Vstříc novému životu
Mami, jak dlouho ještě budeme hnít v tomhle zapadákově? Vždyť nejsme ani ve vesnici, jsme v zapadákově zapadákova, spustila oblíbenou písničku dcera, když se vrátila z kavárny.
Aleno, už jsem ti to říkala snad stokrát: tady je náš domov, naše kořeny. Nikam já nejdu.
Máma leží na gauči a natáhla otlačené nohy na polštář. Tu pozici si pojmenovala Masarykův gymnastický odpočinek.
Pořád ty tvoje kořeny, kořeny. Mami, za deset let ti odumřou a zase najdeš nějakého dalšího brouka bramborového, kterého mi představíš coby “tatínka”.
Po téhle urážce máma vstane a jde se podívat do skleněné vitríny zabudované ve skříni.
Moje zelenina je v pořádku, přestaň s tím…
Právě proto říkám, že zatím je to v pohodě. Ale ještě chvíli a bude z tebe řípa, dýně nebo batát vyber si, co ti je, jako kuchařce, sympatičtější.
Dceruško, jestli fakt chceš, tak se přestěhuj sama. Už dva roky můžeš všechno v rámci zákona. Na co mě potřebuješ?
Kvůli svědomí, mami. Co když odejdu za lepším a kdo se o tebe postará tady?
Pojištění, stabilní plat, internet, nějakej ten brouk se najde, jak jsi sama říkala. Tobě se stěhuje snadno, jsi mladá, moderní, rozumíš dnešní době a puberťáci tě ještě nelezou na nervy, já už jednou nohou stojím v českém nebi.
Vidíš! Vtipkuješ jako mí kamarádi, a přitom je ti jen čtyřicet…
Tak proč jsi to musela říkat nahlas? To mi chceš pokazit den?
Ale kdybych to přepočítala na kočičí roky, tak je ti teprve pět, napravuje rychle dcera.
Odpouštím ti.
Mami. Dokud je čas, pojeďme prostě na vlak a zmizíme. Nic nás tu nedrží.
Přes měsíc jsem dosáhla, aby naše příjmení psali na složenkách za plyn správně, a taky máme doktorku na poliklinice, vyráží mamka poslední argumenty.
Vždyť pojištění platí všude a dům nemusíme prodávat. Když to nevyjde, vždycky se můžeme vrátit. Řeknu ti, jak žít naplno.
Lékař na ultrazvuku mi říkal: s touhle se nudit nebudete. Myslela jsem, že vtipkuje. Nechybí mu dar skončil třetí v televizní Soutěži jasnovidců. Dobře, pojedeme. Ale když to neklapne, slíbíš mi, že mě necháš se klidně vrátit, bez scén?
Slibuju!
U vašeho zrození mi to samé slíbil i spoluautor v matrice, přitom Rh faktor máte stejný.
***
Alena s mamkou neztrácejí čas v krajském městě a rovnou míří dobýt Prahu. Vyberou všechny úspory za tři roky, velkoryse si pronajmou garsonku na okraji města, mezi trhem a autobusovým nádražím, a zaplatí nájem na čtyři měsíce dopředu. Peníze dojdou dřív, než se začnou vůbec utrácet.
Alena je klidná a plná energie. Bez zbytečného vybalování a zabydlování se ihned vrhá do městského života kreativních, společenských i nočních aktivit. Proniká mezi místní, rychle se naučí znát oblíbené podniky, mluví a obléká se jako opravdová Pražačka, jako by tu vyrostla z pražské mlhy a snobství, ne někde z českých Herculesových pilířů.
Máma žije mezi ranním uklidňujícím čajem a večerními prášky na spaní. První den, i přes dceřina přemlouvání, aby šla ven, se pustí do hledání práce. Město nabízí seznam pozic a platů, které spolu ne a ne ladit, vypadá to na podvod. Po jednoduchém přepočtu máma bez pomoci jasnovidce vyvozuje: půl roku max, a pak zpátky.
Nepřijímá od progresivní dcery žádné rady a nastoupí jako kuchařka do soukromé školy, večer pak myje nádobí v kavárně pod domem.
Mami, vždyť jsi zas celý den u plotny! Jako by ses vůbec nestěhovala. Neochutnáváš život velkoměsta. Něco sis mohla vystudovat, třeba na designérku, someliérku, nebo v nejhorším na kosmetičku. Jezdila bys metrem, pila kafe, zvykla si.
Alenko, teď nemám kapacitu něco studovat. A vůbec, jsem ráda, že pracuju. Netrap se, zvládnu to, zvykám si. Ty udělej to, co jsi si přála.
Po postesku nad matčinou nechápavostí nových trendů se Alena zabydluje. Uvelebí se v kavárně, kde za ni platí mladí muži z venkova; utváří si vztah k městu psychicky i spirituálně, jak jí radila runoložka na Instagramu; v různých kolektivech řeší pouze úspěch a peníze. S prací ani vážnými vztahy nespěchá. Ona a Praha si prý musí pěkně sednout.
Po čtyřech měsících máma už platí nájem ze svého, odchází od nádobí a vaří pro další pobočku školy. Alena mezi tím stihla vzdát několik kurzů, byla na konkurzu v rádiu, zúčastnila se natáčení studentského filmu, za což dostala makarony s vepřovým ve vlastní šťávě, a chodila chvíli s dvěma “hudebníky”, z nichž jeden byl oslový tvrďák a druhý věčně zaběhaný “kocour” s bandou dětí.
***
Mami, nechceš dnes někam? Objednáme pizzu, koukneme na film? Nějak jsem vyřízená, nikam se mi nechce, zívne jednou večer Alena v poloze Masarykovy gymnastky, zatímco mamka se ladí před zrcadlem.
Objednej, pošlu ti peníze na účet. Klidně vynech objednávku pro mě, asi stejně nebudu hladová, až se vrátím.
Jak to myslíš? Odkud se vrátíš? dcera prudce zpozorní.
Pozvali mě na večeři, utrousí máma a rozpačitě se zasměje jako školačka.
Kdo tě pozval? Alena není nadšená.
Ve škole byla kontrola. Pohostila jsem inspektora karbanátky, co máš od mala ráda. A vedoucí komise mě poprosil, jestli by mě mohl pozvat jako šéfkuchařku. Nejprve jsem myslela, že žertuje šéfkuchař ve škole! Pak jsme si spolu dali kávu, jak jsi mi radila. A dneska jdu k němu na domácí večeři.
Ty ses zbláznila?! K cizímu chlapovi na večeři?
A co je na tom?
Nenapadlo tě, že tě třeba nechce jen kvůli večeři?
Alenko. Je mi čtyřicet a jsem svobodná. Jemu pětačtyřicet, je hezký, chytrý a taky svobodný. Stačí, že někdo něco ode mě chce.
Uvažuješ jako zoufalá venkovanka, jako bys neměla na výběr.
Nechápala jsem tě kvůli tomu, že jsi mě táhla do Prahy, abych nezůstala na ocet. A teď bych tu měla čekat jen na důchod?
Na to se těžko argumentuje. Aleně náhle dojde, že si s mámou vyměnily role. Na peníze mámě objedná tu největší pizzu, večer se jí přejí a utápí v sebelítosti. Tím večer skoro končí. Když se máma vrátí, ani nerozsvítí, celá září radostí.
Tak jak? zeptá se Alena otráveně.
Fajn brouček a není bramborový, je pěkně místní, pochechtává se máma a jde do sprchy.
Od té doby máma chodí na schůzky, byla v divadle, stand-upu, na jazzovém koncertě, má čtenářský průkaz, přidala se do čajového klubu a registrovala se u místní lékařky. Za půl roku zvládne i rekvalifikační kurzy, posbírá certifikáty a naučí se vařit složitější jídla.
Alena nezahálí. Nechce viset mámě na krku a zkusí to ve velkých firmách. Ale ať se snaží, jak chce, zajímavé pozice jí unikají. Bez úspěchu a s menším okruhem známých (co za ni už nechtěli platit) se nechá zaměstnat jako baristka, o dva měsíce povýší na noční barmanku.
Život v rytmu směn, kruhy pod očima, únavu a čas krade rutina. Ani v milostném životě se nedaří. V baru na ni pokukují zákazníci, ale opravdová láska se nekoná. Aleně dojde trpělivost.
Víš co, mami, měla jsi pravdu. Není tu co dělat. Odpusť, že jsem tě sem táhla, musíme zpátky, vtrhne domů po další těžké směně.
O čem to mluvíš? Kam zpátky? ptá se mamka, zrovna balí kufr.
Domů přece! Alena zuřivě obchází byt a háže věci na gauč. Tam, kde máme správně příjmení na složenkách a jsme registrované u doktorky. Měla jsi pravdu.
Já už jsem tady registrovaná a nechci pryč, zastaví ji máma a podívá se jí do uplakaných očí.
Ale já ne! Já chci domů! Nemám tu ráda metro, kafe za cenu hovězího, a samé nafoukané tváře v baru. Tady mě nic nedrží. A ty stejně taky balíš věci.
Stěhuju se k Pavlovi, oznámí máma.
Jak jako stěhuješ… k Pavlovi?
Myslela jsem, že už jsi samostatná, zvládneš platit si svůj byt. Alenko, to je dárek pro tebe! Dospělá, hezká, máš práci, bydlíš v Praze. Máš tady šance, kam se podíváš, bez špetky ironie říká máma. Díky, že jsi mě sem dotáhla. Bez tebe bych zahnívala v našem rybníčku. Tady fakt žiju! Děkuju! máma políbí Alenu na obě tváře, dcera ale neoplácí.
A co já? Kdo se postará o mě?! už bez slz to Alena nevydrží.
Pojištění, fixní plat, internet, a nějaký ten brouček se najde, citovala máma sama sebe.
Takže mě tu jen tak necháš?! Fakt?
Neopouštím tě, ale slíbila jsi mi, že když to nevyjde, nedáš hysterii, pamatuješ?
Pamatuju Tak dej klíče od bytu.
Najdeš je v kabelce. Měla bych jen jednu prosbu.
Jakou?
Babča se taky chystá stěhovat za lepším. Volaly jsme si. Koukni k ní, pomož jí se sbalit.
Babička jde sem taky?!
Jo, přesvědčila jsem ji stejným stylem: o lepším životě, o broucích a našem rybníku. Akorát na poště v okolí hledají nové ruce a babča za čtyřicet let v oboru pošle pohled na Severní pól klidně i bez známky a on dojde. Tak ať to ještě zkusí, dokud listí neuvadlo.
