5. února Výročí, které vždycky těžce dopadá na mou duši. Letos se však stalo něco neočekávaného
Držím volant svého bílého Škoda Kodiaq tak pevně, až mě bolí klouby. Sněhová vánice změnila dálnici D1 mezi Brnem a Prahou v nekonečný bílý tunel, kde se světla sklání před zimou a mlhou. Stěrače zuřivě bojují se sněhem, který se lepí a dusí sklo. Je 5. února. Přesně tři roky od toho dne.
Už třetí rok jezdím z Brna k tomu dřevěnému kříži za Velkým Meziříčím. Je to místo, kde můj bývalý muž Milan připevnil skromný kříž na smrk u silnice. Každý rok tu pokládám slunečnice květiny, které miloval můj syn Jaroušek a pláču dvacet minut v západním větru Vysočiny, než se vrátím domů s ještě větším odporem k sobě samé.
Jakmile navigace zahlásila známý výjezd, začaly se mi třást ruce. Tam, u starého smrku na 182. kilometru, skončil život mého sedmiletého Jarouška. Silnice byla toho rána zrcadlová, posypači ještě neprojeli a auto vletělo smykem rovnou do stromu. Zůstaly mi jen šrámy a pohmožděniny. Jaroušek už z nemocnice ve Žďáru nad Sázavou neodešel. Držela jsem mu ruku v dlaň a slibovala Bohu vše, jen aby mi ho vrátil.
Tři roky jsem přežívala. Tři roky psychologa paní Věra mě vyslechla vždycky stejně trpělivě. Tři roky Milan opakoval Není to tvoje vina, Hanko, než to vzdal, protože už nevydržel sledovat, jak se rozpadám. Já si ale byla jistá řídila jsem. Nepozorovala jsem led.
Letos jsem však tušila, že se něco změní.
Dorazila jsem na výjezd právě v 16:14 přesně tehdy, když kdysi došlo k havárii. Vzala jsem slunečnice z předního sedadla Jaroušek mi je kdysi nosil ze zahrady, pokaždé s tou bezzubou dětskou radostí.
Když jsem se blížila ke kříži, křupající sníh pod botama, pocítila jsem zvláštní neklid pak jsem zahlédla stín ve sněhu. Asi dvacet metrů od kříže, na stejném kousku silnice, kde stála ten den sanitka, se něco ve sněhové závěji pohnulo.
Byla to vlčice, stříbrošedá, na boku. Dvě malá vlčata pevně přitulená k jejímu břichu. Byla úplně vyčerpaná, a do běloby pod nimi už prosakovala krev. Pár velkých stop vedl od lesa k silnici a u svodidel ležel tmavý stín. Vše se poskládalo: samecvlčí otecbyl někým sražený autem. Vlčice ho ještě stačila odtáhnout z vozovky. Teď ji, se smrtí v očích, držel při životě jen strach o mláďata.
Klekla jsem si do sněhu, slunečnice vypadly z ruky. Malí tiše pištěli, matka už reagovala jen slabými pohyby hlavy. Naše pohledy se střetly. Bylo v nich odevzdání, bolest žádné hrozby, žádná obrana. Umírala. Vlčata potřebovala okamžitou pomoc.
Věděla jsem, že kdybych zavolala záchranáře, ti přijedou za hodiny, pokud vůbec. V tom mrazu by však vlčata nepřežila.
Mohla jsem odejít; otočit se, protože to není můj problém. Jenže v tom pohledu vlčice bylo cosi, co mě svazovalo k zemi. Ona je z posledních sil přitáhla blíž k lidem, k silnici… Spoléhala, že někoho najde. Tak, jako já tehdy toužila, aby mi nějaký cizí zázrak zachránil syna.
Nevědomky jsem začala jednat. Ze zadního kufru jsem vytáhla termofólie a deku. Opatrně jsem zabalila vlčata, která se choulila do klubíčka, a odnesla je do vyhřátého auta. Vlčice sotva dýchala, ale zvedla hlavu, když jsem se k ní vrátila. Táhla jsem její bezvládné tělo ze závěje, sníh se mi míchal se slzami na obličeji.
Když se mi ji po nesmírné námaze podařilo vysadit dozadu do auta, padla jsem na přední sedadlo a rozklepanýma rukama jsem nastartovala. Nezpět do Brna ale přímo do nonstop veterinární pohotovosti ve Žďáru.
Cestou jsem prosila: Nevzdávej to, vydržte, prosím. Nevím, jestli jsem to říkala vlkům, Jarouškovi, sobě Dvakrát mě na zledovatělé silnici málem smykem otočilo, ale dojeli jsme.
Veterinář doktor Hrubý už zamykal, když jsem vběhla do čekárny: Potřebuju pomoc! Hned! Nevěřícně otevřel zadní dveře auta a ztuhl: velká vlčice, dvě malá vlčata. Musím informovat myslivce to je chráněný druh, dodal, ale už sahal po nosítkách.
Strávili jsme další čtyři hodiny tichým bojem o život. Teploměr ukazoval smrtících 32 stupňů u matky, na chlupatech malých bylo cítit led. Jeden z nich dýchal těžce, začínal zápal plic.
Nechtěla jsem odejít z operační místnosti. Seděla jsem na dlažbě, snažila se vdechnout kousek naděje do každého pohybu těl. Když matka dostala křeč, vyjekla jsem: Uděláte ještě něco? Hrubý se nezastavil: Dělám vše, co umím! Ta noc se proměnila v bolestnou, nekonečnou řeku.
O půl jedné začaly monitory pípat pravidelněji. O půl druhé převzala matka pár kapek vody. V jednu otevřela oči, spatřila mě a své mláďata v boxu vedle a poprvé klidně usnula.
Hrubý ke mně usedl. Ráno zavolám do záchranné stanice Vrbavede ji u Třebíče paní Novotná. Vlci patří tam, ne k lidem, vysvětlil tiše.
Jen jsem přikývla: Já je chtěla jen zachránit. Proč jste to udělala? ptal se jemně. Kolik lidí by v takovém počasí zastavilo? Mlčela jsem dlouho, pak hlesla: Před třemi lety mi tady umřel syn. Srazil nás led, já řídila. Je výročí. Nezachránila jsem jeho, ale tyhle aspoň ano.
Ráno přišla paní Novotná. Vlci půjdou k nám, do lesů, pryč od lidí. Hlas měla pevný, ale lidský. Chtěla je hned převézt, já však protestovala menší má zápal plic, matka je stále slabá. Doktor Hrubý dal za pravdu: 72 hodin minimálně tu. Domluvili jsme se na třech dnech.
Během těch nocí jsem zůstala na hotelu u dálnice, v nemocnici jsem trávila většinu času. Pomáhala jsem s krmením náhradní mléčnou směsí stěží jsem si dovolila jména v duchu: většího jsem pojmenovala Dým, menšího Eko, vlčí matce jsem říkala Vločka. Naučila jsem se vařit jejich jídlo, krmit v pravidelných intervalech.
Druhý den Vločka poprvé vstala na vlastní nohy, třetí vypila trochu vody. Když Eko, toho nejmenšího, hřála moje dlaň, připomnělo mi to Jarouška v batolecím věku ta stejné důvěra, totéž bezmezné spoléhání, které vždycky tak bolí.
Třetí den přišla paní Novotná se svým týmem, čas odejít. Když přenášeli Vločku do boxu, začala poprvé teskně naříkat, mláďata se přidala. Přistoupila jsem k mřížím a šeptala: Vypusť je, nauč je žít Jednou zas poběží svobodně. Slyšela mě, cítila jsem to.
Vrátit se do Brna bylo to nejtěžší. Byt stále voněl po Jarouškovi, jeho pokoj byl nedotčený. Chodila jsem mezi regály svého malého obchodu se sklem na Veveří a předstírala zájem o nový inventář. Psycholožka se ptala: Jaké bylo výročí? Lhala jsem: Normální. Nebylo. Nová prázdnota, která po odjezdu vlků zbyla, byla nesnesitelná.
O měsíc později mi volala paní Novotná: Máme problém. Vločka naprosto odmítá kontakt s jinými vlky, chrání oba syny, nemůžeme je spojit s žádnou skupinou. Ve volné přírodě by sami nepřežili, znamenalo by to doživotní život v oplocení.
Rozklepala jsem se: Proč mi to říkáte? Je tu jedna možnost reintrodukce s podporou člověka. Žít s nimi několik měsíců v hájence v Jeseníkách, učit je samostatnosti Uvědomujeme si, že k vám matka získala důvěru. Pomohla byste je připravit na návrat do divočiny?
Odpověď přišla hned: Ano.
A tak jsem se v březnu nastěhovala s Vločkou a vlčaty do staré hájenky u Karlovy Studánky, daleko za hranicí signálu. Čtyři měsíce v zimním lese. Instrukce byly jasné nehladit, nemazlit, být zdrojem potravy, ale ne útěchy. Učit je zapomínat na člověka.
Začátky byly mizerné. Pod sněhem jsem tahala srnčí zbytky, které myslivci nechávali, Vločka si na začátku brala jen to, co položené byla přímo před prahem, pak už ale musela hledat, hleděla na Dýma i Eka, jak se učí stopovat. Postupně našli v řemesle predátora svou sílu. Když Eko poprvé samostatně ulovil králíka, byl to pro mě příval štěstí a smutku zároveň byly to děti, které teď byly více vlky než polovičními domácími mazlíčky.
Jaro přešlo v léto, léto do podzimu. Vločka už před hájenkou nečekala, i mláďata byla stále odvážnější. Jídlo po mě přestávala potřebovat už si skutečně našli vlastní.
Až přišel listopad. První sníh, po měsících odloučení jsem je zahlédla na kraji lesa. Vločka stála, vážně se zadívala, pak rozběhla do tmy, následovaná Dýmem a Ekem. Měla jsem pocit, že se loučí naposledy.
V lednu přijela paní Novotná: Jsou připraveni. Musíme je vypustit. Vybrala jsem místo stejnou zatáčku u Velkého Meziříčí, kde jsem kdysi ztratila syna a o rok později zachránila vlčí rodinu.
5. února. Čtyři roky bez Jarouška.
Otevírám přepravky u kříže. Vločka vyjde první, pak Dým a Eko. Upřou na mě pohled svých žlutých očí plných dravé inteligence. Zadržím dech, a když Vločka zvedne hlavu, ozve se hluboké vytí. Dým s Ekem se přidají. Tři hlasy, které se nesou vysočinskou bělobou. Poděkují mi nebo spíš děkují sami sobě, že přežili.
Vločka se ještě otočí. Pak všichni zmizí v bílém lese.
Položím u kříže své slunečnice, vedle dám drobnou vyřezávanou figurku s vlky, kterou jsem dělala v hájence pro syna. Potom sedím v autě tři hodiny na benzince a přemýšlím, jestli se někdy začnu cítit jako mezi normálními lidmi.
Když konečně dorazím domů, vejdu poprvé po letech do Jarouškova pokoje. Sednu si na postel mezi autíčka a stavebnici a pláču. Tentokrát ne zoufale; něco ve mně povolilo, rozpustilo pevná pouta smutku. Polohlasem řeknu: Milovala jsem tě, vždy tě budu milovat. Ale už s tebou nemůžu žít v minulosti. Musím to zkusit jinak.
Druhý den vezmu dovolenou, zamířím do útulku na okraji Brna. Procházím mezi kotci, až mě upoutá starý kříženec hnědobílý pes se smutnýma očima.
To je Burák, říká dobrovolnice. Je z domova, majitel zemřel, zbytek rodiny neměl zájem. Bez váhání řeknu: Já ho vezmu.
Burák mě nutí zvedat se z postele, chodit na procházky do parku pod Špilberkem, připravovat jídlo. Pomáhá mi přežít, zbavit se prázdnoty, kterou vlci po sobě zanechali.
Na jaře odcházím z práce v obchodě, šetření investuji do kurzů rehabilitace divokých zvířat na univerzitě. Není to jednoduché biologie, etologie, základy veterinární péče. Učím se doma v kuchyni, Burák leží věrně u mých nohou. Když mám chuť to vzdát, vzpomenu si na Vločku. Pokud ona zvládla zimu s vlčaty, já musím zvládnout tohle.
V červnu zavolá paní Novotná: Vlky jsme dlouho nesledovali, což je dobré znamení. Myslivci ale našli stopy tří samice a dvou statných samců padesát kilometrů severně od vypuštění. Loví, žijí. Daří se jim. Vaše práce byla úspěšná. Slzy mi tečou do telefonu. Jsou živí, zašeptám.
Rok se sklání ke konci. Někdy jsem na tom dobře, jindy je to pořád těžké, ale pokouším se žít dál. Stávám se dobrovolnicí v záchranné stanicipotkávám tam přátele, nacházím inspiraci. V listopadu jdu poprvé na kafe s kolegou ze stanice. Mám výčitky, že se umím smát. Doma kouknu na fotky Jarouška a uvědomím si, že by mi to přál.
5. února, pět let od všechno začalo.
Nesu slunečnice a novou dřevěnou figurku teď je na ní už čtyři vlci: Vločka, Dým, Eko, a jeden malý pro Jarouška.
Vyprávím synovi o Burákovi, studiu, o tom, jak se snažím žít. Nejsem v pořádku. Ale je mi líp. Snažím se Na protějším kraji silnice zahlédnu tři stíny na sněhuvelkou vlčici, dva mladé samce. Srdce mi poskočí. Vločka, Dým, Eko. Nikdo mi neuvěří, že jsou teď tady.
Ale vím, že všechno má svůj důvod. Tohle místo znamená pro nás všechny víc než smrt. Je to místo, kde jsme se rozhodli přežít.
Vlčice kráčí vpřed, oba synové ji následují. Dívají se na mě: Poznáváme tě. Děkuji vám, špitnu. Ještě chvilku stojí, a pak se obrací a mizí v lese.
Nasadím ruce na volant a pláču. Tentokrát ale v slzách cítím radost. Vrací se ke mně klid. Mám svůj malý život, Buráka po boku, nové začátky. Rozumím, že přežití není slabost žít dál je oslava toho, co bylo milované. Jsem mostem mezi ztrátou a novým bytím.
Doma si v kavárně koupím kávu a sleduji obyčejné lidi kolem. Snad jednou budu znovu jednou z nich. Možná nikdy nebudu tou Hankou, kterou smrt dítěte změnila, ale ta, kterou se teprve stávám jizvami poznačená, osamělá, ale živá si snad najde cestu žít se smutkem. Ani to není zrada, ale uctění památky. Je to důkaz, že láska, která byla, přežívá v každém dalším dni.
Přemýšlím o Vločce, která teď běží někde v bílých jesenických lesích, svobodná. Pokud to zvládla ona, zvládnu i já. Stačí jít dál krok za krokem, vdech za vdechem. Dneska to stačí.
