Koupil jsi chleba?
Podíval se na mě, jako bych promluvil cizím jazykem, jen tak bez výrazu a s dlouhou, trapnou pauzou, která do našeho běžného života vůbec nepasovala.
Jaký chleba řekl konečně. Neptal se, prostě to konstatoval. Bez otázky.
Obyčejný. Šumava, z Ovocného světa. Tam ho vždycky kupuješ.
Položil tašku na podlahu a rozhlédl se po kuchyni, skoro jako by tam byl poprvé.
V obchodě jsem nebyl.
Přikývl jsem a otočil se zpátky ke sporáku. Říkal jsem si, že to nic není. Je jen unavený. Týden byl pryč školení v Brně, hotelový pokoj, cizí jídlo, cizí vzduch. Samozřejmě je unavený.
Jenže chleba vždycky kupoval. Sedmnáct let pokaždé, když se vrátil z jakékoliv cesty byť jen krátké zastavil se cestou domů v Ovocném světu na rohu Lidické a přinesl Šumavu. Nebyla to domluva, ani zvyk ze potřeby. Prostě to byl způsob, jak se vracet domů.
Promíchal jsem polévku a mlčel dál.
Jmenuje se Radek. Radek Kučera. Mně je padesát osm, jemu šedesát jedna. Bydlíme v Brně, v paneláku, ve dvoupokojovém bytě, který jsme koupili v devadesátém devátém, když naše dcera Vendulka byla ještě malá. Vendulka už dávno bydlí v Praze, volá v neděli. Já pracuji v knihovně na základce, Radek je tři roky v důchodu, ale bere brigády učí stavební předpisy na střední průmyslovce. Žijeme tiše, vyrovnaně, skoro bez hádek. To je důležité pochopit. Nebylo nic, co by vysvětlovalo, co se dělo po jeho návratu.
Večeřeli jsme mlčky. Jedl spořádaně a díval se do talíře. Čekal jsem, že zvedne hlavu a začne vyprávět o tom školení, o kolezích nebo o tom, jak v hotelu nejel výtah, jak mu chyběl domácí guláš. Vždycky něco vyprávěl, první večer po návratu.
Jak to bylo v Brně? zeptal jsem se.
Dobře.
Školení vyšlo?
Jo.
Položil jsem lžíci.
Jsi v pořádku?
Podíval se na mě. Obyčejné, jen trochu unavené oči.
V pořádku. Jenom únava.
Uklidil jsem ze stolu. Odešel do obýváku, lehl si s telefonem, jako by bylo všechno v pořádku, jako by se nic nestalo. Jenže chleba nebyl. Ani rozhovor nebyl. Něco dalšího, čemu nedokážu dát jméno.
První noc jsem sváděl na únavu. Druhou taky.
V pátek, třetí den, jsem si všiml první opravdové podivnosti.
Pil jsem kafe u okna a díval se na dvorek. Vyšel z koupelny, šel do kuchyně, nalil si vodu. Pak sáhl na polici po sklenici pohanky, otevřel ji, přičichl a postavil zpátky. Nic jsem neřekl. Jenže Radek pohanku nikdy nejedl. Nikdy. Ještě při seznamování se smál, že pohanka je nejnudnější jídlo na světě, že ji vymysleli lidé bez fantazie. Dělal si z toho srandu pořád. Vařil jsem mu rýži, kroupy, jáhly cokoliv, jen pohanku ne.
A teď ji vzal, a očichal ji. Jako by ji chtěl ochutnat.
Dostal jsi chuť na pohanku? zeptal jsem se a snažil se zůstat klidný.
Ne, zněla odpověď, a odešel do pokoje.
Ještě dlouho jsem zíral na tu sklenici.
V sobotu mi volala Vendulka.
Táta už je doma?
Přijel ve středu.
Jak se má?
Krátká pauza.
Je unavený z cesty. Všechno je v pořádku.
To je dobře. Tati, v říjnu přijedu, máme s Ondrou dovolenou.
To budu rád.
Nic jsem jí neřekl. Co bych říkal? Že táta nekoupil chleba a čichal k pohance? To nezní vážně. To není vlastně vůbec nic.
Ale už jsem věděl, že něco je špatně. Ne rozumem. Jinak. Nějak, co nedokážu pojmenovat.
V neděli jsem navrhl procházku. Občas jsme chodili v neděli do parku Lužánky, ne pokaždé, ale často. Měl rád lavičku u jezírka, koupili jsme si tam kelímek malinovky z kiosku když byl otevřený, stěžoval si na záda po dlouhé chůzi, já říkal, že by měl cvičit, on mával rukou, smáli jsme se. Malý, nenápadný rituál, kterých jsme měli víc.
Půjdeme do parku? nadhodil jsem.
Otrhl se od mobilu.
Do jakého parku?
Do Lužánek. Je hezky.
Přemýšlel. I to bylo divné obvykle řekl jasně nebo za chvíli, jen si vezmu bundu. Nebylo o čem přemýšlet.
Dobře, souhlasil nakonec.
Šli jsme tiše. Nemluvili jsme, jen jsem ho pozoroval. Díval se kolem sebe bez zájmu, ani uvolněně, ani napjatě, spíš jako člověk, co jde cizím městem a snaží si zapamatovat cestu.
U vchodu do parku byl děda se psem, kokršpaněl, zrzavý, tlustý.
Koukej, Bobina, řekl jsem. Tak jsme od jisté doby říkali každému kokršpanělovi od chvíle, kdy naše sousedka paní Jarmila měla přesně takového, jmenoval se Bobina taky. Moje a Radkova malá soukromá šifra.
Podíval se na psa. Žádná reakce.
Bobina, opakoval jsem potichu.
Hezkej pes, odpověděl zdvořile.
Zastavil jsem se u keře šípku, předstíral, že si prohlížím plody. Srdce mi tlouklo rychleji než na běžné procházce.
Nevzpomněl si na Bobinu. Nebo předstíral. Ale proč?
U jezírka kiosek nebyl, asi už je po sezóně. Radek sedl na lavičku a díval se na vodu.
Tady je pěkně, poznamenal.
Chodíme sem často.
Fakt?
Otočil jsem se k němu.
Radku, chodíme sem aspoň deset let.
Přikývl na znamení souhlasu, jako by nešlo o nic podstatného.
Jasně. Jen jsem řekl, že je tu pěkně.
V tu chvíli se ve mně cosi sevřelo a už to nepovolilo. Dlouho jsem tomu nemohl přijít na kloub. Teprve v noci, kdy jsem poslouchal jeho pravidelné dýchání, mi došlo, co mi nesedí. Neřekl pamatuju si nebo samozřejmě. Řekl jen jasně, jak souhlasíte s nějakým cizím faktem.
V noci jsem nemohl spát. Přemýšlel jsem, jak se říká tomu, když je člověk po návratu úplně jiný. Četl jsem kdysi o tom, že blízký člověk se může po šoku nebo nějaké události změnit tak, že máte pocit, že ho někdo vyměnil. Má to nějaký odborný název. Jenže tady žádný šok nebyl. Školení o stavebních předpisech. Týden v Brně. Nic, co by ho změnilo.
Vstal jsem ve tři ráno, napil se vody, postál u okna. Dvorek prázdný, lampa poblikávala. Koukal jsem a říkal si: Počkám. Možná se něco stalo, jen mi to zatím neřekl. Možná se s někým pohádal nebo mu přišlo špatně. To se stává. Obzvlášť po šedesátce, když už má člověk leccos za sebou a neví, kolik toho je ještě před ním.
Vrátil jsem se do postele. Spal na boku, zády ke mně. Položil jsem mu s lehkostí ruku na záda dělal jsem to vždycky. Nepohnul se.
Ráno v pondělí jsem zavolal své kamarádce Ivě. Kamarádíme se od vysoké, bydlí na druhém konci Brna. Pracuje v ordinaci na recepci. Iva je přímá, taková, jak to mám rád.
Ivo, můžu přijet?
Stalo se něco?
Nevím. Možná nic. Chci si popovídat.
Přijeď k páté, budu doma.
U Ivy bylo vždycky teplo, vonělo tam po koláčích, vždycky tam vonělo po koláči, i když zrovna žádný nepekla. Uvařila čaj. Vyprávěl jsem jí všechno. O chlebu, pohance, Bobině, o tom jasně u jezírka.
Naslouchala pozorně, pak se odmlčela.
Pepo, to může být jen obyčejná depka. Nebo začátek problémů s pamětí. Však už mu není třicet.
Je mu šedesát jedna.
A co má být. Panu Melicharovi z pátého taky začalo být zvláštně a bylo mu akorát tolik.
Nikdy nebyl zapomnětlivý, pamatoval si vše líp než já. Termíny, jména, všechno.
Všechno se mění.
Koukal jsem do hrnku.
Ivo, to není zapomínání. Jenom… někdy se na mě dívá, jako by mě viděl poprvé a chtěl být slušný.
Utrhla si kousek koláče.
Spal jsi?
Ne.
Tak vidíš. Předháníš se v myšlenkách. Možná že je fakt jen přetažený z cesty. Chlapi nemluví. Dej mu týden.
Přikývl jsem. Asi má pravdu. Asi ano.
Ale cestou domů jsem pořád myslel na to, jak otevřel tu sklenici s pohankou. Drobný pohyb, nevýznamný a přitom v tom bylo tolik cizího, že mi to sedělo v krku ještě dlouho.
Doma seděl za stolem a něco zapisoval. Zapnul jsem konvici, vybaloval nákup. Bez jediného pohledu.
Byl jsem u Ivy.
Hm.
Nesl jsem koláč.
Zvedl hlavu, podíval se na koláč.
S čím je?
S kysaným zelím. Tvůj nejoblíbenější.
Já nemám zelí rád.
Odložil jsem tašku na stůl. Pomalu, velmi pomalu.
Radku…
Hm?
Od malička jsi říkával, že miluješ koláč se zelím. Že ho dělala tvoje maminka.
Podíval se na mě.
Máma dělala jablkovej.
Ticho.
Jeho máma paní Ludmila zemřela před dvanácti lety. Dobře jsem ji znal. Viděl jsem, jak peče koláče, několikrát jsem tam byl v kuchyni. Vždycky byl její slavný koláč se zelím a vejci. Tím se chlubila.
Radku, paní Ludmila pekla se zelím, řekl jsem tiše. To si pamatuju.
No, možná. Už je to dávno, pokrčil rameny a vrátil se k zápiskům.
Šel jsem do obýváku a zůstal stát u okna. Díval jsem se na ulici na auta, na lidi, všechno jako vždycky, běžná podzimní ulice.
Vzpomněl jsem si na vůni toho koláče, těsnou kuchyň, vzorovaný ubrus. On to znal líp než já. Vyprávěl mi to několikrát, s něhou. To se nezapomíná vůně maminčiny kuchyně.
Vytáhl jsem telefon a napsal Radkově sestře Hance, co žije v Olomouci. Nejsou si moc blízké, vídají se jednou ročně, ale komunikují.
Hani, vzpomeneš si, co mamka nejvíc pekla?
Chvíli ticho.
Koláče přece. Se zelím, vejcem, občas tvarohem. Proč?
Jen si chci vzpomenout na recept. Děkuju!
Položil jsem telefon. Nohy se mi třásly. Jsem hloupý, takhle mě vyvede z míry koláč se zelím. Ale stál jsem a nemohl se pohnout.
Něco s pamětí, říkal jsem si. Neurologie, věk, cokoli. Musím s ním zajít k lékaři. Musíme si o tom promluvit upřímně.
U večeře jsem se zeptal:
Nebolí tě poslední dobou hlava?
Ne.
Spíš normálně?
Jo.
Nechceš se nechat zkontrolovat u doktora? Jen tak.
Odložil vidličku.
Proč?
No… třeba krevní tlak. Dlouho jsi nikde nebyl.
Tlak si měřím doma. V pohodě.
Radku, já mám strach.
Podíval se dlouho, téměř zkoumavě.
Myslíš, že se mnou něco je?
Prostě mám strach.
Pepo, jsem v pořádku. Stačí.
Vzal vidličku zpátky. Rozhovor skončil. Vždycky uměl ukončit věci jednou větou.
Ale teď jsem pozoroval, jak jí, jak drží příbor, jak sklání hlavu, a něco ve mně srovnávalo všechno minulé. Tak sedí. Ale opravdu? Zdál se trochu shrbenější. Vždy držel příbor v pravé ruce. Je pravák. Ano, vždy pravák.
Odnesl jsem talíře, šel do koupelny. Zastavil jsem se před zrcadlem. Ze zrcadla na mě koukal unavený chlap s šedivějícími vlasy, které si už dlouho nestříhá a s vráskami kolem očí, které Radek kdysi říkal srandovní, protože vznikly smíchem, ne stářím. Koukal jsem do zrcadla: Pepo, už si vymýšlíš. Vždyť ani nevíš, jak přesně držel příbor. Jen tě děsí, co je jiné. Lidé se mění. Zvlášť když něco prožijí, co jsi neviděl.
Umyju se a jdu spát.
V noci mě probudilo ticho. Ne zvuk, jen nepřítomnost. Natáhl jsem ruku prázdno, jeho strana chladná.
Vstal jsem. V kuchyni svítilo světlo. Seděl za stolem a něco psal do notesu. Ručně a to bylo samo o sobě zvláštní, rukou už dávno nepsal, kromě podpisů.
Radku?
Zvedl hlavu. Nebyl ani vyplašený, ani překvapený.
Nemůžu spát, řekl.
Co píšeš?
Jen tak. Myšlenky.
Ukážeš?
Chvíli mlčel.
Je to osobní.
Díval jsem se na něj. Vytrvale opětoval pohled.
Radek nikdy neříkal to je osobní na moje otázky. Sedmnáct let jsem se mohl ptát na cokoli. Měli jsme svá soukromí, jistě, ale nikdy ne s touhle intonací.
Dobře, řekl jsem a šel zpět do ložnice.
Lehl jsem do postele. Slyšel jsem, jak dál píše, pak potichu vstane, zhasne v kuchyni, vrátí se. Usnul až za dlouho, to jsem cítil.
Ráno notes v kuchyni nebyl.
Hledal jsem ho. Nevím proč, prostě jsem hledal. Prohlédl jsem zásuvky v kuchyni. Nic. Otevřel jsem jeho noční stolek nikdy jsem to, nikdy nedělal prázdný. Staré brýle, nějaká koruna, papírky s telefonem. Notes nikde.
Vzal si ho s sebou.
Odjel jsem do práce. V knihovně je vždy uklidňující klid, vůně knih a papíru, trochu prachu. Řadil jsem vrácené knihy, odpovídal na dotazy mladé knihovnice Pavly. Obyčejný den.
V poledne v kabinete jsem přemýšlel, jak se pozná, že se člověk změnil. Ně jak drobně, ale doopravdy. Co to vlastně znamená živý člověk, jehož smích a strachy znáte nazpaměť, a najednou je něco jinak.
Vzpomněl jsem si syndrom podměněné osobnosti. Četl jsem to kdysi. Když se blízký změní tak, že ho nepoznáváte. Může to být zdravotní, po stresu. Nebo prostě život lidé se mění. Krize po padesátce, po šedesátce. Děti pryč, práce za vámi, zůstanete spolu a najednou netušíte, kdo je vedle vás.
Ale já přece Radka znám. Doopravdy.
Večer doma dřív než já. Stál v kuchyni a díval se z okna. Jen tak.
Co děláš?
Dívám se.
Na co?
Jen tak.
Pro Radka zvláštní nikdy nebyl přemítavý typ. Vždy cokoli dělal, když už stál bez hnutí, něco si mumlal, nebo kreslil. Jen tak zírat nebyl on.
Jak bylo v práci?
Dobře. Přednášky, jako vždy.
Studenti?
Studenti.
Kolem něj jsem vytáhl kuře z lednice, začal vařit.
Radku, pověz mi něco o tom školení v Brně.
Co přesně?
Cokoli. Kde jste byli, koho jsi viděl. Týden jsi tam strávil.
Chvíli přemýšlel.
Spal jsem v hotelu. Klasika. Školení bylo na univerzitě. Podívali jsme se na nový sídliště. To je všechno.
Známí? Byli tam kolegové?
Byli.
Kdo?
Více ticho. Otočil jsem se, díval se jinam.
No, pár lidí z průmyslovky. Z jiných měst taky.
Byl tam Petr Novotný?
Petr Novotný, vedoucí oddělení, s Radkem už tři roky kamarádí, loni prý byli spolu na rybách.
Novotný? Ne, nebyl.
Vždycky jezdí na tahle školení.
Teď nejel.
Trochu jsem polkl. Třeba nejel.
Ale ještě té noci jsem napsal jeho ženě, paní Janě Novotné: Dobrý večer, paní Jano, chtěl jsem se jen zeptat, jestli je Petr v pořádku, jak dorazil ze školení?
Odpověděla brzo: Dobrý. Petr nikam nejel, byl celou dobu doma. Proč?
Odpověděl jsem, že jsem se s někým spletl.
Sakra. On neví, jestli byl Novotný v Brně. Člověk, s nímž byl na rybách, a buď neví, nebo lže. Ale proč?
Přemítal jsem. Možná se pohádali, Radek to nechce rozebírat. Možná skrývá něco osobního. Anebo… vůbec v Brně nebyl. Týden byl někde jinde.
Stůj. To už přeháním, to už jsem v konspiračních teoriích.
Jenže, ta myšlenka už nešla zahnat.
Ve středu jsem našel záminku. Navrhl jsem, že potřebujeme nové záclony do ložnice, a jestli zajedeme do Textilu Hanka na Křenovou. Občas jsme tam kupovali látky. Radek tam byl vždycky otrávený vyber si, já tomu nerozumím, pak jsme šli do bistra na pirohy. Náš malý zvyk.
Pojedeme dneska? zeptal jsem se.
Kam?
Do Hanky pro záclony.
Tyhle jsou ještě v pořádku
Už jsou staré.
Pokrčil rameny.
Tak jo.
Jeli jsme. Schválně jsem se loudal, ptal jsem se na jeho názor, on odpovídal roztržitě. Pak jsem řekl:
Zajdeme na pirohy vedle?
Kde?
Támhle v tom bistru. Chodíme tam vždycky.
Podíval se na mě.
To neznám.
Usmál jsem se kvůli klidu.
Pojďte, ukážu ti.
Zavedl jsem ho za roh, kam už dlouho chodíme do malého bistra, kde voní pirohy. Bistro Domáček, alespoň dvacet let otevřené.
Tady! Znáš to, jasně, že jo.
Podíval se na bistro.
Aha, nikdy jsem si nevšiml.
Vzali jsme pirohy, díval jsem se, jak jí, pozoroval, jestli pozná chutě. Jedině než se jednou zahleděl na ceduli, jako by si něco chtěl vybavit. Nebo to zapsat.
Radku, zašeptal jsem. Pamatuješ si mě?
Podíval se na mě překvapeně.
Jak to myslíš? Jsi přece Pepa, můj muž.
Jasně. Ale co naše společné vzpomínky?
Co se děje, Pepo?
Nic. Jen… poslední dobou jsi nějaký jiný.
Lidi se mění.
To říkáš přesně jako já sám před dvěma dny. Vždycky jsi říkal, že lidi se nemění.
Mlčel, jedl.
Třeba se měním i já, řekl po chvíli.
Jeli jsme domů. Díval jsem se z tramvaje ven a přemýšlel o tom, jaký děs je, když svého blízkého nepoznáváte. A že se to stává. A většinou za tím je něco nevyřešeného, nějaké tajemství.
Ve čtvrtek ráno, když odešel do práce, vešel jsem do jeho pracovny. Malý pokoj částečně přepažený, kde měl stůl a knihovnu.
Nechtěl jsem šťourat. Opravdu ne. Ale sedl jsem si ke stolu a vytáhl horní šuplík.
Ležel tam notes.
Otevřel jsem ho. První stránky prázdné, pak uprostřed začaly zápisky. Tenké, rovné písmo Radkovo nikdy nebylo. On psal velkým, kostrbatým písmem, tomu jsem vždycky nadával. Tohle bylo malé a úhledné, skoro až krasopisně.
Začaly seznamy. Jednoduše body. Pepa. Manžel. 58 let. Pracuje v knihovně. Dcera Vendulka, Praha. Pije kávu bez cukru. Chce nové záclony. Iva, kamarádka, poliklinika. Pak Koláč se zelím, údajně má rád. Neděle v Lužánkách. Kokršpaněl Bobina, vtip. Pak Ludmila, matka. Zelí, nebo jablka ověřit.
Nemohl jsem popadnout dech.
Byly to poznámky někoho, kdo se učí cizí život. Mapuje si detaily, aby neudělal chybu.
Notes jsem zavřel, položil zpátky. Šel do kuchyně, napil se vody. Znovu.
Myslel jsem chladně: Kdo je tohle?
Týden žije v mé domácnosti. Vypadá a mluví jako Radek. Ví, že jsem Pepa, že naše dcera je Vendulka, že piju kávu bez cukru. Ale zapisuje si to. Učí se náš svět.
Zavolal jsem do práce, že je mi špatně a zůstanu doma. Celý den jsem seděl v křesle a zíral do prázdna. Snažil jsem se nalézt racionální vysvětlení.
Amnézie. Disociativní porucha v psychiatrii to existuje, člověk ztratí část identity, část paměti a skládá si ji sám. Mohl zažít něco, co nevím. Něco se v Brně stalo. Nebo vůbec nebyl v Brně. Něco stalo, paměť je pryč a on si tiše skládá střípky. Zapisuje, bojí se mi to říct, stydí se.
To je možné. Téměř všechno by to vysvětlilo.
Až na to písmo. Je jiné. To nevysvětlím.
Nikdy jsem psaní druhých neřešil. Ale jeho jsem znal. Každý rok jsem viděl desítky jeho vzkazů, seznamů, přání k narozeninám. Psal tak, že jsem brblal, že to nečtu. Notes v šuplíku nemohl být jeho.
Dobrá. Lidé mění písmo. Po mrtvici například. Ale tam by byly jiné příznaky, třeba by špatně chodil, mluvil, spadl by to by bylo hned jasné.
Projel jsem si dlaněmi tvář.
Vrátil se v sedm. Měl jsem hotovou večeři, uklizeno, přehozeno. Ani nevím proč potřeboval jsem něco dělat.
Jsi unavený? zeptal se mě, když mě viděl. Nebyl jsi dnes v práci.
Bolela mě hlava. Už je to v lepším.
Přikývl, dal tašku, šel si umýt ruce. Večer jako vždy.
U stolu jsem ho pozoroval a přemýšlel, jak vypadá vnitřní ztráta blízkého člověka. Není pryč, není fyzicky pryč ale něco v něm se vypařilo, takže je to někdo úplně, ale úplně jiný.
Radku, řekl jsem.
Hm?
Povíš mi něco o nás? Třeba jak jsme se poznali?
Vzhlédl, bez spěchu.
Proč?
Jen to chci slyšet. Jak si to pamatuješ.
Odložil vidličku, přemýšlel.
Poznali jsme se přes známé. Na oslavě. Měl jsi na sobě modrou košili.
To byla pravda. Modrá košile, narozeniny Vaška Procházky, třiadvacátého září devadesát sedm.
Pak jsme se párkrát viděli. Začali jsme spolu chodit.
Pauza.
A pak jsme se vzali, dodal.
Díval jsem se na něj.
A co potom?
Narodila se Vendulka. Koupili jsme byt.
Když jsi mi žádal o ruku, kam jsme jeli?
Pepo
Řekni.
Dlouho mlčel.
Nepamatuju si všechny detaily. Je to dávno.
Ale vždy jsi říkal, že si všechno pamatuješ. Vyprávěl jsi to na stříbrné svatbě.
Ticho.
Radku… Kam jsme jeli, když jsi mě požádal o ruku?
Díval se dlouho. V jeho očích nebyl stud, nebyla nervozita. Jen něco navíc. Výraz bolesti? Bezradnosti?
Nevím, zašeptal.
Bobinu si pamatuješ?
Pauza.
Ne.
Svoji mámu, paní Ludmilu?
Pamatuju obličej. Hlas. Ale detaily ne.
Seděl jsem mlčky. On díval do hrnku s čajem.
Kdy to začalo?
Nevím. Pomalu.
A neřekl jsi mi to.
Nevěděl jsem jak.
Dělal jsi zápisky, abys neudělal chybu.
Ano.
Máš jiné písmo.
Dlouho ticho. Položil hrnek.
Vím o tom.
Jak to?
Neodpověděl, jen zíral do stolu. Čekal jsem dlouho.
Radku. Podívej se na mě.
Vzhlédl. Šedé, obyčejné oči.
Jsi Radek? Ten můj Radek?
A poprvé za tu dobu bylo v jeho očích něco živého. Něco jako bolest. Nebo rozpačitost. Něco, čemu neumím dát jméno.
Pepo, řekl. Nevím, jak ti na to odpovědět.
Podíval jsem se na jeho ruce kolem hrnku. Na vrásky kolem očí. Na šedé spánky.
Je to upřímné?
Nejupřímnější, jaké umím.
Za oknem pršelo. Podzimní, tichý déšť ulicí v Brně. Slyšel jsem kapky na parapetu. Obyčejný zvuk.
Co mám s tím udělat? položil jsem otázku do prostoru.
Nevím, řekl tiše. A znělo to pravdivě.
Vstal jsem, nalil si kafe. Bez cukru. Postavil jsem se k oknu. Dole byla mokrá, šedá ulice.
Slyšel jsem, jak vstal, prošel za mnou a zastavil se kousek ode mě.
Pepo…
Co?
Pamatuju si tvůj hlas. Od začátku. Vaše intonace. To mám.
Nepodíval jsem se na něj.
To je málo.
Vím.
Déšť pokračoval. Auto zatroubilo, pak zase klid.
Potřebuju čas, řekl jsem nakonec.
Dobře.
Netuším, jak to bude.
Chápu.
Otočil jsem se směrem k němu. Stál tam a z jeho pohledu bylo znát, že by rád něco dalšího řekl, ale nemohl najít slova.
Řekni mi jedno chceš tu být?
Chvíli mlčel, kapky bubnovaly.
Ano, řekl najednou přesvědčeně. Chci tu být.
Podíval jsem se na něj. Na tohoto člověka, co žije se mnou, zná mé jméno, zapisuje si detaily, nevzpomíná si na naši historii, píše cizím písmem, ale přitom drží hrnek přesně jako Radek.
Tak běž koupit chleba, řekl jsem. Šumavu. V Ovocném světu na rohu.
Přikývl. Vzal bundu, šel ke dveřím. Na prahu se zastavil.
Pepo…
Ano?
Tu výpravu popíšeš mi někdy?
Dlouho jsem na něj hleděl.
Možná, odpověděl jsem.
Dveře se zavřely. Stál jsem s kávou u okna a slyšel jeho kroky na schodech. Třetí patro dvanáct schodů. Vždycky jsem je počítal.
Dvanáct.
Viděl jsem ho oknem, jak jde přes dvorek do deště. Obyčejný muž v obyčejném deštivém dni.
Na rohu zabočil vpravo, ke krámu.
Držel jsem hrnek, přičichl ke kávě. Uvnitř bylo něco jako ticho po dlouhém hluku. Ne klid, ne úleva, prostě ticho, kdy ještě nejsou odpovědi, ale už není potřeba předstírat, že je nehledám.
Mobil zavibroval. Iva.
Jak jsi na tom? zazněla hned.
Nevím.
Mluvils s ním?
Ano.
A?
Díval jsem se na prázdný roh na ulici.
Ivo, myslíš, že bys mohl žít s člověkem, který si není jistý, kdo je?
Pauza.
To ti řekl?
Tak nějak.
Pepo, s tím musíš k doktorovi. Fakt. To se nevyřeší v kuchyni.
Vím.
Co budeš dělat?
Postavil jsem hrnek na parapet.
Zatím nevím. Šel pro chleba.
Pro jaký chleba?
Šumavu. Z Ovocného světa.
Chvilka ticha.
Pepo, děsíš mě.
Všechno je v pořádku. Zavolám později.
Uložil jsem telefon, vzal hrnek a upil kafe. Už vlažné, ale pořád dobré.
Dvanáct schodů. Vždycky jsem počítal.
Za dvacet minut bouchly dole domovní dveře. Pak kroky po schodech. Dvanáct.
Nepohnul jsem se.
Klíč v zámku. Dveře se otevřely.
Tady to je zaznělo z chodby. Šumava. Poslední kus.
Otočil jsem se. Stál ve dveřích, držel chleba v ruce. Mokré vlasy na čele, zmokl v dešti.
Dej to na stůl, řekl jsem.
Položil ho.
Dívali jsme se na sebe.
Dáš si čaj? zeptal jsem se.
Dám.
Postavil jsem konvici. Sundal si bundu, pověsil na háček. Sedl ke stolu. Stál jsem k němu otočený zády a slyšel jeho tiché mlčení. Nebylo tísnivé, prostě tiché.
Pepo, řekl tiše. Povíš mi někdy o té výpravě?
Konvice začala potichu šumět. Pomalu, až se šum stupňoval.
Stál jsem a přemýšlel.
Ne teď, odpověděl jsem konečně. Třeba někdy jindy.
Dobře, řekl.
Konvice začala vřít.
A já si na tom poprvé v životě uvědomil, co znamená přijímat blízké nové, proměněné, bez minulosti, a přesto stejné. Nesmíme přestat hledat společné kotvy, a ani bolest z neznáma nesmaže to, co máme právě teď.
Je to těžké, ale možná je to přesně to, co znamená být rodina.
