Vyber si matku, nebo mě
Telefon mi zazvonil v půl jedenácté večer, když jsem už ležel v posteli s knihou. Alena si v sousedním pokoji tiše četla, v obýváku jsem slyšel tlumený hlas komentátora nějakého ekonomického pořadu.
Cizí číslo, s předvolbou našeho rodného města Kladruby.
Haló? řekla Alena a v tu chvíli jsem cítil, jak se ve mně sevřelo cosi pod žebry.
Tady je paní Hana Pokorná, vaše sousedka naproti. Asi mě neznáte. Je tu taková věc vaše maminka, paní Milada Procházková, dnes ráno upadla. Přišla jsem večer na návštěvu a ona tam ležela na podlaze, skoro nemluví, pravá strana obličeje
Alena už vstávala, hledala bosou nohou pantofle.
Je v nemocnici?
Odvezli ji asi před hodinou. Přijela sanitka, říkali, že to vypadá na mrtvici. Váš kontakt jsem našla v jejím mobilu, chvíli jsem to hledala
Děkuju moc, paní Pokorná, moc děkuju.
Položila sluchátko. Chvíli jen stála uprostřed pokoje s telefonem v ruce a pak přišla ke mně.
Seděl jsem v pohodlném křesle, v domácím úboru, sklenka perlivé vody na stolku. V padesáti šesti jsem měl udržovaný vzhled, šediny ostříhané, člověk úspěšný v hezky zařízeném bytě v Plzni.
Honzo mamka je na tom zle. Má mrtvici. Odvezli ji do kladrubské nemocnice.
Otočil jsem se, ztlumil zvuk na dálkovém ovladači.
Kdy to bylo?
Dnes. Sousedka ji nalezla na zemi, byla tam celý den, od rána sama
Položil jsem sklenici.
No a? Co teď?
Alena se na mě podívala.
Musím jet. Zítra ráno musím jet.
Jeď, já tě nedržím.
Honzo, potřebujeme si promluvit. Mamce je už sedmdesát osm. Pokud je to vážná mrtvice, nezvládne být sama doma. Musíme něco vymyslet.
Vzal jsem do ruky ovladač a nepatrně přidal zvuk, jako bych názorně dal najevo, že mě to zas tolik nezajímá.
Aleno, už jsme se o tom bavili. Víckrát.
Ale jen teoreticky. Teď se to stalo.
A co se změnilo? Moje stanovisko znáš. Nemůžeme vzít tvou mamku sem. Nemáme na to prostor.
Pomalu si sedla na gauč naproti mně.
Honzo, máme čtyřpokojový byt.
Čtyři pokoje, ze kterých ve dvou plánuju pořádnou rekonstrukci. Chtěl jsem si udělat pracovnu, tys chtěla šatnu. Kam ji dáme, do předsíně?
Jeden pokoj můžeme nechat pro mamku. Rekonstrukce počká.
Rekonstrukce nepočká. Už jsem dal zálohu řemeslníkům na březen. To sama víš.
Honzo, jde o nemocného člověka. O moji matku.
Aleno. Podíval jsem se na ni přímo. Zapojil jsem do hlasu špetku pochopení. Je mi to líto, ano. Ale reálně cizí stará paní v bytě, s nemocí, možná s plenama, ani mluvit nebude přiznávám, nejsem na to připravený. Můžu to říct na rovinu?
Není cizí. Je to moje matka.
Pro mě je skoro cizí. Za deset let jsme se viděli párkrát. Nikdy o kontakt nestála.
Protože tys
Nech toho. Nehledej vinu. Mluvím o realitě. Pracuju, mám projekty, doma potřebuju klid. Nechci žít v nemocnici. Je to i můj byt, mimochodem.
Dlouhé ticho. Venku šuměl noční město, jeho lhostejný ruch.
A co pečovatelka? nadhodila po chvíli. Do Kladrub. Najdeme kvalitní, to zvládneme.
Zvládneme. Tak najmi.
Ale budu tam muset často jezdit.
Jezdi, kolikrát chceš.
Honzo, víš, co říkám? Budu tam muset být pořád. Tři hodiny autem.
Chápu. Tě nikdo nedrží.
To jeho tě nikdo nedrží znělo tak jednoduše, že jsem cítil, jak se uvnitř ve mně trochu všechno posunulo. Pomalu, jako když pod nohama slehne půda.
Alena vstala, odešla do ložnice. Do dvou ráno zírala do stropu.
Ráno odjela do Kladrub sama.
Okresní nemocnice jí přivítala obvyklým zápachem dezinfekce a staré omítky. Milada Procházková ležela na pokoji pro šest, postel u okna. Pravá tvář povislá, pravá ruka nehybná na peřině. Dívala se na dceru, mlčela, jen koutkem úst pohnula.
Mami. Alena jí vzala dlaň, studenou a lehkou jako papír. Mami, jsem tady. Všechno bude dobré.
Maminka se pokusila něco říct. Jenže vyšla slova pomačkaná, nesrozumitelná.
Nemluv. Jsem tu, nikam nejdu.
Doktorka, vyčerpaná, ale klidná, vše vysvětlila prostě: těžká ischemická mrtvice, ochrnutí pravé strany, porucha řeči. Prognóza nejistá. Minimálně půl roku péče, cvičení, logopedie, stálý dohled.
Sama žít nepůjde, to jisté, řekla lékařka. Jste jediná dcera?
Jediná.
Ve tváři doktorky jsem četl prostou znalost věcí, ne soucit ani odsudek.
Alena strávila v nemocnici den. Krmila mámu z lžičky, pomalu, trpělivě. Povídala, matka jen poslouchala, pohledem ukazovala, že rozumí.
Večer vyšla ven a zavolala mi.
Tak co?
Zle. Pravá strana ochrnutá, řeč v tahu. Sama nezvládne.
Chvilka ticha.
Chápu.
Honzo, chci ti říct zůstanu tady.
Na jak dlouho?
Nevím. Jak bude potřeba. Neumím ji tu nechat.
Hlas měl jiný, napjatější.
Ale máš tu práci. Máš svůj život.
Zařídím část práce z domova, najdeme kompromis. Mamka potřebuje mě.
Chtěla jsi pečovatelku.
Ta nenahradí dceru. To víš.
Ticho.
Víš, že to může být dlouho?
Vím.
A chceš tam bydlet?
Chci.
Znovu ticho.
Dobře, řekl nakonec. Bez citu, bez odporu. Jen konstatoval. Zavolej, kdybys něco potřebovala.
Odložila telefon a podívala se na temnou ulici maloměsta. Lampy svítily každá druhá, po chodníku šla babka s taškou. Ze dvora táhl kouř z kamen.
Dům mé tchyně stál na Sadové, na konci slepé uličky. Starý, dřevěný, s propadlým schodištěm a malými okny v bílých rámech. Alena vytáhla klíč, který vozila jen ze zvyku, využila ho snad dvakrát za rok.
Uvnitř zima mamka netopila už dva dny. Alena našla dřevo, rozfoukala kamna, ztěžka a neobratně, ale zvládla to. Všechno si pamatovala z dětství, prvních osmnáct let tu žila.
Prošla celý dům: malá kuchyně s popraskanými dlaždicemi, úzká chodba, dvě ložnice jedna pro mamku, druhá s gaučem, na kterém spávala v dětství. Čistě, spořádaně, ale chudě, prostě. Na zdech fotografie: ona zamlada, zesnulý otec, staré černobílé snímky prapradědů.
Alena napsala SMS: Zůstávám tady. Zatím nevím, na jak dlouho. Přijedu si pro věci.
Odpověděl za dvacet minut: Rozumím. Jak myslíš.
A to bylo vše. Celé manželství shrnuto do dvou vět.
První dny splývaly. Alena chodila do nemocnice brzy ráno, domu večer. Naučila se všechno: polohovat mamku, cvičit s nemocnou rukou, krmit, povídat v klidu. Učila se i s ní, znovu vybavovala slova, která maminka těžce hledala. Bylo těžké vidět, jak kdysi úspěšná učitelka matematiky bojuje s jednoduchými větami.
Jedno ráno druhého týdne řekla maminka zřetelněji než obvykle: Aleno jdi domů.
Jsem doma, mami.
Ne, tam. Za mužem.
Nebavme se o tom.
Honza není rád?
Alena ji přikryla dekou.
To je v pořádku. Nemysli na to.
Maminka ji pozorovala dlouho a v pohledu měla něco, co Alenu nutilo odvrátit se k oknu.
Po třech týdnech ji propustili. S doporučeními, prášky, tabulkou cvičení a přihláškou k logopedovi. Přivezla ji na Sadovou taxíkem, s vytažením na schody pomohl mladý soused Míra, co se náhodou motal na dvoře. Uložila mámu, zatopila, uvařila polévku.
Začal nový život.
Péče o ležícího, to není vděčná záležitost. Každé dvě hodiny obracet, vylévat nočník, ráno cvičit s ochrnutými údy. Krmit třikrát denně po lžičkách, dbát, aby se nezadusila. Sedm léků ráno, pět večer. Logopedka přišla třikrát týdně a babička s ní statečně pracovala, i když se nikdy nevzdávala.
Alena pracovala na dálku jako účetní v menší firmě. Šéf měl pochopení, převedl ji na částečný úvazek. Peněz míň. Já sem tam poslal nějakou tu sumu, skromné částky, přišel jen stručný mail z banky. Ona se neptala.
Skoro jsme spolu netelefonovali.
V listopadu, šedé ráno, když spravovala povolený schod, protože maminka měla začít s chodítkem, přišel za ní soused.
Už ho vídala: postava pevná, kolem pětapadesáti, v montérkách. Jmenoval se Karel. Ve tváři měl upřímnost, necílenou vstřícnost.
Takhle ne, ukázal na kladivo v její ruce. Pod úhlem, jinak se hřebík vytrhne.
Alena se na něj podívala.
Karel. Ze sousedství, kývnul na dům přes cestu. Co paní Procházková?
Lépe, pomalu.
Přikývl, ochotně vzal kladivo a za pět minut opravil schod, s nímž se Alena trápila půl hodiny.
Potřebujete s čímkoliv pomoc, řekněte, zvedl se. Stejně jsem pořád někde poblíž.
Děkuju, nechci obtěžovat.
To vůbec. Paní Procházková kdysi pomohla mojí mámě. Nezapomínám.
Odešel.
Alena se za ním dívala a uvědomila si, že slova jako obtěžovat ji tu trápila nejmíň. Horší bylo žít v pohodlí kraje, v Plzni, vědět, že mamka leží sama.
Listopad byl studený. Kamna začala zle kouřit. Večer otevřela okna, štípal ji kouř, nevěděla si rady. Z večera šla za Karlem. Přišel, bez řečí vylezl na střechu s baterkou a našel ucpaný komín. Vůbec si nevzal peníze.
Chcete čaj? zeptala se.
Rád, pokud nevadí.
Seděli v kuchyni u čaje a sušenek, maminka spala za stěnou, venku foukal vítr.
Bydlíte tu dlouho? zeptala se.
Celý život. Jen pět let v Plzni, na montážích. Vrátil jsem se.
Proč?
Tady je člověk svůj. Ve městě jsem byl cizí. Někdo tomu rozumí, někdo ne.
Alena objala hrnek. V kuchyni už bylo teplo.
Taky jsem si vždycky myslela, že město je moje budoucnost. Teď tu jsem a nechci pryč.
Karel neřekl útěchu. Jen konstatoval: Teď jste tu. Na tom záleží.
V prosinci začala mamka sedět v posteli. Obrovská malá výhra. Logopedka, paní Světlana, ji chválila, matka odpovídala úsměvem levačkou.
Řeč se pomalu vracela, i když ne cele. Některá slova hledala dlouze, ale jednoduché fráze už šly.
Zhubla jsi, řekla jí jedna.
Ne, to ne.
Zhubla. Volá Honza?
Občas.
Přijede?
Nevím, mami.
Ticho.
Nepřijede, konstatuje maminka klidně, jak to umějí jen ti, co prožili dost.
Nepřijel. Volal jednou týdně. Zeptal se jak to jde, vyslechl stručnou odpověď a řekl: drž se. Zmínil, že rekonstrukce postupuje, jednou pověděl o firemním vánočním večírku v opravdu dobré restauraci. A tak mezi námi rostla tichá propast, ne zlá, ne konfrontační, prostě vzdálenost.
V lednu přijela Alenina kamarádka Marie, přivezla dort, elán pomoci. Rozhovor ale drhnul.
Alčo, není toho už moc? Měsíc, dva, ale takhle dál? Zahazuješ se tu.
Co mám dělat?
Pořiď kvalitní pečovatelku, nebo domov důchodců, jsou pěkné soukromé.
Maminka se domova celý život bála.
To není důležité. Nevidí, jak ti je.
Vidí. Všemu rozumí.
Ticho.
Honza nepřijede?
Ne.
Tak co budeš dělat?
Nevím.
Nejde to kvůli tomu všemu zahodit manžela, je živitel, hezký byt, postavení
Alena se na ni podívala.
Marie, mamka tu ležela celý den sama. Je jí sedmdesát osm.
Chápu
Nechceš. Nepoučuj mě o živiteli.
Marie odjela uražená. Usmířily se později přes zprávy, ale posunulo se cosi.
Starší sousedky jí nový údel vracely tichým respektem Gábina Pokorná donesla někdy nakládačky, někdy štrúdl, bez řečí. Další, paní Zina, poseděla dvě hodiny s mamkou, když byla Alena v lékárně. Jsme skoro vrstevnice.
Ale ty vrstevnice Aleny bývalé spolužačky, co ji znaly jako manželku úspěšného Honzy z města, se ptaly jinak. Jednu v obchodě zajímalo, kde je Honza, proč nepřijede, jak žijeme. V otázkách šimralo zvláštní uspokojení cizím neštěstím.
Žijeme, odbyla Alena.
Karel pomáhal. Stalo se to samozřejmostí. Opravil plot rozvalený sněhem, přivezl dříví sousedovým traktorem. Když Alena onemocněla, dva dny topil a vařil čaj, přebíral postel u mamky, zcela bez ostychu.
Nevím, jak vám poděkovat, řekla.
To nechejte. Jsme sousedé.
Ne všichni jsou stejní.
To ne. To máte pravdu.
Povídali chvíli, konec zimy byl sychravý.
Máte rodinu? zeptala se.
Měl jsem. Žena mi zemřela před osmi lety. Dcera v Praze, málo volá. Jsem zvyklý být sám.
Není vám smutno?
Někdy. Když má člověk práci, není času.
Myslela jsem na Honzu v novém bytě, u kožené sedačky Je mu tam smutno?
Večer jsem mu volal.
Honzo, musíme si promluvit.
Je něco?
Ne. Jen jsme dlouho nemluvili doopravdy.
Pauza.
Tak mluv.
Jak se máš?
Dobře. Rekonstrukce finišuje, nový projekt se rýsuje. Chvilka mlčení. Kdy se vrátíš?
Honzo asi se vracet nebudu.
Dlouhé, velmi dlouhé ticho.
Nikdy?
Nikdy.
Nekřičel, nevyčítal. Zeptal se:
Je to kvůli matce, nebo kvůli mně?
Alena zvažovala tři vteřiny.
Asi kvůli sobě.
Hluboký nádech.
Rozumím. Chceš rozvod?
Ano.
Dobře. Rozvod bude.
To dobře, vyřčené tím samým tónem jako rekonstrukce, udělalo jasnou čáru.
Na jaře mamka začala chodit. Nejprve s chodítkem v pokoji, potom do kuchyně, potom na zápraží. Zkouškou vůle bojovala, padaly jí slzy, zřídka smutnila byla tvrdá povaha. Ale šla dál.
Logopedka Světlana říkala: Motivace. Má pro koho se snažit. To jsou půlka práce.
Alena si tím nebyla tak jistá tušila, že je to i maminčin charakter , ale znělo to dobře.
V květnu seděli večer s Karlem na lavici u branky. Maminka už chodila sama, Alena měla hodinu klidu, než půjde za ní.
Nechcete odejít? zeptal se Karel.
Ne. Přemýšlela jsem o tom, ale nechci. Dvacet let jsem toužila po Plzni, po všem novém. Teď sedím tady a nechci nikam.
Není to divné. Někdo k tomu svému místu dojde až po dlouhé době.
Není mi tu vždy dobře. Je to často těžké.
To není totéž. Dobře je, když je to správné, podíval se na západ, kde nad střechami svítil červánkový mrak.
Alena se na něj dívala z boku. Skromný člověk, mozoly na prstech, vějířky vrásek u očí. Moc nemluví, ale co řekne, to člověku dlouho zní v hlavě.
Karlo víte, že s Honzou se rozvádíme?
Vím. Všechno se tu ví.
Neodsuzujete mě?
Podíval se na ni.
Za co?
Opustila jsem rodinu. Utekla.
Rodina zvážil slovo, to je, když jste spolu v dobrém i zlém. Dva lidé v bytě nejsou rodina.
Nic jsem neřekl. Bylo zbytečné.
Rozvod klapl s advokátem, bez hádek. Byt zůstal Honzovi. Nabídl finanční podíl, Alena to vzala potřeba bylo opravit dům po mamče, podlahy, střechu, elektroinstalaci.
V létě Karel pomáhal s opravou. Přivedl dva známé, o třech víkendech spravili podlahy i střechu. Za práci peníze nebral, jen na materiál.
Proč? zeptala se přímo.
Protože sousedi.
To není vše.
Chvíli mlčel.
To ne. Není.
Milada Procházková zvolna pozorovala, jak všechno běží. Večer sedávala na zápraží, už s hůlkou, tvář měla stále trochu povislou, mluvení se vrátilo na sedmdesát procent, doktorka chválila rychlý pokrok. Mlčela, ale v očích měla světlo.
Jednou řekla Aleně:
Hodný člověk.
Ano, mami.
Víš to?
Vím.
Kývla. Už to dál nečeřila.
V červenci jednou zavolal Honza. Poprvé za dva měsíce po rozvodu.
Jak se vám daří? hlas zněl jinak, ne tak věcně.
Dobře. Mamka chodí, spravili jsme dům.
Rád to slyším. Dlouhá pauza. Přemýšlel jsem neudělal jsem to tehdy správně na podzim.
Alena neřekla všechno v pořádku ani to nic, bylo by to lež.
Možná ne, řekla.
Nezlobíš se?
Ne. Neuž dávno.
Jsi tam šťastná?
Alena se podívala z okna. Mamka seděla v křesle na zápraží, četla nebo jen držela knížku a dívala se do sadu. Jabloně kvetly letos pozdě a už se objevovala zelená jablíčka. Na plotě zpíval kos.
Nevím, jestli je to správné slovo, odpověděla. Ale je mi tu dobře.
Chápu, řekl a poznal jsem, že vážně něco došlo, co předtím nechápal.
Rozloučili se v dobrém.
Pak Alena vyšla na zápraží.
Mami, dáš si čaj?
Dej.
Šla do kuchyně. Starý čajník, ulomené ouško, pořád si říkala, že koupí nový, ale zatím ne. Na parapetu je pelargonie, svítivě červená mamka ji pěstovala třicet let. Vzduch voněl létem a trávou, v domě byl klid.
V půl šesté přišel Karel, zaklepal.
Paní Procházková, dobrý večer. Přinesl jsem trochu malin, letos jsou první.
Děkuju, Karle. Pojďte dál, řekla maminka.
Alena zaslechla jejich hlasy, zamžourala na hrnky v dlaních. Zastavila se na chvíli. Protože v té malé kuchyni, v těch dvou hlasech, ve vůni čaje a pelargonií, bylo něco nesmírně obyčejného, a přesto důležitého. Věděl jsem, že někde v Plzni v nově zařízeném bytě sedí někdo, kdo si vybral správný gauč, ale špatný život.
A my si, pomalu, vybíráme ten správný život.
Každý den kousek.
Vyšel jsem s hrnky.
Karle, zůstaňte na čaj.
Neodmítnu, usmál se.
Maminka kývla a levou půlkou úst se usmála neúplně, ale upřímně.
Sedněte si, řekla. Oba.
Usedli jsme.
Slunce zapadalo za střechy, dlouhé stíny kreslily dvůr, na plotě kos zpíval pestrou směs hlasů. Miska malin voněla létem, hřejivě a sladce.
A nic víc nebylo potřeba dodávat.
Uvědomil jsem si, že pořád volíme. Někdy správně, někdy špatně. Ale když má člověk odvahu zůstat tam, kde je to těžké, může být život nakonec přece jen v pořádku ne snadný, ale správný.
