Všechny pozvu k sobě
Alena Jarníčková odložila tablet a sáhla po telefonu:
Babi, jak se máš? Jak se cítíš? Dobře? A děda co? No, když smaží brambory, tak je všechno v pohodě. Já dneska dodělala práci, vyzvednu Dana z tréninku, zastavíme se v obchodě a brzy budeme doma.
Pak Alena vytočila jiné číslo:
Jardo, ahoj, já už jedu domů, co vy s Maruškou? Už jste na cestě? Perfektní, děda připravuje brambory, večeře bude společná.
Alena se zvedla a sbalila si potřebné věci do kabelky. Zavolala na kolegy:
Tak zatím, já už odcházím, mějte hezký večer!
Ahoj, Aleno, hezký večer přeju, ozvalo se zpět.
Pod stolem si rychle přezula boty, přehodila plášť přes ramena a mimoděk se podívala do tmavnoucího okna. Venku byl teplý podzimní večer, město svítilo a lidé spěchali z práce domů. V odrazu zahlédla svůj úsměv kdo by řekl, že bude jednou žít takhle obyčejně. Má rodinu. Ještě nedávno o tom pochybovala.
Ano, nemá běžnou rodinu, ale jsou šťastní a mají se rádi.
Alenu matka opustila hned v porodnici. V papírech z dětského domova stálo jen matka neznámá, bez dokladů, otec také ne. Jméno jí dali cizí lidé. Příjmení Jarníčková dostala, protože se narodila na jaře. Proč Alena, to taky nikdo neví. Kamarádila hlavně s kluky, nejblíž měla k Jaru, byl o rok starší. I on byl Jarníček ze stejného důvodu. Alena se učila skvěle, byla poslušná, pracovitá a ochotná moc toužila, aby si ji někdo osvojil. Jak žijí rodiny, znala jen z filmů. Ale buď byla pro někoho málo pohledná, nebo jen prostě neměla štěstí. Když adoptovali Jaru, Alena celou noc brečela. Ne ze závisti, ale protože přišla o jediného kamaráda. Jarek jí přes brýle smutně říkal: Alčo, chceš, abych nešel? Ty jsi blázen, Jaro, kdo by odmítl rodinu? Každý má svůj osud. Najdu tě, přísahám! Ale Alena se jen smála nebudu tě přece hledat.
Po škole šla Alena na stavební průmyslovku, bydlela na koleji. Po škole jí dali jako sirotkovi malý byt na okraji Prahy. Práce v projekci ji bavila, život jí začal. Kamarádek měla dost, ale rodinu mít ještě nechtěla, rozhodla se tak. Měla ale sen mít velký dům, milujícího muže a děti. Dvě, nebo i tři. Aby si jednou někdo z dětského pokoje zakřičel: Mami, tati!
Jednou večer, jak šla k bytovému domu, vyběhl z vchodu kluk a málem ji smetl. Držel tašku. Alena vešla dovnitř na schodech ležela starší paní:
Důchod… taška… srazil mě. Brýle… kde mám brýle? Nic nevidím!
Alena vyběhla ven, ale kluka už nedohonila. Pomohla babičce na nohy, naštěstí se moc nezranila.
Jak někdo může takhle… holčičko, proč? babička plakala.
Doprovodila ji domů, kde ležel nemocný děda. Začala za nimi docházet, nosit jim jídlo, protože přišli o penzi. Policii volali, ale kluka nenašli, i když si ho Alena celkem pamatovala. Tašku s doklady našli po pár dnech u domu, díkybohu.
Od té doby za babičkou Terezou chodila často. Dědovi zavolali doktora, dali ho dohromady. Staříci byli rádi, říkali Aleně vnučko a zvali ji k sobě, protože sami nikoho neměli.
Jednou v autobuse se Alena seznámila s klukem. Pořád na ni koukal, pak se usmál:
Slečno, máte mi povědomý obličej. Nepotkali jsme se někde?
Alena se zasmála, že asi ne. Byl jí sympatický, z výstupu od zastávky řekl snad všechno o sobě. Že se jmenuje Hynek, žije s mámou, pracuje. Připadala jí, jako by ho znala už dlouho. Začal ji vyprovázet domů, občas ji pozval na zmrzlinu. Jednou pozvala Alena Hynka domů. Uvařila čaj, připravila chlebíčky. Pak mu poprvé pověděla o svém dětství v dětském domově. Hynek na ni hleděl, jako by chtěl něco říct, ale mlčel. Aleně se líbil, ale něco jí říkalo, že si má dávat pozor.
A pak, při další návštěvě, se stalo něco nečekaného. Hynek přišel, Alena dala vařit vodu. Najednou Hynkova náruč zezadu. Říká:
Hynku, nespěchej na to…
Ale Hynek ji začal drsně svírat, a když začala křičet, vylétlo z něj zlé:
Poznala jsi mě, co? To ty jsi jim pomohla, je to ta holka z děcáku! Fotorobot jsem taky viděl, sotva jsem se v tom vyhnul trablům. Tak teď drž pusu, jinak to bude horší! Nepomůže ti nikdo, nikoho nemáš!
Na policii Alena nešla bála se posměchu a veřejného soudu. Po měsíci ji odvezli přímo z práce do nemocnice. Měla mimoděložní těhotenství, museli ji operovat a řekli, že možná nebude mít děti.
Babička Tereza se o Alenu starala, chlácholila, krmila slepičím vývarem, dávala bylinky. Po návratu z nemocnice byla Alena ztracená, nevěděla, jak dál žít. Mlčela, a pak ji samy nohy zavedly k blízkému klášteru. Bylo pozdní podzim, nebe hluboké a čistě modré. Zlacené kupole se třpytily, zvony zněly vysoko. Pomáhali na zahradách, uklízeli květiny…
Jarníčková, Alena?, ozvalo se. Otočila se a spatřila jednoho z pomocníků. Smál se rozradostněně:
Alčo, já tě hledal!
Jaro, to jsi ty? Alena ho poznala, objala ho a rozplakala se. On jí utíral slzy:
Pojď do jídelny, dnes je kaše, koláče a čaj. A povykládáme si.
Ani neví, jak Jarekovi všechno vyprávěla, a on jí také. Jak ho adoptovali, jak ho nevlastní otec bil, jak utekl, zranil se, a teď žije tady v klášteře jako pracovník konečně má klid.
Domů se jí vůbec nechtělo, dokonce v klášteře pobyla několik dní. Tam se se vším s Jarem domluvili. Babička Tereza s dědou Andrejem jí dlouho nabízeli, že na ní přepíšou byt. Ale ona s Jarkem to vymysleli jinak.
Děda a babička byli štěstím bez sebe společné bydlení, o tom už dávno nesnili. Mysleli si, že už nikdo nebude chtít žít se starými nemocnými lidmi.
Alena a Jaroslav Jarníčkovi jsou teď pět let manželé. Přestěhovali se do společného bytu na okraji Prahy. Byt je velký, vejdou se tam všichni. Babička Tereza s dědou Andrejem se cítí doma výborně jsou tady hlavní a už nejsou sami, mají rodinu. A před dvěma lety se Aleně splnil sen adoptovali dvě děti, Dana a Marušku, ze stejného děcáku, kde sami vyrůstali.
Jaro, pamatuješ, jak jsme seděli a přáli si, aby si nás někdo vzal domů? Podívej na ty jejich oči a slibme, že jim budeme takovými rodiči, jaké jsme si vždycky přáli.
A dnes?
Mami, kde je táta? Babi, pojď se podívat, co jsme s dědou postavili!
Na to špatné už Alena myslet nechce. I když jí babička Tereza jednou pošeptala, že jejich útočníka chytili. Zase při něčem nekalém, zavřeli ho a vypadá to na dlouho.
Ať má každý, co si zaslouží. Tady i na věčnosti.
Teď vím, že všechno zlé mělo svůj smysl. Největší štěstí je, mít domov, lidi, kteří vás mají rádi, a být pro ně tou oporou, jakou jsme sami kdysi postrádali.
