Ty jsi mě přece nikdy nemilovala. Vzala sis mě bez lásky. Tak teď mě určitě opustíš, když jsem onemocněl
Neopustím! řekla Blanka a objala Ondřeje. Jsi ten nejlepší chlap na světě! Nikdy tě neopustím
On tomu nedokázal uvěřit. Měl mizernou náladu
Blanka byla vdaná pětadvacet let a pořád se líbila mužům. I v mládí byla nejžádanější dívkou ve vesnici.
A nejen v mládí! Už na základce většina kluků běhala za Blankou. Přestože byla hezká, kráskou ji nikdo nenazýval.
Nikdy se nerozvedla se svým mužem, i když byl všelijaký. Žila s Václavem až do jeho smrti. Dceru vychovali, vdali ji. Její dcera Tereza si vzala Itala a odstěhovala se do Milána, ale posílali hezké fotky a zvali ji na návštěvu. S Vaškem se ale vycestovat nestihli Možná se tam Blanka ještě někdy vypraví. Vašek už nikdy.
Blančin muž zahynul při autonehodě. Tak nesmyslně později jí ale řekli, že mu za volantem asi bylo zle. Chytilo ho srdce, zpanikařil, nezvládl řízení.
Možná omdlel? nadhodila Blanka.
To už se nikdy nedozvíme, povzdechla kamarádka Markéta, doktorka. Příčina: mnohočetná zranění neslučitelná se životem.
Blanka byla v šoku. Markéta jí hodně pomohla s vyřizováním všeho okolo pohřbu.
Zjistila detaily přes své známé. Václava pohřbili a Blanka zůstala sama ve velkém domě, který s mužem celý život stavěli.
Pro dva nebyl dům příliš velký, a když přijeli hosté, akorát. Ale pro jednu pro ženu byla domácnost spíš břemenem.
Dům je dům. Potřebuje mužské ruce
Tereza přijela na rozloučenou. Vedla s matkou řeč o prodeji domu, koupi bytu a možném přesunu Blančině k nim do Itálie.
Ale to tedy ne! vyhrkla Blanka. Já tenhle dům nestavěla proto, abych ho teď prodala. A do té vaší Itálie? Tu jsem už viděla
Mami!
Jsi ještě mladá, Terezko, usmála se Blanka se slzami v očích. Jen žertuji.
Tak když žertuješ, není to zas tak zlé.
Všechno bylo složité. Stejně jako sám Václav. Na jednu stranu byl pečlivý a milující muž.
Na druhou náladový člověk. Občas, když ho popadl splín, dokázal Blanku dost potrápit. Pak se omlouval, a Blanka byla v tomto ohledu pohodová neřešila podobné momenty příliš dlouho. Tak spolu žili. Pětadvacet let! K zbláznění
Tereza pobyla pár dní, pak už spěchala domů. Její muž měl hodně práce, chtěla se vrátit do Itálie co nejdřív. Blanka tak zůstala sama.
Ale znala se dobře a věděla, že to nebude trvat dlouho.
A taky že ne. Truchlila tak půl roku, a když si otřela poslední slzy, kolem ní už byla parta nápadníků.
Mimochodem i Blančina maminka se kdysi divila, jak může být její dcera tak populární mezi muži.
No řekni mi, co na tobě všichni ti chlapi vidí? Padají kvůli tobě do řady! Přitom nejsi žádná herečka nebo mi něco uniká?
Jsi moc hodná, maminko. usmívala se Blanka do zrcadla, když si malovala rty. Krása je prázdné slovo. Žena má být okouzlující a mít šmrnc. S jiskrou.
Tak už běž, ženská, smála se maminka. Jinak ti ženich uteče.
Když uteče jeden, přijde druhý, mávla Blanka rukou.
Už je to skoro třicet let od téhle debaty se svou maminkou a nic se nezměnilo. Ženy si pořád stěžují, že po čtyřicítce nejsou volní chlapi na vdávání.
Blanka tento problém nechápala. I ve čtyřiceti šesti měla hned dva skvělé nápadníky.
Srdcem ji to táhlo k Petru. Moc se jí líbil, ať už jak vypadal, tak povahou. Sympatický, vzdělaný, zajímavý. Byla s ním zábava a nebylo ho ostuda nikam vzít.
Byl ale mistrem spíš v řečech než v činění. Blanka se do něj, obrazně řečeno, zamilovala vlastně ušima, ale s jejím věkem a zkušenostmi věděla tenhle chlap není na život. Ani do jejího domu.
Druhý ženich, Ondřej, byl prostě pořádný chlap. Takový, co na oslavě zvládne vypít možná sud piva, ale v rukách mu jde všechno práce od ruky. Zručný, s dobrým srdcem, ale pevnou povahou.
K ženě je něžný, skoro jako štěně, ale když je třeba, klidně otočí svět naruby. Ondřej se jí sice líbil méně těžko říct proč, holčičí logika.
Nezahrnoval ji hezkými řečmi. Střízlivý Ondřej byl tichý, málomluvný. Jen když trochu popil, začal vyprávět vtipy, historky, žertovat.
K alkoholu měl skutečně blízko, ale druhý den už brzy ráno stál na nohou. Omyl se studenou vodou a makal. Byl stručný, ale spolehlivý. Blanka si vybrala jeho.
Petr se urazil, že jeho sladké projevy selhaly, a odešel.
Blanka se vdala za Ondřeje, a on byl štěstím bez sebe. Na svatbě to přehnal s pitím, zpíval a tancoval až do rána.
Teda koukám, smála se Markéta, není to ani rok po Vaškově smrti a už jsi nevěsta. Všude ženy nemůžou chlapa najít ani s lucernou a tobě stačí vyjít z domu a už se staví do fronty.
Ještě řekni: A co na tobě všichni vidí? Vždyť nejsi ani krásná!
To říkat nebudu Ale jak jsi byla vždycky záhadně oblíbená, to je fakt.
Taky nevím, Markéto, co na mně vidí. Jdi si o tom popovídat s mojí mámou.
Blanka mrkla na kamarádku a šla tančit se svým mužem. Právě přišel, pozval ji. Tančila, a v duchu si rozptýlila poslední pochyby.
Co na tom, že je Ondřej prostý chlap? Hlavně že je silný. A šikovný. U pohledu na něj žena spíš usměje než přemýšlí. A že je většinou zticha? Možná je to dobře.
Kdyby si vybrala Petra, co potom? Z krásných slov večeři neuvaříš.
Za pár měsíců Ondřej změnil Blančinu zahradu v pohádku. Vykopal nepotřebné stromy.
Zem rozházel a srovnal. Udělal Blance krásné záhony na květiny, postavil pergolu. I doma je hned poznat pevná mužská ruka.
Blanka věděla, že si vybrala správně.
A Ondřej navíc uměl vydělat na živobytí. Snažil se Blance dělat radost dárky.
Když srovnala několik měsíců života po boku Ondřeje s pětadvaceti roky s Vaškem, hořce litovala, že se s Ondřejem nepotkala dřív. Zlato mezi muži!
V létě večer grilovali, večeřeli společně v pergole u dřevěného stolu s lavicemi, které Ondřej sám dělal.
Blanka, najedená masem, přivírala oči jako spokojený kocour. Ondřej ji pozoroval s úsměvem.
Co je, Ondřeji?
Nic. Mám radost.
Jeho první žena byla věčná bručounka. Netušil, že ještě někdy najde takovou báječnou ženu.
Užívali si společné štěstí čtyři roky. Pak ale Ondřej najednou začal chřadnout.
Byl rychle unavený. Hubnul bez příčiny. A když se napil, bývalo mu opravdu zle.
Ondro, musíš jít k doktorovi! spustila Blanka. Na co čekáš? Něco s tebou je!
Ale prosím tě, Blanko, to přejde!
Nejsme ve středověku! Co když nepřejde? Děláš jako ostatní chlapi bojíš se doktorů?
Nebojím.
Ondřej nechtěl Blance přiznat, čeho se vlastně bojí. Měl strach z jediného že pokud je vážně nemocný, Blanka ho nechá. Že by s nemocným chlapem dál nebyla.
Nebyl hlupák. Věděl, že Blanka si ho vzala spíš z rozumu než z velké lásky. Ale on ji miloval, naprosto.
Poprvé se zamiloval, když zahlédl v obchodě zmatenou ženu, co hledala v kabelce peněženku. Její roztržitost ho dojala na první pohled. Chtěl ji hned obejmout a chránit navždy. I když jeho maminka Alena jen pokrčila rameny: To je tvůj život. Ale co na ní vidíš, nechápu. Není krásná. Už je ve věku. A přitom ty bys mohl mít kteroukoliv mladou!
Ondřej ale nepotřeboval žádnou jinou než Blanku. A když teď onemocněl bude ona ještě vůbec potřebovat jeho?
Nevysvětlil jí, proč nechce k lékaři. Byla sobota, navštívili je Markéta s mužem, Romanem. Ondřej s Romanem popíjeli pivo a pekli maso. V kuchyni, kde krájely salát, se Markéta zeptala Blanky:
Ondřej je nemocný, že jo?
Já nevím! vyhrkla Blanka. Prosím ho, ať jde k lékaři. Nic! Ty jsi přece doktorka. Vypadá zle, že?
No, vypadá špatně. Hubne a má takovou žlutou kůži
Pane Bože! Markéto, ty ho musíš přesvědčit! Tebe možná poslechne. Prosím tě moc.
Markéta se na kamarádku zadívala.
Blanko, ty ho miluješ? Pamatuji si, že jsi měla pochybnosti
Blanka skousla ret a mlčela.
A Markéta už Ondřeje nestihla přemluvit omdlel při večeři. Zavolali sanitku. Blanka s ním jela do nemocnice. Nepřicházel k sobě. Držela jej za ruku a modlila se.
Hned ho operovali.
Nádor na játrech.
Rakovina?! polekala se Blanka.
Čekáme na výsledky.
Nádor byl naštěstí nezhoubný, ale už poměrně velký.
Lékaři všechno zakázali a varovali, že rekonvalescence bude dlouhá. A není jisté, jestli úplná v jeho věku.
Ondřej propadl zoufalství. V nemocnici ho navštívila maminka Alena.
Blanka byla v práci, maminka přišla přes den. Přinesla jídlo, které Ondřej podle seznamu mohl.
Synku, to tě nepoznávám! řekla Alena. Vždyť jsi přežil. Není to rakovina. To je důvod k radosti, a ty tady ležíš jako hromádka neštěstí. Dej si sekanou.
Nemám hlad.
Musíš jíst! Co se děje? Blanka za tebou chodí?
Chodí zatím, řekl Ondřej.
Čeho se bojíš? Že tě opustí? To by byla hloupá!
Já už jsem k ničemu! Nic nesmím. Pracovat nemohu. Mi bude padesát až v červnu a já jsem pomalu invalida. K čemu jsem teď komu?
Co se tu děje?! vešla Blanka. Slyší vás půl oddělení. Dobrý den, paní Aleno!
Už půjdu. Mějte se, Blanko. Ahoj, synku.
Co se stalo?
Alena jen mávla rukou a odešla. Blanka si umyla ruce a přišla k nešťastnému muži.
Tak co zase, invalido? Ruce, nohy máš. Co je na tobě invalida? Všechno se zahojí. Víš, co jsem četla o játrech?
Co?
Jsou schopná se sama obnovit. Když zůstane padesát jedna procent, dorostou. Tobě zbylo šedesát procent. Dej jim čas. Bude to dobré!
Mám ho?
Co?
Ten čas.
Proč tak mluvíš?! Neříkali mi doktoři něco, co ty víš a já ne? Prosil jsi je, aby mi něco tajili?
Ne o to jde
Ondřej byl propuštěn a začalo jeho nejhorší období. Stačilo chvíli pracovat a už byl úplně unavený. To mu bralo nejvíc sil.
Čekaly ho kulaté narozeniny, což ho teď děsilo. Nemohl nic jíst, pít už vůbec ne. Krásná vyhlídka!
Blanka jako by si nevšímala, že Ondřej se rychle vyčerpává, a s nadšením snědla dietní jídlo s ním.
Blanko odhodlal se. Co s námi teď bude?
Jak to myslíš?
No, já se zotavuji hrozně pomalu. Opustíš mě? Řekni rovnou.
Proč bych tě opouštěla? Je mi s tebou moc dobře.
To proto, že jsem všechno dělal a mohl pracovat, ti bylo dobře. Ale teď? Sám se sebou nejsem k vydržení.
To je hloupost! Vzpamatuj se!
Já se snažím! Ale co to je? Dvakrát máchnu kladivem a jsem hotovej.
Blanka k němu přišla zezadu, objala ho a přitiskla tvář na jeho krk.
Miluju tě. Nikdy tě neopustím. S tím zotavováním nepospíchej. Všechno má svůj čas.
Miluješ? Opravdu?
Opravdu.
Blanka Ondřeje neopouští. Pomalu, ale jistě se uzdravuje.
Jubileum mu Blanka zařídila bez tvrdého alkoholu, aby nebrečel, že pije sám.
Sešlo se pár přátel, poseděli v pergole, zahráli deskovky.
Měl jsi štěstí na ženu, Ondro, poplácali ho kamarádi po rameni, když odcházeli.
Přejdete si to teď zapít za moje zdraví, co? škádlil je Ondřej.
Všichni se smáli a pak odešli. Večer seděli s Blankou na zápraží, dívali se na hvězdy. Byli šťastní. Toho večera se Ondřej poprvé za mnoho měsíců cítil lépe.
Začal věřit, že se opravdu zotavuje. A že ho žena skutečně neopustí. Objal Blanku silněji.
Co je, Ondro?
Všechno je v pořádku! odvětil.
Konečně, usmála se Blanka a políbila ho na tvář.
Byli šťastníA v tu chvíli, mezi hvězdami a vůní letní trávy, Blanka pochopila, že všechny její pochybnosti, roky váhání i silné chvíle stály za to. Nebylo důležité, co bylo kdysi nebo co si myslela její maminka, ani kolikrát jí život zamotal plány. Nakonec si vybrala srdcem. Nic víc doopravdy neexistuje jen večery, kdy sedíte vedle milovaného člověka a mlčíte, protože mlčení je tady plné smyslu.
Dům za jejich zády tiše dýchal, jako by i on věděl, že jeho stěny jsou zase domovem, kde místo samoty žije smích, sem tam hádka a spousta lásky. A tak Blanka zavřela oči, přitulila se ještě blíž k Ondřejovi a řekla tiše: “Teď už neuteču. Ani ty ne. Přísahám.” Ondřej jí stiskl ruku, která zůstala v jeho dlani.
Nad domem proletěla hvězda, rychlá a nepolapitelná, jako všechny hezké chvíle v životě. Oba ji sledovali beze slov, ale velmi dobře věděli, co si vlastně přáli: aby ten společný klid a smích u ohně nikdo a nic nikdy nerozbilo.
A to opravdu nebyl špatný dar ke kulatým narozeninám nový začátek v polovině života, s někým, s kým dál psát příběh, který rozhodně nekončí jen tím, co bylo. Hvězdy zářily tichým souhlasem.
