Zrada v přestrojení za přátelství
Letos se zima v Praze opravdu předvedla: sněhu napadalo tolik, že dvory a ulice připomínaly opravdový pohádkový kraj. Jemné vločky nepřestávaly tančit ve vzduchu a měkce pokrývaly střechy i chodníky, zatímco ostrý mráz dával vzduchu jedinečnou čistotu.
Byt Elišky a Jaroslava byl v naprostém kontrastu s venkovní zimou vládlo zde teplo, klid a bezpečí. Za velkým oknem probíhalo sněhové představení a uvnitř, za dvojitými skly, panovala domácí pohoda. Na malý stolek dopadala tlumená záře lampičky, která kouzlila kolem sebe ostrov útulného světla a zaháněla ledovou šeď zimního večera.
Manželé seděli na gauči, zachumlaní pod tlustou dekou. V televizi běžela další česká rodinná komedie nic extra hlubokého, spíš pro smích a odpočinek. Eliška film pozorně sledovala, čas od času jí po ústech proběhl drobný úsměv, když se jí v mysli mihly vlastní myšlenky. Jarek se opíral o opěradlo vedle ní a také slepě zíral na obrazovku, ale stejně často mu pohled sklouzl k padajícímu sněhu venku. Byla to úchvatná podívaná.
Atmosféru najednou narušilo melodické zvonění Jarkův telefon. Zpočátku nezvedal, nechtěl rušit ten tichý rodinný večer, ale telefonát se opakoval. Muž s povzdechem vytáhl mobil z kapsy a podíval se, kdo volá.
Zase David, povzdechl si, když se otočil k ženě. Dneska už potřetí.
Eliška se mírně otočila k němu, ale oči neopustily obrazovku.
Zřejmě nás zas chce pozvat k sobě na chatu, utrousila nezúčastněně. Koupil si ji nedávno, chce to oslavit. Ten člověk prostě neumí pochopit slovo ne.
Jarek přijal hovor a nasadil veselý tón: Nazdar, Davide, co potřebuješ?
Jarku, tak kdy už konečně přijedete? ozval se kamarád rozjásaně. Říkal jsem ti přece, že potřebuju pořádně zapařit na nové chatě! Mám tu vše připravené sauna, dobré jídlo a kamarádi. Vem i Elišku, to bude fajn! Přestaňte sedět doma!
Jarek na vteřinu zaváhal. Letmo mrkl na Elišku ta jen letmo zakroutila hlavou. I když byla stále potichu, její vzkaz pochopil na hlučné večírky, hlasitou hudbu a nekonečné žvanění v hlučném davu teď náladu nemají. Oba si chtěli užít poklidný víkend doma, nikam nespěchat a nic nikomu nevysvětlovat.
Chvíli přemýšlel, a pak dostal nápad, který ihned využil.
Hele, Davide, dneska to fakt nejde… Eliška odjela k mamince na pár dnů. Sám se mi nikam nechce. Víš jak, ještě bych si to vyčítal, kdyby někdo něco plácnul. Posedíme spolu jindy, slibuju.
Chvilka ticha, potom David pokračoval s náznakem překvapení: Aha, kdy se vrátí?
Zítra večer. Bylo to neplánované měli jsme toho tolik naplánováno společně, kino s panáky, procházka na Letné, možná i kluziště. Ale nevyšlo to. Takže opravdu někdy příště, ano?
David krátce mlčel, jakoby něco promýšlel, a pak najednou jeho hlas nabral zvláštní barvu: No dobře Ale dej pak vědět, jakmile se Eliška vrátí. Moc bych vás rád viděl!
Jasně, ozvu se, jakmile to půjde. Možná příští víkend, jestli se nic nezmění.
Rozloučil se, položil mobil na stolek a úlevně vydechl. Na rtech mu hrál lehký úsměv.
Uff, pěkně těžko jsem se z toho vykroutil, zamumlal směrem k Elišce. Jak může být tak neodbytný? Vždyť jsem celkem jasně řekl, že nemám zájem jet na jeho chatu! Co bych tam dělal? Pozoroval, jak se zas všichni opijí? Vždyť jich jiná forma zábavy nezajímá… Ne, radši se budu dívat na film s tebou.
Objal Elišku kolem ramen a napětí z předchozího hovoru začalo pomalu mizet. Byt zahalil znovu hřejivý klid, vločky venku tančily dál a na obrazovce pokračovala jejich oblíbená komedie poklidná, útulná, naprosto odlišná od večírků, které Jarek nemusel.
Eliška se přitulila ke Jarkovi, vnímala jeho teplo a klidné dýchání. V místnosti vládl útulný klid: měkké světlo lampy, černobílý film běžící v televizi, lehké tikání hodin. To vše tvořilo ostrůvek bezpečí, tak vzácný v každodenním shonu.
Mě to takhle taky vyhovuje, řekla tiše a zadívala se Jarkovi do očí. Pojďme si jen dokoukat film a jít spát. Víc nepotřebuju.
Jarek se usmál a stiskl ji pevněji kolem ramen. Hlavou mu už běželo, jak za pár hodin zhasnou lampu a při šelestu větru za okny usnou pod teplou duchnou. Jenže jejich plány najednou přerušil další telefonát. Opět od Davida.
Jarek se zamračil, pohlédl na displej a otráveně sáhl po telefonu. Co zas?
Davide, teď ne… začal, a už v hlase byla cítit únava.
Jarku, hlesl David velmi vážně, skoro naléhavě. Jsem teď v klubu Kristal, byli jsme tu s klukama. A představ si je tu Eliška! S nějakým chlapem… Připíjejí si spolu, ona ho objímá. Nechtěl jsem se plést, ale… ty jsi říkal, že je u matky! Takže ti očividně lhala!
Jarkovi na chvíli ztuhl pohled. Zaskočeně se podíval na ženu vedle sebe, pak zpátky na displej. Nehrají si s ním?
Cože? zeptal se s očividnou nedůvěrou. Nespletl sis ji s jinou? Vím přesně, kde má dneska Eliška být!
Jsem si jistý, odpověděl David sebejistě. Je pěkně podnapilá, směje se na celý klub. A ani jí nevadí, že mě tam vidí! Mám jí předat telefon, abys slyšel sám?
Jarek na vteřinku zavřel oči, aby se srovnal. Myšlenky běžely na plné obrátky je to omyl, nebo tu něco nehraje?
Tak dej, zamumlal a zapnul hlasitý odposlech. Byl zvědavý, co se dozví.
Telefonem se nesly tlumené dunivé tóny muziky, smích a nesouvislé hlasy. Najednou se ozval ženský hlas zněl téměř jako Eliščin. Jarkovi poskočilo srdce.
Haló? Kdo to je? ozvalo se, s opilým smíchem.
Jarek polkl a podíval na Elišku, která seděla hned vedle něj s vytřeštěnýma očima a naprosto nechápala, co se děje.
Eliško? řekl, snažíc se udržet hlas klidný. Tady Jarek. Co se to tam děje?
Telefonická Eliška se zasmála, hlas zhrubl: Jarku, už mi lezeš krkem! Chci se bavit, rozumíš? Mám dost tvého nudného života. Budu si užívat!
Eliška na gauči vyskakovala, tvář jí zbledla a položila si ruku na srdce, jako by ho chtěla zklidnit.
To je nesmysl, vydechla nechápavě. Jak mě mohl s někým splést? A jak ta holka ví, jak se jmenuješ? Co to má znamenat?
A kde jsi?
Co je ti po tom? vrátila hlasitá Eliška z telefonu. Nejsem tady proto, abych se ti zpovídala. Dělám si, co chci!
Znovu se ozval smích, třesk skleniček, a pak do hovoru vstoupil David: Jarku, slyšel jsi ji? Říkal jsem ti, že ti lže…
Jarek ho přerušil dřív, než mohl pokračovat, cítě dráždivý mix vzteku, zmatku a náhlé potřeby odvrátit se a nic neslyšet.
Dost, řekl pevně s lehce třesoucím se hlasem. Zjistím si to zítra. Už mi nevolej.
Rychle zavěsil telefon, odhodil ho na gauč a v něm se rozhostilo totální zmatení. Kdyby Eliška neseděla vedle něj, klidně by tomu mohl i uvěřit!
Eliška spadla zpět na gauč a upřeně hleděla na manžela. Hlas té dívčiny byl opravdu skoro totožný s jejím! Ale to teď nebylo nejdůležitější hlavní bylo, jak mohla znát všechny podrobnosti?
Tohle je opravdu bizár, zašeptala, hlas jí zadrhával. Kdo to byl? Co za trapnou frašku tu hrajou?
Jarek jen kroutil hlavou a rozčepýřil si vlasy. Neměl žádnou odpověď jen špatné tušení…
Vůbec netuším, odpověděl nakonec tiše. Ale ten hlas! Smích, řeč… všechno sedělo. To nemůže být náhoda.
A David tak jistě tvrdil, že tam vidí mě… hlesla Eliška. Představ si, kdybych skutečně nebyla doma. Myslel by sis, že jsem tam a s nějakým chlapem…
Jarek se na ni podíval a jeho výraz zjemněl. Přitáhl si ji, objal ji pevně. Cítil, jak se jí chvěje tělo a jak moc teď Eliška ocení pocit bezpečí a důvěry.
Já bych měl stejně pochybnosti, řekl klidně. Vím, jaká jsi. Nikdy bys tohle neudělala. To musí být nějaký špatný vtip. Když bude potřeba, dojedeme do toho klubu a požádáme o kamerový záznam. Uvidíme, kdo tam byl.
Eliška se k Jaroslavu přitulila, studená vlna ustupovala a místo ní nastupovalo klidné teplo. Zhluboka se nadechla.
Ano, kývla, rozhodně jsem to nebyla já. Ale kdo potom? A proč?
Jarek pokrčil rameny, ale jeho pohled už byl rozhodný. Pevně stiskl její ruku nemusel nic víc říkat.
********************
Druhý den dopoledne seděla Eliška v kuchyni, upíjela čaj a vyřizovala pracovní maily na notebooku. Ticho narušil telefon na displeji svítilo Davidovo jméno. Chvíli váhala, ale zvědavost převážila.
Ahoj, začal David opatrně, tónem kráčejícího po tenkém ledu. S Jarkem jste se bavili po včerejšku?
Eliška zmáčkla telefon v ruce. Rozhodla se zkusit zahrát a vyzvědět, co David vlastně včera viděl.
Jo. Je mezi náma dusno. Obvinil mě z něčeho, čemu nerozumím. Prý mu lžu.
Na chvíli bylo v lince ticho, pak David, s lehkým zadostiučiněním, odpověděl: Vidíš, vždycky jsem ti říkal, že tě Jarek nesprávně ocení. Neví, jaká opravdu jsi.
Eliškou projela vlna rozhořčení, ale ovládla se. Musela zjistit pravdu.
Jak to myslíš? zeptala se, hlasem bez emocí.
David ztišil hlas až do šepotu: Myslím, že si zasloužíš lepšího chlapa. Už dlouho tě miluju, Eliško. Opravdu. Vždy bych se o tebe postaral. Kdyby ses rozhodla odejít od Jarka, budu tu pro tebe.
Eliška ztuhla hlavou jí běžely otázky, jak dlouho v něm tohle zrání planulo? Právě on to celé vymyslel? Teď to dává smysl…
Zhluboka se nadechla a chladně odpověděla: Davide, tohle je nevhodné. Miluji Jarka a my si věci vyjasníme mezi sebou. Nepotřebujeme pomoc.
Promiň, pokud jsem to přehnal, brumlal David, už bez předchozí jistoty. Ale Jarek se zachoval podrazácky, když tě takhle obvinil. Slyšel jsem toho od něj víc… Chce tě nechat, proto hledá záminku! Já ti jen chci nabídnout zázemí!
Eliška sevřela telefon tak, až jí zbělely prsty. Zhluboka vydechla, dávajíc si záležet, aby se nenechala vláčet emocemi.
Hele Davide, řekla ledově klidně, za prvé jsem včera byla doma. Za druhé jsme se s Jarkem nehádali a za třetí, vím, žes to celé zinscenoval. Doteď jsem nevěděla proč, teď to vím.
Na chvíli bylo na lince ticho, bylo cítit, jak David hledá slova, jak z toho vybruslit.
Co? vykoktal, ale pak už se nadechl a zabojoval: Co tím myslíš?
Přesně tímhle. Sehnal jsi dívku, co mluví podobně jako já, sehráli jste spolu divadlo, aby ses nám dostal mezi klín protože sis přál, abychom se rozešli, že? Přiznáš to?
Chvíle napětí. Nakonec David prudce vydechl hlas mu přeskočil do prosby: Jo, byla to léčka! Ale protože tě miluju, Eliško! Protože si zasloužíš víc než Jarka. Vím, že já bych tě učinil šťastnou!
Eliška zavřela na vteřinu oči, místo emocí použila chladný odstup: Šťastnou? Zradíš kamaráda, manipuluješ a lžeš, abys mě získal. To fakt není cesta ke štěstí. Sbohem, Davide. Už nikdy mi nevolej a zapomeň i na Jarka. Rozhovor mám nahraný a on si jej poslechne.
Stiskla červené tlačítko a položila mobil. Prsty se lehce třásly, ale rychle se vzpamatovala, zhluboka se nadechla a zadívala se z okna. Za sklem ticho vločky dál tiše padaly, jako by se vlastně nic nestalo.
V tom vešel do místnosti Jaroslav. Hned okem poznal, že se něco stalo.
Tak co? zeptal se opatrně, napjatý.
Eliška se na něj otočila a trpce se pousmála: Je to jasné. Všechno domluvil on. Přiznal se, že mě miluje a doufal, že nás rozeštve. Nabízel hory doly. Může být někdo větší podrazák?
Jaroslav usedl vedle ní a vzal ji za ruku. Stiskl ji pevně, aby cítila jeho podporu. V tom gestu bylo všechno: Jsem tu, záleží mi na tobě.
Takový člověk nikdy nebyl skutečný přítel, zamumlal Jaroslav. Nemá cenu o něm víc přemýšlet. Už dlouho jsem měl pocit, že není upřímný, ale neměl jsem důkaz. Nyní máme jasno.
Aspoň už víme, komu můžeme věřit, dodala Eliška tišeji a přisunula se blíž. Bez rozmrzelosti, jen s úlevou, že už se nemusí ničeho bát. Zavřela na chvilku oči a vdechla známou, klidnou vůni domova: teplé dřevo, čerstvý čaj a lehký podtón vlastního parfému.
Víš, pousmála se najednou, vyvstaly jí drobné jiskřičky v očích, možná je to i k dobru. Aspoň už nikdy nemusíme na jeho večírky. Nebudeš se muset hádat s jinými kvůli němu. Prostě řekneme, že někdo z hostů je nám krajně nesympatický.
Změnila to v žert, ale vtip měla pravdu; už nebylo třeba vymýšlet výmluvy, zvažovat, koho neurazit. Teď byli jen oni dva a jejich klidný svět.
Jarek se rozesmál opravdově. Jasně. Budeme koukat na filmy a popíjet čaj, naklonil se, aby se jí podíval do očí.
A nikam nevytáhneme paty, doplnila s úsměvem, zachumlala se do deky ještě víc.
To je ideál, přitáhl si ji a pevně objal.
A tak mezi jemnými sněhovými vločkami za oknem a měkkým světlem lampy jejich malý svět znovu nabyl jistoty a bezpečí. V té domácí tichosti už nebylo místo pro lži ani cizí hry. Zůstali tam jen oni dva a poznání, že nejcennější je důvěra, upřímnost a prostý klid protože občas stačí jen vědět, že máte blízko člověka, na nějž se můžete spolehnout.
*************************
David seděl v panelákové kuchyni v úplném tichu a zíral do prázdného hrnečku s vychladlým čajem. Ani nevěděl, kdy dopil poslední doušek v hlavě mu pořád dokola zněla slova Už mi nikdy nevolej.
Místo smutku či viny, která by mu připomněla, jak podrazácky jednal, v něm sílila jen tupá zlost. Dlaně svíral v pěstích, až mu nehty zarývaly do dlaně.
Proč to dopadlo takhle?! vykřikl, a v záchvatu zametl po stole drobky od sušenek.
Opět a znovu se v myšlenkách vracel ke včerejšku: svůj vstup do klubu, domluvu s Martinou holkou, kterou poznal náhodou v kavárně. Zaujala ho, protože byla Elišce podobná nejen účesem, ale i hlasem.
Když jí předestřel plán, s úsměvem souhlasila: To bude legrace. On zatím pozoroval, jak si hraje na Elišku, koketně telefonuje, říká slova přesně, jak chtěl. Chtěl věřit, že právě tím Elišce otevře oči. Když to vyjde, pochopí, že si zaslouží víc. V tu chvíli byl až opojený svou vlastní vynalézavostí.
Ale zbylo jen chladné odmítnutí a tvrdý pád na zem. Ztratil Elišku i přítele Jarka. Místo lítosti však v něm narůstal jen palčivý vztek.
Bloudil kuchyní, v hlavě jednu myšlenku za druhou: Oni to nevidí! Jarek jí nikdy nedá to, co bych dal já…
Zastavil se u okna, pozoroval, jak venku padá sníh a celé sídliště působí klidně.
Proč oni mají vše a já nic? sykl skrz zuby. Jsem lepší než on!
Chápal, že přišel nejen o vztah, ale i o kamarádství už nevratně. A místo toho, aby přijal vinu, jeho mysl stále kopala kolem sebe.
Telefon tiše ležel na stole věděl, že už nikdy Elišce nezavolá. Nepokusí se ji znovu kontaktovat, protože by to byla další prohra. V hlavě už ale vířila další trpká myšlenka:
Ať si žijí v tom svém klidném světě. Myslí si, že zvítězili… Ale já vím svoje. Jednou Eliška pochopí, že Jarek jí nedává to, co mohl dát já. Možná až bude pozdě…
Zíral na padající sníh a šeptl do prázdna: Myslíš, že jsi vyhrála, Eliško? Pravda ale je, že vůbec nevidíš, co máš vedle sebe. Vybrala sis iluzi. Tak si to užij…
Pak si všiml na stole papíru s plánem předstíraného hovoru bez váhání ho roztrhal a hodil do koše. Další důkaz hořkého selhání.
Za oknem dál tiše sněžilo. David ještě chvíli stál u okna a představoval si, že Eliška sedí vedle Jarka na gauči, směje se, popíjí čaj a je v kruhu klidu. A místo přiznání porážky a přání jejich štěstí v něm zůstalo jen jediné:
To všechno mělo být moje. To všechno mi mělo patřit…
A tak David nezískal nic jen prázdné ruce a věčný stín své vlastní lži.
Poučení? Láska i přátelství vyžadují upřímnost. Kdo vyrábí iluze a hraje sobeckou hru, nakonec zůstane jen ve vlastním chladu ať už je v Praze jakákoliv zima.
