Nedám ho z bytu
Proč jsi přijela?
Paní Valentina stála ve dveřích a ani o krok neustoupila. Dlaně měla rozložené na zárubni, jako by neclonila vchod do obyčejného pokoje, ale do celého života.
Dobrý den, paní Valentová.
Ptala jsem se, proč.
Marie hned neodpověděla. Zadívala se na práh, na rohožku, kterou sama kdysi koupila ve vietnamském obchodě v Brně modrou s bílým lemem. Pořád tam ležela, ošoupaná, ale nevyhozená.
Můžu vejít?
Pauza byla dlouhá. Valentina se nehýbala. Pak ale udělala krok zpět, beze slova zamířila do kuchyně. To se snad dalo považovat za pozvání.
Marie vešla, zavřela za sebou. V chodbě něco vonělo povědomě, ale už jinak než kdysi. Dřív tady večeřel kouř z Genovy bundy, která visívala nalevo na háčku. Teď tam visel jen bavlněný župan a stará háčkovaná čepice.
V kuchyni už Valentina třískala konvicí, i když, jak bylo znát, hostinu připravit nehodlala. Jen potřebovala zaměstnat ruce.
Viděla jsem světlo v okně, řekla Marie. Procházela jsem kolem.
V deset večer?
Autobus měl zpoždění. Čekala jsem na zastávce.
Valentina postavila konvici, otočila se a zadívala.
Shoď kabát, řekla tiše. Když už jsi dorazila.
Marie pověsila kabát na levou stranu pod čepici, ale za chvilku ho přehodila na pravou na starý zvyk.
Seděly naproti sobě. Valentina nalila čaj, nenabídla, jen postavila šálek před Marii. Přisunula cukřičku, aniž zvedla oči. Drobné pohyby prováděné tak automaticky, že se tělo samo rozhoduje místo hlavy ve chvílích, kdy nechce nic dalšího ukazovat.
Jak se máš? zeptala se Marie.
Jak vždycky odpověděla Valentina, stiskla hrnek oběma rukama. Normálně.
Marie se jí zadívala na ruce. Běžné ruce ve stáří, vystouplé klouby, skvrny od věku. Ale teď je svírala s přílišnou razancí na normálně.
Chtěla jsem mluvit, řekla Marie.
O čem?
Tak o lecčem.
O těch papírech?
Marie zaváhala.
Nejenom.
Valentina se napila a rázně postavila hrnek. Rána na stole nebyla silná, ale o to víc mohla něco naznačovat.
O papírech si promluv s notářkou. Už jsem řekla, co si o tom myslím.
Vím.
Proč to tedy opakuješ.
Nebyla to otázka. Marie neodpověděla vysloveně. Zvedla hrnek, usrkla. Čaj byl příliš horký. Postavila ho zpátky.
Za oknem šuměl podzimní déšť ten drobný, co nepadá, jen se stane součástí vzduchu. Lampa se houpala, a stín na parapetu se přeléval sem a tam.
Marie tu kuchyni znala dokonale. Věděla, že v levém šuplíku jsou provázky na balíky a staré baterky, které Gena nikdy nevyhodil: třeba v nich ještě trocha šťávy zbyla. Pod dřezem vědro, to se dává, když kapačka na trubce dělá problémy na podzim zase pravidelně. Za ledničkou skulina, kam dávno zapadla dvoukoruna, kterou lovili půl hodiny pravítkem. Gena se té scéně smál, Aleš taky, i ona.
Aleš. Tři měsíce.
Přivezla jsem povedené džem, řekla. Z mirabelek. Položila jsem to u dveří, nevím, zda sis všimla.
Valentina koukla ke dveřím, pak zpět.
Všimla.
Mirabelkový přece máš ráda.
Měla. Pauza. Mám.
V té přeřeknutí bylo přesně to, co k nim patřilo. Jako by Valentina nevěděla, jestli minulý čas je správně.
Marie si pomyslela, že tomu rozumí. I jí se někdy stalo, že mluvila o něm v přítomném, a pak se zasekla uprostřed věty, a ta pauza byla horší, než kdyby neřekla vůbec nic.
Slyšela jsem, že jsi chtěla za Tamarou do Olomouce, nadhodila Marie.
Chtěla. Ještě jsem se nerozhoupala.
Co tě drží?
Však víš. Valentina pokrčila ramenem. Nějaké věci.
Žádné věci nebyly, obě to věděly. Byl byt, který se nechtěl nechávat prázdný. Bál strach, že se vrátí do prázdného. A možná i obava, že Tamara ji bude litovat, a to Valentina neuměla přijmout.
Paní Valentová, řekla Marie a hlas jí přeladil do jiného tónu tichého, vážného. Nepřijela jsem kvůli papírům. Opravdu ne.
Opravdu, zopakovala Valentina a nebylo jasné, zda tomu věří.
Chápu, že se na mě zlobíš.
Nezlobím.
Dobře.
Jen nechápu, Valentina v jejím hlase poprvé zahořelo cosi živého, nechápu to. Půl roku. Ty jsi šla dál, já tady zůstala.
Marie ji nepřerušovala obvyklými špatně to chápeš nebo to není tak. Jen seděla.
Viděla jsem tě, pokračovala Valentina. Lída z vedlejšího bytu povídala byla jsi s někým v kavárně, v srpnu. Na Lidické.
To byl kolega. Pracovali jsme na projektu.
Kolega…
Ano.
Valentina vstala a postavila se k oknu. Stála otočená zády, pozorovala déšť a lampu.
Aleš tě měl rád, řekla, možná víc, než sis myslela.
Já to věděla.
Nejsem si jistá.
Marie stiskla hrnek v dlaních a uvnitř ucítila stejný pohyb jako stín od lampy na parapetu. Pocítila, že kdyby teď nepočítala do tří, řekne něco zbytečného a špatně.
Neříkám, že jsi špatná, pokračovala Valentina zády. Myslím, že jsi mladá. Čtyřicet dva. Celý život před sebou. Mně je šedesát osm, byl jen syn. Jeden.
Vím.
Už není. A ty přijdeš s džemem.
Mohlo to znít krutě, ale pro Marii v tom byla podivná vděčnost, že zaznělo tak přesně.
Nevím, jak jinak, přiznala Marie. Já to neumím bez slov. Musím nějak přijít, nějak něco říct. Jdu s džemem, protože přijít s prázdnou ruku je ještě divnější.
Valentina se otočila a zadívala se na ni dlouze a zblízka.
Plakala jsi? Než jsi vešla?
Trochu.
Na chodbě?
No jo.
Něco ve Valentinině obličeji polevilo. Vrátila se ke stolu, sedla si.
Dvě blbky, řekla.
A to bylo celé poprvé za večer úplně bezpodmínečné.
Obě mlčely. Déšť za oknem zesílil.
Povíš mi o tom dědictví sama? zeptala se Marie. Ne přes notářku. Opravdu, svými slovy.
Valentina se zarazila. Jako by nečekala, že jí někdo dovolí mluvit, místo aby poslouchala připravené vysvětlení.
Je tam byt, řekla. Jeho byt, co jsme mu koupili s otcem. Osm let jsme na něj šetřili. Chtěli jsme, aby měl vlastní. On tam žil. Ty s ním. Nemyslím, že to je špatně. Ale byt byl jeho. A teď podle papírů…
Podle papírů přechází na mě, řekla Marie.
Vy jste nebyli manželé.
Šest let jsme spolu bydleli.
To vím. Valentina položila ruce na stůl. Ale myslím… myslím, že by si přál, abych k tomu taky patřila. Abych o tom věděla, nespadlo to na mě jen tak.
On ten testament napsal sám.
To vím. Možná správně. Už nevím. Nejdřív jsem byla hrozně naštvaná. Teď už ne. Jen tomu nerozumím.
Čemu nerozumíš?
Proč ji držíš, když jsi říkala, že možná odejdeš. Že je ti tam samotné moc. Proč ji pak držet?
Marie ji pozorovala.
Říkala jsem to v červenci, když bylo nejhůř. Ještě nevím, co bude.
Kdyby prodala, začala Valentina.
Nemám v plánu prodávat.
Ale kdyby náhodou… řekla bys mi dřív než cizímu, že?
A tady teprve Marie pochopila, co je hlavní. Ne čtvereční metry. Ne peníze. Nebýt cizí. Mít právo vědět první. Zachovat si alespoň slabou nitku k synovi skrz ženu, která žila v jeho bytě, vařila v jeho kuchyni, znala ho jinak než matka, a právě to jinak bylo nenahraditelné.
Řeknu ti to první, přislíbila Marie.
Valentina kývla. Dolila si čaj.
Jedla jsi dnes vůbec? starala se.
Poprvé ráno.
Od rána? vstala, otevřela lednici už beze slova. Dělala jsem polívku. Z vlasových nudlí. Dáš si?
Dám.
Zatímco Valentina ohřívala polévku, Marie sledovala její záda. Přemýšlela, jak by to asi bylo, kdyby se vše stalo jinak, kdyby spolu jezdily na chatu, slavily svátky, nebo si jen volaly ze zvyku, ne z potřeby. Třeba ne. Možná by mezi sebou stejně měly opatrnou vzdálenost. Příliš rozdílné, ale zároveň ne dost, aby si byly lhostejné.
Polévka byla jednoduchá, domácí. Mrkev, cibule, těstoviny, trochu zelené petržele. Přesně taková, jakou si člověk vaří, ne proto, že čeká hosta, ale pro sebe, když musí.
Je dobrá, uznala Marie.
Nepřeceňuj.
Opravdu.
Valentina jedla, mlčela. Pak, oči upřené do talíře, najednou pronesla:
Hledal tě v nemocnici. Víš to?
Marie ztuhla.
Koho myslíš?
Ty jsi v dubnu odjela na konferenci. On šel na vyšetření. Ptával se, kdy se vrátíš. Říkala jsem, že nevím. Říkal: měla přijít dnes. Pak zase: zítra. Pak: pozítří.
Marie odložila lžíci.
Přijela jsem hned, jak jsem se dozvěděla.
Vím o tom. Valentina zvedla poprvé oči. Ne vyčítám. Jen vyprávím.
Proč?
Nevím. Aby to někdo další věděl.
Byla to upřímnost. Marie najednou cítila v ústech sucho, i když měla polévku. Vzala šálek. Čaj byl dávno zchladlý.
On mi nikdy neříkal, že má strach, řekla. Myslela jsem, že je smířený, že mu bude líp, když nebudu stát pořád u něj.
Neměl rád lítost.
Přesně tak. A já si myslela, že jednám správně.
Třeba ano. Třeba ne. Kdo ví.
To kdo ví zůstalo v kuchyni viset, nezmizelo.
Marie odnesla s Valentinou talíře; i když ji k tomu nepobídla. U dřezu myla Valentina, Marie utírala každá přesně věděla, co má dělat, bez domluvy, jako by spolu žily celý život.
Když seděly zpátky, Valentina přinesla sušenky Kavárenské, co se občas rozdrobí na dně balíčku, ze samoobsluhy na rohu.
Lída říká, že bych měla chodit do nějakého kroužku smála se Valentina. Důchodkyně tam malují akvarelem, v domě kultury, ve čtvrtek.
Budeš chodit?
Nevím. Přijde mi to hloupé.
Co je na tom hloupého?
V mém věku přece…
Teď je na to nejlepší čas, řekla Marie vážně.
Valentina se na ni podívala skoro pobaveně.
Mluvíš, jako sociální pracovnice.
Ty jako by ti bylo sto.
Je mi šedesát osm.
To není století.
Valentina si vzala sušenku, ukousla, převalovala v puse.
Byla jsem celý život zaměstnaná: Karel, potom Aleš, pak práce, pak měly přijít vnoučata jenže nic. Neumím nic jen tak. Akvarel je pro mě právě jen tak.
Třeba je čas to zkoušet.
Snadno se to řekne.
Říká se to těžce, odporovala Marie. Taky mi to nejde.
Valentina se na ni dívala delší chvíli.
Ty bys šla do kroužku?
Ne. Ale doma nevím, co se sebou. Mám práci, kamarádky. Přijdu a nevím, co dělat. Říkám si, že teď by přišel, řekl tu svou blbost, a bylo by všechno normální.
Pauza.
On uměl ty blbosti, řekla Valentina.
Uměl.
Přijde a poví: Mami, já si myslel, že sysel je mládě sysla. Co je to za slovo? Kde to vzal?
Říkal mi, že slon mongolsky je zaan. Je to vtipný, zní to jako zaan zpychlý.
Valentina se krátce zasmála sama překvapená, že smích přijde v takovou chvíli.
No jo. To byl Aleš. Měl knížky rád.
U stolu ho nešlo odtrhnout od knih.
Ukazoval mi fotku já na chatě, jemu osm, na prahu s knížkou, ostatní děti pobíhají.
Pamatuji si tu chatu, podívala se Valentina do prázdna. Karel každé ráno na záhoně, od rána do večera. Aleš četl. První moře uviděl až v šestnácti. Dlouho se na něj díval, Karel ho popichoval: Tak co? Říká: Je nějaké jiné. Menší. V knížce bylo větší.
Marie se usmála. Stejný příběh slyšela i od Aleše. Jinak, a přesto pravdivě. Kdoví, která verze byla opravdová.
Často mi o Karlovi mluvil, řekla Marie tichounce. Chyběl mu.
Karel, nebo-li pan Václav Valent, zemřel před šesti lety, těsně než se Marie s Alešem poznali. Nikdy se neviděli.
Chyběl, potvrdila Valentina prostě.
Tobě taky?
Každý den. Bez náznaku hořkosti. Jen fakt, dávno přijatý. Zvykla jsem si, ale chybí. Není to v rozporu.
Není, potvrdila Marie.
Chvíli mlčely.
Povíš mi o něm, jako o malým? O Alešovi. Znáš historky, které on mi neříkal.
Valentina se na ni podívala zkoumavě.
Proč tě to zajímá?
Chci vědět, dokud je, kdo poví.
Znělo to tvrdě, a Marie to cítila. Nechtěla to brát zpátky.
Valentina chvíli mlčela. Pak odešla. Marie slyšela, jak hrabe ve skříni. Vrátila se s krabicí od bot plnou dětských věcí.
Jeho, řekla. Procházela jsem věci v září.
Otevřela víko. Ležely tam sešity, hračky, kresby. Marie vytáhla jeden sešit. Neúhledné psací písmo: Aleš Valent, 2. třída.
Panebože, řekla tiše.
To říkám pokaždé, přitakala Valentina.
Prohlížely stránku za stránkou. Valentina vyprávěla, Marie poslouchala. Jak ve šesti letech zkoušel stát na hlavě a týden chodil s boulí. Jak domů přinesl kočku, která otci nejprve vadila, pak byla milá, pak odešla, a Aleš pravil: Má právo bydlet, kde chce. Jak ve čtrnácti prohlásil, že bude programátor, protože programátoři neběhají ani v zimě a pracují v bačkorách.
A opravdu pracoval v bačkorách, usmála se Marie.
To sliboval.
Když zvedla oči, bylo už skoro půlnoc.
Měla bych jet. Za chvíli poslední šalina.
Zůstaň na noc, řekla Valentina rychle, možná, že ji to samotnou překvapilo. Gauč v pokoji. Připravím.
Nechci být na obtíž.
Koho obtěžuješ?
Marie se na ni podívala. Valentina se dívala stranou, jako by nabídkou sama nebyla vinna.
Dobře, řekla Marie. Díky.
Zatímco Valentina stlala, Marie umývala hrnky. Kouřila oknem do tmy, kde se zrcadlila kuchyň, žluté světlo, její postava. Uvědomila si, že ještě před třemi měsíci, by tento večer, tahle polévka nebo sešity, nebo zůstávej, byly nepředstavitelné.
Uvědomila si, že s příbuznými po ztrátě je něco, co nevyřeší žádné papíry s notářkou. Něco, co prostě potřebuješ vydržet. Přijít s džemem, nebo i bez něj sednout si a počkat, až se samo složí do něčeho, co půjde dál.
Nevěděla, jestli se to složí. Ale dnes se něco pohnulo.
Pokoj, kde teď ležela na gauči, znala z návštěv s Alešem. Gauč byl trochu proležený, deka hnědá, která měla spíš barvu pálené cihly. Marie si lehla a zadívala se do stropu.
Na polici stály knihy, většinou Karlovy, staré, vyšisované hřbet. Tichý Don, Oslíčku, otřes se, něco z dějin. Jen jedna kniha neseděla úzká, novější. Marie se natáhla, přečetla hřbet Dopisy odnikud, neznámý autor. Na titulní straně rukou: Mámě k narozeninám. Čti pomalu. Mám tě rád. Alešovým písmem.
Zavřela ji. Položila zpět.
Dlouho na ni hleděla ve tmě.
Za stěnou byla tichá Valentina podlahová prkna, kapající vodovod, krátké kroky. Život, co pokračuje, navzdory i díky všemu. Malý, obyčejný.
Ráno dělala Valentina kaši. Marie přišla do kuchyně, Valentina postavila před ni talíř bez ptaní. Vedle sklenici pomerančového džusu, který Marie nečekala. Venku sychravé říjnové ráno, mokrý asfalt, větve už skoro holé.
Kdy máš práci? zeptala se Valentina.
V deset. Stihnu to.
Tady je to kousek. Míchala kaši. Jedeš metrem?
Jo.
Třetí stanice, viď?
Pamatuješ.
Aleš říkal.
Marie jedla kaši byla slaná, ne sladká, s máslem. Právě takovou, kterou Marie nejedla od dětství, kdy jí ji slanou vařila maminka pak už nikdy.
Chtěla bych ti něco ukázat, řekla Valentina, přinesla obálku. Našla jsem to při třídění. Jeho z vojny. Vojnu neabsolvoval, ale měli na vejšce vojenské cvičení; odtamtud mi psal. Nechci ti to dát natrvalo jen ukázat, abys viděla, jak psal.
Vytáhla dopis složený do čtverce. Marie ho otevřela: tři stránky hustého, pečlivého písma. Četla pomalu, jak stálo na titulní straně knihy ze včerejší noci.
Aleš psal o tom, že ráno za barákem byla mlha, v ní stál starý topol a on si říkal, že všechno se někde posouvá, hýbe, a topol stojí, a díky bohu, že něco zůstává stát. Psával o domovu, o máminých koláčích, o tichu v pokoji.
Byl to jiný Aleš, než jakého Marie zažila mladší, měkčí, ještě ne vytesaný do podoby, v níž ho znala nejvíc.
Můžu si to přepsat? Nebo vyfotím, jen pro sebe
Valentina se na ni podívala.
Vezmi si ho, po chvíli řekla. Není mi k ničemu.
Ne, je tvůj.
Marie poprvé vyslovila její křestní jméno. Vezmi.
Marie uložila dopis zpět, dala do kabelky. Nějak cítila, že má co říct, ale nenašla slova a nehledala.
Myly nádobí společně. Valentina myla, Marie utírala byly v tom už sehrajné.
Jezdi za Tamarou, řekla Marie. Byt ti neuteče. Tamara čeká, podle mě.
Volala minulý týden, připustila Valentina. Že se zlobí, když nepojedu.
Tak jeď.
Uvidím.
Paní Valentová.
Řekla jsem uvidím.
Marie pověsila utěrku.
Mohla bych občas přijít, navrhla. Ne často, někdy.
Valentina zavřela vodu, dlouho držela ručník a zírala na dřez.
Přijď, řekla. Uvařím polívku.
Z vlasových nudlí?
Nebo chceš s pohankou?
Vlasové stačí.
Platí.
Marie oblékla kabát. Valentina ji vyprovodila ke dveřím.
Děkuji za noc.
Ale běž nebo zmeškáš práci.
Marie už brala za kliku, ještě se otočila.
Tu knihu, co ti Aleš dal četlas ji?
Začala jsem. Pauza. Pomalu čtu.
Napsal čti pomalu.
Vím. Chvilku vzhlédla. Asi mě znal.
Marie kývla. Otevřela dveře.
Na shledanou.
Na shledanou, odpověděla Valentina.
Za dveřmi slyšela lupnutí klíče. Chviličku s pauzou jako by i Valentina stála u dveří a čekala, jestli už opravdu odešla.
Na chodbě bylo vlhko, trochu cítila barvu. Světlo na patře poblikávalo, ale neshasínalo. Marie scházela pomalu, držela se zábradlí.
Venku říjnové šedé ráno, lidé na cestě do práce, někde troubilo auto, holubi se courali po chodníku jako manažeři. Všechno obyčejné, a přitom přesně tak důležité, jak potřebuje být.
Cestou k metru myslela na to, že smíření není jednorázová věc, žádný moment. Je to možná právě toto. Polívka. Sešit. Noc na cizím gauči. Utěrka v ruce. Dopis v obálce na dně kabelky.
Netušila, co bude dál. Nevytvářela si plán pro sebe ani s Valentinou v tom novém stavu, kde nejsou tchyně ani snacha, víc než cizí, méně než přátelské. Něco mezi, postavené na společné paměti a lásce k jedinému člověku, každé jiné ne dost na to, aby byly blízké, ne málo, aby byly cizí.
V kabelce ležel dopis. Bude ho číst až večer, rozhodla se. Doma, za pořádného světla.
Sestoupila do metra. Dveře vagonu se otevřely, zabouchly. Vlak jel.
Pár stanic před svojí zastávkou napsala Valentině jen stručně: V pohodě jsem dojela. Děkuju za kaši.
Odpověď přišla za dvacet minut, když už se v práci převlékala a myslela na poradu.
Nemáš zač. Džem dala jsem do skříně.
Marie přečetla, schovala telefon. Sundala kabát.
Na chodbě někdo křičel, nezúčastněně a nahlas, za oknem pracovní místnosti bylo světlo, obloha světle šedá, téměř bílá. Marie si pomyslela, že odpoledne by se snad mohlo vyčasit. Možná ne říjen je nevyzpytatelný.
Šla na poradu.
V pátek večer, o tři dny později, jí zavolala Valentina. Marie zrovna ohřívala večeři, tak vzala mobil až na třetí zazvonění.
Jedem za Tamarou, řekla Valentina bez pozdravu. V sobotu ráno.
Dobře, odpověděla Marie.
Na deset dní.
Dobře.
Pauza.
Nevadí, že jsem volala?
Ne. Jsem ráda.
No. Pauza. Když budeš v tom pokoji, kde jsi spala vezmi si tu knihu taky. Byla Alešova, patří jemu a tedy i tobě.
Marie stála u sporáku, v ruce lžíci. Večeře začala vřít, musela ztlumit plamen.
Dobře, řekla. Vezmu.
Tak se měj, řekla Valentina. Jdu balit.
Šťastnou cestu.
Děkuji ti.
Chvilku mlčely ta tichá, oddechová odmlka dvou lidí, co spolu nemusí vymlouvat ticho, protože v sobě něco nese.
Na shledanou, řekla Valentina.
Na shledanou.
Marie útlumila plotýnku. Položila lžíci na stojan. Zadívala se z okna na noční lampy.
Někde v Olomouci už asi Tamara chystá něco na stůl. Někde na polici v pokoji čeká kniha se slovy čti pomalu a mám tě ráda. Někde ve skříni v cizí kuchyni stojí džem z mirabelek.
Možná tohle je vše, co nakonec zůstává. Ne to, co je uloženo u notáře, ne čtvercové metry ani listiny. Ale tohle. Džem v cizí skříni. Dopis v obálce. Něčí věta, která padne ve špatnou chvíli, a právě proto úplně přesně.
Marie vzala lžíci a zamíchala polévku.
