Olga zrovna zavařovala lečo, když se domů vrátil její muž.
Už jsem doma, zavolal Martin, vrazil do kuchyně a zůstal stát s otevřenou pusou.
A tohle má jako co být?
Co asi? Připravila jsem to lečo, vždyť jsi o něj sám prosil, usmála se Olinka.
Já se ptám, co je tohle za pohromu? Martin rozhodil rukama směrem ke kuchyni jak generál po prohrané bitvě.
O čem to mluvíš, miláčku? Prosím tě, vysvětli to nějak rozumně, zarazila se Olga.
Nedělej, že nevíš! vypálil Martin už pěkně nasupeně.
Olinka byla mírně v šoku netušila, co že se stalo.
—
Olinko, jsi doma? Jsem rád, že tě zase vidím, zkusil Martin měkce, když partnerka vstoupila.
Ne, přišla jsem jen vzít si, co tu po mně zbylo. Už jsem ti říkala, že mezi námi je konec.
To snad nemůžeš myslet vážně! Já tě stále miluju! Nechci rozchod! Tak strašně se mi stýskalo…
Před týdnem mezi nimi proběhlo něco, co v manželství nebo alespoň v solidním soužití opravdu nemá co dělat. A Martin to jako muž nezvládl.
Celá rozepře vypukla, když ten den přišel domů a v kuchyni našel podle svého názoru totální anarchii.
Olinka zavařovala lečo. Všude byly na stolech a židlích rozestavené misky, talíře, zavařovačky. Na sporáku bublala obří desítka s rajčaty, které občas ubraly cestu z hrnce ven, a talířky s česnekem, paprikou a další zeleninou byly roztroušeny po celé kuchyni.
Olinka krájela papriku, jako by bylo všechno v nejlepším pořádku.
Během čtyř měsíců spolu bydleli, jinak Martin léta žil sám, dobrovolný samotář. Pro ni obětoval svoji svobodnou klídečkárnu (udělat vlastní čaj ve slipech, kdy se mu zlíbí!) a rozhodl se dát vztahu ještě šanci. Jen si neupravil očekávání podle reality.
Oběma bylo víc než čtyřicet, když se seznámili. Olinka měla dospělou dceru, která už dávno nechodila po maturitě domů ve tři ráno. Martin měl desetiletého kluka z prvního manželství, kterého skoro nevídal, protože jeho exmanželka bydlela v Hradci Králové.
Zdálo se, že lepší už to být nemůže najít si v tom věku někoho, s kým je doma stejně fajn jako o samotě, to je přece jackpot.
Zpočátku měla Olinka pocit, že Martin je ten pravý. Zrušila podnájem v Nuslích a přestěhovala se do jeho dvoupokojáčku na Zahradním Městě, když jí to nabídl.
Snažila se mu vyvářet, pečovala o domácnost, těšila se z toho, že možná tentokrát to vydrží, a jednou budou spolu stárnout snad až do ústrání na chatě na Orlíku (i když to bylo ještě daleko).
První měsíce chodila po špičkách od štěstí. Vyvařovala škvarkové placky, svíčkovou, dokonce pekla domácí housky, a to někdy i s jazykem vyplazeným až na vestu. Sama se divila, kde se v ní bere tolik energie.
Prostě láska! Jinak to nešlo vysvětlit.
O pár měsíců později se Martin začal měnit. Přicházel z práce vytočený, večery trávil fňukáním kvůli nesmyslům: jednou že neumyje po sobě hrnek od kávy, podruhé že podlaha není naleštěná, potřetí že postel je povlečená jinak, než byl zvyklý.
Jaký je rozdíl, jestli je nádobí umyté hned, postel voňavě patří, polévka na stole, milovaná žena vedle tebe? No
Olinka taky chodila do práce, dokonce bývala doma dřív. Stihla si odbýt domácí kolečko a ještě večer na Martina naladit bramboračku.
Zpočátku jeho štěkání ignorovala, ale když to začalo být pravidlem, lezlo jí to pěkně na nervy.
Nic neříkala, měla naději, že je to přechodná fáze že to přejde. Jenže čas běžel a čekání zůstávalo.
Zavařování jí nikdy nevadilo, dělala to na podzim odjakživa, ale obvykle to stihla než se Martin vrátí. Často o víkendu opravoval auto se švagrem, i s autem i švagrem byli pořád někde pryč.
Tehdy se taky chystal k sestře, jenže najednou se vrátil zpátky a našel tu kuchyňskou apokalypsu, která měla být během hodiny krásně srovnaná ve sklenicích pod dekou.
Olinka marně hledala logiku v Martinově rozčilení. Jak má člověk sterilovat okurky ve sterilním pořádku? To snad ani nejde.
Martine, za chvilku je tady pořádek!
Jasně, už vidím, jak to tu uklidíš! ušklíbl se.
Viděls, že bych někdy nechala bordel, když něco dělám v kuchyni? Co na tebe zase přišlo?
Protože tu je horko na padnutí, a ten smrad je snad i na schodech!
Tak se běž zchladit do obýváku, pusť si televizi, no…
Mám hlad! Co tam je k jídlu?
Ohřeju ti, donesu, dýchej zhluboka, pronesla medovým hlasem.
A co mi jako ohřeješ? Těstoviny s karbanátkem, co jím už třetí den v kuse?
Však to přežiješ, ne? Nemůžu se naklonovat! Lečo se samo nenakrájí, hlavně že jsi ho chtěl. Dneska jsem běhala dvakrát do Alberta, táhla těžký tašky, mně je tu taky vedro a ještě ty do mě šiješ!
Nekřič na mě! urazil se Martin.
Ty na mě křičíš, já se tě tu snažím uklidnit, proboha! Zastav se!
Už toho začínám mít plné kecky!
To už i Olinka přešla do protiútoku:
Co přesně máš plné kecky? Že chodíš domů a čeká tě teplé jídlo? Nebo snad čerstvě povlečená postel? Anebo úsměv ve dveřích? Nebo že tě nikdy neseřvu, i když si to zasloužíš? Nébo jsem to snad já, co ti vadí? Tak pojď, vysypej to!
Jo! Ty mi lezeš krkem, tvoje večeře mi nechybí, čerstvé prádlo mi je ukradené, a to tvoje slavné lečo taky!
Tak to si mě taky naštval! Věčně brbleš, jak ti nic nevyhovuje. Jsi pesimista! To ubíjí! Svoje ponožky necháš, kde tě napadne, ale pořádek chceš. Po sobě neumýváš nic, ale mě prudíš, když vařím? Že jsi mě mohl svést do tržnice autem, těžký zeleninu, na to jsi neměl čas, ale švagrovi si šel měnit brzdovky! Tak co, kdo tady koho štve? vykulila na něj oči.
Martin evidentně neměl rád, když ho někdo kritizuje. Nebo prostě nesnesl, jak se Olinka rozčílila na jeho účet. Neudržel nervy na uzdě…
Olinka chtěla říct ještě něco, ale pak se jí rozklepaly kolena a usoudila, že nemá šanci vyhrát. Hodila ručník do ringu.
Mezi námi je konec! vydechla a zmizela z kuchyně.
—
Olinka začala sbírat svoje věci z bytu prsty se jí třásly jak želé. Co stihla, narvala do dvou kabelek, natáhla džínsy a vyklidila pole.
Martin jen koukal, ani se neomluvil, ani jí nepřemlouval, ať ještě zůstane.
Tu noc spala u kamarádky, druhý den si našla malý byt na Vinohradech, složila tam zálohu i provizi realitce a pořídila hromadu nutností, které jí doma chyběly.
Ani na vteřinu ji nenapadlo, že by se jen tak vrátila. Tedy… aspoň první tři dny. Pak už jí bylo smutno. Probírala v hlavě celou tu hádku i všechna ta ostrá slova. Oba to pěkně přehnali.
Nebyla naivní, věděla, že něco se prostě neodpouští, ale i tak… dušička tesknotu neoklamala.
Martin se neozýval. Jen v den, kdy odešla, napsal:
A co mám teda dělat teď s tím lečem?
Dělej si s ním, co chceš. Je mi fuk! odepsala v nastavení, že kuchařské dílo je holt ztraceno.
A to jí fakt bylo líto! Tolik práce, tolik rajčat, tolik peněz za okurky, no a dvacet minut před cílem měla hotovo…
Olinka si ani nechtěla přiznat, že trochu doufala, že se Martin zamyslí, přijde za ní, omluví se, nebo aspoň zavolá. Ale on nic.
Uplynul týden. Pomalu se smiřovala s tím, že je (zase) single. Řekla si, že nazrál čas vyzvednout z Martinova bytu zbylé krámy a odevzdat klíče.
Mohla si pro věci skočit, když by byl v práci, ale rozhodla se, že přijde, když bude doma. Půl hodiny předem mu napsala, že dorazí. Martin otevřel a vypadal tak provinile, až jí bylo trapně za oba.
Mluvil cosi o tom, jak ji pořád miluje, jak nechce být sám, jenže skutky za slovy zaostávaly.
Kdyby šlo opravdu o lásku, nezahrál by týdenní hru na mrtvého brouka, ne? Nejspíš mu chyběly koule, nebo prostě motivace.
Olinka ho chvíli pozorovala a v duchu si řekla, že je lepší tomu nevěřit. Udělal tohle jednou, udělá to znovu.
Martine, přestaň si nalhávat i mě balamutit. Kdybys mě fakt miloval, trochu bys se snažil!
Promiň, já fakt nevím, co mě to tehdy popadlo. Mě mrzí, co bylo…
Mě už to ale nezajímá! Jen si sbalím svoje věci.
Olinka prošla kolem něj a začala sbírat šampón, balzám, bylinkový čaj (který Martin stejně nikdy nepil), svou růžovou hrníček od dcery a oblíbenou deku, co jí kdysi upletla sestra.
Balila, odnášela do chodby, Martin jí funěl za krkem a pořád škemral, ale už to slyšet nepotřebovala.
Ten týden mlčení to byla konečná. Kdyby opravdu miloval, ozval by se hned.
Když zabalila všechno, objednala si Bolt taxi. Martin se postavil mezi dveře:
Prosím tě, Olinko, nechoď, beze tebe je mi mizerně!
Se mnou by ti bylo mizerně taky! usmála se kysele a protáhla se kolem něj.
A tak šla. Martin zůstal stát a nevěděl, co vlastně udělal špatně. Možná to nikdy nepochopil, protože už se nikdy neviděli, i když si dřív šeptali sladká slůvka o věčné lásce.
Olinka seděla v taxíku, hleděla z okna. Venku podzim, v srdci taky. Najednou si vzpomněla, že podzim je vlastně její nejoblíbenější období a za dva týdny má narozeniny.
Všechno bude dobré, Olinko, zašeptala si pro sebe a usmála se. Všechno bude dobré.
