Věra spěchala domů s těžkými taškami s nákupem v rukou.
Celou dobu jí hlavou vířily myšlenky, co musí nachystat k večeři, jak nakrmit kluky, a s tím menším ještě udělat úkoly.
Už z dálky zahlédla, že před domem stojí sanitka. Srdce jí poskočilo manžel teď často není ve své kůži, snad mu není tak špatně, že museli volat hned záchranku?
Jdete do patnáctky? oslovila rozechvělým hlasem řidiče.
Ne, do čtrnáctky, nějaké babičce se přitížilo… odpověděl.
Věře se ulevilo. Takže u nich nikdy. Musí to být kvůli sousedce Nině Koudelové. Taky špatné, protože paní Nina zůstala už dávno sama, a věk téměř osmdesát.
No jo, Nina má přece kočku! Když ji odvezou do nemocnice, někdo se o ni musí postarat, rozvažovala Věra, když stoupala po schodech.
U dveří sousedky byl čilý ruch. Otevřené dveře dokořán, nosítka, a její muž, Aleš, pomáhal zdravotníkovi vést starší paní.
Řidič je ještě na schodech, společně to zvládneme, ozval se zdravotník.
Nina Koudelová zahlédla Věru a hned se usmála:
Věruško, odvážejí mě do špitálu. Klíče ti dám, postarej se mi o Mouřenku, prosím tě. Jídlo má na stole v kuchyni, záchod čistý, jednou denně vyměň. Doufám, že se vrátím do Nového roku, a vsunula Věře klíče do dlaně.
Jasně, já na ni dohlédnu, hlavně se brzy uzdravte! přikryla jí ruku Věra s upřímným soucitem.
Jen ležte, nesmíte se zvedat, napomenul ji zdravotník. Podívejte, už jde další pomocník, zvládneme to.
Ještě, počkejte, Věruško! Mám na tebe poslední prosbu. Na komodě v chodbě je papírek s číslem. Kdyby se se mnou něco stalo, zavolej na něj. Je to má dcera Světlana. Nepohodly jsme se a už mnoho let spolu nemluvíme…
Věra ji uklidňovala, že bude všechno v pořádku. Když sousedku odvezli, vzala papírek s číslem, zkontrolovala Mouřenku a opatrně zamkla.
To si představ, žijeme na patře tolik let a já ani nevěděla, že paní Nina má dceru, říkala pak doma Alešovi.
Já taky, nikdy jsem u ní nikoho neviděl, přitakal Aleš. Budeme dnes konečně něco jíst?
Věra jen vydechla a pustila se do domácího shonu. Když bylo hotovo, kluci v posteli, vzpomněla na Ninin papírek. Podívala se na hodiny, ale bylo pozdě, na cizí číslo už nechtěla volat, do nemocnice ji stejně jen tak nepustí.
Druhý den si Věra vzpomněla, když šla nakrmit Mouřenku. Kočka hned skočila na klín a začala předouc. Věra nevěděla, zda volat či nevolat té Světlaně. Za chvíli už ale vytočila číslo:
Dobrý den, Světlano, začala tiše. Neznáte mě, jsem sousedka vaší maminky. Včera ji odvezla záchranka, možná byste za ní mohla zajít.
To mě nezajímá. Pro mě ta žena už dávno není máma, odsekla jí Světlana.
Panebože, to myslíte vážně? Co se mezi vámi stalo? Paní Nina se možná domů už nevrátí. To už ji nikdy nechcete vidět?
Paní, do toho vám nic není! zchladila ji Světlana.
Vy nemáte srdce! Kdybych měla možnost aspoň na minutku vidět svoji mámu, dala bych za to půl života! Věřte mi, když odejde, pochopíte moc věcí! Pečovala jsem o svou, když byla nemohoucí, a i když to bylo těžké, dnes bych dala cokoli, aby mohla zůstat…
Ve vzteku zavěsila.
Tak co, Mouřenko, obrátila se na kočku. Když se paní Nina nevrátí, vezmeme si tě k sobě. Snad si zvykneš s naším Montym… Volala jsem dnes do nemocnice, ale paní Nina se nelepší…
Blížil se Nový rok. Věra se s Alešem vraceli z obchodu s nákupem. V ruce nesl Aleš voňavý vánoční stromek.
Počkejte, prosím, podržte nám dveře! volala Věra ke dvěma ženám u vchodu a pak na Aleše: Honem, Aleši!
Aleš spěchal s rozvětveným stromkem. Věra se koutkem oka podívala na ty dvě ženy a ztuhla.
Jejda, to jste vy?! vykřikla. Paní Nino, tak vás pustili?!
Ano, vyprosila jsem se domů, už je mi líp, aspoň oslavím Silvestra tady. A tohle je, mimochodem, moje dcera Světlana! usmívala se štěstím paní Nina.
Vlastně se známe, rozesmála se Světlana. Tedy jen přes telefon!
Všichni šli nahoru, Světlana držela maminku pod paží, a potom pošeptala Věře:
Děkuju vám, že jste mi otevřela oči. Mohu se k vám stavit později?
Jistě, překvapeně kývla Věra.
Za půl hodiny stála Světlana u Věry s dortem v ruce. Pily čaj a Světlana povídala:
Před deseti lety jsme se s mámou pohádaly kvůli hlouposti. Ani už nevím, kvůli čemu. Byla učitelka a pořád mě poučovala, já se urazila Rok jsme spolu nepromluvily. Pak už jsme si popřály jen o svátcích a stejně po telefonu.
Řekla jsem jí tehdy, že bude lepší, když už nebude, než aby mě pořád vychovávala.
A když jste, paní Věro, zavolala, že je máma v nemocnici, nejdřív jsem pocítila úlevu.
Ale když jste mluvila o své mámě, zalekla jsem se. Když odejde, odejde se mnou i moje dětství, zůstanu na světě sama bez toho, kdo by mi zbyl říkat máma…
Dva dny jsem přemýšlela nad vašimi slovy, pak jsem překonala svoji pýchu a šla za mámou.
A víte co, pomohlo to! Od mé návštěvy jí hned bylo líp. Už ji nikdy neopustím! Světlana se s nimi loučila a pospíchala zpět k mamince.
Co jsi jí to vlastně řekla? ptal se Aleš, když odešla.
Asi jen pravdu, řekla tiše Věra. Jen pravda člověku otevře oči. Aleši, nezapomeň dnes zavolat své mamince. Nebo co kdybychom za ní šli na Silvestra všichni? Vždyť už máme jen jednu společnouAleš se usmál a vzal Věru kolem ramen. To je dobrý nápad. Víš, myslím, že letos bysme měli dělat všechno trochu jinak.
Z vedlejšího bytu se ozvalo slabé zamlaskání Mouřenka přecházela za dveřmi a tiše mňoukla, jako by připomínala, že nový rok je časem nových začátků i druhých šancí.
Věra se rozhlédla po bytě, kde voněl čerstvý smrček, a v tu chvíli jí připadalo, že domov je nejen místo, kam se člověk vrací, ale i místo, které v sobě nese kousky všech, na nichž nám záleží.
A když o půlnoci zvenku zaduněl ohňostroj a světlice prozářily okna bytu, Věra políbila Aleše, pohladila spící kluky a v duchu potichu poděkovala za to nejcennější možnost znovu spojovat a uzdravovat vztahy.
Venku se z výšky na koberce domů tiše snášel nový rok čistý, nepoznamenaný, otevřený všemu dobrému, co přijde. A úplně vzadu na chodbě se rozsvítilo světlo: paní Nina šla, opřená o dceru, pomalu ke svému bytu, a obě se usmívaly.
Pro každého z nich to byl začátek něčeho nového. A domem zavoněla nejen večeře, ale i opravdová naděje.
