Je mi dvaašedesát let a už skoro čtyřicet let učím češtinu na gymnáziu v Brně. Můj život plyne ve svém poklidném rytmu: dozor na chodbě, Mácha, vlažný čaj a esa slohovek, které se na mém stole vrší v nekonečném množství.
Každý prosinec zadávám svým studentům projekt: Rozhovor se starším člověkem o nejhezčí sváteční vzpomínce. Většina z nich u toho jen obrací oči v sloup, protože to není zrovna jejich oblíbený úkol.
Letos po zvonění na hodinu přišla za mnou nenápadná Tereza, má nejtišší žákyně. Pane učiteli Nováku, můžu ten rozhovor udělat s vámi? zeptala se ostýchavě s úkolem v ruce. Usmál jsem se: Ale Terezko, mé zážitky nejsou žádná sláva. Zeptej se babičky nebo někoho, kdo zažil opravdová dobrodružství!
Ale ona se nedala a pevně zopakovala: Chci zpovídat vás. V očích jí svítila odhodlanost, jakou jsem u ní ještě neviděl.
Nakonec jsem svolil: Dobře, přijď zítra po vyučování, ale jestli se budeš ptát na vánočku, tak ji nemilosrdně zkritizuji. Usmála se: Platí.
Vzpomínky a nostalgie
Druhý den seděla naproti mně ve vyprázdněné třídě, houpala se na židli a otevřela si zápisník. Položila prostou otázku: Jak jste prožíval svátky jako dítě?
Vyprávěl jsem jí o nevydařené vánočce mé maminky, tátovi, který pouštěl koledy tak, až sousedi klepali na zeď, a o roce, kdy se náš stromeček naklonil jako po desátém svařáku.
A můžu se zeptat na něco víc osobního?
Když se zeptala, zda jsem někdy prožil o svátcích něco romantického, ucítil jsem náhlé bodnutí staré rány.
Ano, s ní. Jmenovala se Klára. Byli jsme mladí, blázniví a snili jsme o světě, o životě, o možnosti, které jsme vůbec netušili.
Čtyřicet let pátrání
O pár dní později přišla Tereza zase. Tentokrát měla telefon v ruce a tvářila se tajemně: Pane učiteli, myslím, že jsem ji našla!
Nevěřil jsem: Koho?
Ukázala mi obrazovku. Na online fóru někdo hledal dívku, kterou miloval před 40 lety. Srdce mi poskočilo. Bylo to mnohem silnější, než jsem si kdy dokázal představit.
Na monitoru byla fotka já v sedmnácti, v modrém kabátu, s úsměvem plným mladického optimismu. Mám jí napsat? zeptala se Tereza. Jen jsem polkl a nemohl jsem najít slova.
Ta představa, že bychom se mohli zase spojit, mě naplňovala podivnou nadějí. I když od těch časů uběhlo tolik let, ona na mě nezapomněla.
Nakonec jsme si vyměnili pár zpráv a domluvili se na schůzce v jedné útulné brněnské kavárně. Pečlivě jsem si vybral oblečení chtěl jsem být prostě svůj, takový, jaký opravdu dnes jsem.
Setkání, které změnilo vše
Když přišla, už to byla úplně jiná žena, ale její oči zůstaly stejné vřelé, klidné, upřímné. Petře, oslovila mě, a v oné chvíli jsem měl pocit, že čas zmizel. Najednou mezi minulostí a přítomností byla jen tenká linie.
Při povídání jsme se vraceli k našim vzpomínkám, smáli se, chvílemi mlčeli, protože toho nebylo třeba říkat víc. Oba jsme pochopili, že jsme na sebe nikdy doopravdy nezapomněli.
Celou tu dobu jsi pro mě zůstal někým výjimečným, řekla. V srdci jsem ucítil, že snad stále máme šanci.
Tehdy jsem ucítil nový závan naděje. Možná, že život opravdu ještě nekončí, že i po tolika letech lze začít znovu. S Klárou už jsme tehdy neměli šanci, ale dnes máme možnost napsat náš příběh znovu.
Závěr
Ač jsme každý prošli svými těžkostmi, setkání s Klárou mi ukázalo, že naděje žije v nás, dokud dýcháme. Není to podstata života mít možnost začít znova? Teď jsem opravdu připraven na to, co mě ještě čeká, a těším se na každý další den.
