Drahé potěšení
Kláro, zase? Kolikrát už to bylo? Přijde mi, že makám jen na tvou kočku!
Kočka, kterou se Klára zoufale snažila narvat do přepravky, jí vyklouzla z rukou, s žuchnutím dopadla na podlahu a zalezla do kouta v předsíni, odkud začala vydávat tísnivé, hluboké mňoukání. Podle výrazu v očích byl Baltazar jak se kdysi oduševněle rozhodla Klára svou čičinu pojmenovat připraven prodat svou, z pohledu Petra, bezcennou duši co nejdráže.
To kdysi už bylo pořádně dávno, protože Balťas, jak mu Klára láskyplně říkala, s ní žil už dobrých deset let. Kolik skutečně mohl mít let, to si Klára nebyla úplně jistá našla ho na ulici, a rozhodně to už nebylo kotě. Už tehdy byl Balťas dospělý, ale ještě v plné síle, podle slov veterináře, ke kterému ho tenkrát vzala Klářina matka Marcela.
Tam taky Natálie, tedy Klářina maminka, spěchala s dcerou a kočkou zahalenou do staré dětské deky.
Pomozte mu! Prosím!
Kde jste tohohle tvora našli? odfrkla přijímající veterinářka, Vždyť je to obyčejný zablešený pouliční kocour!
A co jako? To je přece můj kocour! Tak mu sakra pomozte! Snad jsou moje peníze horší než těch s papírovýma mazlíčkama?
V tu chvíli byla Marcela tak neústupná, že s ní mladá doktorka ani nezpochybňovala debatu. A udělala dobře.
Natálie Dvořáková byla přímo ukázkově tvrdohlavá žena co taky čekat? Zkuste sama vychovávat dítě bez otce, starat se o dva staroušky a přežívat s platem učitelky v mateřské školce. Jiní by už měli zuby do každého směru!
V tom, že se uměla ozvat, byla nezlomná. Ale zároveň byla i obrovsky laskavá žena. Milovala děti, kočky, někdy i psy, i když těch se od dětství spíš bála.
Nikdy nešetřila nikým sousedkami, rodiči svých dětí nebo cizími lidmi, co měli za to, že je slaboučká žena snadno k ovládání.
A uměla to tak, že všem brala dech. Neječela, nehádala se, ale vždy našla ten správný argument, pro který druhá strana najednou zmlkla a všechno se rázem obrátilo jinam, než zpočátku plánovala. Místo řevu šli třeba do kouta a člověk, co ji před chvílí urážel, najednou dojatě začal mluvit o svých trápeních. Stačilo, aby Natálie mlčela, soucítila a čekala. Po čase jí většinou poděkovali, omluvili se a šli domů.
Proč jí to tak šlo u cizích a ne doma, to nikdy nepochopila.
Muž od ní utekl týden po svatbě. Máma si pak dělala legraci, že vydržel až dost dlouho.
To uráželo, ale musela uznat, že snad máma měla i kousek pravdy. S takovým nemehlem prostě rodinné štěstí neuvaříš. Ne nadarmo jí manžel při odchodu pověděl směrem k jejím očím:
Z tebe ženská to spíš já udělám labuť!
Samozřejmě ji to mrzelo. Ale pár měsíců nato zjistila, že čeká dítě, a uklidnila se. Žena přece je! Chlapi nerodí!
Na dcerku se těšila víc než na Ježíška nebo narozeniny. V jejím tichém, až nevýrazném životě, takových svátků moc nebylo.
Máma tehdy její rozhodnutí stát se matkou vřele nedoporučovala.
Proboha, Natálie, proč? Budeš jen ve špagetách s pohankou! Dítě je drahé, dojde ti to! Ale pozdě!
Mami, a nechovali jsme se takhle celou dobu?
Právě! A k čemu to bylo?
To Natálii znejistilo maminčino rady vážila, ale teď poprvé cítila odpor vůči tomu nejjednoduššímu řešení.
Jakmile si připustila, že o dítě přijde, obklopila ji taková tma a dusno, že ji to strašně děsilo. Jak mohla zničit to, co jí bylo dáno? Nebylo to o miminku, co teprve vznikalo, spíš o vědomí, že někteří by ji ochudili o něco, co ji vlastně dělá opravdu ženou. Anita nikdy neuvažovala, že rozhodnutí je jen její chránila nenarozené dítě, ale i sebe, svou budoucnost a integritu.
A definitivně se rozhodla díky babičce. Ta jednoho dne dorazila do Prahy, srovnala šáteček a řekla rázně:
Narodit musíš, Natálko! Pomůžeme ti!
Babi, co děda, vydrží sám na vesnici?
Ale kdepak! To náš děda zvládne. A kdyby ne, vezmem ho sem. Tak je to!
Zavázaný balíček položila na stůl poznala babiččin ručník, kdysi vyšité Natálií pro ni k svátku.
Pamatuješ? Rozbal si to!
Tolik peněz Natálie nikdy neviděla ani předtím, ani potom.
Děda prodal rodičovské stavení, teď je tam silnice a pozemky mají cenu zlata. Všechno naše úspory jsou tu. Na byt to stačit bude. Zbytek je na tobě.
Babi, nemůžu…
Všechno zvládneš, Natálko! Nediskutuj, udělej to aspoň pro dítě. Kdo jiný by se postaral?
Ten balíček byl poslední kapkou mezi Natálií a její matkou.
Aha… Když jsem chtěla půjčit, nic jste neměli! Teď přijedete a na stříbrným podnosu, jo? Tak to je teda něco…
Babička poslala mámu z pokoje a dlouho s ní diskutovala.
Jenže matka se nedala přesvědčit, nechápala, proč se má Natálie tak dobře, když byla vždycky tak trochu zvláštní má všechnu pomoc a ještě byt. Jen vyhrát ve Sportce by bylo lepší!
Proč si vše musela na sebe vytahovat, nevěděla. Nedělala nic špatného. Prostě zůstala těhotná po manželovi. To přece není tragédie! A jak řekla babička: když něco nejde, jsou vinni oba. V dvojspřeží nemůže jeden táhnout a druhý jet.
Navíc, chlapi by měli tahat víc než holky! Nezoufej, ta mladá si poradí!
O věku mlčela, ale babičce děkovala v hlavě pořád.
Byt babička koupila skvělý. Čtyřpokojový, sice starší, ale to už byla maličkost. Skupinka romských řemeslníků pod ostrým vedením protivného mistra a trpělivým dohledem babičky ho za pár měsíců dala nádherně dohromady a Natálie poprvé v životě zaplakala v pokoji, do kterého postavili postýlku pro dítě.
Tak proč brečíš, ty hlavičko? Raduj se! babička jí rázem utřela nos a vyzvala No tak, pojď učit se v nové kuchyni!
Klára se narodila o něco dřív, než čekali. Natálie byla nervózní, ale vše dobře dopadlo. Holčička rostla zdravá a něžná vlastně jak jinak? Natálie po zkušenostech se svou mamkou věděla, že některé vzorce u své dcerky nikdy nezopakuje.
Babičku máš radši než mě! No jasně! Koupila ti byt, hlídá tě. Já ti nejsem nic? Ani na prahu mě nechcete!
Mami, kdo ti kdy bránil přijít? Jen nehádej, prosím! Klárka se bojí.
Bojí se?! Vždyť je to dítě! Proč se má bát?
Mami, ty nekřičíš… Ty řveš. Natálie skoro brečela.
Milovaná maminka ji vůbec nechtěla slyšet.
Počkej, až tvoje dítě bude mluvit s tebou tak, jak ty se mnou dnes!
To nebude! slzy z Natálky zmizely.
Uvidíme! Vše je o výchově! Já tě rozmazlila a sklízím následky! Ty si ze mě sedáš na hlavu a máma ti je najednou na nic!
Děkuju, mami. Natálie náhle znovu klidná.
Za co? rozzlobená máma se zastavila.
Za ponaučení. Vím přesně, co opakovat nebudu. Děkuju, že jsi mě před tou chybou ochránila.
Co to plácáš? Nevydržela, ale Natálie ji už neposlouchala.
V hlavě jí znělo jediné: Já nebudu taková máma!
Říkat se to dalo lehce.
Dělat už tak snadné nebylo.
Často si nebyla jistá, že s Klárou vždy jedná jak má. Klára nebyla rozmazlená, spíš měla hlavu a patu a vždy věděla, co chce dokázala to prosadit klidně oklikou.
Maminko, smím si dát bonbón?
Po obědě, Klárko!
Ani maličký?
Ne.
Dobře, maminko… ale mohu po obědě dva? Sním všechno.
Natálie se smála té mazanosti, ale bonbónky byly po prázdném talířku správně zasloužené.
Takové drobnosti utvářely Klářinu povahu. Brzy pochopila, že hádky nikam nevedou a dovedla usměrnit i temperamentní babičku jednoduše:
Babičko, už se nezlob. To je nehezké. A ty jsi přece krásná! Nesmí být vrásky. Pojď!
Co zas? vyčítavá babička zmlkla a usedla poslušně do křesla.
Klára jí začala uhlazovat čelo a koutky očí, až babička tajila jako máslo na slunci.
Natálie jen pozorovala a byla vděčná, že někdy je nejlepší prostě mlčet.
Časem se v rodině vše usadilo.
Natálie pracovala, děda, který nakonec prodal hospodářství a přestěhoval se za nimi, s babičkou hlídali Kláru.
Nejhorší chvíle nastaly, když onemocněla babička. Lékaři byli skeptičtí, ale Natálie to nepotřebovala slyšet: rozuměla tomu i bez slov.
Babi, co kdybychom jeli do Brna?
Nač, děvče? Prožila jsem už dost. Mě děsí jen, že vás nechávám samotné… A děda, ten nějak uvadá. Neopouštěj ho!
Prosím tě! Co to povídáš…
Ale nic. Nesmíš si to brát k srdci, holčičko!
Právě v té době Klára přinesla domů kocoura.
Ten den, kdy přišel Balťas do jejich domácnosti, byl zároveň tím, kdy málem navždy ztratili Kláru. Vyšla z pražské základky, zabočila na cestu domů a zmizela.
Děda, co šel naproti, minul vnučku o dvě minuty.
Kam se to dítě na krátké cestě ztratilo, nikdo nechápal.
Kláru hledali všichni spolužáci, jejich rodiče, velcí kluci, Natálie, kterou okamžitě zavolali z práce, děda i babička.
Ale Klára se vrátila sama.
Vešla ve chvíli, kdy už Natálie skoro šla na policii, s uplakaným obličejem zkřiveným žalem a soucitem. Natálka ji jen objala, vzala dečku a do ní zabalila polomrtvého kocoura.
Jsi v pořádku, Klárko? Nic tě nebolí?
Ne, mami! Jemu je zle! Mně ne!
A Natálie běžela.
K nejbližší veterině to bylo kousek, ale cestou pochopila, že kočka už zůstane s nimi. Klára se o její osud nehodlala dělit a Natálie musela to neduživé stvoření přijmout.
Nakonec to nebylo tak strašné. Psi, co si na něj v podchodu dovolovali, ho sice pokousali, ale veterinář ho dal dohromady. S úlevou si odnesly domů kocoura i s varováním o očkování a s výhrůžně vystaveným účtem.
Za tohle byste pořídila dva šlechtěné! bručel doktor.
Natálie tiše polkla a zaplatila.
Doma, když prohrabala peněženku, spočítala zbytky a zjistila, že má do konce měsíce problém. Ještě koupit léky pro kočku, pro babičku, a něco k narozeninám Kláry, co je měla už za týden. Narozeniny byly svátek a ona jej dceři nikdy nechtěla zhořknout, jak je sama mívala.
Maminko, smím si něco přát? Klára, co už dávno měla spát, vklouzla do kuchyně a objala Natálii.
Copak, broučku?
Nechci žádné dárky, ano? Jen kdybych si mohla nechat toho kocoura To bude můj největší dárek.
Natálie ju pevně objala a pohlédla na šedý chomáč, spící u nohou. Snažila se ho nacpat do krabice, ale pořád utíkal k ní, tulil se k její bačkorě a přede spokojeně u staré lednice.
Netřeba říkat, že souhlasila a Balťas zůstal.
Je zvláštní, ale tenhle zubožený kocour z ulice si na teplo a lásku zvykl velice rychle. Nezlobil, nedělal žádnou neplechu a hlavně: zamiloval si dědu s babičkou. Po babičce se toulal pevným krokem jako její stín.
A začal změny i v jejich domácnosti.
Například Natálie po zaplacení léčby Balťase došla k závěru, že toho už má tak akorát. Přestala trpět přežíváním na platě učitelky a dvou důchodech. Po dlouhém váhání dala ve školce výpověď. Bála se, ale našla si místo chůvy v lepší rodině díky kamarádce a byla na sebe naštvaná, že to neudělala dřív.
Od té doby práce nikdy nehledala vždy se o ni skoro poprali, když děti povyrostly, a s každou změnou se zvedl i plat. Pochopili totiž, jak velké štěstí takovou chůvu mít.
A Natálie večer hladila kočce dohojené ucho.
Balťasi, děkuju ti! Kdyby nebylo tebe
Balťas předl, jemně tlapkami ťukal do Natáliiny ruky a okukoval Kláru. Miloval sice i Natálii, ale ocásek patřil už mladé paní. Tam byl nejvíc, kromě chvil, kdy ho zvala babička. Jinak byl stále u Kláry.
Byl s ní, když dělala úkoly seděl vedle na stole, držel tlapkami sešit.
Byl s ní, když Klára seděla u dveří babiččina pokoje, tiše plakala a loučila se s tou, které vděčila za život.
Byl i když po krátké době potichu odešel i děda.
Byl s nimi, když se Natálie najednou štěstím vdala za opravdu dobrého muže, který si jí vážil, měl ji rád a uměl s ní najít společný jazyk dokonce i s tchyní, které přenechal své auto s řidičem.
Teď vypadala Natáliina maminka jako královna, když šla s truhlíkem sazenic k výtahu, před sousedkami hrdě hlásila:
Zeť přijel, odveze mě na chatu.
Klára, která už tehdy studovala na škole, byla brzy samostatná. S novým otčímem si rozuměla, ale bydlet chtěla zůstat ve vlastním bytě, kde vyrůstala.
Právě tam dovedla svého přítele.
Tý jo! Kláro, ty to máš jak na zámku!
Ale prosím tě
Kolik tu máš místa! Páni Co to je za potvoru?!
Syčící komíhající se hromádka vyletěla z ložnice, vrhla se na Ondřeje, který vyskakoval po pokoji a snažil se uniknout. Kočka na návštěvy reagovala útokem.
Dej ho pryč!
Klára samozřejmě Balťase zpacifikovala, ale vztahy mezi Ondřejem a kočkou už nikdy nebyly hřejivé.
Partner Kláry kočku nemusel. Vyháněl ji kdykoliv mohl, ale nenápadně, aby si toho Klára nevšimla.
Uplynul rok a Klára si Ondřeje vzala. Od té doby už nebyli jen pár, ale něco se v jejich vztahu pokazilo. Ondřej Kláře začal vyčítat věci, za které by se jeho tchyně divila. Klára teď slýchala přesně totéž, co kdysi ona.
Tys ženská? To není guláš, to je voda! Vůbec neumíš vařit, co to je za ženu?!
Vaření Kláru naučila babička svůj první bramboračku zvládla v deseti, takže by ji nazvat nešikovnou byl nesmysl.
Další Ondřejovy výtky nepřišly, dokud Balťas neposloužil jako záminka.
Co mu je?! Když Ondřej uviděl účet z veterinární kliniky, nechtěl věřit vlastním očím. Kláro, nepřeháníš už to?! Já za sebe tolik neutrácím! To je jen mazel!
Ondřeji, Balťas není jen chlupatá věc! Je členem rodiny!
Jaké rodiny? Ani omylem! Takovou příbuznost nechci!
Co to povídáš?
Slyšelas! Ještě jednou taková výdaje a tu kočku vyhodím oknem!
Klára, která se právě ráno dozvěděla o svém těhotenství, mlčela, že pohovoří později.
Ale Balťas, jinak už stařeček, další ráno opět nezvládl svůj záchod a Klára šla zase k vetovi. Přistihl ji Ondřej, vrátil se z ranního běhu. Zdravý život pro něj byl alfa omega: správná strava, sport a výčitky Kláře, že nechápe, co je důležité.
Když slyšel, že opět je potřeba kočku léčit, hodil rozčíleně botou o zeď:
Stačilo! Vyhodíme to zbytečný zvíře! Nebudu tu platit tři tisíce za kočku! Ať jde z domu!
Jen společně se mnou! Klára, jinak klidná, explodovala. Buď hormony, nebo už prostě nervy.
Tak spolu, mně je to fuk! Už toho mám dost! Proč já to musím snášet?!
Něco v tu chvíli v místnosti prasklo a změnilo atmosféru navždy. Klára, která ještě včera chtěla zachovat rodinu pro dítě, pochopila, že o takové soužití nestojí.
Nevytkla mu, že byt je její. On by ji stejně nemohl vyhodit a s kocourem tím spíš.
Klára neřekla nic.
Jen sáhla do Ondřejovy bundy pro klíče, sevřela je v pěsti, otevřela dveře svými a otočila se:
Čekám děťátko. Nesmím se rozčilovat a stresovat. Skandály taky nebudou. Kočka to chápe, ty ne. Odejdi, prosím. Až vychladneš, můžeme promluvit. Ale pokračovat… promiň, Ondřeji, už nechci. Jestli ti tolik vadí stará kočka, co je tu s námi skoro celý můj život, co uděláš, až tě jednou omrzím já? Moje city tě nezajímají, že? Takže tak… Měli jsme spolu hezké věci, děkuji, ale už převažuje to špatné. To už nechci. Ani u tebe, ani u sebe. Proto odejdi. Svoje věci si vezmeš později. Teď chvátám Balťas musí na veterinu. Je mu zle. A já cítím odpovědnost. Tak je to správné.
Ondřej neodporoval. Naházel papíry a sportovní bundu do tašky a práskl dveřmi.
Klára správně tušila, že její zpráva o dítěti jeho mysl minulá teď se zaobíral hlavně nenáviděným kocourem.
Klára položila přepravku na zem, počkala, až se do ní Balťas dobrovolně přesune (na rozdíl od dřív už bez remcání), a zeptala se:
Tak co, jdeme? Dneska už začínáme znova, s tvým zdravím!
Kocour se uzdravil. Jistě, věk je věk, takže Kláru ještě nejednou čeká cesta na veterinu celá ve stresu, ale její dcerka bude už jediná, komu kocour dovolí úplně všechno. Bude i tou nejlepší chůvou, co přistihne dítě smíchem v objetí chlupaté tlapky, a Klára s láskou pomyslí, že chtěla dcerku pojmenovat stejně jako babičku, ale máma ji přemluví.
Zeptej se Ondřeje. Je to dítě vás obou. Spolu už nebudete, ale tohle zůstane navždy. Udělali jste hodně, aby rodina ještě nějak vypadala. Teď je třeba ještě víc. Nebude to snadné, ale kvůli malé to vydá za všechnu námahu.
Klára to přijme. Bývalý muž to překvapeně kvituje:
Divné… Nikdy jsem v tobě ženskou rozvahu neviděl.
Asi rostu. Tak co na to říkáš?
Řeknu ti jedno… děkuju.
Za co?
Že jsi nestavěla svoji ješitnost nad potřeby dítěte. Budu pomáhat.
Ondřej slíbí a opravdu to tak bude.
A malá Alenka bude žít v půl-domově, aniž chápe, proč přesně je to tak běžné. Bude mít dvě postýlky, dva plyšáky jednoho u táty, druhého u mamky; babičku Natálii i druhou, Věru a láska bude pro všechny stejná. V téhle lásce poroste a bude věřit, že lidi okolo ji milují, a tím pádem vlastně patří k sobě. Tuto důležitou myšlenku vštípí postupně všem dospělým jako kdysi její máma, když svým dětským způsobem spojila všechny, i ty rozhádané.
A jen starý kocour bude znát pravdu o holčičce. Ne proto, že by neuměl mluvit, ale protože to nikdy nebylo potřeba.
Všichni totiž věděli: když je máma kočka laskavá, budou i její koťata stejná.
A malá Alenka v tomhle směru měla vše, co potřebovala. Jednou možná sama bude u postýlky básnit, pohladí miminko po tváři a tiše zašeptá:
Ahoj, maličká! Tak moc jsem tě chtěla…
Zapsal: Petr Novotný, Praha
Poučení? Člověku v životě nejvíc prospívá láska a pravdivé vztahy a občas i upřímná kočičí společnost.
