Dnes večer zase koukám na to, jak Tadeáš v sešitu kreslí dalšího Spidermana namísto zadání úkolu z matematiky. Je mi jasné, že ve šťastné a pohodové budoucnosti v naší rodině mohl s jistotou doufat tak maximálně kocour Matýsek. Tolik doučovatelů už jsme vyzkoušeli každý sliboval, že v Tadeášovi probudí lásku ke královně věd, ale dopadlo to přesně obráceně: s každým dalším učitelem Tadeáš utíkal hlavou někam ke Kantovi nebo Komenskému. Svět mu připadal jako shluk zbytečností, smysl života viděl v povalování se, věnečcích ze Žabky a pohádkách na tabletu.
Už jsem málem ztratil veškerou naději, když jsem na internetu narazil na děsivě bizarní inzerát: Prodám činku a naučím vaše děti, příbuzné i sousedy milovat nejen školní předměty, ale i sport! Vlastní metoda. Pracuji s matematikou, dějepisem, českým i anglickým jazykem, bicepsem, tricepsem, nohy, ramena, literatura, prsa. Lubomír. Bezmoc nás oba s manželkou srazila, pud sebezáchovy vypnula a já nahodil číslo. Po pár tónech se v reproduktoru ozval těžký, funící hlas a v pozadí rytmické bouchnutí železa.
Slyším,
Dobrý den, volám kvůli tomu inzerátu.
Jo, činka už je pryč, zabručel Lubomír a už se chystal típnout hovor.
Ne, prosím, jde mi o syna matematika, čeština, literatura…
Věk, váha a dovednosti žáka?
Jeho úspornost ve vyjadřování působila motivujícím i děsivým dojmem. Zvuk železa střídal svištění švihadla. Cítil jsem téměř, že z telefonu vane pot.
Devět let, dvacet pět kilo, už skoro sčítáme pod sebe a…
Kolik udělá kliků?
Prosím? nevěřícně jsem si pročistil ucho malíčkem.
Kliky. Shyby.
Já nevím… asi pět?
Dovede rozpoznat předponu od přípony?
To… musel bych se zeptat manželky, vyhrkl jsem.
Jaké máte doma nářadí?
Jako nářadí?
Kružítko, úhloměr, expandér, činky?
Máme dřevěné pravítko.
Stačí. Pošlete adresu, jsem do hodiny u vás. A do telefonu zařval: Široký rozkrok, záda rovně! Ne, to na vás ne, právě probíhá hodina dějepisu, pronesl Lubomír a ukončil hovor.
Pak jsem ještě chvíli stál s nohama rozkročenýma a narovnanými zády. Potom jsem šel za Tadeášem oznámit mu, že bude mít dalšího doučovatele. Reakce: zesílil zvuk u pohádky a požádal o čaj s rohlíkem. Věda a výchova? To šlo vždy mimo něj.
Zazvonil zvonek. Manželka Jitka se nejistě podívala přes kukátko a v předsíni zahlédla mohutnou postavu, která v ní vyvolala jakousi podivnou závist.
Dobrý den, přiřítila se do předsíně hora svalů v tričku, vonící po kokosovém šamponu. Kde máte toho olympionika?
Vi…vi…Vidíš, ten voprsklý vlasatý z Opelky, kterému jsi slíbila vzkazem pod stěrač spravit zrak! hlesla Jitka.
Ehm, omlouvám se, došlo k omylu, já jsem v minulosti dělal očaře… ozvalo se z hlubin bytu.
Já jsem Lubomír Čermák, v současnosti doučovatel.
Aha, vy to jste, vystrčil hlavu zpoza zrcadla Vojta. Promiňte, nepoznali jsme vás. Dovolíte kufr?
Jenže jakmile Lubomír pustil podlouhlou hokejovou tašku, s tlumeným žuchnutím Vojtu téměř přimáčkla k podlaze. Kocour Matýsek, který se motal opodál, vystřelil rychlostí kulového blesku přes dvě místnosti za zavřené dveře do ložnice.
Co to v té tašce máte? funěl Vojta, když ji táhl do Tadeášova pokoje.
Učební materiál. Základní škola a aplikované předměty.
Tadeáš, samozřejmě zanořen do gauče a telefonu, i teď ignoroval svět mimo svůj displej, dokud se ke dveřím jeho pokojíku nevřítil doučovatel. Otec se ještě marně snažil zabránit srážce, ale Lubomír vešel velmi rázně. Bez pozdravu pozoroval stěny.
Máte vrtačku?
Na co?
Na češtinu potřebuji zavěsit hrazdu, boxovací pytel a lano.
Zajdu ke sousedovi. Zatím se seznamte, to je Tadeáš. Synku, tohle je Lubomír Čermák doučovatel.
Jak to, že máte takové svaly? prohlásil Tadeáš místo ‘dobrý den’.
Sčítáním pod sebe, suše odpověděl Lubomír a z tašky začal vyskládávat závaží.
Tak, pusťte se do práce, řekl otec a sebral se z pokoje.
Jste silnější než Spiderman?
A ten zvedne dvě stě kilo na bench?
Tadeáš otázku moc nechápal, ale instinktivně věděl, že ne.
Já nerad učím, přiznal Tadeáš hned na začátek.
Učit se je pro smolaře. My začneme břichem. Lubomír se usadil na zem a jal se předvádět cviky. Tadeáš počítal, kdy se zadýchá, ale doučovatel střídal tempo, přidával závaží a stále nepolevoval. Po sérii cviků přešel na činky a expandér, zakončil kliky.
Na, pamatuj si to! Chceš být silný? Nebo celý život jako tvůj mutant brouzdat jen ve své pavučině?
Tadeáš zavrtěl hlavou.
Výborně! Tak všechny cviky třikrát po čtyřicet pět minus třicet devět. Začni s břichem.
Kolik to je?
A právě na to přišel čas, abys to zjistil sám.
Vrtačku nemají, jen starou vrtačku, vrazil do pokoje Vojta. Zarazil se však při pohledu na cvičícího syna. Ještě přijdu! a tiše se vytratil.
***
Další ráno mě vzbudil budík ve 5:30. Pomalu jsem rozlepoval oči, odhodlaný sprdnout nečekaného návštěvníka, ale když jsem zahlédl Lubomírovu holou lebku ve dveřích, pochopil jsem, že nemám dost silných slov, abych to obří čelo vůbec pokryl.
Dneska máme dějepis a zeměpis. Obléct kecky, tričko, šortky. Běžíme dlouhou trať a poznáváme okolí a historii města.
On teprve ve třetí třídě, ty předměty ještě nemá, zívl jsem.
Bude recitovat i verše. Jdete s námi?
Ne, v devět jsem v práci.
V kterém roce opustili Mongolové naše území?
Hmm já jdu vzbudit syna, odpověděl jsem a utekl do ložnice.
Po několika minutách jsem se vrátil a špitl: On se neprobouzí.
Oblékněte ho, cestou se vzbudí, navrhl Lubomír.
***
Třikrát týdně Lubomír stál přede dveřmi, na programu: pondělí prsa, triceps, ramena, matika, čeština; středa záda, biceps, literatura, angličtina; pátek nohy, zeměpis, dějepis. Po třech týdnech přišel Tadeáš do kuchyně bez trička, otec nenápadně schoval svoje pivní bříško za konvici. Syn zpříma chodil, svaly narostly, rodiče káral za nezdravé sezení.
Vojto, mě se to nějak nezdá, povídá u večeře Jitka. Víš, co chtěl Tadeáš k narozeninám?
Vím: Xbox, už to zmiňoval.
Ne, žebřiny a mixér na smoothie. Já se bojím, že Lubomír vůbec není žádný doučovatel. Jen další šílený trenér, co nám zničí dítě.
Ale oni přece dělají matematiku.
Viděls někdy u nich učebnici?
Tabulku kalorií.
No právě! Ty přece víš, že ti sportovci
Že co?
Že nejsou zrovna bystří, zaťukala Jitka na skleněný stůl. A syn zhloupne taky!
Možná lepší silák než ustrašený šprt, odtušil Vojta.
Lepší normální dítě. Chci, aby to skončilo.
Zazvonil telefon.
Volá paní učitelka, Jitka přijala hovor.
Ano? Co provedl? Hned přijdu.
Co se děje?
Tadeáš zorganizoval ve škole rvačku! Já to říkala. Je to špatně!
***
Taxi nás dovezlo k základce, kde nás urychleně povolali do ředitelny.
To je teda doučovatel, dítě ve třetí třídě a už nás volá ředitel, lamentoval Vojta.
Místnost praskala pod náporem rodičů, dětí, školní psycholožky a paní učitelky. Takový nářez, že se v sousední třídě rozechvělo piano.
Tady je škola, ne tělocvična! pustila se do Vojty jedna maminka.
Ale co se vlastně stalo?
Slovo si vzala paní učitelka:
Tadeáš nařizoval spolužákům dělat přestávkové shyby a vést skóre desetinným dělením.
Cože? nechápala Jitka.
Prostě se postupně přitahovali na hrazdě, každé kolo vyšší zátěž, vysvětlil Tadeáš.
Ticho! Děti to dělat nechtěly. Tadeáš je nutil a vyhrožoval.
Ale začali oni. Chtěli se mi vysmát, opravoval jsem jim skloňování slov, když nadávali.
Jak opravoval?
Učil je, jak se správně skloňuje ‘blbec’ a ‘frajer’. Pak napadli mě, tak jsem se bránil. Jak říká Lubomír Čermák když máš moc energie, tak hodně kliků uděláš, a místo rvačky radši něco vypočítej, svěsil hlavu.
Vyhrožoval nám, že jestli ještě přijdeme, skončíme všichni u odmocnin! bědoval jeden z kluků.
Takový primitiv mezi našimi dětmi nemá co dělat! zaječela jedna matka.
Počkejte, vzpamatoval se Vojta, takže žádná rvačka nebyla?
Ostatní děti zavrtěly hlavou.
Takže místo, aby jim rozbil nos, počítal zlomek a nutil shyby?
A ještě běhat na stadionu a učit se Seiferta! doplnil někdo.
Vidíš, říkalas, že z něj bude hloupý silák, mrkl Vojta na manželku; ta jen přikývla.
Ráda bych se omluvila, řekla najednou paní ředitelka.
Nechte ho omluvit, štěkl jeden rodič a ukázal na Tadeáše.
Ne vám, ale rodičům Tadeáše. Máte skvělého syna, otočila se na nás. Ale protože evidentně přerostl látku, přeřadíme ho.
Spravedlnost zvítězila! Ať žije vaše svalnaté dítko! ozývalo se ze skupiny.
Do čtvrté třídy. Je evidentně před ostatními, uzavřela to ředitelka.
S místnosti na chvíli zmizel zvuk a všichni jen závistivě mrkali.
Na chodbě jsem ještě zavolal Lubomírovi.
Pane Čermáku, ten náš kluk stěhují ho do čtvrté třídy, bude potřebovat vaše nové metody.
***
O týden později už byl Tadeáš oficiálně čtvrťák. Za další dva týdny se účastnil závodů v crossfitu a začal se připravovat na první dětskou literární olympiádu. A za měsíc mi volal jeden táta bývalých spolužáků, aby chtěl kontakt na Lubomíra Čermáka.
A tak vznikl dětský sportovně-vědecký kroužek, kde děti nevylučovali kvůli slabým sportovním výkonům, ale za špatné známky v žákovské knížce.
