Sousedka mi v noci pytlovala hnůj a nosila si ho domů. Včera jsem však byla štědrá přisypala jsem tam poctivě sušené droždí.
Zase sis tam chodila s vědry k mojí hromadě? nebyla to otázka, spíš prosté konstatování faktu.
Martina, sousedka za plotem, ani brvou necukla. Stála uprostřed svého záhonku, opřená o motyčku, a koukala na mě, jako bych právě já byla nějaká křivě obviněná.
Jitko, no tak čeho se hned čertíš? Vždyť toho hnoje máš kupu jako na královskou zahradu! To ti je líto pro sousedku, pro kamarádku z dětství?
To není žádné dobro, Martino. To je pět tisíc korun za valník s dovozem, kývla jsem k viditelně zmenšené hromadě vzadu na dvoře. A hlavně je to, promiň, moje vlastní.
Ježiš, tak se tím nezadus! protočila teatrálně oči. Pár věder jsem vzala, abych přihnojila okurky. Mám důchod jako pro sirotka, nemůžu si objednávat vozíky hnoje jako někdo.
Věděla přesně, kam udeřit. Martina byla mistryně ve hraní oběti. Pořád za všecky trpěla vláda, počasí, slunce, a hlavně já, protože mi rajčata červenala vždy dřív než jí.
Došla jsem domů, v hrudi těžko od vzteku. Nešlo o dvě vědra ani o peníze štvalo mě to její bezostyšné chování a pocit, že mě má za blbce.
Každou noc, kolem druhé, jsem slyšela povědomé šustění. To nebyl šelest vědra, Martina to brala ve velkém: sypala si do pořádných černých pytlů a odnášela zásoby, jako by se chystala na obléhání.
Toník seděl v kuchyni, líně přežvykoval chleba se salámem a luštil křížovku.
Zase odebírala? zeptal se, aniž by zvedl hlavu.
Zase. A ještě mě nazvala skrblou.
Tak jí tam dej past.
To jo, abych pak vysvětlovala, proč sousedka přišla o nohu. Tady je potřeba chytrosti, ne hrubé síly.
Podívala jsem se z okna na její skleník, hrdost celé vesnice. Martina nikdy nešetřila s tím, že má speciální odrůdy a lehkou ruku. No, to měla, hlavně když šáhla do cizí hromady.
V tu noc jsem nemohla usnout. Ležela jsem, naslouchala: někde zaštěkal pes, cvrlikali cvrčci a zase šucht, šucht. Lopata se nořila do uleželého kompostu. Já se s tou hromadou piplala, přikrývala ji fólií, šetřila, a ona si prostě přišla a brala si jako svoje.
Ráno už Martina pobíhala u svých záhonků.
Dobré ráno, Jituško! skoro zpívala. Vidím, že ti žloutnou cukety, nechceš poradit?
Doslova zářila. Podle stop poznala jsem, že v noci zmizely minimálně tři pytle.
Ahoj, Martino. Nedočkáš se.
Šla jsem do kůlny a všimla si na polici velké žluté sáčky sušeného droždí, co jsem měla na jahody, vedle semínek a hnojiva. Okamžitě mě napadlo, co potřebuju udělat.
Martina si kradený hnůj pěchovala do pevných stavebních pytlů, pořádně zavázala, a pak schovala do teplíčka skleníku, aby to dobro pěkně zrálo. Teď tam bylo dusno a vlhko ideální podmínky pro kvašení.
Do kbelíku s teplou vodou jsem nasypala zbytek cukru ze špajzky a celou tu velkou dávku droždí. Začalo to bublat, páchlo to po kvasnicích i po sladkém zadostiučinění.
Za tmy, když sousedka ještě lovila po domě, jsem tiše obešla její zahradu z druhé strany. Věděla jsem, kudy podlézá pod drátěným pletivem. Právě tam jsem vylila kýbl té směsi a poctivě zamíchala svrchní vrstvu. Ráda bereš cizí? Tak si dej extra přídavek.
Vrátila jsem se domů, důkladně si umyla ruce a šla spát s pocitem, že pořádek je konečně nastolen.
Proč se culíš? zabručel Toník v polospánku.
Bude se mi krásně spát, odpověděla jsem a zachumlala se do peřiny.
Ta noc proběhla klidně. Neslyšela jsem ani šustnutí od plotu asi si Martina dávala větší pozor, aby nebudila pozornost.
Ale ráno nezačalo kávou. Ani zpěvem ptáků. Rozřízl ho takový řev, že to bylo jako kdyby kočku pálili zaživa.
S Toníkem jsme oba vyskočili. Toník, jen v trenkách, letěl k oknu.
Co se stalo?! volal, mnouc si oči.
Navlékla jsem župan, vyšla na verandu a hned mě do nosu praštil zvláštní nakyslý zápach. Martina stála u svého novotou svítícího polykarbonátového skleníku, dokořán otevřeného.
Vypadala no, těžko říct slušně. Celá byla posetá hnědavými skvrnami, jakoby ji někdo polil narychlo namíchanou polevou. Přišla jsem k plotu s tváří anděla.
Martino, co se stalo? Prasklo vám někde vodovodní potrubí?
Pomalu se otočila. V očích měla děs a na tváři všudypřítomnou směs.
To To bouchlo! zachrčela. Jitko! Ono to žije!
Nakoukla jsem přes plot a jen taktak se držela, abych nezačala pískat. Skleník uvnitř vypadal jak po výbuchu granátu. Tam, kde včera ležely úhledně naskládané pytle, bylo teď pole zkázy.
Droždí v teplém a zavřeném pytli začalo pracovat, hnůj kvasil, plyny se uvolňovaly, pytle se nafukovaly jak balónky, až najednou prásk.
Plast to nevydržel všechno letělo po stěnách, po stropu, po záhonech s jejími vytouženými paprikami. Uprostřed té slavnosti stála Martina hlavní hrdinka svého vlastního rána.
Tak co ti vlastně bouchlo? ptala jsem se nevinně.
Ty pytle přece! zavřeštěla. Šla jsem to překontrolovat a jeden rázem prasknul! A hned i druhý! Jitko, cos mi tam nasypala?!
Já? podivila jsem se bezelstně. Martino, to je můj hnůj na mém pozemku. Tam není nic, co by kráva sama nevytvořila.
A jak se to dostalo k tobě do skleníku, ještě v pytlích, to je už opravdu záhada.
Martina ztuhla. V hlavě jí očividně šrotovaly kolečka. Přiznáš, že je to moje přiznáš krádež. Řekneš, že tvoje proč ti to pro změnu vybuchuje? Stála tam a víc a víc, obrazně i doslova, stékala ke kořenům.
To je sabotáž! vydechla nakonec. Chtěla jsi mě otrávit!
Čím? Přírodním hnojivem? pokrčila jsem rameny. Možná máš v tom skleníku nějakou špatnou auru. Nebo tě někdo uhranul. To jsi sama říkala, že máš šikovnou ruku.
Toník vyšel na verandu, letmo mrkl na scénu, zachichotal se do dlaně a radši zmizel zpátky, aby se nerozesmál na celé kolo. Martina popadla hadici a drhla se, co to šlo.
Po županu jí stékala voda, ale ten puch jí asi zůstane dlouhé týdny. To byla vůně nejen hnojiva, ale taky pořádného ponížení.
Celý den šla po vsi šeptanda o podivných ranách u Martiny na dvoře. Padaly různé teorie od černé pálenice po meteorit. Martina mlčela jako partyzán a škrabala skleník drátěným kartáčem až do večera.
Musela vyházet všechnu sadbu a vyměnit horní vrstvu zeminy koncentrace živin byla až moc i na nejotrlejší papriky. Večer se k čaji na verandu nedostavila, to byla vzácnost.
Za týden jsem objednala další valník hnoje. Vysypali mi jej zase na stejné místo. V noci mě probudilo něco nevídaného dokonalé ticho. Žádné šustění u plotu, žádný křupot lopaty, žádné pytle ve tmě.
Vyšla jsem do zahrady měsíc svítil na nedotčenou hromadu.
Ráno šla Martina kolem plotu, okázale se dívala jinam. Teď už nakupovala hnojivo v barevných sáčcích v zahradnictví a platila raději ze svého.
Ahoj sousedko! zavolala jsem. Jak jde paprikám, daří se?
Zastavila se, podívala se na mě. V jejích očích nebyla kapka lítosti, zato jasný strach před chemií a fyzikou.
Daří. Poradím si, i bez tvých milodarů.
Tak to je skvělé. Kdybys něco potřebovala, unikátní recept už znáš.
Odfrkla, málem utíkala zpět domů. Já si šla udělat silný černý čaj.
Bylo mi tak klidno na duši žádná škodolibost, žádné přehnané zadostiučinění. Jen prostý řád. Moje zůstalo moje, cizí se už nikdo neodvážil brát.
Hranice neurčuje výška plotu, ale naučená zkušenost. Neleze se do cizí hromady, když člověk nechce poznat, co je to spravedlivý výbuch.
A sušené droždí teď mám na poličce pořád. Člověk nikdy neví co kdyby se zase objevil nějaký nový drátovec a chtěl mi otestovat štědrost. Každý si zaslouží svůj zvláštní druh reakce.
