Malá
Pojmenoval ji Malá hned při seznámení, když si sedl na sousední červené, sametové a časem opotřebované sedadlo stejné, jaké bylo pod mnou.
Chvíli jsem ho pozoroval, jak si prohlíží sál, potom se podíval směrem ke mně.
Co je, malá, nudíš se? povzdechl, zkusil si zakřížit nohu přes nohu, ale úzká ulička v koncertním sále mu to nedovolila. Jeho špičatá polobotka narazila na opěradlo, noha mu nepohodlně sjela na stranu v kotníku a Michal se zamračil.
Dělal jsem, že ho nevnímám, upřeně jsem hleděl na pódium, i když se tam nic zajímavého nedělo. Tři spojené stoly, řečnický pult, technici s dráty všechno to tam bylo, jako vždy na konferencích. A to neskutečné dusno.
Nikdy mi nebylo dobře ve stísněných sálech, kde je hromada lidí a člověk sedí namačkaný, bez možnosti odejít.
No jo…, protáhl Michal, podrbal se na bradě. To je fakt o ničem! Věř mi, malá, nic nového tu neuslyšíme. Fakt! Všechny příspěvky jsem četl, kvůli práci. Samé žvásty!
Otočil jsem se a povzneseně si ho prohlédl. Oblečený slušně, v obleku, s kravatou, čisté boty. Ale stejně na něm něco nesedělo, jako kdyby do něj někdo narouboval špatnou identitu. Rošťák, vtipálek, povídálek prostě Michal. A ty jeho rozježené vlasy, navíc dvě korunky, které mu trčely na hlavě v kudrlinkách, jemné jako dětské.
Michal, těší mě, natáhl ke mně ruku dřív, než jsem stihl cokoliv říct. Nechceš si jít sednout na oběd? Jsi droboučká, až mi tě je líto hladovět nechat. Tak pojď, pojďme pryč!
Zhaslo světlo, na pódium přišli šéfové, místopředsedové, prostě oficiální kádry a začal potlesk. Ale Michal na nic nehleděl, nesměle mě táhl ven, omlouval se, když šlápl někomu na nohu, a tu svoji kravatu si pořád strkal do saka, které mu nechtělo vydržet zapnuté, jako by si z těch nudných lidí tropilo žerty.
Pusťte mě, prosím! Slyšíte?! pokoušel jsem se mu vytrhnout, ale moc jsem nepochodil, cupital jsem za ním ke dveřím.
Vyběhli jsme na chodbu právě, když v sále vrcholila nuda a moderator si klepal mikrofonem o stůl.
Dej mi pokoj! Mám úkol zapisovat, musím zpátky! naštvaně jsem se odtáhl a tiskl si k hrudi zápisník, ztratil jsem propisku, ohnul jsem se pro ni, ale Michal byl rychlejší.
Nech už toho sepisování, malá! Ty příspěvky ti pošlu, přečteš si je doma. Teď musíš jíst. Ale nejdřív vodu. Jsi bledá a máš rychlý puls, hned to vidím! chytil mě za zápěstí, pokýval hlavou. Vzduch, jídlo a konec konferenci!
Pravda je, že mi opravdu nebylo nejlíp a srdce mi bušilo mezi spánky.
Nikdy předtím se o mě tak nikdo nestaral, nikdo mě nechránil. Spíš já ostatní matku, manželku, dceru. A považoval jsem to za samozřejmost. Těžko, jasně, někdy jsem si přál být malý, nestarat se, pít víno a smát se jako herečky v romantických filmech, ale taková možnost prostě nebyla.
Michal mi ji dal.
Neuvědomil jsem si, jak jsem se ocitl v malebné restauraci přes ulici, kde už číšník přinášel dvě sklenky čerstvého pomerančovocitrónového džusu, žhavě oranžového jako letní slunce. Tak pij. A vodu. Tak co si dáme k jídlu? rozhlédl se Michal.
Asi jsem se mu opravdu líbil. Byla ve mně nějaká smutná křehkost, hodně štíhlá postava, ztracený obličej. Jinak bych mezi muži zájem měl, nebýt… Nebýt té nekonečně unavené masky, stočené do rýhy beznaděje. Čtyřicítka, rodina, žádná láska, všechno nudí proč bych kvetl jako májová růže?
Ale právě takovou mě Michal vzal unavenou malou.
Nic nepotřebuju. Sednu si a pak půjdu zpátky! žblebtal jsem.
Jasně, ale nejdřív si dejme candáta se zeleninou a salát. A co budeš pít, malá? zvedl oči od menu, tak svěží, rozverně rozcuchaný, vonící cigaretami a kolínskou, silný a sebejistý, zadíval se na mě.
Zrudl jsem, zamračil se.
Musel jsem se zbláznit. Cizí chlap mě táhl do restaurace, obsluhuje mě, říká mi Malá, už mi dokonce uhladil ofinku A já změkl.
Tam, kde se mě dotkl, to hřálo ještě dlouho a po zádech mi přeběhl mráz.
Pili jsme bílé víno. Michal vyprávěl, jak za mladých let jezdil na stavby, pak na sever, potom s kamarádem Petrem založili menší firmu dělali chalupy, dali dohromady partu, všichni chtějí bydlet dobře, v teple. A my věděli, jak to zařídit. Jez, jez, malá! Na tebe, na tvé zdraví! Jak jsem tě uviděl, hned jsem si říkal: Tuhle ženskou musím nakrmit! Chceš přidat?
Zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem na měkko. Od vína, od jídla, i od toho, že poprvé za celý život se o mě někdo stará, protože jsem malá a unavená.
Doma to bylo jinak. Dětství s mámou, která byla pořád v práci. Snídal jsem sám, večer mamka přišla, já ji čekal, ohříval jsem jí večeři, pak jsem myl nádobí, ona si šla sednout do vany a šli jsme spát až k půlnoci.
Na Silvestra maminka dorazila kolem desáté večer, dělala v lahůdkářství a poslední hodiny roku měly nejvíc kšeftu.
Marie byla bledá, vyčerpaná, já jí chystal šaty, pomáhal jí na holení, společně jsme šli otevřít dveře hostům. Vždycky jich bylo dost, sousedi, kamarádky, vzdálení příbuzní, všichni u stolu, smáli se, zpívali. Já jsem dával pozor, aby máma nezaklopila po první skleničce.
Vodku pila jen máma. Šampaňské považovala za blbost, ale vodka to je jiná řeč. Jenže tělo to zničené vypnulo po pár deckách a zoufale chrápalo. Já ji musel budit, ona zamžourala, nevěděla kde je, chvíli koukala okolo a zase pila. Těžko jsem mohl být rozmazlená malá. Asi nebylo kdy.
Brzy jsem se oženil. Pavla byla skoro o deset let starší, rozumná, vzdělaná, ale ne něžná, nemluvná, jsem byl pro ni jak zub v soukolí. Nic víc.
Asi mi to nevadilo. Romantika, touha, tělo je tělo ale vše to rychle zchladlo. Hlavně jsem měl konečně vlastní domov a nemusel jsem poslouchat máminy unavené řeči. Dvě místnosti, velká knihovna, žárlivé pohledy sousedek.
Vždy až do setkání s Michalem jsem byl Matěj, nebo zdvořile Matěj Novotný. Pavla, máma, kámoši, všichni mi tak říkali.
A najednou jsem Malá. Víno, občerstvení Někoho zajímá, na co myslím.
Pavle na tom nikdy nezáleželo. Samozřejmě, věci okolo domácnosti, větší nákupy, dovolená to jsme řešili spolu, ale vlastně šlo jen o to, že mi sdělila své rozhodnutí. Moje nápady šly vždycky do ztracena. Pavla měla ráda čerstvý vzduch, okna otevřená, bylo jí fuk, že mi táhne na záda.
Kdežto Michal, sotva jsme přišli do restaurace, hned nechal přinést deku k oknu a postarat se o mé pohodlí.
Pečlivý
Na něco se ptal, já odpovídal nesměle. Ano, mám manželku. Ano, mám i dceru. Jmenuje se Terezka. Studuje jazykovku. Já jí kdysi našel skvělého učitele a teď má Terezka jet na stáž do zahraničí.
Terezu jsme pravda s Pavlou neplánovali z touhy, spíše vyrobili, jak říkala Pavly matka. Pavla byla mladá, mělo to být snadné, ale nedařilo se. Byly s tím týdny a měsíce plánů. Pak jsem zjistil, že je Pavla těhotná. Celých devět měsíců se ode mě manželka stranila na břicho nesáhl, nemluvil s dítětem, všemu se divil.
Až se narodí, pak se budu starat, mávnul vždy rukou, když jsem chtěl, aby věnoval pozornost. Hodil mě do auta na prohlídku, z porodnice mě vezl s balonky, předal mi kytku, čaj. Hlídal všechny detaily, aby doma bylo dobře. Když přišla patronka poprvé domů, Pavla jí pomalu přepočítala prsty, jestli dítě dobře váží.
Jsi vyčerpaný? ptala se mě kamarádka Blanka. S dítětem je to těžké. Pomáhá ti Pavla aspoň?
Krčil jsem rameny. Asi jo. Ale stejně málo…
Bylo to příjemné být za oběť. Všichni mě litovali, občas Pavlu pokárali, že na mě nedbá. Ale Michal mě opravdu litoval a staral se, až jsem se skoro styděl.
No tak jez, malá! Jinak tě nepustím! bručel Michal.
Zarytě jsem žvýkal a díval se na svého zachránce smutně.
Ten den mě doprovodil až na metro, dál jsem už společnost odmítl.
Večer jsem na mailu našel všechny zápisky z konference.
Pro Malou od Michala! stálo v poznámce.
Rychle jsem zaklapl notebook, ale Terezka snad něco zahlédla, uchechtla.
Pitomý přezdívky vymýšlíte! vyjela jsem. Oficiální dokumenty a tohle?!
Jenže Terezka už odešla do pokoje s hudbou
Matěji, Terezo, večeře! křikl jsem z předsíně.
Pavla přišla domů vyčerpaná, v kole metra a narvaného autobusu mrzutá. Už na chodbě shodila halenku, zůstala v kalhotách, pak i ty vyměnila za zelené kraťasy, otevřela balkon a dýchala.
Voněla potem, kysele, už od včerejška.
Nebudu se pořád sprchovat! Dej pokoj! Kůže mě svědí z vašeho mýdla. Zítra se vykoupu! odháněla se od mých tichých výčitek. Jsem hotová. Pojezte, rychle.
Jedli jsme mlčky, každý jsme mysleli na své. Já na Michala, jeho svěžest, vůni…
Druhý den mi zavolal do práce.
Ahoj, malá! Jak je? Jedla jsi?
Zatloukala jsem, zahlížela se po kolezích, měla jsem pocit, že slyší zvonění přes celou kancelář. Ne nejedla jsem, práce je moc
Kašli na to, dojeď dolů. Jsem v kavárně, není to žádná sláva, ale jíst musíš. Čekám!
Zamotala jsem se. Poprosila jsem kolegy, vzala výtah, rudla jsem až za ušima, bylo mi jasné, že už vědí, že jdu na schůzku s milencem.
Měla jsem takový dojem. Milenec. Vzrušení, drzost.
Tentokrát Michal v džínách a tričku opět rozcuchaný, svěží.
Dali jsme si kávu, já povídal o dětství, Michal naslouchal.
Malá, ty jsi krásná, víš o tom? přerušil mě zničehonic. Pojď si koupíme šaty! Mám známé v butiku, ať ti něco najdou! Chci tě vidět v šatech.
A viděl. Ne hned. Večer mě zavezl do Pasáže, seděl na lavičce a sledoval, jak mi prodavačky vybraly šaty.
Bože, jak na mě hleděl! Lačně, hladově! Pavla na něho neměla.
Nic takového jsem nezažil, šeptal jsem pak Blance, své nejvěrnější kamarádce. Myslel jsem, že existuje jen ve filmech. Cítil jsem se jako žena. Je to hrozné, ale líbilo se mi to.
A co Pavla? zeptala se později, po odmlce, Blanka.
Nic neví. A nesmí. Já sama skoro nic nevím! Ať ho neprozradíš, ano? A šaty schovej, sakra Co budu vysvětlovat? Jsou drahé jak hrom!
Blanka pokrčila rameny. Co bude, to bude.
Nevím, Matěji Lžeš. Pavla není dokonalá, ale vzpomeň si, jak jezdili v zimě do Klatov pro čerstvé mléko. Snaží se, maká. Koupila auto, zařídila rekonstrukci, na dovolenou tě bere každý rok. Přehledný typ, žádné tajnosti. A Michal? Kdo vlastně je? Odkud má peníze?
Nevím. To je úplně jedno. Blani, Pavla mě dusí, už to nevydržím. Ty mi prostě závidíš.
Blanka jen pokrčila rameny. Možná záviděla. Ne Michala, ale tu mé ženu.
Začal jsem chodit domů později, vařil něco na rychlo, sám jsem nejedl, přehraboval se lžičkou ve studeném čaji.
Mami, prosím, nakrájej chleba! ozvala se Tereza, vstala, sama si našla pečivo. Chleba došel, mami
Přikývl jsem a odešel do pokoje. Snít.
Pavla a Tereza mě pozorovali překvapeně.
Snít jsem uměl dlouze, ruce se mi potily vzrušením.
Michal byl něžný, uměl líbat, smál se mé nešikovnosti, litoval mě a stále mi říkal malá, nosil mi dárky, které jsem schovával u Blanky, přeposílal mi na účet peníze, občas i v noci psal smsky a já se zamykal na toaletě, četl, mazal, přečetl znovu, až jsem mobil vypnul, opláchl se studenou vodou a šel spát.
Pavla se otočila, přehodila přes mě těžkou ruku, škytla, něco zamumlala. Jen jsem přikývl a ztuhl. Škoda, že mám Pavlu… Škoda, že jsem tolik let nevěděl, jak chutná být Malou, pěknou, žádoucí. Tolik let v háji
Ale teď je Michal, a to je mé štěstí.
Scházeli jsme se v Michalově bytě, velkém, světlém, s okny až k zemi, bez záclon. Za okny svítilo noční Brno, zalité světly. Z toaletní skříňky voněl parfém, v posteli byly hebké čisté prostěradla
Svět se rozletěl na tisíce hvězd, explodoval nad městem a padal na ty prostěradla jak drobné diamanty. Kouzelné
Doma to bylo stísněné. Měl jsem pocit, že vše prozradili, Tereza podezíravá, Pavla přísná.
Vymýšlel jsem důvody, proč se zdržet, chodil domů, když už spali, seděl sám v kuchyni, pil levnou kávu a snil.
Matěji! Kde jsi? Nakoupila jsem zelí, je třeba ho nakrouhat. Slíbil jsi pomoc hlas Pavly se v telefonu mísil s dopadem těžkého chladu. Ohlédl jsem se po Michalovi, jak plave u kraje bazénu venkovní, ohřívaný, něco, co v Praze v září není běžné.
Plavat v bazénu jsem nikdy neuměl, ale dnes mě Michal přivedl do Podolí, donutil převléknout, pak jsme plavali, koukali, jak se z vody zvedá pára. Málo lidí, krása. Když člověk vyleze na skokanskou věž, vidí až na osvětlené kolečko na Štvanici. Ale já se díval jen na svého rytíře, našel jsem konečně lásku, Bože…
Zelí? vykoktal jsem, balil jsem se do ručníku. Nech to být, přijdu později. My… S Blankou jsme šli do bazénu. Musím cvičit záda. Přidali jsme si permanentku. Zelí uděláme zítra. Promiň, Blanka čeká. Pa!
Rychle jsem ukončil hovor a hned volal Blance, kdyby Pavla volala, ať ví!
Matěji, přinesla jsem vám kmín. Dáváte ho přece do zelí. Byla jsem poblíž a stavila se. Pavla už dělá čaj, klidně reagovala Blanka. Ten kmín máš tady
Ukousl jsem si ret, otočil se a hledal Michala. Ten už stál na věži, připravený ke skoku. Nahoře na něj ječely mladé dívky, všechny vesele štíhlé, radostné.
Tak, malé! Raz, dva, tři! zahlaholil Michal, ladně skočil, vynořil se, zamával mi. Malá, pojď za náma! Večer začíná!
Dívky se otočily a studovaly Malou. Najednou jsem si připadal opět nemožně, obyčejně, břicho povolené, nohy ochablé, pádlování neohrabané. Tvář mi opět ztěžkla.
A Michalovy malé už hrály vodní pólo, podplouvaly mu k bokům.
Smál se, ani mu nevadilo, že jsem najednou zmizel. Věděl, práce, rodina, zelí Ať jdu!
V předsíni byla tma, jen v kuchyni svítila žárovka.
Pavla beze slova postavila na stůl pánev s volskými oky.
Asi máš hlad po plavání? Dej si. Chceš salám? Nalila mi čaj.
Kroutil jsem hlavou, bál se na ni pohlédnout, rychle jsem vzal vidličku a rýpal do vajec.
Zná, či nezná? Co teď? Proč je tak klidná?!
Matěji, po dlouhé odmlce řekla Pavla. Blanka tu něco nechala. Pořád se cpala do kuchyně, ale vyhnal jsem ji. Nic ti po ní není! Ty pytle prý tvoje. Co by u nás dělaly? Nejspíš se spletla.
Pomalu jsem nadzvedl ubrus, uviděl tašky, pokrčil rameny.
Právě, blbost! Pavla se usmála. Nalej mi taky čaj. Nebo radši vytáhni koňak. Mám chuť na panáka.
Vyskočil jsem, hrabal se ve skříňce, najednou zamrzl.
Malá, ozval se hlas Pavly. Otočil jsem se leknutím, zadíval se jí do očí. Říkám, malá je na stole, setři ji. Tereza zase nadrobila. Musíš utřít!
Pak se dívala do stolu.
Pili jsme koňak ve dvou. Mlčky, báli jsme se očima potkat.
Nakonec Pavla vstala a odešla.
Blanko, on odešel! Oblékl se, klíče nechal na poličce Blanko! brečel jsem do sluchátka, díval se do zrcadla na rozmazaný obličej, na Malou, která před třemi hodinami plavala v bazénu s Michalem, teď už jen cítila chlór a bolest zad. Jak mohl? To je chlap?! Nechal nás s Terezkou!
Rozzlobil jsem se, sevřel pěstí stůl.
Právě jako chlap, Matěji. Jiný by tě zbil. Pavla prostě odešla. Z vlastní bytu, všimni si. A tys ještě brblal. Nikdy jsi jí neřekl hezké slovo, nepochválil ji. Chlap je jako dítě, stačí pochválit a udělá tisíckrát víc! Tady tě nepodržím. Dobrou noc.
Položil jsem mobil na stůl a rozplakal se.
Tereza udělala zkoušky, odjela k přátelům. Mě nechala, vzkázala, ať jí neotravuju.
Michal se objevil za týden, čekal mě u vchodu, vynořil se ze tmy.
Ahoj, malá! Chyběla jsi mi! zachraptěl, schovával promrzlou tvář do límce bundy. Stýskalo se mi.
Zvonil jsem mu, chtěl si postěžovat, ale nezvedal to. A teď tu stál
Michale… co tu? řekl jsem vyprázdněně.
Jdu k tobě. Dlužíš mi, malá!
Cože? Dlužit…?
Strachoval jsem se, chtěl jsem se vytrhnout, ale chytl mě pevně.
Krmit tě? Krmil. Hýčkal tě? Hýčkal. A teď potřebuju pomoc! Dej mi peníze, kočičko! Mám trable, tvoje matčina garsonka má cenu pět mega. Prodej ji. I tuhle, kde teď žiješ. No pojď, půjdeme to probrat!
Vyjekl jsem vystrašeně, ale nepomohlo to, šel jsem jako stín ke vchodu, modlil se, že někoho potkáme. Nikdo
Dělej, otvírej, malá, mrznu… postrčil mě Michal k dveřím.
Ztratil jsem vládu nad nohama, klesal ke sněhu, když najednou Michal povolil, kymácel se a žuchl. Nad ním stál Pavla, rozcuchaná, rozčílená, ruce v pěst. Vypadni! Tady už tě nechci vidět, rozumíš?! Jinak tě spočítám!
Vrhl se na něj, ale já ho zastavil. Michal se posměšně zasmál, ale Pavla mu jednu vrazil a bylo jasno.
Táhni! Už tě tu nechci. Pojď domů, je zima
O čem jsme spolu mluvili příští noc, to ví jen měsíc za oknem a vítr v pootevřeném okně. Na stole dvě hrnky studeného čaje, staré hodiny tikaly, svět splynul do tmy, ve které seděli muž a žena, rozhodnuti žít dál
Nikdy už mi nikdo neřekl malá. A kdyby snad ano, jen bych se zachvěl a otočil.
Michal už do mého života nepatřil. Pavla byla tvrdohlavá.
Počkal, až jednou v autobuse uslyší, že mám po matce byt, že nevím, co s ním, a že jsem na všechno sám. Michal by mi rád pomohl. Kdyby své plány zrealizoval lépe, jistě bych mu všechno odevzdal vždyť on mě nakrmil, pohladil a zahřál. Ale pospíchal. Jeho kamarád Petr potřeboval splatit dluhy rychle, že až žebra bolela. Tak Michal zkusil přímo požadovat…
Nešlo to. Ale na světě jsou jiné malé nedoceněné, smutné a opuštěné ženy. Michal je najde a obšťastní, a pak si vezme, co mu patří.
Z krásného bytu s výhledem na Brno se musel odstěhovat. Nevadí, svůj čas ještě najde! Pokud Petr nerozhodne jinak
Dnes už vím, že to nejcennější v životě není být něčí Malou, ale zůstat sám sebou a vážit si těch, kdo o nás opravdu stojí.
