Malá
Začal jí říkat Malá už při seznámení, když se usadil na sousední křeslo, stejně rudé, sametové, ošoupané spoustou loktů, jako to pod Hanou.
Chvíli zkoumavě pozoroval sál, pak se obrátil ke své sousedce.
Tak co, malá, nudíš se? povzdechl si, zkusil si přehodit nohu přes nohu, ale úzký průchod mezi řadami v koncertním sále mu to nedovolil. Špičatý lakýrek narazil do předního sedadla a noha se nepříjemně zkroutila v kotníku. Milan se ušklíbl.
Hana dělala, že si ho vůbec nevšímá, upřeně sledovala pódium, i když se tam nic zvláštního nedělo. Stolky srovnané do řady, pultík, kolem pobíhali lidé a připravovali techniku klasika na konferencích. A dusno.
Haně se vždycky dělalo úzko v místnostech plných lidí, když musí sedět tak těsně, rameno na rameni, a nemůže odejít.
No jo protáhl Milan, podrbal se na bradě. Je to bída! A víš co, malá, nic nového se tady stejně nedozvíme. Fakt! Četl jsem všechny příspěvky, mám to v popisu práce, víš. Nico užitečného tam není.
Hana se otočila a přísně se na muže vedle sebe podívala.
Oblečený byl slušně, v obleku, s kravatou, boty čisté. Ale stejně na něm bylo něco špatně, jako by ho vystřihli a zasadili do jiných šatů. Kluk, co rád provokuje, vtípkař a žertovník to byl on. Vlasy mu trčely ježatě, a k tomu měl Milan dvě víry, a na nich se mu vlnily měkké, jemné pramínky.
Milan, natáhl k Haně svou velkou ruku dřív, než vůbec stihla otevřít ústa. A co kdybychom šli na oběd? Jsi taková malinká, hubená, mám chuť tě nakrmit. Jo, přesně tak to uděláme. Jdeme pryč odsud!
Už ztlumili světla a na pódium vyšli vedoucí, náměstci, důležití a cenní zaměstnanci, a všichni začali tleskat, ale Milan se vůbec nestyděl a táhl svou Malou k východu, každou chvíli šlápl někomu na nohu, omlouval se a snažil si nacpat kravatu zpátky do saka. Ta ale pořád vylézala, jako by všem těm nudným pánům a dámám vyplazovala jazyk.
Co to děláte?! Pusťte mě, slyšíte! vytrhávala se Hana, ale nešlo se vymanit, cupitala za Milanem směrem ke dveřím.
Vyběhli do foyer ve chvíli, kdy potlesk vrcholil a někdo ťukal do mikrofonu a žádal o klid.
Pusťte mě! Musím se vrátit a psát si poznámky, mám úkol! protestovala rozzlobeně Hana, přitiskla si zápisník k hrudi, upustila propisku a sehýbala se, aby ji zvedla, ale Milan byl rychlejší.
Kašli na poznámky, Malá! Já ti pošlu všechny příspěvky, doma si je přečteš. Teď je čas jíst. Ale nejdřív vodu. Jsi bledá. A puls máš rychlý. No jasně! nahmatal jí zápěstí, zavrtěl hlavou. Vzduch, jídlo a žádné konference!
Haně opravdu nebylo úplně dobře a srdce jí bušilo tak, že to cítila až ve spáncích.
Nikdo se o ni tak nikdy nestaral, nikdy o ni nepečoval. Spíš ona o všechny o matku, muže, dceru. A přišlo jí to normální. Bylo to těžké, někdy měla chuť být zase na rukách, lehkomyslná, pít víno a smát se tak, jak to dělají herečky v romantických filmech, ale nikdy se ta možnost nenaskytla.
A Milan ji teď nabídl.
Vůbec si nevšimla, jak se ocitla u stolečku v útulné restauraci přes ulici, a už jim číšník nese sklenici čerstvě vymačkané šťávy, žlutooranžové, oslnivě zářivé, jako by do skla vmáčkl samo slunce, slunce pomerančové, citronové, čočkovité a věčně žhavé.
Tak. Pij. A vodu taky. Hele A co budeme jíst? protahoval Milan.
Asi se mu hodně líbila. Hana byla docela pěkná, štíhlá, hubená, nic navíc. Mohla by mít u mužů úspěch, kdyby ne Kdyby neměla ten neustálý unavený a zoufalý výraz. Je jí skoro padesát, má rodinu, láska už dávno přešla, všechno jí leze na nervy kde by teď rozkvetla jako květenová růže?
Ale Milanovi se právě tahle Malá, unavená životem, líbila.
Já nic nechci. Trochu si odpočinu a vrátím se do sálu! Už je mi mnohem líp! hlesla Hana.
Klidně, kývl Milan. Ale nejdřív si dáš mořského vlka se zeleninou, salátek a Malá, co budeš pít?
Zvedl oči od menu, pohled měl krásný, čerstvý, rozverně rozcuchaný, voněl cigaretami a kolínskou, byl svalnatý a silný, pohlédl na Hanu.
Ta zčervenala a zamračila se.
Zbláznila se! Úplně! Cizí chlap ji zatáhl do restaurace, krmí ji, říká jí Malá, už jí i pramínek na čele upravil, drzoun. A ona měkne, úplně povolila. Celá.
A tam, kde se jí Milan dotkl, bylo žhavé místo a po zádech jí běhal mráz.
Pili bílé víno a Milan vyprávěl, jak v mládí jezdil na stavby, pak jel na Sever, nějakou dobu tam kmitl za prací, a pak
A pak, Malá, jsme s Igorem, kámošem, začali stavět domy. Nic velkého, prostě chalupy, poskládali jsme partu a rozjelo se to. Každý chce žít dobře, v teple a pohodlí, na záchod nechce v zimě běhat ven. A my jsme věděli, jak na to. Jez, jez! ukazoval na Haninu talíř. Tak na tebe, Malá! Jakmile jsem tě uviděl, říkal jsem si: Tuhle holku musím nakrmit! Chceš něco dalšího?
Zavrtěla hlavou. Holka měkla. Z vína, z dobrého jídla, z toho, že poprvé za poslední roky, možná poprvé vůbec, se někdo rozhodl ji nakrmit, protože je jen holka, unavená a hubená.
Doma to tak nebylo. Hana vyrůstala jen s matkou. Ta byla věčně v práci, ráno už nebyla doma, Hana si chystala snídani sama, večer se máma vracela pozdě, Hana čekala, ohřívala jí večeři, pak myla nádobí, zatímco matka se sprchovala, a obě usínaly až po půlnoci.
Na Silvestra se máma vracela až před jedenáctou. Pracovala v obchodě, poslední hodiny před půlnocí byly nejlepší na tržbu.
Marie, Hanina máma, přicházela unavená, bledá. Hana jí připravila šaty, pomáhala s účesem a obě šly mezi hosty.
Hosté byli vždycky sousedé, kamarádky, nějací vzdálení příbuzní, kteří se najednou objevili, rozjaření a už v náladě. Všichni seděli u stolu s pohoštěním, povídali si, smáli se, a Hana se starala, aby máma neusnula už po první skleničce.
Marie pila jenom slivovici, šumivé víno považovala za zbytečnost, ale slivovička, to doma nesmí chybět!
Všechno by šlo, jenže vysílené tělo po jedné sklence hned odpadávalo, a Marie chrápala přímo u stolu. Hana ji šťouchala do boku, mamka nadskočila, na chvíli si vzpomněla, kde je a proč je tolik lidí, pak chtěla další sklenku, pronesla přípitek, smála se trochu smutně a na sílu. Kde by Hana byla slabou holkou? To nebyl ten případ!
Hana se brzo vdala. Ondřej byl skoro o deset let starší, rozvážný, vzdělaný, ale nelaskavý, málomluvný, Hanu zapojil do svého uspořádaného života jen jako důležitý stroj, sympatickou a šikovnou součástku, ale nic víc.
Haně to asi ani nevadilo. Romantika, vášeň, nějaká vzrušení to bylo na začátku, tělo chtělo, co tělo chce, ale pak to přešlo. Hlavní bylo, že má teď vlastní rodinu, byt Ondřejův kuchyň, velkou koupelnu, balkon, dvě místnosti, velkou knihovnu a manžela. Všichni jí záviděli! Ne každá měla takové štěstí, ještě navíc bydlet odděleně od tchyně to je přece ráj!
A od narození až do toho setkání s Milanem byla pro všechny “Hanka,” maximálně “paní Hanou”.
Ondřej, matka, kamarádky všechny jí říkali Hanko.
A teď najednou Malá. A víno, a nějaké předkrmy… A někoho zajímá, o čem Malá přemýšlí, co chce.
Ondřej na to neměl čas. Jistě, domácí záležitosti, velké nákupy a plány na dovolenou se s Hanou řešily, ale spíš sděloval svoje rozhodnutí, připomínky mizely v šumu, co šel oknem. Ondřej miloval větrat, okna musela být otevřená, i když to někomu táhlo.
A Milan? Jak vešli do restaurace, hned zařídil, aby seděli v útulné části, bez průvanu.
Pečlivý…
Něco se ptal, Hana nesměle odpovídala. Ano, má manžela. Ano, i dceru má. Jak se jmenuje? Tamara. Tamča studuje na vysoké škole jazyků, Hana jí našla skvělého soukromého učitele, a teď pojede Tamara za studiem do zahraničí.
Tamaru s Ondřejem nečekali. Oni na ní pracovali. Ondřejovi už bylo podle matky na čase být otcem. Hana byla mladá, mělo to jít rychle a lehce. Ale ne, otěhotnět nešlo. A s tím pracovali.
Konečně Hana zjistila, že je těhotná. Celých devět měsíců byl Ondřej odtažitý, nedotýkal se břicha, jak to ukazují v rodinných filmech v očekávání, nemluvil s dítětem, co se převalovalo v děloze. Připadalo mu to divné, asi až nepříjemné.
Až se narodí, budu vychovávat, zvykat si. Kdy jdeš k lékaři, Hanko? mávl rukou, když Hana chtěla trochu víc pozornosti. Svezl bych tě do poradny autem!
Svezl, a i z porodnice vyzvedl, jak se má, s hosty, balónky a slovy Díky za dceru. Kontroloval přírůstek na váze, množství mléka, kupoval nejlepší jídlo, v noci vstával k Tamče, nosil ji na očkování. Když dorazila poprvé patronátní sestra, Ondřej zkontroloval, jestli si dobře umyla ruce, kriticky prohlížel bílý plášť a stetoskop ohříval dechem, aby nebyl studený.
Jsi utahaná? ptala se účastně kamarádka Gábina, když viděla bledou Hanu s kruhy pod očima. Mimino, to není žádná růže, spíš galeje! Pomáhá ti Ondřej aspoň?
Hana krčila rameny. Pomáhá, asi jo. Ale málo…
Hrát si na oběť bylo vlastně trochu příjemné. Věčně vyčerpaná, všichni ji litovali, na manžela občas nadávali, že ji nešetří.
A Milan ji litoval, krmil ji dobrůtkami, a Hana se znovu ostýchala a bránila.
Ale no tak, malá! zamračil se štědrý Milan. Jez! Nepustím tě odtud hladovou, rozumíš?
Hana si rvala ret. Dívala se smutně na svého zachránce a jedla.
Ten den ji doprovodil až k metru. Dál už Hanka odmítla, vymluvila se na povinnosti.
Večer jí přišly všechny poznámky z konference na e-mail.
Pro Malou od Milana! stálo v poznámce.
Hana rychle notebook zavřela, ale Tamara asi něco zahlédla, uchechtla se.
Pitomé přezdívky si vymysleli! rozčílila se Hana. Úřední dokumenty a oni vymýšlí hlouposti!
Tamara už ji asi neveřla, otočila se, nasadila sluchátka, pustila hudbu.
Hanko, Tamčo, jsem doma! Večeře! ozvalo se z předsíně.
Ondřej, unavený z přeplněného metra a narvaného autobusu, si přišel domů, svlékl košili, zůstal v kalhotách, pak i ty sundal, natáhl kraťasy se svítivě zelenými palmami, otevřel balkon a zhluboka vydechl.
Cítila, jak voní potem, trochu nakysle, jako včera.
Já se, Hanko, tak často mýt nebudu! Dej mi pokoj, pak mě svědí kůže, jak malomocný. Zítra se vykoupu! odrážel její tiché domluvy. Hotovo. Jdeme jíst.
Jedli tiše, každý se svými myšlenkami. Hana na Milana, jeho svěžest, čistotu, galantnost
Druhý den ve firmě jí Milan zavolal.
Ahoj, Malá! Jak se máš? Chyběla jsi mi. Jedla jsi dneska? slyšela Hančino jméno ve sluchátku, znejistěla, obhlédla se, jestli ji někdo nevnímá. Bylo jí, jako by zvuk hrál na plno.
Ne Ještě ne. Mám hodně práce, špitla. Malá. Ona je Malá, slabá a jemná Přes záda jí přeběhl mráz.
Nech toho, pojď dolů. Jsem dole v kavárně, není to žádná paráda, ale něco sníst se musí. Pojď, čekám!
Zablekotala něco nejasného, omluvila se kolegům, nastoupila do výtahu a vteřinu dumala, na které patro. Tváře jí hořely hanbou. Měla pocit, že všichni už vědí, že Hana má rande s milencem.
Jo, milenec. Tak si ho v duchu pojmenovala. Bylo to vzrušující a troufalé.
Dneska měl Milan tričko a džíny, znovu rozcuchaný a svěží.
Dali si kafe a Hana vyprávěla o dětství, Milan ji poslouchal.
Malá, víš, žes krásná? přerušil ji z ničeho nic. Pojď, koupíme ti něco! Šaty. Mám známé v těch tvých buticích, vyberou ti! Chci tě vidět v šatech.
A viděl ji. Ne hned teď. Večer, když si vzal Hanu do Pasáže a sedl si na lavičku, zatímco kolem zmatené Malé kmitaly prodavačky.
Bože, jak se na ni díval! Hladově, žíznivě! Ondřej tomu nesahal ani po kotníky.
Něco takového jsem nezažila! šeptala pak Hanka do ucha Gábině, nejlepší kamarádce. Jen ve filmech. Netušila jsem, že se někdo může tak na mě dívat. Poprvé v životě si připadám jako žena. Je to hrozné, ale strašně se mi to líbí.
A Ondřej? zeptala se logicky Gábina, po všech vzdechnutích.
On nic neví. A nemá vědět. Sama nevím, co dál! Neprozraď mu to, prosím! A šaty si schovej u sebe. Jsou drahé! Co si počnu?!
Gábina přisunula tašku s šaty k sobě a pokrčila rameny. Uvidí se, co bude.
Nevím, Hanko Hraješ si s ohněm. Ondra je sice buran, ale vzpomeň, jak na zimu jezdil až do Pošumaví pro čerstvé mléko. A maká, snaží se. Jinej by ležel na gauči, pil pivo, a ten tvůj je rozumnej, váženej člověk. Koupil auto, opravil bydlení, každý rok vás vezme k moři. Je prostě průhledný, jasný. A Milan? Odkud má peníze?
Já nevím. Jaký je v tom rozdíl?! Gábo, Ondřej je děs, to bys nevydržela! Už mě z něj brzy bude špatně, chápeš? Závidíš mi!
Gába znovu pokrčila rameny. Ano, možná závidí Haně. Ale ne tohodle šviháka Milana, ale spíš jejího muže…
Hana chodila domů stále později, vařila jen něco narychlo, sama nejedla, seděla zasněně a míchala vychladlý čaj.
Mami, prosím tě, už popáté tě prosím o chleba! vytrhla ji Tamara, vstala, hledala v chlebníku. Už nám došel! rozmrzele poznamenala.
Hana kývla, zamračila se a odešla do pokoje. Snívat.
Ondřej a Tamara ji pozorovali v tichém údivu.
Hana dokázala snít dlouho, ruce se jí z neklidu orosily.
Milan byl něžný, uměl líbat, smál se její neobratnosti, litoval ji, pořád jí říkal Malá, krmil, dával dárky, které musela schovávat u Gáby, půjčoval jí peníze na účet, občas poslal v noci zprávu. Hana vyběhla ze ložnice, zamkla se v koupelně, četla, mazala, čekala, zase četla. Nakonec vypla mobil, opláchla se studenou vodou, a lehla si.
Ondřej se otočil na druhý bok, objal ji těžkou rukou, škytl a zamumlal něco nesrozumitelného. Hana zabručela a ztuhla. Jo… Je škoda, že v jejím životě byl Ondřej… Je jí líto, že celá ta léta nevěděla, jaké to je být Malá, rozkošná, vášnivá, krásná. Tolik let pro kočku…
Ale teď je tu Milan. A on je Hanino štěstí.
Scházeli se u Milana v bytě, velkém, světlém, s okny až na zem, bez závěsů. Za oknem byly věže pražského Pankráce, zářily světly. Hlava se točila z Prosecca a Milanovy kolínské. A povlečení bylo čisté a hladké, pravý hedvábí…
Svět se rozletěl na stovky jisker, bouchal jako ohňostroj někde v nebi, rozpadal se na peřiny v tisících diamantů. Kouzlo…
Doma to bylo čím dál stísněnější. Hanka měla pocit, že všichni o ní a Milanovi ví Tamara se mračí, Ondřej kouká přísně.
A Hana vymýšlela důvody, aby přišla později domů, až když už všichni v posteli. Pak mohla dlouho sedět sama v kuchyni, pít instantní, hořkou kávu a snít…
Hanko! Kdes byla? Koupil jsem zelí, je třeba ho nakrouhat. Domluvili jsme se! zazněl mužův hlas v reproduktoru. Hanka vyděšeně pohlédla na Milana, jak plave podél okraje. Tělo ji zalil chlad, protože bazén byl venku, moderní technická vychytávka.
Ve Slávii Hana nikdy neplavala, ale dnes ji tam Milan odvezl, poručil se převléct, pak plavali, sledovali, jak stoupá pára do ledového vzduchu. Málo lidí, pohádka. Z výšky bylo vidět světýlka na stadionu v Edenu, ale to Hanu nezajímalo. Jako Malá se dívala jen na svého rytíře. Konečně našla. Konečně láska. Bože…
Zelí? vyjekla, zabalila se do ručníku. Nech to. Dnes se vrátím pozdě. My… S Gábou jsme šly do bazénu. Říkali mi, že mám posilovat záda. Koupily jsme si permanentku. Zelí uděláme zítra. Promiň, Gába volá. Pa!
Hana rychle zavěsila, polkla. Musí Gábinu včas varovat, kdyby Ondřej zavolal jí!
Počkala, až Gába zvedne telefon, rychle šeptala historku o bazénu, nervózně polykala, když ji zarazila.
Hani, já vám přinesla kmín. Děláte to zelí přece s kmínem. Byla jsem na trhu, koupila jsem balíček, tak jsem vám ho přišla dát. Ondřej už zapnul rychlovarnou konvici, klidně odpověděla Gába. Kmín jsem přinesla já zopakovala, jako by mluvila dítěti.
Hana skousla ret, otáčela pohledem Milana. Ten už stál na skokanské věži, hrál si s bicepsy, chystal se skočit. Dole na něj pištěly holky, mladé, štíhlé, veselé.
Tak co, malý holky? Raz, dva, tři! zaznělo nad vodou, Milan skočil do vody hladce, jako v manuálu, vynořil se, zamával Haně. Hani, pojď za námi! Večer teprve začíná!
Holky se otočily, měřily si Hanku. A ona se zase cítila ošklivá, obyčejná, s trochu povoleným bříškem a otrávenými stehny. Plavala nemotorně, jak žába, máchala rukama. A v obličeji jí zase naskočil ten utrápený výraz.
A Milanovy nové malé už rozjížděly vodní pólo, podplouvaly, snažily se dotknout Milana.
A on se smál, ani moc neprotestoval, když Hana najednou zmizela. Věděl, že má své – povinnosti, rodinu, zelí… Ať si jde.
V předsíni bylo šero, v pokoji taky. Světlo svítilo jen v kuchyni.
Ondřej mlčky postavil před Hanu pánev s volským okem.
Po plavání budeš mít hlad. Jez. Mám ti nakrájet salám? Nalil jí velký hrnek čaje.
Hana záporně zavrtěla hlavou. Bála se mu podívat do očí, rychle vzala do ruky vidličku a začala žďímat volské oko.
Věděl to nebo ne? A co teď? Proč je tak klidný?!
Han po chvíli mlčení začal Ondřej. Ta Gábina něco přinesla. Chtěla vám to tu uklidit, ale vyhodil jsem ji. Proč se plete?! Tvoje kuchyň, tak ať se neplete. Máš tam nějaké tašky ukázal prstem pod stůl. Říkala, že jsou tvoje. Ale vždyť nejsou, že jo? Nějak to Gába popletla, ne?
Hana pomalu nadzvedla lem ubrusu, zírala na tašky, pokrčila rameny.
No právě! radostně se chytil Ondřej. Hele, nalej mi taky čaj. Nebo ne, dej mi radši koňak. Dneska mám chuť na koňak, poprosil.
Hana vyskočila a zamířila ke skříňce, pak se najednou zarazila.
Malá, uslyšela manželův hlas, prudce se otočila a podívala se mu do očí. Říkám, drobky na stole, otři je. Tamča pořád drobí chleba. Musíš vzít hadřík a uklidit, klidně to dořekl, pak jí pohlédl zpod čela těžkým pohledem a otočil se…
Koňak pili spolu. Tiše, vyhýbali se pohledům.
Nakonec Ondřej vstal a odešel.
Gábo, chápeš, on odešel! Oblékl se, nechal klíče na poličce. Gábo, Hana brečela do telefonu, dívala se do zrcadla, pozorovala, jak se jí křiví tvář, jak Malá, která se ještě před třemi hodinami cákala s Milanem, teď vypadá nevzhledně. Z vlasů pořád čpěl chlór a záda bolela únavou. Gábo! Jak mohl?! To dělá chlap? Opuščil mě s Tamčou!
Najednou se rozzuřila, sevřela pěst a uhodila do stolu.
Jako pravý chlap, Hano. Jiný by tě zmlátil, neslitoval by se. Ondřej prostě odešel. Z vlastního bytu. A ty si dovolíš o něm cokoli říct? uchechtla se Gábina. Víš, dřív jsem nechápala, proč se vám nedaří Peněz dost, Tamara je chytrá, Ondra není alkoholik, je šikovný. Mlčí, no lepší než kdyby byl kecka a tahal domů kumpány. Ale ty chceš život jako ve filmu, a aby tě ňuňali, co? A ty sama jsi Ondřeje nikdy nepochválila, neřekla pěkné slovo. Chlap je jako dítě poplácej a udělá ti stokrát víc! Ne, tady tě nepodpořím. Dobrou.
Hana položila mobil na stůl, shrbila se a tiše plakala…
Tamara odjela za kamarády na chatu, se svou mámou nemluvila, nechala jí vzkaz, ať ji neruší.
Milan se ukázal po týdnu, počkal na Hanu před domem, vynořil se ze tmy.
Ahoj, malá! sykl, tvář červenou mrazem schovanou v límci kožené bundy. Chyběla jsi mi?
Hana mu několikrát volala, chtěla se vyplakat, ale Milan to nebral, a najednou se objevil…
Milane pronesla prázdně. Co tu děláš?
Letmo se rozhlížela po jeho autě.
Přišel jsem za tebou. Je čas splatit dluhy, malá! objal ji Milan.
Jaké dluhy? Co tím myslíš?
Hana se vyděsila, chtěla vytrhnout loket, ale muž ji držel pevně.
Krmil jsem tě? Krmil. Bavili jsme se? Jo! zašeptal jí škodolibě Milan do ucha. Teď potřebuji pomoc já, koťátko. Dej mi prachy. Máš byt po matce, z něj bude tak pět milionů korun. Pojďme ho prodat. A i tenhle, kde teď bydlíš. Tak pojďme, probereme to!
Malá vykřikla vyděšeně, začala se kroutit, ale nešlo se vyprostit, na třesoucích nohou šla ke vchodu, modlila se, aby potkala někoho známého. Ale jako naschvál dvůr byl prázdný.
Otevírej, Malá, mrznu, strčil ji ke dveřím.
Hana se rozbrečela, sesunula se do sněhu a v tu chvíli najednou Milan povolil sevření, divně zavrávoral, upadl na bok a zasténal.
Nad ním stál Ondřej, bez čepice, rozčepýřený a rozzuřený. Klepal se pěstmi.
Vypadni! Mazej odsud, rozumíš?! Jinak tě spočítám! zařval, vrhl se na ležícího Milana, ale Hana ho zastavila, začala táhnout.
Milan pochopil, o koho jde, posměšně se uchechtl, že Ondrovi narostly parohy, ale rychle zmlkl po ráně do tváře.
Zmiz! Nechci tě už nikdy vidět, co bydlíš blízko Hany! zařval Ondřej, sebral ztracenou pletenou čepici, otřel si s ní nos a obrátil se na ženu. Pojď domů. Je zima…
O čem si ti dva povídali celou noc, co je bolelo, to ví jen měsíc nakukující do okna a vítr vtrhávající štěrbinou. Na stole stály dva netknuté hrnky čaje, staré stojací hodiny tikaly. Pak se svět ponořil do tmy, kde byli jen oni dva muž a žena, kteří se rozhodli žít dál spolu
Nikdy už si nikdo Hanku Malou neřekl. A kdyby řekl, jen by se otřásla a odvrátila.
Milan už se v jejím životě neobjevil. Nezvládl to, manžel byl tvrdší než čekal.
Jednou zaslechl Hanin telefonát v autobuse o bytu zděděném po matce, jak Hana neví, co s ním, jak je unavená, osamělá a nešťastná, Milan myslel, že jí může pomoc, vyřešit otázku bydlení i Haninu neúnosnou samotu. Kdyby to dobře zahrál, získal by, odevzdala by mu skoro vše, vždyť on, Milan, si ji ochočil, krmil, zahřál. Ale unáhlil se. Když šibeniční termín, Igor chtěl splatit dluhy a žebra pálila Musel to vzít zhurta, něco si vynutit. Nepovedlo se. Ale to je jedno! Jsou i jiné malé, smutné a nenaplněné, Milan je najde a udělá šťastné. Pak dostane, co chce.
Dočasně opustil byt, kde byly hedvábné povlečení a výhled na Prahu, ale co, Milan se ještě neztratí! Pokud mu do toho Igor nehodí vidle…
