Deník, 14. června 2024
Mami, já nechci, abys ses kvůli mně rozvedl! Dej mě raději do domova důchodců!
Před půl rokem jsem si k sobě nastěhoval maminku. Už je opravdu stará, má 83 let. Po smrti táty je pro ni život na vesnici náročný a samota na ni doléhala. Naši dospělí kluci už mají své rodiny, každý žije po svém. S manželkou jsme zůstali jen ve dvoupokojovém bytě v Praze. Říkal jsem si, že to nějak zvládneme, že to není zas takový problém.
Nejdřív byla Alžběta zticha. Ale už za týden jsem poznal, že mámě začíná čím dál tím víc vadit. Slyšel jsem třeba:
Kubo, já bych byla radši, kdyby jedla až po nás.
Proč by měla jíst jindy?
Prostě je to lepší. Vždyť se na ni koukni žvýká bez zubů a mě přechází chuť k jídlu. Je mi z toho až šoufl.
Eliško, jednou budeme všichni staří.
Jenže tohle je něco jiného.
Kromě toho jí byla protivná mámina nemocná střeva a že občas pořádně chrápe. Zakazovala jí chodit do kuchyně, až z toho téměř nesměla vycházet z pokoje. Jednou na mě vyrukovala s tímhle:
Kubo, já si nemyslela, že tu bude tak dlouho. Já už to nezvládám.
A co navrhuješ?
Ať se vrátí na samotku do vesnice.
Ale ona se tam sama neobejde!
Každý řeší podobnou situaci. Nikdo se s rodiči netahá věčně! Mám žít ve vlastním bytě jako cizí? Snášet to mlaskání a pach?
Nevěděl jsem, jak to dál řešit. Pak jsem jednoho dne po práci přišel domů a máma v kabátu seděla v chodbě s kufříkem.
Mami, co děláš?
Kubo, odvez mě prosím do domova důchodců!
Proč? Proboha, co tě to napadlo?
Nechci, abyste se kvůli mně rozvedli.
Pořád na mě naléhá. Já se v tom ale vůbec nevyznám. Neumím si představit, že by žila v domově důchodců někde u Kolína, a já tady v Praze jako by nic. Nemohl bych se s tím smířit. Třeba bych měl všechno nechat a odstěhovat se s mámou zpět na venkov? Jak se v téhle situaci zachovat?
