Dívka s jedinou fotografií
Poprvé jsem ji zahlédla hned v ten nejnemožnější den, jaký si má paměť pamatuje.
Seděla na nejzazší posteli u zdi, obličej jí zůstával obrácený ke světlu, ruce držely cosi malého, téměř neviditelného. Ani v nejmenším nehýbala hlavou, nevšímala si šumu kolem a tenhle šum nikdy neutichal. Někdo se hlasitě dohadoval u výdeje jídla, někdo v koutě sípal ke kašli, tranzistorové rádio na parapetu drmolilo předpověď počasí. Mezi třiceti lůžky v jídelně působila, jako by tu vůbec nebyla.
Položila jsem karton s knihami na podlahu a přešla k Růženě.
Kdo to je? šeptla jsem.
Růžena se neotočila. Právě skládala na vozík sadu povlečení a něco potichu počítala rty. Osmačtyřicet let, koordinátorka azylu, unavená dávno před obědem.
Lenka. zašeptala. Čtvrtý měsíc u nás. Bez slova s kýmkoli. Ne.
Ani s tebou?
S nikým. Nají se, spí, osprchuje. A sedí. Celé dny s tou věcí v dlani. Nejprve jsem myslela, že má ikonu, ale ne. Je to fotka.
A doklady?
Nic. Žádné papíry. Žádný občanský průkaz, zdravotní karta, nic. Snažily jsme se jí pomoct s obstaráním, mlčky hlavou zavrtěla, otočila se zády.
Přistihla jsem se, že se na Lenku dívám dlouho. V dlaních držela maličkou, ohmatanou fotografii, rožky zohnuté, hnědavé fleky od vody. Pohled měla na ni upřený, jako člověk, co za vlakovým oknem zahlédne jen odraz vlastních očí ve tmě.
Mně bylo dvacet šest. Studovala jsem dálkově sociální práci v Brně. Třikrát týdně chodím sem, do Domova Srdce na dlani. Nouzové bydlení pro ženy na třetím patře starého internátu na Černém mostě. Pach chlóru, rozvařené kaše. Okna na parkoviště Lidlu v noci světlo z vývěsky propaluje temnotu, ženy na blízkých postelích si stěžují, že kvůli tomu nemůžou usnout. Tady žijí ti, co nemají žádnou adresu. Na otázku Kde bydlíte? odpovídají jen mlčením.
Ale já jsem tu ne proto, že musím kvůli zápočtu. Přicházím, protože moje babička žila poslední tři roky sama, v garsonce v Znojmě. Neděli co neděli jsem jí volala. Deset minut, někdy patnáct. Domnívala se, že je to dost. Že vše zvládne. Při pohřbu mě sousedka Ludmila vzala za ruku a tiše pravila: Denně si stoupla na schody a dívala se, jestli někdo nejde. Občas jsem zašla ale nejsem ty.
Nechci se už nikdy opozdit. Nikde. Ne k nikomu.
Rozložila jsem knihy na stůl v společném sále. Detektivky, romány, básnické sbírky. Viewegh, Tučková, Urbanová čtení, co putuje z ruky do ruky, ne stojí na polici. Jednu dala bokem Hlas za zdí od Tomáše Vránka. V obálce antikvariát, na titulní straně propiskou 40 Kč. Ani jsem nezkoumala autora, jen položila vedle detektivek.
Lenka ani ženy kolem si knih nevšímaly. Kdo u nás něco čte, bere knížku jen, když si myslí, že to ostatní nevidí. K večeru zmizely tři. Hlas za zdí zůstal.
Stejně tak druhý den.
***
Za týden jsem donesla čaj.
Ne do kuchyně, ne k táckům se stejnými trasparentními hrnky a cukrem v sáčcích. Nalila jsem z domova do termose dva hrnky s mátou jako to dělala babička a prostě si sedla vedle Lenky. Jeden hrnek postavila před ni.
Ani na mě nepohlédla.
Seděla jsem a mlčela, srkala čaj, vůně máty mi připomněla červenec. Po deseti minutách jsem vstala a odešla. Sklenice zůstala plná.
Následující den opakovalo se totéž. Dva hrnky, ticho, příchuť máty ve vzduchu. Třetí den Lenka vzala hrnek do rukou. Neřekla děkuju, neuhnula pohledem. Prostě sevřela hrnek oběma dlaněmi a pila po malých doušcích. Ti, kteří potřebují víc teplo vlastních dlaní než nápoj, pijí právě takhle.
Všimla jsem si jejích rukou. Dlouhé prsty, klouby výrazné. Nehty krátké, ale hladce upravené, ostříhané pečlivě i tu, mezi třiceti postelemi, kde ostatní na drobnosti dávno rezignovali.
Růžena mi říkala nic nečekej. Jsou lidé, co už se nevrátí. Odejdou do svých hlubin a není cesty ven. Viděla jsem jich desítky, zopakovala, když zastrkávala šedé vlasy pod šátek. Po půl roce rozešleme papíry na úřad, odvezou je do domova. Pak už neřešíme.
Ale já pozorovala něco, co Růžena zakrývala únavou nebo přehlížela.
Lenka si každé ráno pečlivě stlala postel. Prostěradlo, peřinu bez jediné sklady. Kabát tmavě šedý, tlustý, starostlivě zašitá kapsa věšela na opěradlo stejným plynulým pohybem. Stehy na kapse samé, pravidelné, přesně v milimetrovém rozestupu. Taková je člověk, co slouží řádu. Žurnal, sešity i rozvrhy v hlavě.
Tohle není ten, kdo by to vzdal.
Desátý den jsem jí položila na stůl tu knihu právě Hlas za zdí. Postavila na stolek vedle hrnku s mátou.
Dobrá kniha. Četla jsem ji v patnácti.
Lenka upřela na obálku zrak. Poprvé jsem zažila, že se jí v obličeji něco pohlo. Nepozvedla se o úsměv i závanu úsměvu byla vzdálená. Jen droboučký záškub u úst, prsty se dotkly názvu na desce.
Knihu si vzala k sobě.
Večer, když jsem vycházela, jsem si nenápadně všimla: Lenka ležela na posteli, četla, fotografie stála na polštáři vedle hlavy. Jako by potřebovala obojí současně minulost vedle tváře a cizí příběh v rukou.
Na ulici mi bylo hned tepleji než uvnitř.
Dva týdny plynuly.
Chodila jsem stále s čajem. Bez slov, či někdy s povídáním o počasí, o knihách co zrovna dorazily, o tom, že v kavárně naproti začali péct višňové koláče. Drobné bezpečné řeči. Lenka poslouchala. Někdy se přikývla. Jednou otočila hlavu o kousek, když jsem vyprávěla o kocourovi, co se toulá dvorem a obchází zadní vchod Domova.
A pak najednou promluvila.
Bylo to v úterý, čtrnáctého března. Venku šedo, sníh s deštěm, tranzistor na parapetu monotónně mlátil něco o kolonách na magistrále. Lenka dopila čaj, postavila sklenici a řekla:
Chceš vědět, co je na té fotografii.
Nebyla to otázka, spíš rozhodnutí. Hlas hluboký, zřetelný každou souhlásku narýsovanou do poslední hlásky. Jak mluví učitel, za kterým stojí dvacet let tabulí a zadních lavic.
Jen pokud chcete ukázat, podotkla jsem.
Lenka nehnula dlouho brvou, přesto se v tichu těch pěti vteřin protáhlo věčnost. Vytáhla prsty fotografii z kapsy toho stejného zašití. Dva prsty opatrně, jako něco křehkého. Podala mi ji.
Pomuchlaná, skvrny od vody, rožky stočené. Na snímku žena, stojí u školní tabule, kolem ní děti. Světlá blůza, sepjaté vlasy, ruce na ramenech dvou prvňáčků vpředu. Usmívá se široce, netušeně. Usmívají se i děti. Patnáct lidí, šestá třída. Jeden z chlapců má rozvázanou tkaničku, holka v copu bílou mašli.
To jsem já, řekla Lenka. Před dvaadvaceti lety.
Podívala jsem se na ni. Na snímku učitelce čtyřicet, působí jistě, otevřeně, míchu i prsty připravené držet křídu. Vedle fotografie sedí Lenka, po šedesátce, tmavošedý kabát, úzká ramena. Ale hlas i pohled stejný. Rovný. Dívá se, skutečně vidí.
Dvacet let jsem vyučovala češtinu, literatura. Škola čtyřicet sedm, Brno.
Literární výchovu?
Ano. Od osmdesátého do dvacátého. Třicet čtyři let, když počítáš. Pak školu zavřeli, reorganizace, sdělila, bez jakékoli zloby, jen jako verdikt. Za rok zemřel Mirek, manžel. Mozková mrtvice. Z hypotéky nebylo na splátky. Byt nám vzali.
Mluvila krátce. Holá fakta, jako lékař diktuje anamnézu. Emoce nebyly potřeba, zastavily by dech.
Rok jsem bydlela u známých. U bývalé kolegyně, potom u kamarádky z univerzity. Pak to bylo těžké pro všechny. Tak jsem šla.
A ta fotografie?
Lenka si ji odložila, vyhladila rohy.
Abych věděla, kým jsem dřív byla. Abych si pamatovala, že se dá vrátit.
V tu chvíli mě v hrdle pálilo. Ne lítostí. Něčím hlubším. V tom, jak to řekla klidně, samozřejmě, s naprostou jistotou. Jako by to nebyla naděje, ale důkazná věta.
Lenko, odvážila jsem se. A děti na fotografii? Kdo byli?
Moji žáci, šestá bé, 2004. Někdo odjel, někdo zcela změnil život. Jeden kluk píše knihy. Slyšela jsem ho na rádiu. Jméno si nevybavím, ale hlas jsem poznala.
Hlas?
Už tenkrát měl hlas zvláštní. Tichý, ale když začal recitovat, třída oněměla. I Patrik, co stále házel papírky, sepjal ruce a poslouchal. A v rádiu měl stejný hlas. Jela jsem tramvají, chytla jsem se madla.
Zasunula fotku zpátky do kapsy, přejela stehy prsty dělala to pokaždé, aby ověřila, že je kapsa v pořádku a fotka na místě.
Byl uzavřený. Otec odešel, matka ve dvou směnách v pekárně. Chodil po vyučování za mnou, sedl do lavice, předstíral, že dočítá dějepis, ale vlastně nechtěl jít do prázdného bytu. Neodmítala jsem ho. Nechala jsem mu na stole jablko. Povídali jsme si o knížkách, hrdinech i o tom, proč Raskolnikov šel k Soně. Vždy se ptal: A co, když hrdina nevrátí? Co potom? A já říkala: Pravý hrdina se vrátí vždycky. I když to trvá dlouho.
Odmlčela se. Podívala na stěnu, ne na mě, ne do sálu na třídu, která už neexistuje.
Já taky mlčela. Někdy je ticho jediné, co lze nabídnout.
***
Večer jsem zůstala v malé kavárničce proti azylu. Pět stolků, vůně čerstvě mleté kávy a skořice. Notebook, studená bílá káva, civěla jsem do obrazovky a hledala.
Škola č. 47 Brno. Významní absolventi.
Nic. Školu zavřeli, budovu předělali na jazykovou školu, web zmizel, Facebooková stránka mrtvá roky. V archivu jsem našla staré stránky sekce Naši absolventi. Tři jména. Ph.D., podnikatel, Tomáš Vránek, spisovatel.
Do vyhledavače: Tomáš Vránek spisovatel.
A ztuhla jsem.
Tomáš Vránek. Třiatřicet let. Autor tří románů. Cena Magnesia Litera. Debut Hlas za zdí, 2015.
Hlas za zdí.
Ta kniha, co jsem položila Lence na stolek.
Kniha, kterou jsem četla v patnácti.
Opřela jsem se v židli. Číšnice prošla a ptala, zda je vše v pořádku. Kývla jsem. Nic nebylo v pořádku.
Tuhle knížku jsem pamatovala slovo od slova. Příběh chlapce v moravském městě, učitelky, která viděla něco, co jiní ne. O tom, jak jediné slovo včas, správné může člověka udržet pohromadě, ne zachránit, ale nenechat ho rozpadnout.
Četla jsem ji u babičky v Znojmě, pod deštěm za oknem, zatímco ona vařila kompot a já četla na vyšívaném polštáři. Tehdy mě napadlo: chci tak být blízko, až je to potřeba. Ne potom, ne mobilem, ne deset minut v neděli.
Kvůli té knize jsem šla dělat sociální práci. Ne kvůli přednáškám, osnovám. Kvůli tomu románu o klukovi a učitelce, co mu nechávala jablko na stole.
Otevřela jsem rozhovor s Vránkem, dva roky starý. Povídali o škole, Brně, vůni křídy, skřípění židlí po hodinách. A o ní.
Moje učitelka literatury. Lenka Kadlecová. Jediná, kdo ve mně něco spatřil, když já sám ne. První román jsem napsal kvůli ní. Za ty denní chvíle, kdy tam zůstala a poslouchala. Ne proto, že musela. Ale protože se jí chtělo.
Otevřela jsem e-verzi Hlasu za zdí k výročí zdarma online. První stránka. Nikdy jsem v patnácti nečetla věnování.
L.K. učitelce, která mě slyšela.
Lenka Kadlecová.
Seděla jsem tiše u chladnoucí kávy. Kavárna končila za půl hodiny.
Žena, kvůli níž se Vránek stal spisovatelem. Kvůli které vznikla kniha, jež mě přivedla právě sem, do Domova. Ta žena teď spí na posteli v nouzovém ubytování. Nemá průkaz. Nemá důchod. Jen pomačkanou fotografii v zašité kapse.
Vytáhla jsem telefon, našla e-mail vydavatelství, co vydalo Vránka. Kontakty pro nabídky. Elektronická adresa.
Začala jsem psát.
Dobrý den. Jmenuji se Adéla. Jsem dobrovolnice v azylovém domě v Praze. Považte tohle sdělení pro pana Tomáše Vránka. Už vím, komu patří věnování v knize ‘Hlas za zdí’. Lenka Kadlecová je naživu. Je zde. Má fotografii třídy, v níž jste byl. Šestá bé, ročník 2004. A pamatuje si chlapce, co recitoval básničky po hodinách a nechtělo se mu domů.
Připojila jsem mobilem rozmazanou fotku, když mi ji Lenka přes den ukazovala.
Odeslala.
Zavřela notebook, sbalila věci. Vyšla ven. Venku fičel březnový vítr, mokrý chodník voněl jarem. Na tramvajové zastávce mi došlo, že se mi třesou ruce.
Tři dny žádná odpověď.
Poštu jsem kontrolovala každé dvě hodiny. Nic. Možná skončilo ve spamu, možná vydavatelství nesděluje soukromou korespondenci. Třeba tomu nevěřil. Třeba je to pro něj jen podvod.
Chodila jsem do azylu, pili jsme s Lenkou čaj. Otevřela se trochu víc jen ke škole. Povídala o žácích, ne podle jmen, ale podle příběhů. Jedna holka psala básničky a schovávala je v lavici. Já je nacházela, vkládala zpět s karamelou. Aby věděla, že někdo četl a pochopil. Další rok přečetla báseň celému večeru. Ruce se jí třásly, hlas selhával. A ona dočetla. Nebo: Jeden kluk se rval každý den kvůli čemukoliv, s kýmkoliv, ruce otlučené, učitelé ho ignorovali. Pak jsem mu dala Malého prince. Přestal. Ne hned. Za měsíc přišel a řekl: ‘Lenko, liška byla taky sama, že?’
Vyprávěla, jako by je měla před očima. Jako včera, ne před dvaceti lety.
A já si říkala: jak zapomenout člověka, co na tebe takhle pamatuje?
Čtvrtý den přišla odpověď.
Seděla jsem v tramvaji, mobil zavibroval v kapse. Ne od vydavatelství, osobní email. Jméno v hlavičce: Tomáš Vránek. Tři řádky.
Adélo, četl jsem váš mail. Přijedu. Napište kdy. Hledal jsem Lenku čtyři roky. Řekli mi, že školu zrušili. Na její číslo se nikdo neozýval, na staré adrese někdo jiný. Pak už byla tma. Děkuji, že jste mě našla.
Čtyři roky. Hledal ji čtyři roky a nenašel. Protože Lenka už dávno bydlela, kde se dalo a pak nikde.
Přečetla jsem zprávu ještě jednou a napsala mu čas a adresu Domova.
Nejtěžší bylo říct to Lence.
***
Přišla jsem v pátek ráno. Lenka seděla jako vždy s fotografií v dlaních, kabát na židli. Venku první žluté sluneční pruhy na linu, v koutě hrálo rádio písničku o bílých růžích.
Posadila jsem se s hrnkem čaje.
Leni, musím vám něco říct.
Podívala se na mě. Nenaléhala.
Našla jsem vašeho žáka. Toho, co píše knihy. Jmenuje se Tomáš Vránek, napsal ‘Hlas za zdí’. Chce přijet. Za vámi.
Sklence u úst strnula. Vzduch na chvíli přestal proudit, rádio ohluchlo.
Pak skoro neslyšitelně:
Ne.
Leni, prosím
Nechci, aby mě takhle našel. Tady. Na téhle posteli, v tomhle kabátu. Ne.
Sklonila hlavu. Poprvé za týdny jsem viděla její dlaně sevřené, prsty našedlé napnutím. Sklenka málem vypadla, stihla jsem ji podchytit.
Bylo mi šestadvacet a nevěděla jsem, co říct. Stála jsem před ženou, která dvě desetiletí učila děti pojmenovat správně, a sama nebyla schopna najít jediné slovo. Všechna popisná mi přišla malá.
A vzpomněla jsem si.
Vy jste mi řekla: ‘Abych si pamatovala, že se dá vrátit.’
Lenka zvedla hlavu.
To jste řekla, zopakovala jsem. Vy. Ne já. Vy každý den hledíte na tu fotografii, protože věříte, že návrat je možný. On nezapomněl. Čtyři roky vás hledal. Staré číslo, adresa, všechno zkusil. Nepřestal.
Dívala se na mě. Cítila jsem, jako by se v ní něco posunulo ne v obličeji, ale uvnitř. Šev, co denně stahovala, povolil.
Skutečně čtyři?
Skutečně.
Lenka pohlédla na snímek, prstem přejela chlapeckou tvář v druhé řadě hubený, tmavé vlasy, menší než ostatní.
Tomáš, vydechla. Sedával u okna, vždy koukal spíš ven, než na tabuli. Jakmile jsem ho zavolala před třídu recitoval tak, že i já ztratila dech.
Zasunula fotografii do kapsy.
Dobrá.
Tomáš přijel v sobotu.
Čekala jsem ho u vchodu. Z taxíku vystoupil vysoký muž v tmavém kabátu, s kávovou pletí člověk, co tráví hodiny venku, na dvorku nebo v zahradě. Přicházel nesměle a nesl papírovou krabici.
Adéla?
Ano.
Děkuji, řekl. A bylo snadné zahlédnout, jak mu slova váznou ne z rozrušení, spíš jako tíha čtyř let viny.
Přivedla jsem ho dovnitř. Lenka se postavila u své postele záda rovná, jako tam na fotce, dvaadvacet let zpátky. Připomínala učitelku před tabulí.
Tomáš ztuhl tři kroky od ní.
Lenko?
Kývla.
Přistoupil blíž.
Poznal jsem vás podle hlasu, když jste řekla dobrá. Tak jste říkala, když jsem konečně pochopil, co jste chtěla vysvětlit. Krátce. Jeden koutek úst.
Lenka se na něj dívala. Brada se jí zatřásla, jednou, krátce.
Vyrostl jsi, Tomáši.
Vyrostl, kývl. Napsal jsem knihu. O vás. ‘Hlas za zdí’ jste vy, Lenko. Vy jediná jste slyšela, když jsem mlčel.
Vytáhl z krabice výtisk knihy, jubilejní vydání. Otevřel titulní list.
L.K. učitelce, která mě slyšela.
Je vaše, podal ji. Vždycky byla.
Lenka sevřela knihu oběma dlaněmi k srdci, zavřela oči.
Odstoupila jsem ke dveřím. To byl jejich okamžik.
Tomáš usedl k Lence na postel. Povídali si. Dlouho možná hodinu, možná dvě. Já neslyšela slova, v sále zas začalo hrát rádio. Ale viděla jsem, jak se Lenka usmívá. Prvně za pět měsíců, co jsem ji poznala. Smála se s rukou u úst, jak to dělají ti, kdo už to odvykli. I Tomáš se smál. Pak mlčeli a on položil dlaň na její zašitou kapsu kde zůstává fotografie.
Zavolal pak na mě.
Adélo, pojďte blíž.
Šla jsem.
Lenka říkala, že jí někdo přinesl mou knihu, dřív než jste věděla, kdo jsem.
Ano, byla v krabici z antikvariátu. Náhoda.
A vy jí četla v patnácti?
Ano.
Díval se na mě tmavýma očima, stál v nich zvláštní klid, ne překvapení, ne radost cosi hlubšího.
Uvědomujete si, co se stalo?
Věděla jsem. Lenka naučila jeho. On napsal knihu. Kniha ke mně našla cestu, k babiččinu gauči ve Znojmě. Dělat tuhle práci mě přivedla ona. A já našla ji.
Kruh.
Vím, přikývla jsem.
Tomáš vstal.
Lenko, řekl. Nezůstanete tu. Pomohu vám. S doklady, bydlením, s prací, když budete chtít.
Nechci milosrdenství, zpřísněl jí hlas, jaký učitel drží v třídě.
To není dobročinnost. Je to dluh. Vy jste mě naučila psát. Vy jste mi dala jazyk. Nechala jste mi na stole jablko, když jsem nemohl domů. Je mi třiatřicet, mám tři knihy, ocenění a dům kousek za Brnem a vy jste tady. To je chyba. Chci to změnit.
Lenka mlčela, upřeně se dívala.
Ne hned. Ne za týden. Jak dlouho bude potřeba doklady, pokoj, čas si vše uspořádat. Nenechám vás být. Už jsem to jednou udělal, když jsem ztratil vaše číslo. Už ne.
Zkontrolovala v něm pohledem, jako při zkoušení pravdy.
Dobrá, řekla a usmála se koutkem úst právě jak popsal.
***
Měsíc minul.
Vyšla jsem do druhého patra starého domu v Černém mostě. Pořád ta čtvrť, deset minut od azylu. Komunální byt, tři pokoje, chodba s kolem a troškou smažené cibule. Lenka má krajní pokoj u okna do dvora.
Dveře pootevřené.
Pokojík malý postel, židle, stolek, police s knihami. Uklizeno. Na parapetu tři knihy, na věšáku šedý kabát. Ten stejný. Kapsa zašitá, ale prázdná.
Protože fotografie stojí na stolku. Ve dřevěném rámečku pod sklem, vyrovnaná, už není pomačkaná. Nepůsobí jako vzpomínka na minulost, co se schovává. Je součástí přítomnosti.
Lenka seděla u okna a četla. Přizvedla oči.
Dáš si čaj? nabídla.
Ano.
Vstala, zašla do kuchyně. Slyšela jsem její hlas: Dobré ráno, paní Jitko. Čajník je volný? Hluboký, artikulovaný, ale veselejší. Jako když si někdo setře z hlasu břemeno.
Podívala jsem se na rámek. Žena u tabule, děti. Chlapec ve druhé řadě, drobný, nižší, ten co se stal spisovatelem. Učitelka, která byla bez domova, a už není.
Tomáš slíbil stihl termín. Za tři týdny doklady, právník zařídil všechno, občanka, zdravotka i penzijko. Pokoj sehnala Růžena přes známé z úřadu. Tomáš předplatil nájem na půl roku. Lenka už podala žádost na místo knihovnice do knihovny na Žižkově Růžena jí napsala doporučení.
Lenka donesla čaj. Dva hrnky, s mátou, jako tehdy jenom teď ho přinesla ona mně.
Děkuju.
Za čaj?
Za tu větu. Že se dá vrátit.
Lenka usedla proti mně. Bílá halenka s drobným límečkem, skoro stejná, jako na fotce.
Vracet neznamená zpátky na školu čtyřicet sedm, pověděla tiše. Ani do Brna. Ani do dvacet čtyři. Vracet znamená být tam, kde jsi doopravdy ty. Myslela jsem, že ta fotografie je o minulosti. O budoucnosti, o tom, co zůstalo celé, když všechno se rozbilo.
Pohladila rámeček a usmála se. Tentokrát hleděla na lidi, ne na fotku. Vrátila se.
Dopila jsem čaj a vstala.
Přijdu ve čtvrtek.
Přijď, řekla Lenka. Budu tu.
Dvě slova. Budu tu. Pro někoho, kdo půl roku neměl adresu, znamenají všechno.
Vyšla jsem do dubna, voněl zemí a novým listím. V hlavě mi znělo, že v patnácti jsem četla knihu a věděla: chci být nablízku, kdy je třeba.
A teď jsem tu. Nablízku.
Fotografie stojí na stolku. Ne v kapse, ne v dlani. Pod sklem. Žena na ní se usmívá naplno, otevřeně, jako by jí bylo dobře.
Stejně, jako se před chvílí usmála Lenka, když mi podávala čaj.
Vracet se lze. Ona to dokázala.
