Čistý sporák
Ivana, pojď sem.
Žádné prosím. Žádné až doděláš. Prostě pojď sem, jako by volal psa.
Opřela mop o zeď a vešla do kuchyně. Radek seděl u stolu a zíral do mobilu. U okna, na svém obvyklém místě, seděla paní Ludmila a pila čaj. Po místnosti se linula vůně vařeného zelí a léků, které tchyně polykala hrstmi od rána do večera.
Mamka říká, že jsi zase špatně vyčistila sporák, pronesl Radek, aniž by zvedl oči.
Myla jsem ho včera.
Špatně.
Ludmila odložila šálek do podšálku s tichým cinknutím.
Nejsem zvyklá mít v domě špínu, prohlásila tónem, jakým se říká samozřejmost. U mě vždycky býval pořádek. Dvacet let jsem tady všechno vedla sama a nikdy tu nebyl takový nepořádek.
Ivaně bylo třiapadesát let. Stála v kuchyni, v gumových rukavicích, s mokrýma rukama, a naslouchala tomu. Už poněkolikáté.
Ukaž mi, kde je ta špína, řekla. Umyju to.
No právě, ukaž, vmísil se Radek. Sama ji snad nevidíš? Nebo ti to mám ukazovat klečící u sporáku?
Řekl to klidně, úplně tiše. Vždycky mluvil tím tónem, který bodl přesně tam, kam měl.
Ivana pohlédla na sporák. Leskl se. Myla ho včera večer, půl hodiny drhla mastnotu kolem hořáků. Sporák byl čistý.
A tehdy se v ní něco zlomilo.
Nebyl to výbuch. Nebyly tu žádné slzy. Prostě se podívala na ten čistý sporák, pak na Radka s telefonem v ruce, pak na Ludmilu s čajem a najednou se v ní rozhostilo ticho. Takové to ticho, které nastává těsně před tím, než se něco vevnitř definitivně rozbije.
Stáhla si rukavice. Položila je na stůl.
Tohle poslouchám už dvacet osm let, řekla. Dosti.
Radek zvedl hlavu. Ludmila zůstala stát s šálkem v ruce.
Co jsi to řekla? zeptal se Radek.
Řekla jsem: dosti.
Odešla z kuchyně. Vešla do ložnice, vytáhla z komody velkou igelitku z Alberta a začala si balit věci. Moc jich nebylo. Doklady, dva svetry, čisté prádlo, nabíječka na telefon. Ruce se jí nechvěly, což ji samotnou zaskočilo. Byla klidná, jak bývají lidé, když konečně udělají rozhodnutí, které v sobě nosili roky.
Z kuchyně doléhal hluk. Nejprve tiché, pak hlasitější rozhovory.
Radku, ty ji neslyšíš? Jdi ji zarazit!
Klidně si tam běž sama, když chceš.
Ivana si oblékla bundu, vzala tašku a vyšla na chodbu. Obula se. Otevřela dveře.
Ivano! ozvalo se z kuchyně Ludmiliným hlasem Víš vůbec, co děláš? Kam asi chceš jít? Bez něho jsi nikdo! NIC!
Ivana za sebou dveře potichu zavřela.
Na schodišti bylo cítit kočičí záchod od sousedů ze třetího patra a čerstvou barvu z přízemí. Sešla dolů a vyšla ven. Byl říjen, chladno a vlhko, na asfaltu ležel mokrý koberec listí. Ivana se zastavila před vchodem a vytáhla telefon.
Světlana to zvedla po druhém zvonění.
Světo, řekla Ivana. Odejdu.
Pauza.
Odkud odejdeš?
Od Radka. Nadobro. Nemám kam jít.
Následovalo tři vteřiny ticha. Pak Světlana řekla:
Pamatuješ si adresu? Za dvacet minut jsem doma. Stůj před domem, řeknu ti kód.
***
Světlana bydlela v malém bytě na Sadové. Sama ho koupila, když před lety pracovala jako recepční v hotelu a šetřila každou korunu. Knížečky, poličky, květiny a na lednici magnety z různých měst. Bytem voněla káva a něco sladkého, snad skořice.
Ivana seděla na gauči s hrníčkem horkého čaje v rukou a Světlana naproti, se skrčenýma nohama, pozorně a mlčky poslouchala.
Povídej, pobídla Světlana.
Není moc o čem, odpověděla Ivana. Furt to samé. Sporák špinavý, polévka přesolená, podlaha špatně vytřená. A koukají na mě jako na vadnou věc.
Vždycky to tak bylo. Co se změnilo dnes?
Ivana popřemýšlela.
Dnes jsem se podívala na čistý sporák a pochopila, že když neodejdu teď, neodejdu už nikdy. Jednou mě tam najdou, jak ležím a nevstávám, a oni si řeknou, že jsem o sebe nedbala.
Světlana přikývla. Neřekla nic, jen nalila další čaj.
V noci Ivana ležela na rozkládacím gauči, přikrytá teplou dekou, a poslouchala ticho. Opravdové ticho. Ne televizor z vedlejšího pokoje. Ne kašel Ludmily za stěnou. Ne ten pocit, že je třeba hned něco udělat.
Nespala až do tří. Ne z úzkosti, jen prostě neznala pocit, kdy může ležet a za nic nenést odpovědnost.
Nakonec přece jen usnula.
***
Telefon mlčel dva dny. Třetí den přišla Radkova zpráva: Kdy se vrátíš? Žádné promiň. Žádné musíme si promluvit. Prostě kdy se vrátíš, jako kdyby odjela na služebku.
Ivana přečetla a telefon zasunula zpátky do kapsy.
Správně, poznamenala Světlana, která to viděla Neodpovídej. Ať si to v hlavě srovná.
On není zvyklý o něčem přemýšlet, pokrčila Ivana rameny. Prostě předpokládá, že se vzpamatuju a vrátím. Vždycky to tak bylo.
A vzpamatuješ?
Ivana vykoukla z okna. Venku sychravý říjnový dvůr, mokré auto, holé stromy.
Nevrátím, řekla tiše. Jen zatím netuším, kam dál.
První týdny byly zvláštní. Ivana nevěděla, co se sebou. Celý život vstávala v sedm, aby připravila snídani, uklidila, vyprala, vyrazila do lékárny pro Ludmilu, šla na nákup, zase vařila a uklízela. Od rána do večera. A pořád to bylo málo a špatně.
Teď se probudila a měla volno. Nemusela dělat nic. To bylo až bolestivé.
Světo, povzdechla si jedno ráno, když se Světlana chystala do práce. Musím něco dělat. Jinak mi přeskočí.
Najdi si práci.
Jakou? Dvacet osm let jsem byla doma.
Ale jsi přece malířka.
Ivana se zasmála krátce, bez smíchu.
Bývala. Po škole jsem dva roky pracovala v nakladatelství, pak jsem se vdala a Radek říkal, že není potřeba, že on uživí. A jeho matka dodala, že slušné ženy mají pečovat o domácnost, ne běhat po kancelářích.
A tys souhlasila.
Souhlasila. Bylo mi pětadvacet, myslela jsem, že tohle je láska. Že o mě pečují.
Světlana se zamyslela, přehodila kabát.
Ivano, v šuplíku mám akvarely. Nechala tu je neteř. I čtvrtky najdeš. Vezmi si, zkus to.
Proč?
Ruce to nezapomněly.
***
Barvy našla Ivana v dolním šuplíku, zabalené v novinách. Obyčejné dětské, v plastové krabičce s veverkou na víčku. Papíry taky, tvrdé čtvrtky ve starém bloku. Vzala si vše na kuchyňský stůl a dlouho zírala na bílý list.
Pak vzala štětec.
Nešlo to. Barva neseděla, ruka se chvěla, proporce divné. Tři listy vyhodila. Pak se uklidnila a začala jen tak pokládat barvu, bez plánu, bez myšlenky. Prostě barva, prostě tvar.
Po hodině před ní ležel malý akvarel: podzimní dvůr, jaký viděla z okna u Světlany. Mokré stromy, šedá obloha, na kraji trocha růžového světla.
Dívala se na něj a říkala si: tohle jsem udělala já.
Ne polévku. Ne čistý sporák. To.
Večer přišla Světlana z práce, uviděla obrázek na stole a zarazila se.
Ivano, tys to namalovala?
Já.
Je to moc pěkné. Opravdu.
Všechno je křivé.
Ale je to živé, namítla Světlana. Znám spoustu takových dvorů, ale tenhle je nějak opravdový.
Ivana neřekla nic. Ale ten obrázek si nechala.
***
V bytě Radka Novotného mezitím probíhalo, co nečekal.
První tři dny čekal, že se Ivana vrátí. Bylo to přece jasné: kam by mohla jít? Nic neumí. Nemá peníze, nemá práci, nemá kde bydlet. Musí se vrátit, nemá jinou možnost.
Nepřišla.
Čtvrtý den zjistil, že je v lednici prázdno. Úplně. Ráno ji otevřel, pohlédl na samotné mléko a zavřel. Šel do práce hladový.
Večer seděla Ludmila v kuchyni a dívala se na něj s pohledem člověka, který dávno všechno věděl, ale ze slušnosti to neříkal.
Jedl jsi?
Ne.
Ani já ne. Něco jsi nakoupil?
Ne, nestihl jsem.
Takže jsi nejedl a nic jsi nekoupil, řekla Ludmila. No to jsou věci. Sedmdesát osm let žiju a že by doma nebylo ani chleba, to jsem nezažila.
Mamko, běž se tedy nakoupit sama.
Následuje dlouhé ticho.
Já, řekla Ludmila pomalu mám sedmdesát osm let. Bolí mě kolena, mám vysoký tlak. Chodím o holi. A ty mi říkáš, ať si nakoupím sama.
Mamko, neměl jsem čas, byl jsem v práci.
A Ivana byla kde? Ivana pro tebe dřela od rána do večera, a tys ji vyštípal!
Radek zvedl hlavu.
Já ji vyštípal? Sama odešla!
Protože jsi to přehnal! Matčin hlas ztenčel. Říkala jsem ti: musíš být s lidmi opatrnější. Ale ty víš všechno nejlíp.
Vždyť tys jí taky každý den vyčítala! Sporák špinavý, polévka špatná, podlaha špatně umytá!
Já jen upozorňovala! Mám na to v mém domě právo!
Ve mém domě, mamko! Byt je můj!
Dlouho na sebe hleděli. Poprvé za spoustu let mezi nimi Ivana nebyla. Nebyl nikdo, kdo by srazil ránu a zmírnil konflikt.
Radek vstal, oblékl si bundu a odešel. Práskl dveřmi.
Ludmila zůstala sama v kuchyni. Zima a ticho, ticho, jaké tu nikdy nebývalo, když byla Ivana doma.
***
Listopad přinesl mrazy i první sníh. Ivana už třetí týden bydlela u Světlany a pomalu se vzpamatovávala jako někdo, koho pustili po letech z temné místnosti na čerstvý vzduch. Nejprve je to oslepující, ale pak si zvyknete.
Začala malovat denně. Koupila si konečně pořádné barvy, ne dětské. Světlana našla na internetu inzerát: malý ateliér k pronájmu v Říční ulici, hned vedle parku. Dvacet metrů čtverečních, velké okno na sever, dřevěná podlaha. Levné, protože bez oprav, s oloupanými zdmi.
Ivana tam přišla a hned poznala: to je ono.
Chcete si to pronajmout? zeptala se paní majitelka, stará dáma v pletené čepici.
Chci.
Peníze téměř neměla. Prodala zlaté náušnice, které dostala od rodičů na svatbu. Bylo jí to líto, ale pak si řekla: jaká památka? Na co vlastně?
Ateliér se stal jejím útočištěm. Chodila tam hned ráno, otevřela okno, do místnosti proudil studený vzduch s vůní sněhu a řeky. Vonělo to barvami, lněným olejem, dřevem. Rozložila štětce, papír, plátno a začala pracovat. Hodiny v kuse. Občas až zapomněla jíst.
Malovala všechno možné: krajiny, pražské dvory, zátiší, hrníčky, jablka, staré boty. Každým týdnem to šlo lépe. Ruce si vzpomněly na všechno, co dvacet osm let zapomínaly.
V prosinci zavolala Světlana přímo na ateliér.
Ivano, v hotelu chystáme malou výstavu místních výtvarníků. Mluvila jsem o tobě. Dáš sem nějaké obrazy?
Nejsem už malířka. Teprv jsem začala znovu.
Jsi výtvarnice. Viděla jsem tvoje obrazy.
To je jen amatéřina.
Ivano, už třicet let si říkáš, že jsi jen. Dost. Přineseš?
Ivana se na chvíli odmlčela.
Dobře, slíbila.
***
A tam se seznámila s Petrem Procházkou.
Přišel na vernisáž ne proto, že by miloval obrazy, ale že měl pokoj rezervovaný v hotelu a náhodou byl ve vestibulu ve správnou chvíli. Vysoký chlap, kostkovaná košile, šediny u spánků, klidné šedé oči. Zastavil se před jedním z Ivaniných obrazů: zimní park, lavička, ve sněhu stopy k ní i zpět.
Ivana se přiblížila, že si opraví rámeček; a slyšela, jak si pro sebe potichu říká:
Takhle to někdy bývá Přišli, poseděli, odešli.
Myslíte ty stopy? řekla Ivana.
Otočil se. Nepřekvapilo ho, že ho někdo přistihl mluvit s obrazem.
Ano. Dva lidé přišli. Seděli na lavičce, odcházeli každý jinam. Možná si to užili, možná se pohádali.
Já myslela, že to je jeden člověk, namítla Ivana. Seděl, pak se vrátil domů.
Jeden nechodí tak cikcak, řekl s vážností. Podívejte, jak ty stopy kličkují. Byli dva.
Koukala na svůj obraz nově.
Asi máte pravdu, řekla nakonec.
Pak spolu mluvili ještě dvacet minut. Ukázalo se, že Petr přijel ze sousedního města kvůli bratrovi, který potřeboval pomoct s opravami. Sám Petr byl řemeslník, zvládal všechno: stolařinu, elektro, vodu. Byl vdovec, měl dvě dospělé děti. Nemluvil moc, ale poslouchal pozorně to byla věc, které si Ivana všimla. Nepřerušoval. Nekoukal do telefonu. Sledoval ji, když mluvila.
Bylo to tak nezvyklé, že ani nevěděla, jak reagovat.
Při odchodu se zeptal:
Máte vizitku?
Ne, zarděla se Ivana. Nemám.
Dáte mi číslo?
Dala. Pak dlouho přemýšlela proč. Třeba si bude chtít koupit obraz.
Za tři dny napsal: Dobrý večer. Tady Petr, mluvili jsme o stopách ve sněhu. Chtěl bych koupit ten obraz, pokud je ještě volný.
Obraz volný byl. Petr přijel, pečlivě ho zabalil do tašky, kterou si přinesl, a zeptal se, jestli by se mohl podívat na další věci.
Jeli do ateliéru. Prohlížel si všechno dlouho a mlčky. Koupil ještě dvě malé krajiny.
Dobře malujete, zhodnotil.
Dlouho jsem nemalovala, přiznala Ivana.
Proč?
Pokčila rameny. Nevysvětlovala. Ne teď.
Tak to prostě dopadlo.
Přikývl přijal to a dál se neptal.
***
Radek volal v lednu. Ivana už žila střídavě u Světlany a v ateliéru, formálně byla stále vdaná, rozvod nezařídila.
Volal večer. Malovala zrovna velký zimní zátiší: větve smrku ve skleněné váze, šišky, svíčka.
Ivano, ozval se.
Ano.
Tak jak se máš?
Dobře.
Ticho.
Mamka je nemocná, vydechl.
To mě mrzí.
Nemohla bys někdy přijet? Aspoň jednou týdně. Pomoci s domácností.
Ivana odložila štětec.
Radku, já už tam nebydlím. Pomáhat jezdit nebudu.
Jsi pořád moje žena.
Zatím. Ale už jen chvíli.
Ivano, nedělej to. Vrať se. Promluvíme si.
My jsme si nikdy nemluvili, Radku. Dvacet osm let. Mluvils ty nebo tvoje matka. Já poslouchala a plnila příkazy.
Všechno vidíš přehnaně.
Možná, přitakala klidně. Ale zpátky se nevrátím.
Zavěsila. Ruce se jí nechvěly. Samu ji to překvapilo.
Pak si pomyslela: zvenčí to možná vypadá prostě žena odešla od muže. Běžné. Jenže uvnitř to nebylo vůbec snadné. Bylo to, jako by se musela učit znova chodit. Každý den.
***
Se svými penězi Ivana začínala od nuly. Obrazy se prodávaly zřídka a levně. Občas si někdo objednal pohlednici, občas malý obrázek k narozeninám. Díky Světlaně si založila stránku na internetu. Začali se objevovat první zájemci.
Na živobytí to sotva stačilo. Ateliér, jídlo, občas nějaké oblečení. Nic navíc, ale nějak to šlo.
Nečekala, že jí to bude připadat jako bohatství. Ale bylo.
Petr přijížděl jednou za dva až tři týdny za bratrem a vždy se zastavil. Dali si spolu kávu u parku, prošli se sněhem, povídali si. Vyprávěl o práci, synech jeden už měl rodinu, čekali dítě. Ona popisovala, co maluje, jak by jednou chtěla zkusit olejovky.
Nikdy na ni netlačil. Nikdy ji nikam netlačil. Jednou Ivana zjistila, že se na jeho návštěvy těší. Když tam nebyl, bylo v ateliéru o něco tišeji.
Světo, začala jednou. Petr Nevím, co cítím.
Co přesně?
Je moc hodný. A to mě děsí.
Proč by tě mělo hodné děsit?
Protože jsem zvyklá, že to hezké vždycky něco skrývá. A pak bude špatně.
Světlana na ni pohlédla dlouze.
Ivano, možná ne všichni mají něco schovaného.
Ivana nad tím přemýšlela dlouho.
Nakonec napsala Petrovi první: Nechcete v sobotu přijet? Pracuju na velkém obrazu, chtěla bych ho ukázat.
Přijel. Prohlédl obraz. Řekl, že je to pěkné. Pak si znovu dali kávu, a tam se zeptal:
Ivano, nechtěla byste jet na výlet? Tady kousek je starý klášter, v zimě je tam krásně. Prý.
Chtěla, usmála se.
***
Co se dělo v bytě na Karlově ulici, kde žil Radek s matkou, se k Ivaně doneslo jen z doslechu. Občas volala sousedka, paní Zina z čtvrtého patra, s níž si Ivana dřív často povídala na chodbě.
Ivano, jak se máš? ptala se Zina. Tam je to teď peklo! Křičí po sobě denně. Ludmila tvému Radkovi pořád vyčítá, že si tě neudržel. On jí taky něco říká. Včera se hádali tak, že jsem už chtěla volat policii.
Ivana poslouchala a cítila zvláštní odstup smutek, ale ne škodolibý. Prostě: takhle to dopadne.
Bez ní na sobě vybíjeli zlost ne proto, že jim scházela. Prostě neměli na koho útočit. Celý život byli v opozici k ní teď ten terč zmizel a museli si čelit sami sobě.
V únoru jí Zina zavolala, že Ludmilu odvezli do nemocnice. Tlak, srdce. Radek sedí v nemocnici sám, nevrlý.
Ivana uvařila čaj a přemýšlela, jestli mu nemá zavolat. Přece jen dvacet osm let přece jen člověk, i když takový.
Ale nakonec se rozhodla: už nechce dělat, co má. Dělala to celý život. Teď ať si poradí sám.
***
Březen přinesl oblevu a vůni rozmrzlého sněhu. Ivana šla přes tržnici s plátěnou taškou, chtěla koupit něco na snídani. Zastavila se u stánku s prvními rajčaty, vybírala a myslela na to, že by ráda malovala právě tenhle trh: barvy, hlasy, lidi.
A najednou spatřila Radka.
Šel trhem s taškou, koukal do telefonu, neviděl ji. Připadal jí starší, než si pamatovala. Nebo na něj koukala prvně jako cizí povadlá ramena, pomačkaná bunda, šedá tvář.
Čekala, co ucítí. Strach? Zlost? Touhu zmizet, aby si jí nevšiml?
Necítila nic z toho.
Radek zvedl hlavu, zahlédl ji. Zastavil se.
Dívali se na sebe přes tři stánky.
Ivano, řekl tiše.
Jeho hlas byl stejný, ale cosi v něm chybělo. Rozpačitost, snad.
Radku, odpověděla.
Přišel blíž. Prodavačka u sousedního stánku dělala, že je hluboce zabraná do rovnání jablek.
Jak se máš? zeptal se.
Dobře.
Jsi hubenější.
Možná.
Mamka je v nemocnici. Srdce.
Slyšela jsem. Je mi to líto.
Chvíli přendával tašku z jedné ruky do druhé.
Ty se opravdu nevrátíš?
Ivanin pohled byl klidný. Bez nenávisti, bez lítosti. Prostě upřímný.
Ne, Radku. Nevrátím.
Ale my musíme nějak žít
Ty musíš. Já už žiju.
Neměl, co by řekl. Ivana zaplatila rajčata, vzala si nákup a odešla.
Srdce jí bilo pravidelně. V tom byla její výhra: v tom klidném srdci, ne v samotném odchodu, ne v něčem vnějším. V tom, že před ním stála a nebyla malá, nesvírala pěsti, neříkala si buď slušná nebo možná jsem přehnala. Prostě stála naprosto rovně.
Nakoupila ještě bylinky a čerstvý chléb a vydala se domů. Domů ve smyslu do ateliéru: už dávno tak říkala tomu místu.
***
O rozvod požádala v dubnu. Bez právníka, sama přišla na úřad, vyplnila formuláře. Radek neprotestoval. Sešli se jednou u notářky, podepsali, rozešli se.
Byt měla Radka. Ivana od něj nic nežádala ani podíl, ani náhrady. Světlana ji přemlouvala, ale Ivana kroutila hlavou:
Mě ten byt nezajímá, Světo. Potřebuju žít dál.
Peníze by se hodily.
Peníze, odpovídala Ivana, si vydělám. Sama.
Za léto se s Petrem vídali každý týden. Občas jela za ním, občas on za ní. V jeho městě měl malý domek v tiché čtvrti, zahrádku se starou jabloní a keři rybízu. Poprvé tam přijela v květnu a dlouho stála pod kvetoucí jabloní.
Nádhera, řekla.
Sázela ji manželka, odpověděl prostě. Ne smutně, prostě klid. Osm let je pryč, ale jabloň kvete dál.
Stáli vedle sebe a sledovali strom.
Petře, vy se nebojíte? Znovu být blízko někomu?
Chvíli mlčel.
Bojím, odpověděl upřímně. Ale líbíte se mi. A myslím, že strach není důvod nežít.
Ivana se zasmála. Sama nad tím podivila.
To je moudré.
Já si prostě zvykl zatloukat hřebíky rovně, zbytečně to neokecávat.
***
Na podzim, když uplynul celý rok od onoho podzimního dne, kdy Ivana odešla s taškou z bytu na Karlově ulici, seděli s Petrem u něj v kuchyni. On cosi opravoval na zásuvce, Ivana seděla s hrnkem kávy a kreslila si do bloku.
Bylo teplo. Ticho. Vůně dřeva a kávy.
Ivano, řekl Petr, bez toho že by zvedl hlavu, přestěhuješ se?
Zarazila se.
Kam?
Sem, ke mně.
Chvíli mlčela. On rovnal zásuvku, nic nevyžadoval.
Ateliér mám vedle v Praze, namítla.
Vím. Ale tady je taky pokoj navíc, velké východní okno. Ráno sem svítí slunce. Říkal jsem?
Říkal.
Tak co?
Ivana koukala do bloku. Kresba: kuchyně, muž se šroubovákem, žena s hrnkem. Za oknem zahrada.
Potřebuji čas, řekla.
Máš ho.
Nebudeš spěchat?
Ne.
Proč?
Odložil šroubovák, zasunul zásuvku. Držela.
Protože mám času dost, řekl. Dospělého člověka nemá smysl postrkovat.
Ivana se podívala na kresbu.
Tak jo, řekla.
Tak jo že promyslíš, nebo že se nastěhuješ?
Tak jo, nastěhuju se.
Přikývl. Posadil se vedle, vzal si čaj. Seděli mlčky a bylo jim dobře.
***
Uteklo půl roku.
Ivana bydlela u Petra, ale ateliér na Říční si nechala. Chodila tam třikrát týdně pracovat. Pokoj s východním oknem v Petrovu domě měl vlastní kouzlo: tam ráno dělala náčrty, než Petr odešel do práce.
Obrazy se prodávaly častěji. Slavnou se nestala, ale lidé si její malby našli a rádi se vraceli chtěli právě JEJÍ obrázky. A to bylo tiché a opravdové. Nepatřilo to nikomu jinému než jí.
O Radkovi občas slyšela od paní Ziny. Ludmila po nemocnici špatně chodila, ven už nevycházela. Radek si platil paní na výpomoc. Do práce chodil, večer domů. Nic nového.
Ivana to poslouchala a myslela na to, jak ten člověk kdysi ovládal celé její nebe. Jeho nálada byla její počasí. Jeho slova její zákony. Na venek to vypadalo jako dobrá rodina, ale uvnitř to byla malá cela bez zámku, protože nejhorší vězení je to, jehož dveře držíš zavřené sama zevnitř.
Teď bylo nebe jiné.
Jedno prosincové ráno přišla Ivana do ateliéru ještě za tmy. Rozsvítila, postavila vodu na čaj. Za oknem hustě sněžilo.
Zazvonil telefon. Světlana.
Ivano, ahoj. Jak se máš?
Dobře. Pracuju.
Mám pro tebe novinku. Nevíš, co si o tom pomyslíš Známá říkala, že galerie v centru hledá nové výtvarníky na jarní výstavu. Viděla tvoje práce na internetu a chce si popovídat. Tady je číslo.
Ivana si zapsala kontakt.
Světo, oni budou chtít něco velkého. Nemám jméno, žádné tituly.
Ivano, pět let jsi nemalovala. Pak jsi začala. Teď máš stovky obrazů. To není málo.
Nevím
Zkus to. Prostě zavolej.
Dobře.
Zavěsila. Zadívala se na číslo. Pak ven: padal sníh, těžký, pomalý, dvůr bílý jako nový papír.
Natočila si čaj, vzala štětec a pustila se do práce. Zavolá. Později. První musí zachytit ten sníh, když je pořád takový.
***
Večer pro ni přijel Petr k ateliéru. Zaklepal, vešel a našel ji nad plátnem.
Můžeme?
Ještě pět minut.
Posadil se na stoličku, klidně počkal. Občas ji pozoroval vnímavě, pozorně. Tak se člověk dívá na něco, na čem mu záleží.
Za pět minut sklidila štětce.
Hotovo.
Moc pěkný, ukázal na obraz.
Nevím. Sníh je těžké malovat. Je bílý, ale vlastně je modrý, šedý, růžový všechno možné, jen ne bílý.
Vážně? Nikdy jsem na tím tak nepřemýšlel.
Vypadá to jednoduše. Ale když kouknete, bílý vlastně není.
Vyšli ven. Byla zima, ticho, vzduch čistý a mrazivý.
Petře, řekla Ivana, zatímco šli tmou volali mi kvůli výstavě. Galerie v centru.
A co?
Přemýšlím, jestli tam vůbec jít.
A chceš tam jít?
Zamyslela se chvíli.
Chci. Ale mám strach.
Z čeho?
Že mi řeknou: to není ono, nejste umělkyně, že to není vážné.
Petr šel mlčky vedle ní, ruce v kapsách, díval se před sebe.
Ivano. Víš, že vlastně už žádný strach být nemusí?
Jak to myslíš?
To nejhorší jsi už zažila. Bydlela jsi, kde ti říkali, že jsi nikdo. Dvacet osm let. Odešla jsi s jednou taškou. To bylo těžké. Galerie? Když řeknou ne, tak co.
Zastavila se.
Umíš to říct přesně, pousmála se. Rovnou na hřebík.
Snažím se.
Usmála se. I on se usmál, letmo, ve světle lampy to bylo dobře vidět.
Jdeme. Je tu zima, řekl.
Kráčeli dál. Sníh skřípal, lampy se třpytily v ledových kalužích. Někde vpředu svítila okna domova.
Petře
Ano?
Děkuju.
Za co?
Že mi nikdy neříkáš, co MÁM a MUSÍM.
Chvíli mlčel.
Dospělý člověk ví nejlíp sám, co má. Já jen připomínám, leda tak.
Došli k domu. Otevřel, pustil ji první. V předsíni vonělo dřevo a trošku jablka, co schovával od podzimu ve sklepě.
Ivana se vyzula, šla do kuchyně, rozsvítila.
Všechno bylo její: stůl, dvě židle, okno do zahrady. Na parapetu ležel blok s náčrty.
Otevřela blok na včerejší kresbě: kuchyň, muž se šroubovákem, žena s hrnkem. Okno, za ním sníh a zahrada.
Teď bylo ještě potřeba dodělat sníh.
Vzala tužku.
Ten večer jsem si uvědomil, že konečně dělám, co chci. Že ani nejde o to mít čistý sporák a klid v domácnosti, ale čisté svědomí. Nikdo jiný už za mě dveře nezavře. A když se občas rozhodnu otevřít další, bude to jen moje volba.
