Nedám byt
Proč jsi přijela?
Paní Valentová stála mezi zárubněmi a ani o krok necouvla. Ruce pevně na rámu dveří, jako by spíš uzavírala přístup do pokoje, než do života.
Dobrý večer, paní Valentová.
Ptala jsem se, proč jsi přijela.
Marie neodpověděla hned. Podívala se na práh, na rohožku, kterou kdysi sama koupila v podchodu u Hlavního nádraží modrou s bílým okrajem, už ošoupanou, ale pořád tam. Nevyhozenou.
Můžu dovnitř?
Pauza trvala dlouho. Paní Valentová se nepohnula, potom ale ustoupila do předsíně a šla rovnou do kuchyně. Dalo se to považovat za pozvání.
Marie vkročila, zavřela dveře za sebou. V bytě to vonělo povědomě, ale jinak než dřív. Dříve tu byl nádech kouře z Jindřichova bundy, která visela tady vlevo na háčku. Teď tam visel jen froté župan a stará pletená čapka.
Paní Valentová už v kuchyni hlučela s konvicí, ač nešlo o to, že by zvala na čaj spíš potřebovala zaměstnat ruce.
Viděla jsem u vás rozsvíceno, řekla Marie. Procházela jsem kolem.
V deset večer?
Autobus měl zpoždění. Čekala jsem na Husinecké.
Valentová dala vařit vodu a otočila se k ní. Podívala se na Marii tak, jak se dívá na někoho, komu dávno nevěříte, ale ještě nemůžete úplně zatratit.
Tak se svlékni, když už jsi sem šla.
Marie pověsila kabát na ten levý hák pod čapku, pak ji roztěkaně přehodila na pravý.
Seděly potom proti sobě u stolu. Paní Valentová rozlila čaj slévala mlčky, ani se nezeptala, jestli Marie chce. Cukr posunula po stole bez jediného pohledu. Všechno to byly pohyby, které člověk dělá podle naučeného těla, protože host u stolu je prostě host, i když hlava vzdoruje.
Jak se máš? zeptala se Marie.
Jako vždycky. Drží se oběma rukama hrnku.
Marie si všimla jejich rukou, zvrasněných, poznamenaných časem. Sevřené až moc na obyčejné dobře.
Chtěla jsem mluvit, řekla Marie.
O čem?
O různém.
O papírech?
Marie chvíli váhala.
Nejenom.
Paní Valentová usrkla čaj a položila hrnek těžce na stůl možná jen tak, možná to něco znamenalo.
O papírech si promluv s notářkou. Řekla jsem vše, co jsem měla.
Vím.
Tak proč to vytahuješ znovu.
Nebyla to otázka a Marie na ni ani nezkusila odpovědět. Napila se čaje byl moc horký.
Za oknem šuměl drobný podzimní déšť, co nepadá, spíš visí ve vzduchu. Lampa na chodníku se pohupovala a stín klouzal po parapetu sem a tam.
Marie znala tuhle kuchyni moc dobře. Věděla, že v levé zásuvce jsou provázky na pytlíky a vybité baterky, které Jindra nikdy nevyhodil, kdyby tam ještě něco zbylo. Věděla, že pod dřezem je vědro, které tam stojí, jen když zas teče trubka, což se stávalo každou zimu. Za lednicí je mezera, kam kdysi zapadly dvě koruny a všichni tři je hledali pravítkem, Jindra se smál, Aleš taky, a ona s nimi.
Aleš. Tři měsíce.
Dovezla jsem povidla, pronesla. Z mirabelek. Jsou u dveří v tašce, nevím, zda jste si všimla.
Valentová letmo pohlédla ke vchodu a pak zpět na stůl.
Viděla jsem je.
Vy povidla z mirabelek máte ráda.
Měla jsem. Pauza. Mám.
V tom přeřeknutí bylo něco velmi přesného. Jako by si paní Valentová sama nebyla jistá, v jakém čase žít.
Marie tomu rozuměla. I ona občas začala mluvit o něm v přítomném čase, v polovině věty, a pak se zarazila, vznikla mezera, že by bylo lepší mlčet.
Prý jste chtěla jet za Táňou do Brna, říká se, podotkla Marie.
Chtěla jsem. Zatím jsem nejela.
Co vás brzdí?
No, pokrčila neurčitě rameny. Pořád něco.
Marie ji sledovala. Něco? Žádné věci nebyly. Byt, co člověk nechce nechat samotný. Strach odjet a vracet se prázdnou. Snad i obava, že by jí Táňa litovala, a ona vždycky nesnášela být litovaná.
Paní Valentová, řekla Marie jemnějším hlasem. Nepřijela jsem kvůli papírům. Upřímně.
Upřímně, zopakovala Valentová, nebylo jasné, zda věří, nebo jen opakuje.
Chápu, že se na mě zlobíte.
Nezlobím se.
Dobře.
Jen nechápu, teď jí v hlasu něco přeskočilo, jako živější nota, která se vymkla. Nechápu, jak to tak může být. Půl roku, a ty už jdeš dál. Já jsem tady.
Marie neřekla mýlíte se nebo tak to není. Jen seděla.
Viděla jsem tě, pokračovala Valentová. Lída od sousedů tě viděla, říkala mi. Byla jsi v kavárně na Husově s někým v srpnu.
To byl kolega z práce, řešili jsme projekt.
Kolega, ozvěna.
Ano.
Valentová vstala, šla k oknu. Dívala se ven na lampy a déšť.
Aleš tě měl rád více, než sis možná myslela.
Věděla jsem to.
Nejsem si jistá.
Marie sevřela hrnek. Uvnitř ní se něco zachvělo jak stín lampy. Věděla, že musí pomlčet, jinak řekne víc, než chce.
Neříkám, že jsi špatná, pravila Valentová, pořád otočená zády. Myslím, že jsi mladá, čtyřicet dva, máš před sebou všechno. Mně je šedesát osm. A měla jsem jen jednoho syna.
Vím.
A teď není. A ty přijdeš s povidly.
Mohlo by to znít krutě, kdyby to nebyla pravda. Marie pocítila zvláštní vděk za tu přesnost, i když by to nevysvětlila.
Já nevím, jak jinak, přiznala. Neumím mlčet. Musím nějak přijít, něco říct. S povidly je to snazší, s prázdnýma rukama by to bylo horší.
Valentová se otočila, dlouze ji prohlížela.
Plakala jsi? Než jsi přišla?
Trochu.
Na schodech?
Ano.
V tváři Valentové se cosi nepatrně pohnulo. Vrátila se ke stolu, usedla.
Jsme obě stejné hloupé, řekla tiše.
To bylo poprvé ten večer čisté, bez podtextu.
Chvíli mlčely. Déšť zesílil, už to byl opravdový liják.
Řekni mi, poprosila Marie, co tě na tom závěru trápí? Beze slov, jak to říká advokátka.
Valentová na ni pohleděla překvapeně, jako by nečekala, že někdo opravdu chce slyšet přímo od ní.
Je to ten byt, začala. Byt, co jsme s Kolou koupili Alešovi. Šetřili jsme na něj skoro osm let, aby měl svoje. On tam bydlel, tys tam bydlela. Na tom není nic špatného. Ale teď podle papírů
Podle papírů přechází na mě, doplnila Marie.
Vdaní jste nebyli.
Šest let jsme žili spolu.
Vím. Valentová sepjala ruce na stole. Ale mám pocit že si Aleš přál, abych v tom ještě hrála roli. Nevím, jestli takhle si to představoval.
Sám napsal závěť, paní Valentová.
To vím. Krátká pauza. Možná to udělal dobře. Nevím. První měsíce jsem byla hrozně zlá. Teď už ne. Teď už jen nerozumím.
Čemu nerozumíte?
Proč ten byt necháváš tak? Prý jsi říkala Lídě, že se možná odstěhuješ. Že ti je tam samotné moc. Proč ho držet?
Marie se na ni podívala.
To jsem říkala v červenci, když mi bylo úplně nejhůř. Teď nevím. Nechci nic rozhodovat.
Kdyby jsi ho prodala, začala Valentová.
Nehodlám ho prodávat.
Kdyby přece, naléhala. Řekla bys mi to první? Ne cizím, mně?
V tu chvíli Marie pochopila: nešlo o byt jako metry čtvereční, ani o peníze. Ale tohle nebýt cizí, udržet právo vědět první. Uchovat alespoň tenkou nit ke ztracenému synovi přes ženu, která žila v jeho bytě, jedla v jeho kuchyni, znala ho jinak než matka a to “jinak” už jí nikdo nevezme.
Řeknu ti první, slibuji.
Valentová kývla krátce. Nalila si čaj.
Jedla jsi dneska něco? zeptala se.
Ráno.
Ráno. Vstala, otevřela lednici. Vařila jsem nudlovou polévku. Dáš si?
Dám.
Zatímco Valentová ohřívala polévku, Marie pozorovala její záda. Přemýšlela, že v jiném životě by to možná bylo jiné. Jezdily by na chatu, slavily by společně Vánoce, volaly si jen tak. Třeba ale ne možná by i tak zůstaly na distanc, nikdy dost blízké, aby byly kamarádky, ale moc spojené, než aby byly jen cizí.
Polévka byla dobrá. Prostá, domácí. Mrkev, cibule, nudle, trochu petrželky. Taková, jakou vaříš jen pro sebe.
Děkuji, je dobrá, pochválila Marie.
Nepřeháněj.
Opravdu dobrá.
Valentová jedla dál, mlčky. Potom, aniž vzhlédla:
Hledal tě v nemocnici. Víš?
Marie se zarazila.
Cože?
V dubnu, když jsi byla na služební cestě. On šel na vyšetření, já tam byla. Ptával se, kdy přijdeš. Já nevěděla. On říkal dneska, zítra pořád.
Marie odložila lžíci.
Přijela jsem hned, jak jsem se to dozvěděla.
To vím. Valentová na ni poprvé skutečně pohlédla. Nechci ti to vyčítat. Jen abys to věděla.
Proč mi to říkáte?
Nevím. Aby to někdo věděl, ne jen já.
Bylo to upřímné. V puse měla sucho, ač před chvílí jedla polévku. Napila se. Čaj byl už dávno studený.
Nikdy mi neřekl, že má strach, přiznala. Myslela jsem, že je klidný, že to přijímá. Že mu je líp, když u něj nesedím pořád.
Nerad byl litován.
Právě. Myslela jsem, že se chovám správně.
Možná ano. Valentová sklízela talíře. Možná ne. Kdo to dnes ví.
To kdo dnes ví usedlo v tichu.
Marie pomáhala s talíři, i když ji neprosila. Společně stály u dřezu, Valentová myla, Marie utírala, a ta obyčejnost byla důvěrná, až z toho bylo trochu smutno.
Vrátily se ke stolu. Valentová přinesla talířek rozdrobených sušenek z Albertu z rohu.
Lída mě nutí, abych šla na malování akvarelem, prohodila Valentina. Do Klubu seniorů ve čtvrtek.
A ty chceš?
Nevím. Připadá mi to směšné.
Proč směšné, v tomhle věku?
No, právě. Nikdy jsem si nevěděla rady s volným časem. Karel, Aleš, pak práce pořád něco. Teď malovat? Jen tak?
Možná je čas to zkusit.
Dobře se radí.
Špatně se mluví, odporovala Marie. Mně je taky těžko.
Valentová na ni hleděla.
Taky půjdeš do kruhu?
Ne. Ale taky nevím, co dělat. Mám práci, kamarádky, všechno. A večer přijdu domů a nevím, co se sebou. Sedím a myslím, že teď by přišel a řekl něco bláznivého a bylo by zas normálně.
Pauza.
Uměl říkat blbosti, poznamenala Valentová.
Uměl.
Přijde, řekne mami, myslel jsem, že sysel je mladý sysel. A co to je za slovo? Kde to vymyslel?
Mně říkal, že slon je mongolsky zaan, prý zní to podobně jako zaznalý, smáli jsme se.
Valentová se krátce zasmála potichu, překvapeně, jako někdo, kdo v tu chvíli smích nečekal.
Ježíši, kde se to v něm bralo.
Hodně četl.
Od pěti let s knihou. Od stolu jsem ho nemohla dostat.
Ukazoval mi fotku. Vy na chatě, asi osmiletý, sedí na schodech s knihou, zatímco ostatní si hrají.
Pamatuju si tu chatu. Valentová se zahleděla kamsi do dálky. Karel stále na zahradě, Aleš seděl s knihou. Nejdřív mě to štvalo, pak jsem rezignovala.
Co tehdy četl?
O kapitánech a moři. Moře poprvé viděl až v šestnácti, na první dovolené. Stál tam, koukal a říká: není takové, menší, v knize ho popisovali jiné.
Marie se usmála. Zná tu příhodu v jiné verzi. Která je pravdivá, kdo ví.
Hodně mi povídal o Karlovi, poznamenala Marie. Chyběl mu.
Karel, pan Valent, zemřel před šesti lety, těsně předtím, než se Aleš s Marií poznali.
Ano, řekla Valentová prostě. Chyběl.
Vám také?
Každý den. Bez lítosti, jako něco dávno přijaté. Zvykla jsem si, ale chybí. To není rozpor.
Není, přitakala Marie.
Bylo ticho.
Řekněte mi něco o něm z dětství, poprosila Marie. Málo o tom vyprávěl.
A k čemu ti to?
Chtěla bych znát víc, dokud je s kým to sdílet.
Byla to otevřená prozba ostrá, ale pravdivá. Valentová mlčela. Potom odešla z kuchyně a Marie slyšela, jak v pokoji hrabe v krabici. Přinesla lepenkovou krabici z horní skříně.
V září jsem to přebírala, něco dala pryč, něco nechala.
Otevřela víko. Sešity, omalovánky, pár malých hraček, dětské výkresy. Marie opatrně vytáhla sešit školní úhledné tiskací písmo, úkoly pro druhou třídu. Aleš Valent, 2.B.
Ježiši, řekla tiše.
Taky to tak říkám, odpověděla Valentová.
Listovaly. Valentová povídala, Marie poslouchala. Jak se snažil stát na hlavě a měl týden bouli. Jak přinesl domů kocoura, kterého zprvu Karel nechtěl, pak si zvykl a kocour si pak sám odešel, Aleš tenkrát prohlásil, že má přece právo na vlastní život. Jak ve čtrnácti prohlásil, že bude programátorem, protože programátor může pracovat v papučích.
A taky pracoval v papučích, usmála se Marie.
Držel slovo.
Blížila se půlnoc, když Marie konečně vzhlédla k hodinám.
Musím zatím, poslední autobus brzy.
Zůstaň tu, řekla Valentová, rychle, překvapená svou odvahou. Gauč je v pokoji, ustelu ti.
Nerada bych obtěžovala.
Koho obtěžuješ?
Marie se na ni podívala. Valentová hleděla stranou, jako by nabídka vyklouzla bezděčně.
Dobře, děkuju.
Zatímco Valentová chystala lůžko, Marie myla hrnky. Dívala se z okna na svůj odraz v šeru, v zlatavém světle staré žárovky. Pomyslela si, že po třech měsících by ten večer nikdy nepředstavila polévka, sešity, tohle zůstaň.
Že je v příbuzenstvích po ztrátě něco, co se nedá vyřešit papírově, advokátem, ale vytrvá to ve zvyku přijít na návštěvu, s povidly nebo bez, a sedět, dokud se něco nepohne.
Nevěděla, jestli se něco pohne. Dnes večer se snad něco pohnulo.
Pokoj byl stejný jako dřív. Gauč malinko prosezený, deka ve vzoru, kterému Valentová říkala hnědý, i když byl více cihelný. Marie si lehla, zadívala se na polici nad sebou.
Byly tam hlavně Karlovy knihy, staré, vybledlé. Tichý Don, Zlaté tele, něco z historie. Ale mezi nimi jedna tenká, kterou neznala. Sáhla, přečetla název: Dopisy odnikud. Vpis od Aleše: Mamince k svátku. Čti pomalu. Mám tě rád.
Marie knihu zavřela, vrátila na poličku a dlouho na ni hleděla do šera.
V bytě bylo do noci ticho, jen chůze paní Valentové, vrzání parkety u skříně, krátké šplíchnutí vody z kohoutku. Život, který se nezastaví, překoná všechno, maličký a obyčejný.
Ráno dělala Valentová kaši. Marie přišla do kuchyně a dostala před sebe talíř s ovesnou, bez řečí. Sklenice pomerančového džusu, to Marie překvapilo. Za oknem šedé říjnové ráno, nasáklý asfalt. Skoro holé větve javorů.
Kdy jdeš do práce? ptala se Valentová.
Až na desátou. Stíhám.
Máš to blízko. Míchala kaši. Jedeš metrem?
Ano.
Třetí stanice, pamatuju si to.
Vy si to pamatujete?
Aleš mi o tom říkal. Krátce, bez komentáře.
Marie je ovesná připadala slaná, dětská. Takovou nejedla od devíti, její máma vařila taky slanou, Marie si pak navykla na sladkou a najednou ten návrat.
Chci ti něco ukázat, řekla Valentová. Přinesla obálku. Našla jsem při třídění, je z jeho vojenského kurzu. To jen abys věděla, že takhle psal. Nepůjčuji, dávám nahlédnout.
Vytáhla dopis složený na čtvrtiny a položila ho před Marii. Marie četla tři stránky hustě popsané rukou. Aleš psal, jak ráno venku v mlze stojí stará lípa, on vyhlíží a myslí na to, že všechno se mění, ale lípa stále stojí. Píše, jak mu chybí maminčiny buchty a klid jeho pokoje.
Byl to jiný Aleš, měkčí, mladší.
Mohla bych si to opsat? Nebo vyfotit, jenom pro sebe?
Valentová ji sledovala.
Vezmi si to. Není mi k ničemu.
To je vaše…
Marie, poprvé jí řekla jménem. Ber si.
Marie složila dopis zpátky. Schovala do tašky. Měla pocit, že má říct něco víc, ale nenašla slova a nehledala je.
Umyly spolu nádobí Valentová myla, Marie utírala, pohyb už jiný, sladěnější.
Jeď k Táni, řekla Marie. Byt se neztratí. Táňa čeká.
Psala mi minulý týden. Prý ji zanedbávám.
Tak jeď.
Uvidím.
Paní Valentová…
Uvidím, říkám.
Marie pověsila utěrku.
Mohla bych přijít někdy zas. Pokud to nevadí. Ne často, občas.
Valentová vypla vodu, vzala utěrku do rukou a dlouho ji mačkala.
Přijeď, řekla nakonec. Uvařím polévku.
Nudlovou?
Nebo s pohankou?
Ta nudlová je dobrá.
Tak si dáme domluvu.
Marie se oblékla. Valentová ji doprovodila ke dveřím. V předsíni si Marie vzala kabát, otočila se.
Děkuji za noc.
Jdi, nebo přijdeš pozdě.
Marie už sahala na kliku, když se otočila:
Ta knížka, co vám dal Aleš. Četla jste ji?
Začala jsem. Pomalu čtu.
Napsal tam čti pomalu.
Vím. Valentová se pousmála. On mě znal.
Marie kývla, otevřela.
Na shledanou.
Na shledanou, odpověděla Valentová.
Dveře za ní zapadly. Marie chvíli stála na chodbě a naslouchala, jak uvnitř tiše cvakne zámeček. Ne hned, s odstupem. Jako by Valentová čekala, až odejde.
Na schodišti vonělo zatuchlinou a novým nátěrem. Žárovka na druhém podlaží poblikávala, ale neshasla. Marie pomalu scházela po schodech.
Venku ten stejný šedý říjen, lidé spěchali do práce, někde zahoukal vůz, na chodníku pochodovali holubi. Všechno normální, známé, a přitom to, co bylo v noci, jakoby sem patřilo.
Marie šla k metru a přemýšlela, že smíření nepřichází v jeden moment, po kterém je vše jiné. Není to rozhodnutí, není to skok. Je to možná právě tohle: polévka, sešity a noc na cizím gauči. Utěrka v ruce. Dopis v obálce dole v tašce.
Nevěděla, co bude dál. Jak to mezi nimi bude mezi ní a Valentovou v tom novém, bezejmenném stavu. Ne tchyně a snacha, ani jen známé, ani přítelkyně. Něco mezi, co pojí paměť na jednoho člověka, každá svým způsobem a to nestačí ke skutečnému poutu, ale brání být úplně cizími.
Obálka s dopisem byla na dně kabelky. Rozhodla se ji přečíst až večer doma, při lampě.
Sjela do metra. Dveře vagonu se otevřely a zavřely. Vlak rozjel.
Nastoupila k oknu, pár stanic před výstupem napsala Valentové zprávu v Messengeru: Dojela jsem v pořádku. Děkuji za kaši.
Odpověď přišla až po dvaceti minutách, už když byla v práci, v šatně, myslela na poradu: Není zač. Povidla jsou ve skříni.
Marie přečetla, schovala telefon. Svlékla si kabát.
V chodbě se někdo hlasitě smál, zcela mimo téma. Za oknem kanceláře bylo jen kousek nebe, světle šedé, skoro bílé. Marie si řekla, že třeba večer se vyjasní. Nebo ne. Říjen je nevyzpytatelný měsíc.
Šla na poradu.
V pátek večer, za tři dny, zavolala Valentová. Marie právě ohřívala večeři.
Jedeme s Táňou, ozvala se místo pozdravu. V sobotu ráno, na deset dní.
Dobře, řekla Marie.
Nevadí ti, že volám?
Ne, jsem ráda.
Tak tedy jo.
Pozdravuj Táňu.
Pozdravím. Pauza. Marie?
Ano?
V té poličce v pokoji, kde jsi spala. Vezmi si tu knihu. Je Alešova. Bude tvoje.
Marie stála u sporáku s vařečkou. Večeře už bublala, bylo potřeba stáhnout plamen.
Dobře, vezmu.
Tak zatím, řekla Valentová. Jdu balit.
Šťastnou cestu.
Děkuji.
Na okamžik bylo ticho to ticho, co už netřeba vyplňovat, protože i mlčení znamená dost.
Na shledanou, řekla Valentová.
Na shledanou.
Marie stáhla plamen, položila vařečku. Z okna už svítila pouliční světla, venku byla noc.
Někde v Brně čekala Táňa, možná už vařila pro hosta. Na poličce v pokoji stála kniha se vzkazem čti pomalu, mám tě rád. V neznámé kuchyni na cizím místě povidla z mirabelek.
Tohle bylo všechno, co zůstává. Ne rozhodnutí od notáře, ne metry a papíry. To ostatní. Sklenice povidel v cizí skříni. Dopis v obálce. Slovo, které přijde nečekaně, a právě proto sedne přesně.
Marie vzala vařečku a promíchala polévku.
