— Zase se olizuje! Maxime, odveď ho pryč! Nastya podrážděně pozorovala Temíka, jak zmateně poskakuje u jejích nohou. Jak jsme se mohli nachytat na takového mazla? Tolik jsme přemýšleli, vybírali plemeno, radili se s kynology. Věděli jsme, jaká je to zodpovědnost. Nakonec jsme se rozhodli pro německého ovčáka, abychom měli věrného kamaráda, hlídače i ochránce. Jako šampon, tři v jednom. Jenže tohohle ochránce musíme chránit snad před kočkami sami… — Vždyť je ještě malý. Počkej, až vyroste, uvidíš. — Jo, už se nemůžu dočkat, až z toho hříběte něco bude. Všiml sis, že už teď jí víc než my oba dohromady? Jak ho vlastně uživíme? A netupej tak, ty dřevo, vzbudíš malou! — brblala Nastya, zatímco sbírala boty rozházené Temíkem. Bydleli jsme na Žižkově, v přízemí starého „baťovského“ činžáku s nízkými okny, skoro zarostlými do asfaltu. Místo by to bylo fajn, kdyby nebylo jednoho ale. Okna vedla do slepého kouta dvora, kde se večer míhaly stíny, scházeli se chlapi na popíjení a občas se poprali. Téměř celý den byla Nastya doma sama s novorozenou Katkou. Maxim ráno odcházel do práce do Národní galerie a volný čas trávil na blešácích a u antikvářů. Jeho zkušené oko historika umění — ostříž, jak Nastya žertovala — dokázalo najít mezi harampádím poklady: obrazy, vzácné knížky a cenné předměty pro domácnost. Maxim byl vášnivý sběratel. Za těch pár let se doma nashromáždila slušná sbírka obrazů, v nábytku z šedesátých let zářil porcelán z Českého Krumlova, sošky ze socialistické éry i stříbro z počátku dvacátého století… Nastya měla strach zůstat s tím vším sama a s maličkou na rukou, zvlášť když v domě kradou dost často. — Kdy myslíš, Nastyo, že je nejlepší jít s Temíkem ven? Hned teď, nebo po obědě? — Nevím. A vůbec, tohle není moje „psí“ věc! Při magickém slově „ven“ Temík vystřelil do předsíně, až se mu na rohu svezly tlapky, popadl vodítko, přihnal se zpátky a skočil radostí až ke stropu. Takového koně jsme si přivedli! Všechny miluje, každému nosí míček, každého vítá, jen návštěvy držené za dveřmi. Otevřená psí duše, dobrák od kosti, ale po ochraně nemáme ani památky! Kočky ve dvoře ho nezajímají, běží k nim s míčkem, myslí si, že si budou hrát. Párkrát už dostal od koček za vyučenou. Kocouři v našem vnitrobloku jsou drsní, takové bychom měli pořídit na hlídání… Zítra bude zase sama. Manžel jede do Kostelce na Levitánův festival, a jí zbývá hlídat porcelán a vyvenčit toho ňoumu. Jako by měla málo starostí… Za úsvitu manžel potichu vstal, aby Nastyu nevzbudil. Ale kdeže! Slyšela čajník v kuchyni, zacinkání vodítka, jak Maxim okřikuje Temíka, ať nevyšiluje a netupe. Při těchto domácích zvucích zase usnula a když ji vzbudila dcera, Maxim už byl pryč. Den začal jako obvykle. Obyčejný, poklidný den. Není to snad štěstí? Kamarádky kroutily hlavou: „Nastyo, vdala ses tak mladá, lítáš mezi manželem a dcerou, celý den v kuchyni, domácnost tě pohltila…“ Ale co je na domácnosti špatného? Nevyšlo vše podle představ, manžel často pryč, malé bydlení, peněz málo. A hlavně jeho sběratelská vášeň, které vždy padne spousta peněz… A teď ještě toho ušatého kámoše, o kterého se stejně stará Nastya. Ale věděla: milované je třeba milovat — i se všemi nedostatky. Nikdo ti dokonalost neslíbil… Když to pochopila, uklidnila se a rozhodla se radovat z toho, co má, ne trápit se tím, co chybí. Seděla v dětském pokoji, krmila dceru, která u kojení usínala, takže musela čekat, než se vzbudí a bude sát dál. Někdo zvonil, ale Nastya neotvírala. Nikdo za ní nemá proč jezdit, a bez ohlášení by nikdo přes celé město stejně nedorazil. Drahoceňné ranní chvilky, jak je miluje! Ticho v bytě, jen tikání hodinek v předsíni, z okna známý hluk města: drnčení trolejbusů, frkání aut, šustění smetáku po chodníku, dětské hlásky… Kde je ten ušatec? Už dlouho ho není slyšet. No jo, Temík vůbec není ušoun, uši má krásné, stojí jako svíčky, jen povahou je to trumbera. Teď tu budeš žít s ním, krmit, venčit, a užitek žádný. Měli jsme si spíš pořídit bišonka. Nastya se rozplývala nad dcerkou, která se, napapaná, odpojila od prsa. Ach, jaká je to holka! Zlatíčko moje, šeptala Nastya, když ji ukládala. Rosteš jak z vody… Co víc si přát? V tu chvíli se z obýváku ozval podivný zvuk. Jakési prasknutí, písknutí. Nastya zpozorněla. Prasknutí se opakovalo. S batedým dechem zula pantofle a neslyšně se vydala do obýváku. První, co ji zarazilo, byla Temíkova záda. Jako by se schovával za závěsem oddělujícím předsíň od obýváku. Napůl dřepěl, napnutý, vyplazený jazyk, upřený pohled do hloubi místnosti. Nastya sledovala jeho pohled a ztuhla: v okně, spíš v mikroventilaci, půlka chlapa! Typicky holá, vyholená hlava, ruce a ramena už v místnosti a snažil se protlačit chudé, suché tělo dovnitř. Nastya tomu nemohla uvěřit. To se jí snad nezdá! Co teď?! Zavolat? Chlap už je téměř v bytě! Ještě vteřinu, a… Vyděsil ji výkřik. Černý stín se mihnul k oknu a hned jí došlo, že je to Temík. Vyskočil na parapet a zakousl se zloději do krku! „Aúúú!!!“ zařval chlap drsným hlasem a vytřeštil oči, až vypadaly, že mu vypadnou z důlků. Nastya vybíhá na chodbu, volá sousedy, a pak už nebylo tak zle. Seběhli se lidé, zavolali policii. Nikdo nemohl moc pomoci, ale přítomnost lidí byla tou největší pomocí. Co by sama dělala? Přemohla strach, přistoupila blíž: hlavně aby Temík zloději nepřekousl krk! To by tak ještě chybělo! Ale Temík, chytrák, držel ho zezadu za límec a pevně, ale rozumně. Ani kapku krve! Jen když se zloděj pohnul, stiskl čelisti silněji. Když se uklidnil, Temík povolil. Kde se to v něm vzalo? Tenhle mazel s míčkem se najednou choval jako profík. Slyšel sluch, šel zkontrolovat situaci, ale nezaštěkal. Proč? To by bylo nejpřirozenější. Ale on zvolil léčku za závěsem a rozhodl se vyčkat. Nechal zloděje vlézt dovnitř, pěkně se zaseknout, aby nemohl zpátky, a pak napadl, a chytil ho přesně a bezpečně, aby ho nezabil a nezranil. Jak se říká: naše věc je zadržet, spravedlnost ať rozhodne dál. I nejzkušenější policajti si nevzpomněli, že by někdy zloděj tak rád skončil v poutech. Chlap si v Temíkových zubech užil a byl šťastný, že je z toho venku, zato pes se nechtěl vítězství vzdát. Byl ve svém živlu, pyšný na úlovek, museli ho přesvědčovat, až přijel policejní kynolog. Ten zavelel – a Temík pustil! Vyplivl zloděje, sedl si k oknu a věrně sledoval kynologa, jako by čekal další rozkazy. Jen salutovat už chybělo. — Měli jste teda štěstí s tím psem, — pochválil policista Temíka a uznale mu podrbal za uchem. — Takového bychom potřebovali na pátrání… Maxim se vrátil pozdě večer. Opatrně otevřel dveře a oněměl překvapením. A bylo se čemu divit! Za prvé: Temík ležel na gauči, což bylo naprosto zakázané a nikdy mu to nebylo dovoleno. Za druhé: rozvalený na zádech, všechny packy rozhozené, v nejvznešenější a téměř nestydaté póze, a Nastya mu drbala břicho, hladila a mazlila ho a málem by mu políbila čumák. Přitom tiše broukala: „Radost moje, koníčku můj, hřebečku malý, rosteš mi ke štěstí! Promiň, že jsem ti tolik křivdila…“ Tento příběh mi vyprávěl sám znalec umění na jednom Levitánově festivalu. Temík by to určitě podal ještě líp: jak stopoval, jak zadržoval, jak předával kriminalistům. Je to už dávno, ale příběh zůstal v paměti. Jako by Temík pořád škrábal packou a prosil o místo na papíře – a tak jsem se s vámi rozhodla podělit… Mazlík nebo strážce? Jak německý ovčák Temík na Žižkově ochránil poklad i rodinu před zlodějem, i když vypadal na lenocha!