Papírový dům
Lucko, spěcháme, nestíháme!
Tati, už běžím! Lucie poskakovala po jedné noze, když si natahovala ponožku.
Ty ponožky byly veselé. Každá jiná. Jedna růžová, druhá zelená. Dala jí je teta Katka. Stejně jako ty tenisky. Obojí různé a prý je to teď in.
Katce Lucie věřila. Teta byla sama velká módnice a tvrdila, že když tě příroda krásou moc neobdařila, tak si musíš pomoct jinak.
O vzhledu s ní Lucie nesouhlasila. No a co, že má daleko do dnešních standardů krásy? Kostnatá jak chodící smrt”, jak říkala babička, tmavovlasá se šedýma očima Katka byla tak výrazná, že Lucii okolní pochvaly pobavily.
Nikdo tě nevidí, jasně! Podívej, všichni se otáčejí!
Kdo? Katka se zastavila a začala se rozhlížet kolem.
Lucie se tomu vždycky smála. Katka byla v jádru pořád dítě, i když byla starší než její neteř. Vedle tety se Lucie vždycky cítila dospělejší.
Ta naivita Katky ji ohromovala.
Řekl mi, že se mu líbím! Lucko, vůbec nevím, co mám dělat!
A líbí se ti on?
Strašně! Ale mám z něj strach!
Proč?
Je moc hezký. Všechny holky v práci po něm jedou. A přitom on si všimne zrovna mě. To je blbost!
Katko, ty nejsi blbost! Jsi krásná a chytrá! Proč bys mu neměla být sympatická?
Ta otázka byla spíš do větru. A i když Lucie zkoušela prorazit Katčinu skořápku nejistoty, nikdy se jí to nedařilo. Někdy ji to až rozbrečelo vzteky.
Dcerko, těžko se boří to, do čeho někdo investoval tolik energie a času. Lumír, Lucčin tatínek, kroutil hlavou a utěšoval tak svoji dospívající dceru.
Kdo do toho investoval, tati? A proč? Proč dělat z hezké holky nejistou husičku? Takhle jsi mě nevychovával!
Já ne. Ale vychovatelky byly výborné.
A u Katky? Vždyť vím, že myslíš babičku. Ale proč to nikdy neřekneš napřímo?
Co mám říct, Luci? Že moje máma neuměla vychovat vlastní dítě? Bylo by to fér? Jsi už dost velká, víš, co je úcta k rodičům. Mamka mě vychovala sama, táta odešel, později přišel František. Víš, že jsem ho měl rád. Byl pro mě místo táty. Zvykal jsem si na něj dlouho, ale nakonec mi dal do života tolik, že to dodnes nedokážu docenit. Ale hlavně nedovolil mámě mluvit do mé výchovy. Prý chlap má vychovávat chlapa.
Tati, ale proč to s Katkou neudělal stejně?
Zasahoval. Ale tam se jeho zásada obrátila proti němu. S klukem je to jiné než s holkou. A máma si Katku vychovala po svém. Neodsuzuj ji. Důvody měla.
Jaké, tati? Když se na Katku dívám, chce se mi brečet! Je perfektní! Až příliš. Ale… taková… nesebejistá, nešťastná. Bojí se všeho! Bojí se lidí! Proč?
Víš, Lucko, máma měla o Katku pořád strach. Možná odtud všechno pramení. Bávala se jí až hystericky! Držela ji za ruku skoro do maturity. Proč přesně, nevím. Ale byla přesvědčená, že se Katce něco stane. Byla vytoužená a těžko se jí podařilo. Pamatuju si, jak máma skoro celou dobu těhotenství ležela v nemocnici. Tehdy jsem si s Františkem začal rozumět. Jsme dva chlapi a tamhle v nemocnici ležela žena, kterou oba máme rádi. To spojuje, chápeš? Viděl jsem, jak pro ni vařil vývary a dělal domácí šťávy a ráno běhal na trh pro čerstvá jatýrka. Tehdy jsem pochopil, jak hluboce ji miloval a co znamená být chlapem. Franta moc nemluvil. To ho, bohužel, ani nepoznala.
Nepamatuju si ho, tati… Jen toho dřevěného koníka. Toho vyřezal on?
Jasně. Dělal ho, když jsme tě čekali. Byl šikovný. Nebylo mu nejlíp, ale stejně pracoval, honil se s časem. Bál se, že to nestihne.
Kde je teď koník?
Na půdě. Až budou vnoučata, přinesu ho.
Tati!
Co zase? Ty ze mě jednou babičku uděláš.
Ještě ne brzy!
Uf! To jsem si oddychl.
Tati!
Co jsem zase řekl špatně?
Lumír se smál a bránil, zatímco cítil úlevu. Otázky budou pořád, ale že by byl schopen odpovídat na všechny, to ne. V jejich rodině bylo vždy všechno složité. Katka říkávala jejich domu papírový, když byla malá.
Proč papírový, Katko?
Jako desetiletý, hubený a pořád zaneprázdněný Lumír, si vždy našel čas popovídat si s mladší sestrou. Katka ho bavila.
Protože vypadá jako ten tvůj tulipánek! Katka točila v ruce květinu z papíru, kterou jí brácha složil. Je krásný! A podívej…
Položila květinu na dlaň a druhou rukou ji zmáčkla.
Proč jsi ho rozmačkala?! Lumír vyjeveně hleděl na sestru.
Protože je uvnitř prázdný. Vidíš? Udělej jiný!
Zase ho chceš zničit?
Ne, ukážu ti něco jiného.
Už se bojím! Lumír už kroutil další tulipán z papíru.
Počkej! Podívej…
Katka cpala do otvoru barevnou modelínu, až květ naplnila.
Teď ho nemůžu promáčknout. Už není dutý. Je papírový, ale pevný. Náš dům ne. Chybí mu tahle modelína uvnitř.
Lumír se zarazil nad tím, jak jeho malá sestra chápe rodinné věci. To papírové květiny ho naučila dělat jeho spolužačka Alenka. Navenek vážná, ale ruce ji vždy svrběly, musela při přemýšlení pořád něco tvořit.
Zpod jejích štíhlých rukou se za vyučování rodily jeřábi, žáby nebo celý pugét tulipánů. Učitelé jí to tolerovali byla premiantka, vždy odpověděla na každý dotaz. Papírem nešetřila, ale učila se výborně.
Lumír bral Aleniny výtvory domů pro Katku. Ta nad nimi žasla a vyptávala se, jak to dělá.
Chceš, ať ti to ukáže sama?
Chci!
Lumír prosil mámu, aby mohl vzít sestru ven a k Alence ho nikdy ani nenapadlo ji přivést věděl, že by to mamka neschválila.
Marie, matka Lumíra a Katky, byla přísná, někdy až nesnesitelně. Lumír ji měl rád a omlouval to tím, že má strach hlavně o něj a sestru.
Lumíre! Musíš myslet na budoucnost! Nikdo ti nic nedá zadarmo. Já splnila, co jsem měla porodila, vychovala, zbytek už je na tobě. Já mám ještě Katku. A na Frantu se nespoléhej, není to tvůj táta, ale nevlastní otec. Doufám, že to chápeš.
Lumír neodporoval, ale věděl, že kdyby se cokoli stalo, Franta by ho podržel. Říkal mu táta, ne nevlastní. Byl pro něj autoritou.
Věděl, že kdyby matka vedla tyto řeči, když byl táta doma, Franta by to zatrhl ihned. Pro Frantu byla rodina vším. Ale Lumír brzy pochopil, že “dobře” znamená něco jiného pro každého. Táta rozmazloval, máma tvrdě vychovávala. A všude byl strach.
Marie se o děti bála permanentně, dokonce dvacet pět hodin denně, ještě hodinu navíc pro jistotu. Odmala to slýchával, a když se narodila Katka, stalo se to v rodině téměř modlitbou.
Co kdyby někdo Katku urazil!
Platilo pro všechny kamarádky (nikdo nebyl dost dobrý), učitelky a trenéry (jen pracovní vztahy). Obětí je dost pro rodiče, ostatní jsou zbyteční, cizí, ti, co by mohli ublížit.
Lumír netušil, proč je mamka tak úzkostlivá, dlouho jen sledoval, jak se snaží všechno uhlídat. Kvůli Katce přehodila práci, aby ji mohla vyzvedávat ze školy, naučila se řídit kvůli jejím kroužkům, protože ji nechtěla pouštět samotnou. Lumír pomáhal, ale když Katka trochu povyrostla, měl už svůj život.
A tam byla Alena a pak jejich dcera, jež přišla pro Marii jako naprostý šok vnouče ještě předtím, než Lumírovi bylo dvacet pět.
Lumíre! Proč tak brzy? Teď, když máš před státnicemi! Marie stála u okna a klepala se nervy.
Mami, už dávno nejsem mimino a za své činy nesu odpovědnost. Alena čeká dítě. Moje dítě!
Mohli jste se přece chránit! A ještě je tu jiná možnost
Přestaň! Říkáš něco, co od tebe slyšet nechci. Už jsi řekla dost. Ale přičtu to nervům. Zamysli se nad tím.
Lumír odešel, pohladil Katku na rozloučenou a zamířil za Frantou.
Otec už byl vážně nemocný. Bolelo ho to tělo i duši. Nemluvil, nechtěl matku a sestru zatěžovat, jen Lumírovi občas dal najevo, jak s tím vším bojuje.
Stisk ruky, předání klíčů od bytu.
Papíry vyřídíme v týdnu. O mámu a Katku se neboj dům v Horním Jelení jim nechám. Teď se tam plánuje zástavba, ceny porostou. Ty budeš mít byt tady. Správně, synu tvé dítě potřebuje domov! Pevný a jistý. Rozumíš mi?
Rozumím, tati. Díky…
Franta Lucii nikdy nepoznal. Narodila se týden po jeho smrti, odešel tiše, beze slov na rozloučenou.
Lumír převzal vedení rodiny a Katka si oddychla. Věděla, že si bratr na poličce nad stolem pořád schovává papírový tulipán.
Proč ho tam máš? Katka hladila prsty papírové okvětní lístky.
Aby mi připomněl, že nejsem prázdný. Že mám domov naplnit. Váš i můj. Nedám to jen Alence a Lucii, ale i vám s mámou.
To je těžké, Lumíre. Máma tě stejně neuslyší…
Ale můžu se snažit.
Snažit to jo Katka hluboce povzdechla a změnila téma.
Nechtěla, aby šel Lumír proti matce.
Marie byla po odchodu Franty uzavřená. Katka nevěděla proč, Lumír věděl až moc dobře. Když odešel jejich vlastní táta, bylo mu čtyři, ale pamatuje si, jak máma rozbila oblíbenou vázu, sbírala střepy a křičela, někdy i bez důvodu. Tím si zvykal stát v koutě. Pak někdy líbala, prosila za odpuštění. Ale on byl vždycky trochu pancéřový.
Ty jsi tlustokožec, synu! Ani slzička, když máma brečí. Nejsi snad vděčný? Marie se uklidnila teprve, když viděla, jak Lumír skrývá slzy. Přece tě mám taky ráda!
Lumír si tu manipulaci moc dobře pamatoval. S Katkou se jí snažil uchránit, proto s mámou už nikdy nebydlel. Alena byla křehká, jako ty její papírové výtvory.
Synáčku, vždyť jsem tě varovala! Ještě že se Lucie narodila zdravá! Chuděrka Alenka, tak mladá a s nemocným srdcem! Ty se rozdíráš mezi prací a domovem. Ach, synu, jak je život o volbě…
Lumír často skřípal zuby:
Mami, dost! Pohádáme se!
To bych ráda ne… Já ti přece nic nevyčítám!
Vyčítáš… Lumír bral dceru domů, občas ani nezjistil, jak se má sestra.
Katka si ale nestěžovala. Byla po svém tátovi v mlčenlivosti, uzavřenosti…
S mámou jejich vztah balancoval na tenkém ledě láska, důvěra, ale pod nimi strach ze ztráty.
Alenka odešla pět let po Lucčině narození. Jedno ráno se už nevzbudila. Lumír málem nedonesl uvařený čaj ke stolu, polil podlahu, vystrašil kocoura… Po nahlédnutí do ložnice hned pochopil, co se stalo. Svět se zastavil. Zůstala jediná myšlenka.
Lucie!
Pomalu se vzchopil, zavřel dveře a šel do dceřina pokoje. Na polštáři ležela plyšová kočka a Lucie spala ještě u babičky zapomněl jí ji tam poslat.
Lumír držel v dlani plyšákovo ucho a tiše vyváděl bolestí.
Neví, kolik času v dceřině pokoji proseděl. Když tma zlehka ustoupila, zmáčkl telefon v ruce a zavolal.
Mami? Nech Lucii ještě chvíli u sebe. Vím, že jdeš do práce. Prostě to tak teď musí být. Ozvu se…
Dva měsíce si z té doby zpětně skoro nic nepamatuje. Vše dělal jako automat. Lucie se ho držela jako klíště, nezaplavila ho otázkami. Nejdřív tomu nevěnoval pozornost, pak ji zahlédl potichu sedět se svým plyšákem v ložnici u Aleniny fotografie a mluvit s ní.
V tu chvíli pochopil, že Lucie ví.
Nevstoupil za ní. Jen si ji později přivinul a něžně do copánků zašeptal:
Kdo ti řekl?
Babička! Říkala, že tě mám šetřit. A nemluvit o mamce, aby tě to nebolelo.
Lumír dceru pevně stiskl, až zakňučela, naštěstí si včas uvědomil.
Odpusť, maličká! Kdykoli chceš mluvit o mamince, přijď za mnou, ano? Nevěř už nikomu jinému, jen mě poslouchej.
Podle toho, jak se rozplakala, Lumír poznal, co její duše musela unést. Vyčítal si, že ji v tom nechal samotnou. A zuřil, protože v tom nebyl sám.
Nejvíc zuřil po té noci, kdy se k němu domů v dešti přihnala Katka.
Uložil Lucii a seděl potmě v kuchyni s kocourem na klíně. Usnout už neměl sílu, spal s Lucií na nafukovacím matraci, věděl ale, že takhle to nejde.
Tiché zaklepání by přeslechl, kdyby neseděl v takovém tichu, ztracený ve vlastní hlavě…
Pak si často vybavoval, co by bylo, kdyby Katka odešla a on si vzal prášek na spaní, jak mu radil lékař.
Katka byla promočená, jak venku lilo, jen prošla dveřmi, objala ho celou svou silou.
Katko, co se děje?!
Bolelo to Katka se zapotácela a Lumír ji vzal do náruče, chápal, že se stalo něco zcela špatného.
Sanitka přijela za půl hodiny, Katka za chvíli spala v Lucčině pokoji, ani nevěděla, jak Lumírovi vše říct.
Lumír to pochopil sám, když ráno spatřil modřiny na jejích rukou.
Co to je?
Tričko, které jí půjčil, nezakrylo to, co se událo. Katka se snažila rukávy schovat modré stopy.
Katko?
Lumíre, nechci o tom mluvit.
Chápu. Ale musíš, Katko. Jinak ti nepomůžu. Musím vědět, co se stalo.
Velké šedé oči se zaplnily slzami a Katka zavrtěla hlavou.
Byla tomáma? Lumír se bál odpovědi, ale už tušil.
Katka mlčky kývla. Chytila ho za ruce a schoulila se do jeho dlaní.
Nevracej mě teď domů. Prosím! Je mi hrozně Lumíre
Když ji uklidňoval, v hlavě horečně plánoval. Kdyby udělal scénu, dopadlo by to špatně. Chápal, že máma překročila čáru a že Katka už je pro ni poslední, co jí opravdu patří.
Katko, řekni mi to. Jen to řekni a budeme vědět, co dál. Udělám všechno, abys víckrát neplakala věříš mi?
Kdyby Katka neuhnula pohledem, Lumír by si to nikdy neodpustil. Naštěstí mu důvěřovala. Usedla vzpřímeně a vypadala jako pravý Franta. Zklamat tátu nemohl.
Máma zjistila, že se scházím s Martinem. Pamatuješ? Ten chlupatý?
Jasně. Tady máš čaj, dej si chleba.
Nemám chuť. A já jsem asi taky chlupatá! Jo byl to on. Ale nic mezi námi nebylo! Jen kino a procházka v parku, přes den! Ani se mě nezkusil políbit!
Katko, neboj se. Věřím ti. Ale co máma?
Křičela na mě! Třásla se mnou a říkala tak strašné věci… Katka si objala kolena a zavřela oči. Nedokážu to říct! Proč? Co jsem udělala? Vždyť víš, že jsem ji vždycky poslouchala! Nejsem hloupá, abych nevěděla, že na vážný vztah mám čas! Ale ona vyřkla, že skončím s dítětem, jako ty… Promiň! Neměla jsem to říkat… Lumíre, já jsem opravdu taková, jak říká neumím mlčet…
Katka se rozplakala tak nešťastně, až Lumír ztratil řeč a zmohl se až po chvíli na objímání a pozlobení:
To bude povodeň! Řvoun! Nikdo ti už neublíží! Já to nedovolím! Nikdo rozumíš?
Šedé oči ho sledovaly. Lumír zopakoval:
Ani máma. Slibuji. Táta mě učil být mužem. A muž sliby plní. Pohlídáš Lucku? Hned vstane. Dej jí něco k snídani, já zajdu za mámou.
Nechoď! Katka vyskočila a běhala po kuchyni.
Musím! Najedz se, pak se umyj. Ať ti Lucka nemá proč se leknout!
Rozhovor s matkou byl náročný. Marie křičela, chtěla Katku zpět, pak žadonila.
Máma, Katka u mě zůstane.
A pokračoval, i když ji gestem umlčel:
Teď. Ať si odpočine. I tobě to prospěje.
Ale Lumíre, má školu, závody, známky! Konec čtvrtletí!
Maminko, slyšíš se? Jaké známky? Ani jsi ji celou noc nehledala! Co kdyby nešla ke mně? Myslíš vůbec na nás jako na lidi? Možná nikdy. My nejsme tví podřízení, jsme tvoje děti! Ty jsi výborná šéfka, ale jako máma… promiň, to mohu posoudit jen já. Jsi mizerná! I teď, když Katka někde na druhém konci města v slzách, myslíš na její písemku! Tak to nejde! Teď poslouchej Katka má mě. A jestli skončí školu se čtyřkami, nevadí! Zaplatím jí školu a dostane diplom. Vědělas, že chce být veterinářka? Ne lékařka, jak ty chtěla, ale veterinářka. Chce to! A bude. Já to zařídím!
Nemůžeš! Nemůžeš rozhodovat za ni! Já jsem její matka!
To ti dává právo ji zlomit? Lumír se náhle zklidnil. Před ním stála ne lvice, ale ztracená, rozcuchaná žena. Přestala věřit sama sobě.
Lumír ji chytil za ramena, podíval se jí do očí a tiše řekl:
Nechceš zůstat sama? To není vydírání. Ale pokud budeš pokračovat, už nás nikdy nezískáš nazpět. My se neztratíme, já Katku nikdy neopustím. Ale co s tebou bude? Zamysli se.
Políbil mámu na čelo a odešel, složil se na schodech dobře známého domu.
Kolikrát tudy běžel? Teď to nemohl spočítat. Radostně skákal, když byl malý, vlekoucí se, když se trápil. Ale teď už neměl sílu ani na krok tam či zpět. Jen seděl a počítal si schody.
Kolik let běhat nahoru a dolů a nevědět jejich počet? Není to zvláštní?
Telefon ho vytrhl, Lumír vstal, naposled spočítal schody a věděl, co dělat.
Ukázalo se, že jeho taktika byla správná. Marie ten odstup dlouho nevydržela. Po dvou dnech stála u syna s prosbou o usmíření s dcerou. Ale to potřebovalo čas.
Katka mámě odpustit nedokázala hned a ještě dlouho byly jejich vztahy jako rozhozená houpačka s nejasnou amplitudou a směrem.
Marie se začala snažit, co mohla, uvědomila si, že její děti vyrostly a už nebudou poslušně čekat, až ona přijde k rozumu. Nový refrén v ní zněl: Oni jsou dva, drží při sobě a já?
Katka zvládla školu, vystudovala a sehnala dobrou práci v pražské veterinární klinice. Lucie se smála, když otec povzdychne, když teta zase přijde domů s nějakým pacientem.
Katko! To je krajta!
No a? Lume, podívej, jak je rozkošná! A jak pěkně hřeje! Pohleď si ji! No, pohlaď! Vždyť je fajn! Jen chvilku, majitel je na školení, brzy ho odvede. Gusta se doma nudí!
Gusta? Bože, on má jméno?
Jistě!
Lucie se šklebila a vyhrožovala otci, že půjde v tetiných šlépějích.
To mi ještě chybělo! Lumír se s úděsem chytal za hlavu.
Práce, domov, občas opatrné navštěvy matky. Katka žila jakoby ze setrvačnosti. Lucie otce popichovala, ať jí najde přítele. Nic z toho.
A najednou zpráva!
Chci vás s někým seznámit, Katka se všemožně tvářila nenápadně. Ale nesmějte se mi, jo?
Káťo, brečet by už bylo třeba! Lucie ji objala.
Pravá teniska od posledního pacienta se válela pod postelí v otcově pokoji. Lucie si ji natáhla a vyletěla do předsíně.
Můžeme!
No konečně! Lumír si povzdechl. Možná už není proč spěchat. Katka nám stejně neodpustí, že máme zpoždění!
Tati! Dramatuj! Máme ještě půl hodiny!
Oni dva už čekali v parku.
Tati, to je on? Ten chlupatý?
Lucčin šepot byl tak hlasitý, že Katka se zamračila a hrozila prstem.
Martin.
Lumír.
Podání ruky, úsměv, kývnutí.
Lucie.
Chlupáč! Martin se směje a dívá se na svoji snoubenku. Katko, nesmuť! Ukaž úsměv! Tak! A co to jsou za tenisky? I já chci takové!
Lucie se na tátu spiklenecky zašklebí a rozesmějí se. Teprve teď si všimla, že teta má v očích místo oceli stříbro. Bylo to krásné, až Lucii spadla brada a začala tleskat, což budoucího Martínka překvapilo.
Co je? My jsme všichni trochu blázni. Zvykni si!
To jsem rád! Aspoň zapadnu do vaší party? Jak by se to řeklo?
Do rodiny, Martine, do rodiny! Lucie mrkne na tetu a vezme otce pod paži.
