Syn nechce být otcem… „Ty coura! Ty nevděčná svině!“ — ječela matka na dceru Natálii, kdykoliv ji spatřila. Dceřin zaoblený bříško její zlost jen posilovalo. „Vypadni z domu a už se nevracej! Už tě nechci nikdy vidět!“ Matka ji skutečně vyhnala. Vyháněla ji už dřív za různé průšvihy, ale kvůli těhotenství řekla, že ať se domů nevrací, leda až bude všechno za ní. Ubrečená, s malým kufrem, došla Natálie ke svému milému — vyděšenému klukovi. Ukázalo se, že Nazar rodičům ani nepřiznal, že Natálie čeká dítě právě s ním. Nazarova máma hned ptala, jestli není pozdě něco dělat. Samozřejmě, že bylo — břicho už bylo vidět. Natálie byla v šoku, zoufalství ji nutilo k čemukoliv, jen aby jí někdo pomohl. Ačkoliv ještě před měsícem vzdorovala matčiným návrhům, teď se topila ve strachu o budoucnost. — Můj syn není připraven stát se otcem, — prohlásila rázně Nazarova matka. — Je mladý, zničila bys mu život. Samozřejmě pomůžeme, jak bude v našich silách. Teď jsem ti ale sehnala místo v azylovém domě pro těhotné holky, které nikdo nechce. V centru dostala Natálie svůj pokojík, mohla se konečně nadechnout, odpočinout si a psycholožka ji začala připravovat na porod. Když jí pak položili do náruče uzlíček s miminkem, přišla panika. Později se pomalu začala sžívati s tím malým zázrakem — svou dcerkou. Blížily se Vánoce, ale místo radosti oznámili Natálii, že si musí najít nový azyl, na její místo už čeká další. Držela v náruči měsíc starou Evinku a nevěděla, co bude dál — kde vzít peníze, kam jít nocovat. Srdce Natálčiny mámy nezměklo, ani vnučku vidět nechtěla, obě si zcela vyškrtla ze života. — Smutná máme ten Štědrý večer, holčičko… — šeptla Natálie dceři. Přitom od dětství Štědrý večer milovala, chodila s kamarády koledovat, uměla všechny české koledy, každý rok díky tomu vydělala hezký peníz, když obešla půl sídliště. Moc ji lákala ta atmosféra — zas vyrazit, zpívat, zažít slavnostní náladu. „A proč vlastně ne?“ napadlo ji. — Dítě mám klidné, zabalím ji do peřinky, připnu k sobě a půjdu. A kdo mi neotevře — nad tím rukou mávnu.“ Druhý den si vybrala tichý činžovní čtvrť na kraji Prahy. Jak čekala, otvírali těhotnou koledující mámě neochotně — všichni tradičně čekali spíš kluky. Ale tu a tam se dálkoji podařilo dostat, a když zazpívala hezky a upřímně koledy, lidé ji štědře odměňovali nejen penězi, ale i cukrovím a jídlem. A obzvlášť dojatí byli pohledem na její miminko. Tušili, že k tomu ženu přiměla těžká situace. Chodit od dveří ke dveřím bylo vyčerpávající. „Zkusím ještě tamtu vilu, třeba budou štědří,“ pomyslela si. V kapse už měla slušnou částku a konečně získala trochu klidu. — Dovolte mi zakoledu… — požádala, když ji majitel pustil dál. Ale jeho reakce ji zaskočila. Jakmile ji pustil dovnitř, zahlédl její tvář, pohlédl na dítě, zbledl a sklesl na pohovku. — Naděžo? — špitl. — Prosím? … Ne, já jsem Natálie … Asi jste si mě s někým spletl. — Natálie?.. Jako bys z oka vypadla mojí ženě… A to dítě, holčička, že? — Ano. — Já také měl takovou dceru… Ale zahynuly v autonehodě… Před pár dny se mi o nich zdálo… a teď vy… Dá se tohle vůbec pochopit? — Já… vlastně nevím, co říct… — Pojďte dál, posaďte se, povězte mi svůj příběh, prosím… Nejprve se Natálie toho zvláštního muže bála, jeho reakce byla podivná. Jenže jí stejně nikde jinde nezbývalo místo. Vešla do prostorného pokoje, na stěně visel snímek ženy s dítětem — skutečně byla jeho zesnulá manželka Natálii až zarážející podobná… A tak začala vyprávět svůj příběh. Nešlo přestat, říkala vše — v detailech, do poslední drobnosti. Konečně byl někdo, koho zajímala. Muž mlčel, poslouchal, každé její slovo. Čas od času pohladil miminko, které tiše spalo a ve snu se usmívalo — asi cítilo, že je konečně doma, tam, kde brzy bude patřit…

Syn není připraven stát se otcem…

Nemravnice! Nevděčná holka! ječela matka na dceru Radanu při každé příležitosti. Radanin zaoblený bříšek matčinu zlost nijak mírnil. Spíš naopak ještě ji rozpaloval. Vypadni z domu a nevracej se! Nechci tě už nikdy vidět!

Matka ji nakonec opravdu vyhodila ven. Už předtím ji za různé prohřešky vyháněla na ulici, ale tentokrát, když zjistila, že Radana čeká dítě, prohlásila, že domů už nesmí jedině až to bude všechno za námi.

S očima plnýma slz a s malým kufříkem, ve kterém měla pár svých věcí, Radana doklopýtala k Jaroslavovi, svému zoufalému milému. Ukázalo se, že Jaroslav se rodičům ke svému otcovství vůbec nepřiznal. Jeho maminka se hned ptala, zda už není pozdě něco řešit. Samozřejmě bylo Radana měla viditelné bříško. Byla tak zničená, že souhlasila téměř se vším, jen aby jí někdo pomohl. Ještě před měsícem by se s matčinými návrhy hádala do krve, teď ji ale sžíraly zoufalství a strach z budoucnosti.

Můj syn není připraven být otcem, pronesla rozhodně Jaroslavova matka. Je mladý, zničila bys mu celý život. Samozřejmě ti pomůžeme, jak jen to půjde. Ale teď jsem ti domluvila místo v azylovém domě pro opuštěné těhotné holky jako ty.

V azylovém domě dostala Radana vlastní malý pokoj. Tam si konečně mohla oddychnout, uklidnit se a pořádně se vyspat. Nikdo ji neokřikoval, fyzicky i duševně ji připravovali na porod, pomáhala jí psycholožka. A když přišel ten velký okamžik a v náručí držela malý uzlíček, Radana se vyděsila, začala panikařit. Když se vzpamatovala, začala dcerku pozorovat, studovala to malé neznámé stvoření svoji malou Adélku.

Blížily se Vánoce, ale místo dobrých zpráv Radanu upozornili, že si musí najít nové útočiště, protože její pokoj brzy přenechají další v řadě.

S měsíční Adélkou v náručí seděla Radana v pokojíku a myslela na to, jak budou žít dál. Kde sežene peníze a kde složí s dítětem hlavu. Její matka srdce nakonec neobměkčila, na vnučku se ani nepodívala a obě zcela vyškrtla ze svého života.

No podívej se, maličká, jaký máme smutný Štědrý večer, zašeptala Radana k dceři. Přitom měla tenhle svátek odjakživa tolik ráda. Jako malá chodila s ostatními dětmi koledovat, znala všechny koledy, vždy si v tomhle období přišla na hezký peníz, protože stačila oběhnout celé okolí. Vzpomněla si, jak moc ji těšila atmosféra slavnostních Vánoc. A proč vlastně ne? napadlo ji. Miminko mám klidné, zachumlám ji do šály, připevním k sobě, a půjdu zazpívat. Třeba něco vydělám a lidé nám popřejí. Kdo neotevře, ten ať si je.

Druhý den po Štědrém dni Radana zamířila koledovat do klidné vily čtvrti na okraji Plzně. Jak čekala, neotvírali ženě s miminkem moc ochotně. Byli zvyklí vítat u dveří spíš chlapecké skupinky. Přesto ji pár lidí pozvalo dál a když Radana začala zpívat, tak upřímně a vřele, že ji hostitelé odměňovali nejen penězi, ale i vánočními dobrotami. Obzvláště je dojalo, když uviděli tichou malou Adélku. Bylo jasné, že takový osud nikomu nepřeješ a není to z rozmaru.

Bloudit ulicemi od domu k domu dá zabrat. Ještě zkusím tamtu vilu na konci a to bude poslední. Vypadá bohatě, třeba dostanu něco navíc, pomyslela si Radana, která už měla v kapse slušnou sumu byla po dlouhé době klidnější.

Mohu vám zazpívat koledu? vyřkla nesměle u dalších dveří, když ji pán pozval dovnitř. Ale jakmile ji spatřil, zůstal stát jako opařený. Zadíval se na ni, pak na miminko, zbledl a nejistě usedl na pohovku.

Libuše? zašeptal.

Prosím? Ne, já jsem Radana Asi si mě s někým pletete.

Radana? Ale vy jste tak podobná mé ženě A i ta malá je to holčička?

Ano.

Já měl taky malou dceru Ale obě mi zahynuly při autonehodě. A před pár dny se mi zdál sen, že se žena i dcera vrátily A teď vy je to možné?

Já vlastně nevím, co říct

Ale pojďte, posaďte se. Povídejte mi o sobě, prosím

Radana zprvu neznámého muže zdráhavě pozorovala, jeho chování jí přišlo zvláštní, přehnaně citové. Ale nakonec si uvědomila, že jí stejně nezbývá nic jiného než zůstat. Usedla do světnice prostorného domu, ve kterém tento osamělý muž bydlel. Na stěně zahlédla fotku ženy s dítětem mrtvá paní opravdu vypadala podobně jako ona

A pak začala Radana rozplétat svůj příběh. Hovořila tiše i vášnivě, v detailech i v celku. Konečně se našel někdo, komu na její osudě záleželo, kdo poslouchal každý její nádech. Muž mlčel a jen chvílemi vrhal pohled na malou Adélku, která v jeho přítomnosti klidně spala a ve spaní se usmívala. Jako by cítila, že se vrátila domů, který brzo bude jim všem patřit.

Rate article
DoN
Syn nechce být otcem… „Ty coura! Ty nevděčná svině!“ — ječela matka na dceru Natálii, kdykoliv ji spatřila. Dceřin zaoblený bříško její zlost jen posilovalo. „Vypadni z domu a už se nevracej! Už tě nechci nikdy vidět!“ Matka ji skutečně vyhnala. Vyháněla ji už dřív za různé průšvihy, ale kvůli těhotenství řekla, že ať se domů nevrací, leda až bude všechno za ní. Ubrečená, s malým kufrem, došla Natálie ke svému milému — vyděšenému klukovi. Ukázalo se, že Nazar rodičům ani nepřiznal, že Natálie čeká dítě právě s ním. Nazarova máma hned ptala, jestli není pozdě něco dělat. Samozřejmě, že bylo — břicho už bylo vidět. Natálie byla v šoku, zoufalství ji nutilo k čemukoliv, jen aby jí někdo pomohl. Ačkoliv ještě před měsícem vzdorovala matčiným návrhům, teď se topila ve strachu o budoucnost. — Můj syn není připraven stát se otcem, — prohlásila rázně Nazarova matka. — Je mladý, zničila bys mu život. Samozřejmě pomůžeme, jak bude v našich silách. Teď jsem ti ale sehnala místo v azylovém domě pro těhotné holky, které nikdo nechce. V centru dostala Natálie svůj pokojík, mohla se konečně nadechnout, odpočinout si a psycholožka ji začala připravovat na porod. Když jí pak položili do náruče uzlíček s miminkem, přišla panika. Později se pomalu začala sžívati s tím malým zázrakem — svou dcerkou. Blížily se Vánoce, ale místo radosti oznámili Natálii, že si musí najít nový azyl, na její místo už čeká další. Držela v náruči měsíc starou Evinku a nevěděla, co bude dál — kde vzít peníze, kam jít nocovat. Srdce Natálčiny mámy nezměklo, ani vnučku vidět nechtěla, obě si zcela vyškrtla ze života. — Smutná máme ten Štědrý večer, holčičko… — šeptla Natálie dceři. Přitom od dětství Štědrý večer milovala, chodila s kamarády koledovat, uměla všechny české koledy, každý rok díky tomu vydělala hezký peníz, když obešla půl sídliště. Moc ji lákala ta atmosféra — zas vyrazit, zpívat, zažít slavnostní náladu. „A proč vlastně ne?“ napadlo ji. — Dítě mám klidné, zabalím ji do peřinky, připnu k sobě a půjdu. A kdo mi neotevře — nad tím rukou mávnu.“ Druhý den si vybrala tichý činžovní čtvrť na kraji Prahy. Jak čekala, otvírali těhotnou koledující mámě neochotně — všichni tradičně čekali spíš kluky. Ale tu a tam se dálkoji podařilo dostat, a když zazpívala hezky a upřímně koledy, lidé ji štědře odměňovali nejen penězi, ale i cukrovím a jídlem. A obzvlášť dojatí byli pohledem na její miminko. Tušili, že k tomu ženu přiměla těžká situace. Chodit od dveří ke dveřím bylo vyčerpávající. „Zkusím ještě tamtu vilu, třeba budou štědří,“ pomyslela si. V kapse už měla slušnou částku a konečně získala trochu klidu. — Dovolte mi zakoledu… — požádala, když ji majitel pustil dál. Ale jeho reakce ji zaskočila. Jakmile ji pustil dovnitř, zahlédl její tvář, pohlédl na dítě, zbledl a sklesl na pohovku. — Naděžo? — špitl. — Prosím? … Ne, já jsem Natálie … Asi jste si mě s někým spletl. — Natálie?.. Jako bys z oka vypadla mojí ženě… A to dítě, holčička, že? — Ano. — Já také měl takovou dceru… Ale zahynuly v autonehodě… Před pár dny se mi o nich zdálo… a teď vy… Dá se tohle vůbec pochopit? — Já… vlastně nevím, co říct… — Pojďte dál, posaďte se, povězte mi svůj příběh, prosím… Nejprve se Natálie toho zvláštního muže bála, jeho reakce byla podivná. Jenže jí stejně nikde jinde nezbývalo místo. Vešla do prostorného pokoje, na stěně visel snímek ženy s dítětem — skutečně byla jeho zesnulá manželka Natálii až zarážející podobná… A tak začala vyprávět svůj příběh. Nešlo přestat, říkala vše — v detailech, do poslední drobnosti. Konečně byl někdo, koho zajímala. Muž mlčel, poslouchal, každé její slovo. Čas od času pohladil miminko, které tiše spalo a ve snu se usmívalo — asi cítilo, že je konečně doma, tam, kde brzy bude patřit…