Od nenávisti k lásce
Aleš nikdy neměl rád psy. Začalo to už tenkrát, kdy ho, zavalitého, zrzavého prvňáčka s brýlemi a těžkým batohem narvaným učebnicemi, obklíčila smečka toulavých psů na prázdném pozemku za paneláky v Brně.
Vůdce štíhlý, černý, s rezavými skvrnami na čumáku upřeně hleděl Aleškovi do očí.
Chlapec brečel, prosil je, a dokonce jim rozsypával po zemi chleby se šunkou, co mu zbyly od svačiny, ale psi se nehodlali smilovat.
Vůdce, při každém pokusu pohnout se, zvedal horní pysk na pravé straně a tiše vrčel, až mu ze zubů šly žlutobílé tesáky.
Smečka držela Aleška v sevření přes dvě hodiny. Pak vůdce náhle trhl uchem, něco zaslechl a rozběhl se směrem k lesoparku. Za ním okamžitě pelášili i ostatní psi, v řadě za sebou zmizeli v houští.
Aleš si utřel slzy, popadl batoh a pádil domů.
Jenže domů už nedorazil. Starý dřevěný baráček, kde žil s rodinou a pár sousedy, právě dohoříval vybuchl tam plynový kotel.
Při požáru zahynul dědeček tatínkův děda, kterého Aleš něžně oslovoval dědoušku.
Dědoušek býval kdysi námořník, ošlehaný vichry a slanou vodou. Nosil sněhobílé kníry a vousy, které si holil jen jednou ročně, přesně po Novém roce. Pak mu vždy na jaře dorostly, dědeček si je splétal do copánku, dělal z něj vtipný culík s barevnou gumičkou, nebo si ho prostě přehodil za ucho.
Po smrti dědouška a setkání se psy začal Aleš koktat.
Když byl v sedmé třídě na gymnáziu, vytáhlý a hubený, už nosil místo brýlí čočky. Jednou šel po škole doprovodit domů nejsympatičtější spolužačku Elišku Tomalovou. Líbila se mu už dlouho, jenže po ní pokukoval i dávný raubíř a věčný propadák Ondřej, deváťák s drsnou pověstí. Celá škola se ho bála, ale Aleš si dodal kuráže jít s Eliškou až ke vchodu.
Na rohu jim cestu zatarasil velký tulák pes. Vrčel, chlupy naježené a vytlačoval Aleše od Elišky stále dál. Aleš musel ustupovat pod tlakem mohutného psa. Když se Eliška konečně ztratila za zatáčkou, zmizel útok i pes.
Aleš se zhluboka nadechl a šel domů.
Druhý den ve škole dostal na matematice papírek, bylo na něm pár krátkých vět:
Nechoď za mnou. Včera tě chtěl Ondřej zmlátit. Promiň.
Nakonec z přátelství s Eliškou nic nebylo a Aleš měl na psy ještě větší pifku.
Uteklo mnoho let. Aleš vystudoval, odpracoval si své v Brně a za pár let rozjel vlastní živnost. Dařilo se mu, obklopil se dobrými lidmi, vydělával slušné peníze. Rodinné štěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Nakonec se oženil právě s Eliškou, už Tomalovou-Horcovou. Narodil se jim báječný syn Filip, který dostal jméno po oblíbeném dědouškovi. Osmiměsíční klučina zatím neříkal skoro nic, zato z kočárku se vždycky přátelsky culil na všechny psy a na povel hlásil:
Haf, haf!
Jedno nedělní odpoledne se Aleš vydal s malým Filipem na procházku do Lužáneckého parku. Pomalu tlačil kočárek a vyprávěl mu o sýkorkách, kterým sypali semínka do krmítka, i o veverce, která si z Alešovy dlaně opatrně brala lískový oříšek.
Byl čas se vracet. Když opustil park a zamířil ke přechodu, počkal na zeleného panáčka a rozjel kočárek přes cestu.
Náhle se před ním z ničeho nic objevil jezevčík celá zrzavá kulička! Zuřivě štěkala, vrhala se před kola kočárku a blokovala jim cestu, až měl Aleš pocit, že jí snad praskne hlasivky.
V tu vteřinu totiž kolem kočárku s rachotem proletělo auto, řidič ztratil kontrolu, sjel na trávu a napálil to do sloupu.
Z auta vyskočili mladíci a všichni se dali na útěk.
Aleš lapal po dechu, srdce mu bušilo až v krku, skoro si myslel, že ho musí slyšet i kolemjdoucí. Po jezevčíkovi ani památka, všichni utíkali k havarovanému autu. Jeden pán se Aleše chytl za loket a ptal se:
Všechno v pořádku? Kočárek zůstal celý?
Aleš jen kýval ano, všechno dobře dopadlo, syn je v pořádku.
Jak vůbec došli domů, si nepamatoval. Elišce se nic neřekl proč ji zbytečně strašit, když to takhle dobře dopadlo. Ale poprvé v životě ho při vzpomínce na zrzavého jezevčíka píchlo v srdci něco jako vděčnost. Tomu psovi vděčil za život svého syna.
Celý zbytek dne byl Aleš zasněný a přemítal o třech dávných setkáních se psy. Uvědomil si, že ho ve skutečnosti nikdy nechtěli zranit. Snažili se mu pomoci, chránit ho po svém. Eliška si jeho mlčení všimla, ale nevyptávala se.
Večer šli všichni spolu na chvíli před panelák na čerstvý vzduch. U jedné lavičky se shlukli sousedé. Když šli kolem, zaslechl Aleš útržky rozhovoru:
Co teď s ním? Kdo by ho chtěl?
Přes rameno jednoho souseda zahlédl na lavičce krabici. V ní malý štěně. Oči neměl nejspíš nějaká chyba od narození. Sousedky špitaly polohlasem, Eliška s kočárkem šla dál a čekala na něj opodál.
Kam ho dát? Takové zmrzačené, kdo se o takového postará?
Já bych ho vzít nemohla… špitly další hlasy.
Aleš se prosmýkl blíž. Štěně bylo krásně čokoládové barvy, tiše kníkalo a malým čumáčkem zkoušelo najít známou vůni matky. Ale nikde nebyla.
Na vteřinu ztuhl, pak stáhl z krku šálu bylo jaro, ale večer stejně chladno a opatrně zvedl štěně do náruče. Zadní nožky mělo ještě zkřivené, chudák.
Za zády se ozval ženský vzdech a možná i slzička.
Aleš pečlivě zabalil slepého mrňouska do šály, přivinul si ho na ruku jako malého miminko a tiše řekl:
Tak pojď, chlapečku, myslím, že je teď řada na mně… Jdeme ti představit naší mamince. Je moc hodná a v lednici se pro tebe určitě najde trocha mléka.
Vydal se k mladé, krásné manželce, která stála s kočárkem opodál a sledovala ho laskavým pohledem…
