zavolej mamce, ať klidně teta zítra dorazí! Já vyklidím bratrance a rodinu hnedle!
To myslíš vážně? podívala se Anička.
Srdečně je přivítáme! ušklíbl se Petr. Kdo může za to, že jim náš mazlíček nesedne?
Bratranec Dima i rodinka radši hned zamluvili hotel po jednom zamručení “haf”.
Schovejte toho zvířete někam! zaječela Světlana, schovaná za Kubou.
Teto Naďo, to myslíte vážně? usmál se Petr. Čistokrevná německá ovčanda, 45 kilo masa a svalů! To není žádná kavalírka! Ona urve dveře!
Proč na mě cení zuby? zeptala se vyděšeně teta Naďa.
Ona nemá ráda cizí, pokrčila rameny Anička.
Zbavte se jí! Já s tímto zvířetem bydlet NEBUDU!
Zbavit? vyprskl Petr. To je náš miláček! Děti zatím nemáme a potřebujeme někoho milovat!
A nikdy ji neopustíme! dodala Anička.
Pak volaly mámy, proč nejsou jejich blízcí vítáni.
Nikdo se jich nezbavil! odpovídali mladí. Oni prostě nechtěli zůstat! Ať klidně přijedou, rádi je uvidíme!
A co pes?
Mamko, ale my přeci všem vycházíme vstříc!
A najednou už ani maminky na návštěvy nespěchaly.
Za měsíc šla Tara zase domů, ale byla připravena přijít na zavolání.
Už nebylo potřeba. Anička byla těhotná a rovnou s dvojčaty.
Hlavní je neodmítnout…
