Vašík
Světlano, zbláznila ses úplně? Paní správcová tě za tohle přivede na mizinu!
Mařenko, co s ním mám dělat? Vyhodit ho snad? Je mi to líto! Je to živé!
On je živý, to je pravda, ale o tobě bych si nebyla vůbec jistá, jestli ho tady necháš.
Mařenko, jsi přece zlatá, tak co blázníš? To není žádný tygr, ale jenom kotě. Necháme ho tu aspoň chvíli, dobře?
A proč mě přemlouváš? zasmála se Marie a pohladila chlupatou hlavičku malého zrzavého nalezence. Myslíš, že mně ho není líto? Kde jsi ho vzala, toho hubeného chudáka? Není snad nemocný? Hlava mu pořád padá. Poklad jeden!
Půjdeme! Světlana, sotva popadla dlouhou šálu, kterou jí pletla Marie, zabalila do ní kotě. Když jsem dnes šla z ranní, šla jsem parkem. A tam ležel na cestičce. Jestli z keře vylezl nebo ho tam někdo zahodil, kdo ví. Celý byl zasypaný sněhem. Všimla jsem si ho jen proto, že byl zrzavý. Zvedla jsem ho byl úplně studený. Myslela jsem, že už je po něm, ale nakonec se ukázalo, že žije. Chytila jsem ho a utekla domů do kolejí. Světlana nalila do smaltovaného hrnku trochu mléka, aby ho ohřála. Paní správcová se na mě tak podívala, když jsem proběhla kolem, že málem spadla ze schodů.
No tak počítej s tím, že přijde na návštěvu. Ach, Světlano, zase si rozhřeješ kabát! Pamatuješ, jak hnala Lidušku, když přitáhla kočku? Skoro ji vyhodila. Prý pořádek musí být! A zvířata do kolejí nepatří.
Mařenko, nikomu nic neřekneš, že ne? Světlana se u dveří otočila. Kdyby přišla beze mě, schovej ho, prosím! Jen ho nakrmím mlíčkem, hned se vrátím.
Už jdi! Marie přehodila šálu s kotětem přes loket a vysypala z košíku pletací přízi. Nic jsem neviděla, o ničem nevím a nic nepovím! zapěla vesele a přiklopila košík. Běž, nemusíš se bát!
Jakmile Světlana odešla, Marie nahlédla do košíku a zakroutila hlavou:
No vida, co nám přišlo za štěstí. Ty zrzavý drndo Dýchej, chudinko! Světlana je dobrá, bude tě dlouho oplakávat, když to nezvládneš. A já to fakt nepotřebuju.
Kotě mlčelo. Téměř nedýchalo, oči mělo sevřené a na slova vůbec nereagovalo.
V pokoji se pozvolna stmívalo. Marie nezapnula světlo, měla ráda ten podvečerní klid. Celý večer před sebou, žádná druhá směna. Bylo to příjemné. Mohla si v klidu číst, povídat se Světlou o tom, jak se má s Michalem Marie si povzdychla. Ta má štěstí! Kluka má, i na svatbu se chystají. A ona? K čemu je taková dlouhá holka? Světlana, drobná jak panenka, cop až po pás, oči jako studánky Kráska. A ona? Statná jak z pohádky. Tak jí babička říkala, když s jediným rozmachem nastavila pořádek mezi třemi mladšími bratry. Teď už jsou dospělí, nejstarší se oženil a má šikovnou ženu. Nedávno byla Marie v rodné vsi na svatbě. A ona pořád sama. Taková velká holka a nikdo ji nechce. Snad babička má pravdu, že by se měla vrátit domů. Ale co by tam dělala? Kluci z vesnice dávno odešli za prací a ona se přece nebude trápit na statku. Ve fabrice ji znají a váží si jí, když se chystala na dovolenou, dostala i poukaz. Marie zavrtěla hlavou. Vždyť ona má čas! Ještě ji láska potká někoho určitě najde.
Světlana se vrátila, hledala pipetu, protože kotě neumělo pít z mističky. Nešikovně strkalo čumáček do mléka, ale bylo příliš slabé na to, aby se napilo. Marie odložila knihu, vzala kotě a řekla:
Dej to sem!
Nabrala do pipety mléko, podržela hlavou kotěti, prsty mu jemně otevřela tlamičku a zasyčela:
Pojď! Ne proto tě Světlana zachraňovala, abys tu hlady zemřel!
Kotě se dusilo a zakašlalo, ale pomalu začalo jíst.
Kocourka pojmenovali Vašík. Paní správcová, paní Bohuslava, neměla ani tušení, že v pokoji ještě někdo žije, skoro celý rok, než zahlédla, jak se zrzavý ocas vymrští otevřeným oknem v přízemí.
Co to jako je?!
Její výkřik slyšela celá kolej.
Paní Bohuslavo, prosím vás! Ani jste nevěděla, že u nás je kocour! Je moc chytrý, chytá myši!
Jaké myši? Žádné tu nejsou! My tu máme ukázkový pořádek!
Taky že ano! Marie založila ruce na prsou, zamžourala na paní správcovou a nohou skryla za sebe zvídavého Vašíka. My máme dokonce ukázkové myši! Kulaté, vypasené. Vašík je mi klade vedle postele každé ráno. Ukážu vám je, až přijdete příště. Abyste nebyla ochuzena o jeho lovecké trofeje. Můžeme pozvat i pana ředitele z fabriky, aby se taky podíval.
Marie! Ty se nezapřeš! paní Bohuslavo změnila tón a podívala se na Světlanu. Ty máš tohle na svědomí? A až se vdáš, co s ním uděláš?
Nevím. Světlana si vzala kocoura do náruče. Má mě rád, ale za paničku považuje Marii. Bude se mu stýskat
Ale jdi ty! paní správcová se rozesmála a pohlédla na rozpačitou Světlanu. Mluvíš o něm, jak o nějakém chlapovi. Ale to je jen kocour! Kde je plná miska, tam je doma.
To se vám nezdá Já se o něj starám, ale on pořád za Marií. Světlana dala kocoura Marie a objala správcovou. Můžeme si ho nechat? Prosím!
Ty liško! paní správcová pokrčila rameny a pohrozila prstem. Ale ať o něm nikdo neví! Jinak nás všechny vyhodí. A oprávněně.
Světlana se vdala a Marie zůstala v pokoji sama s Vašíkem. Dny se vlekly pomaleji, s víc tesknotou. Paní správcová raději nikoho do jejich pokoje nedala stará kolej byla už na spadnutí. Děvčata vyhlížela nové koleje, stavba se vlekla, ale pokrok byl znát. Marie i o víkendech chodila pomáhat na stavbu s ostatními dívkami. Bloumala po chodbách a představovala si, jaké to bude, až bude hotovo. A právě tam potkala toho, o kom si tehdy myslela, že je její osud.
Alois, také z vesnice, zůstal po smrti rodičů v Praze. Bez zázemí, bez bytu, ale konečně žil. Dívky kolem něj byly, ale hledal ženu s věnem, s bytem, aby bylo kde bydlet Marie pro něj nebyla ta pravá. Ale když uviděl tu vzrostlou krásku, jak kráčí chodbou a shora si ho přeměří nemohl odolat.
Jeho neobratné dvoření Marii zprvu rozesmálo.
Pane Bože, co s takovým? Já mu budu plácat po hlavě! Je o hlavu menší! smála se Marie, když o tom vyprávěla Světlaně na návštěvě.
Mařko, nesuď podle vzrůstu. Jaký je jako člověk?
Nevím, Světlano. Nevím
Sledovala, jak Světlana s bříškem vstává, hladí Vašíka, co se rozvaluje na posteli, a pohladí si břicho, které už není úplně malé.
Těžké? vytahovala Marie sklenici medu, kterou jí poslali bratři z domova.
Ani ne. Je to zvláštní, jak když člověk čeká vlak do nového života. Těšíš se, už bys ráda byla tam. Světlana přijala med, dala přítelkyni pusu a zamávala kocourovi. Měj se, Vašíku. Dávej na Marii pozor!
Možná Světlanino břicho, možná Mariina samota způsobily, že se Alois najednou stával častěji hostem v jejich malém pokoji. Vašík ho z duše nemohl vystát. Syčel na něj, tlumivě dupal a schovával se na parapetu, připravený skočit. Marie ho vyhodila z okna, ale věděla, že kocour se k večeru vrátí, sedne si stranou a skoro celou noc se urazí. Co se v něm děje, nechápala.
Že by žárlil? krčila rameny na otázky paní správcové, za kterou Vašík začal chodit, kdykoliv Marie hostila Aloise.
Třeba to cítí. Dej si na něj, Mařko, pozor. Jestli tě opustí, co si počneš?
To ne, paní Bohuslavo. On to neudělá.
No, dívko, žij si, jak myslíš. Je to tvůj život.
A Vašík i správcová měli pravdu.
Mariinu ranní nevolnost nejdřív přičítala špatnému kefíru nebo houbám od švagrové. Ale týden za týdnem, a pořád stejné příznaky. Po cestě z práce potkala Světlanu s kočárkem. Postěžovala si a najednou jí to došlo.
Mařko! Jak se ti to povedlo? Který týden? Řekla jsi mu to?
Marie stála jako opařená. V hlavě jí zvonilo a v dálce slyšela hlas paní správcové:
No, dívko, hlídej se
A právě ten tichý hlas ji vrátil do reality. Přestala odpovídat, popadla kabelku a šla domů. Musí to Aloisovi říct. Svobodný život skončil, je čas řešit budoucnost.
Jenže se ukázalo, že tohle bude její rozhodnutí samotné.
Promiň, Marie. Ale to se takhle nedá. Jak mám vědět, že to je moje dítě? S tím nesouhlasím. Alois odstrčil kocoura, který se na něj vrhl, a surově ho odstrčil. Zmiz, ty bestie!
Vašík se mu věšel na nohu, až si chlap zařval. Marie, překvapená vlastní reakcí, se usmála:
Nech ho, Vašíku! Ještě by ses otrávil. Takové svinstvo u nás nechceme.
Dlouho pak seděla u stolu, dívala se na zavřené dveře. Vašík chodil kolem, nakonec vyskočil na klín což mu obvykle Marie nedovolila a začal tiše předl. Když ji nebavilo, strčila ho pryč.
Tak dost. Dáme si čaj, horký.
Synka zapsala jen na své jméno. Slečna, co vypisovala rodný list, se neodvažovala oponovat, když Marie klidně řekla:
Otec není. Nikdy nebyl. Má matku. To stačí, ne?
Světlana přichystala pro chlapečka výbavičku a paní správcová po známých sehnala kočárek. Chodila dokonce za ředitelem fabriky, že Marie s dítětem potřebují lepší pokoj. Ale stavba se znovu zastavila, ředitel jen krčil rameny:
Co bych dal, kdybych mohl. Teď to prostě nejde. Zatím zůstanete tam.
V pokoji byla zima. Marie utěsňovala okna, co mohla, ale bez efektu. K děcku pustila i kocoura, který si ihned řekl, že tohle malé křičící klubíčko je teď jeho. Usadil se u něj, a dítě se utišilo. Marie se smála, když to viděla, a tu a tam Vašíka odměnila. Ale bylo to těžké peněz neměla nazbyt. Bez pomoci bratrů by byla ztracená. Alois zmizel a Marie ho už ani nechtěla vidět. O syna se starala a raději si pamatovala jen to hezké. To hlavní jí zbylo dítě.
Rodina přijela, jakmile je pustili z porodnice.
Panečku, to je kus chlapa! Celý ty, Mařko!
Marie cítila, jak jí v očích pálí slzy, i když to nikdy nedělala. Nikdo z nich jí nic nevyčetl, naopak, švagrová ji políbila a pošeptala:
Udělala jsi dobře. Teď nebudeš sama. Dobrý člověk se najde, nevěř všem chlapům. I o kluka se postaráme. Vyroste z něj pořádný muž!
Rodina slib splnila. Každých čtrnáct dní přijel někdo z bratrů, s dárky a jídlem. Marie rozbalovala tašky a nenápadně utírala slzy. Jak málo člověk vlastně potřebuje vědět, že není sám. Že ho někdo drží nad vodou, že se o něj a jeho dítě postará, kdyby bylo nejhůř. V takových chvílích byla Marie šťastná.
Jesle pro jejího Vašíka, pardon, pro malého Honzíka byly krušné. Dítě bylo často nemocné, Marie se roztrhala mezi fabrikou a domovem. Kdyby nebylo pomoci od paní správcové a Světlany, asi by to vzdala a vrátila se do vsi, ale nechala to být kvůli tomu, že chtěla svému bratru dopřát klid. Nechtěla obtěžovat.
Když Honzík usínal s horečkou, Marie vzpomínala na nevydařenou lásku a došlo jí, že ne každý potká oporu a štěstí v partnerovi. Teď už přesně věděla, co by si přála. Pryč se sladkými slovy a okázalostí, už teď toužila po někom, kdo jí tiše uvaří čaj, poví:
Běž odpočívat, já zůstanu s malým.
O víkendu pak vezme oba do zoo a koupí Honzovi balón. Pochválí jí boršč a řízek a opraví poličku, co leží v koutě. Prostě někdo, kdo tu vždycky bude.
A to je rodina. Nic víc.
Spánek přicházel, Marie usínala shrbená u postýlky.
Jedné noci se vše změnilo. Honzík byl třetí den nemocný, teplota neklesala. Dětská lékařka z vedlejšího domu chodila denně na kontrolu a jen vrtěla hlavou:
Máte silné dítě, musíte vydržet. Třeba to zlomí.
Marie nosila syna na rukou, plakajícího, s bolestí v oušku. Paní správcová jí večer přinesla kastrůlek polévky, ukradla si chvilku a řekla:
Je žhavý, co?
Hrozně, nevím už, co dělat.
Třeba je to dobře, znamená to, že bojuje. Tak říká doktorka.
Vím jenže je mi ho líto.
To přejde. Ale když budeš na nervy, ničemu nepomůžeš. Najíte se a spát. Ráno je moudřejší večera.
Marie přikývla a dala Honzíkovi obklad, paní správcová odešla.
Vašík ležel v postýlce vedle dítěte, máchl ocasem, jako vždycky, a Honzík se po chvíli unaveně svalil vedle něho a usnul. Marie nápadně pokukovala, zda ho vzbudit kvůli obkladu, ale nakonec ho nechala být.
Dotkla se kastrůlku na stole, vzala ho a šla do kuchyně ohřát vývar. Stála u sporáku, když z pokoje zaznělo třísknutí a následoval pláč. Běžela zpátky, vtrhla do pokoje a ztuhla, šokovaná strachem. Popadla stoličku a běžela k Vašíkovi.
Obrovský potkan bojoval o život. Vašík se kolem něj mihl jako blesk, ale už byl potrhaný. Měl roztržené ucho a zkrvavený bok. Marie už chtěla udeřit, ale Vašík se vyšvihl a kousl potkana do krku tak silně, že už ho nešlo odtrhnout.
Vašíku, pusť už! Už je to, zvládl jsi to!
Kocour maličko pofňukal, pustil jej a odplazil se ke klukovi, který stále plakal. Marie se rozběhla k postýlce a s hrůzou zjistila, že tam s dítětem byl ještě jeden potkan. Vzala Honzíka na ruku, otevřela dveře a zavolala na celý barák:
Pomoc!
Do hodiny byla u paní správcové. Ta jí půjčila klíče ke svému bytu a slíbila, že se o kocoura postará.
Hrůza! Potkani v koleji! Teprve nedávno je hubili a máme je zpátky! správcová byla vzteklá, protože nad rozpadajícím se domem ztrácela moc a to jí vadilo.
Uklidila Mariin pokoj, odnesla Vašíka k sobě a začala ošetřovat rány.
Hrdina jsi, Vašíku! Dobře, žes zůstal. Takových kocourů je málo.
Vašík těžce dýchal, neočišťoval se, nechtěl jíst. Paní správcová zneklidněla. Ráno, hned po směně, šla za Marií.
Pohlídáš Honzíka? Marie pobíhala po bytě, nervózní. Kam s kocourem? Kde tu je veterina?
Dobře že jdeš! Je hned za rohem, ve vedlejší ulici. Ptej se tam. Běž!
A tak Marie skoro běžela zpátky na kolej. Vašík ležel na koberečku, sotva dýchal.
Vašíčku, vydrž! Hned budu zpátky!
Doběhla do veterinární kliniky, odstrčila sestřičku a rozčíleně volala:
Volejte doktora! Nejlepšího! Rychle!
Sestra se chtěla ohradit, ale když si ji prohlédla, pokynula k lavičce:
Počkejte tu, hned ho přivedu.
Marie držela trpícího Vašíka v náručí, až se konečně otevřely dveře a do ordinace vstoupil obrovitý muž. Musel se sklonit, aby prošel dveřmi.
Tak co máme? zaburácel jeho hlas. Marie chvíli mlčela, ale pak předala kocoura:
Tohle
Kdo mu to provedl? Doktor si kocoura přehodil do rukou, díval se na rány.
Potkani.
Není to žádný toulavý, vypadá pěstovaně.
Je můj.
A kde chytil potkany? Pouštíte ho ven?
Ne, v pokoji.
No teda!
Budete se ptát ještě dlouho? Má bolesti! Dělejte něco!
Není třeba křičet. Jsem Sergej. A vy?
Marie.
Tak se řeší věci líp. Křik nemám rád.
Usmál se.
Vašemu zachránci pomůžeme, nebojte.
O několik let později se velký zrzavý kocour tiše vplíží do dětského pokoje, obejde si ho a vyskočí k postýlce. Malá Alenka, ucítí teplý kožíšek, v polospánku zaryje prstíky do husté srsti. Vašík začne příst, zpívá svou kočičí ukolébavku a holčička usne ještě klidněji a nevšimne si, že do pokoje za kocourem přicházejí rodiče. Marie přikryje Honzíka, Alence natáhne ponožku a opře se o rameno manžela:
Takového chůvu, co, Sergeji?
Lepšího nenajdeš, poškrábe Sergej kocoura za uchem, které kdysi šil sám. Takové kocoury bych vážil ve zlatě.
Náš je už zlatý, vždyť se celý rozzáří, když spí s dětmi
Vašík se otře nosem o Mariinu ruku, natáhne tlapku kolem Alenky a všichni usnou. Marie ztlumí lampičku a potichu zavře dveře do pokojíku. Její děti se nikdy nebály tmy, protože měly vedle sebe vždycky Vašíka. A s takovým kocourem není čeho se bát.
Život často není jednoduchý a někdy zůstaneme sami, ale stačí mít u sebe ty, kteří nás milují ať už jsou to lidé, nebo kočka. Skutečnou rodinu tvoří blízkost, podpora a láska, ne slova a pozlátka. Protože právě láska v každé její podobě je domovem, kde nikdy nejsme sami.
