Syn Aleny se před měsícem podruhé oženil a přivezl třináctiletou hezkou dívku Dášu, dceru své nové manželky, k nové babičce. Přivezl ji na celý týden.
Maminka Dáši před odjezdem šeptla tchyni:
Dávejte na Dášu pozor, je poprvé na venkově. Má dost náročnou povahu, víte sama, v tomhle věku… Tak prosím, buďte na ni přísnější. Kdyby něco, volejte, přijedu a vezmu si ji zpátky.
Jak to myslíte kdyby něco? nechápala Alena.
Nová snacha se jen usmála, políbila tchyni na tvář, nasedla s manželem do auta a odjeli.
Dášulko, skoč prosím pro vodu, požádala hned Alena a podala holce prázdné vědro.
Kam mám jít? podivila se Dáša.
Ke studni.
Co je studna?
Je to studna, takové šikovné zařízení za bránou, není to daleko od domu. Postavíš pod ni vědro, zatáhneš za páku, voda nateče a odneses ji do chalupy.
Babi, vy si děláte legraci! vykulila Dáša oči na Alenu. Voda přece teče z kohoutku v kuchyni. Ten tady máte, ne?
Kohoutek máme, usmála se Alena. Ale už týden z něj neteče ani kapka.
Jak to?
Protože náš instalatér Štěpán vodu na ulici zavřel. Prý musí vyměnit nějaký ventil. Takže zatím chodíme ke studni. Ta nikdy nevyschne.
Ne Dáša postavila vědro na zem. Já to dělat nebudu. Když je tu kohoutek, má z něj téct voda.
Dobře, pokrčila rameny babička. Tak zatím se umývej tady. Přivedla Dášu k velkému sudu pod okap. Nabereš si do dlaně dešťovou vodu a umyješ se.
Babi, vážně? podivila se Dáša ještě víc. V tom sudu plavou červíci.
To jsou larvy komárů, mřenka, vysvětlila Alena. Ty nekoušou.
A zuby si mám čistit taky touhle vodou?
Jasně. V umyvadle voda není.
No dobře, tak já tedy půjdu řekla otráveně holka, znovu vzala vědro a neochotně se vydala ke brance.
Za čtvrt hodiny se vrátila úplně zpocená, i když v kýblu měla sotva tři litry vody.
Kde jsi tak dlouho? ptala se Alena.
Nevěděla jsem, jak tu studnu pustit. Naštěstí šel kolem jeden pán a ukázal mi to.
No sláva. Babička hned vodu vylila do umyvadla a znovu podala kýbl Dáši.
Tak máme vodu na mytí, potřebujeme ještě pár věder na vaření.
Cože? zoufale se podívala Dáša. To i na vaření musíme vodu tahat?
No jistě. Nebo chceš vodu nabrat ze sudu? navrhla Alena.
Ne! vykřikla Dáša, popadla kýbl a znovu běžela ke studni.
Takhle běžela ještě pětkrát. Alena zatím začala chystat večeři.
Babi, a proč ten vodovod neopraví? ozvala se Dáša, už úplně uřícená. U nás ve městě, když se něco pokazí, zavoláme na pohotovost, a za hodinu voda zase teče.
My tu taky musíme dát vědět. Jenže musím jít na vedlejší ulici do padesátého osmého domu a nahlásit to. Jenže oni vodu mají, a tak Štěpán nespěchá.
Proč za ním nezajdete a nevyřídíte si to?
Už jsem tam byla stokrát, mávla Alena rukou. Ale Štěpán je jednou na poli, jednou na statku, jednou bůhví kde. Pořád slibuje, že přijde zítra. A doteď nic. On je tu jediný instalatér v okolí.
Dobře… zamyslela se Dáša a zeptala se: Který dům jste říkala?
Padesátý osmý.
Kterým směrem?
Támhle, kývla Alena hlavou. Ale co chystáš?
Já si to se Štěpánem vyřídím sama.
Dáša zmizela za brankou tak rychle, že babička nestačila ani vydechnout. Uplynulo půl hodiny a Alena už nevydržela, sama se hnala k domu instalatéra.
Byla u vás moje holka? ptala se Štěpánovy ženy.
Ta tvoje divoženka? pohlédla na ni podezíravě Natálie.
Proč divoženka?
Protože nejdřív chtěla, abych jí okamžitě přivedla Štěpána. Pak mi začala domlouvat, že Štěpán myslí jen na sebe. To on, který se tu pro všechny může rozkrájet! Tak jsem na ni mávla koštětem. A víš, co mi řekla? Že když ještě dnes nebude mít voda u vás v kohoutku, zapálí nám kůlnu. Představuješ si to?
Ježiši, chytla se za srdce Alena. Fakt to Dáša řekla?
Dášulka? ušklíbla se Natálie. To bych nikomu nepřála!
A teď je kde?
Kdo ví? Prý běžela najít Štěpána.
A ten je kde?
V poli, kde jinde, je žně, opravuje stroje, a já tu zatím hlídám barák před mládeží.
Proboha! vykřikla Alena a rozběhla se k poli, kde probíhala sklizeň.
Ale ani k poli nedoběhla, protože uviděla, jak k ní jede traktor. Řídil ho Štěpán, a vedle na sedadle seděla rozmrzelá Dáša.
Když zahlédli Alenu, Štěpán zabrzdil.
Je to tvoje? zahulákal přes rachot traktoru a kývl na dívku.
Alena přikývla a vyděšeně křikla:
Kam ji vezeš, Stepa? K policajtům? Je ještě dítě!
Jakým policajtům? zasmál se Štěpán. Jedu k vám spravit ventil. Tahle tvoje divočina se válela před kombajny a pohrozila, že začne píchat hřebíky všem do pneumatik, když nezprovozním vodu. Bláznivka, to by kolo od kombajnu nepíchnula! Štěpán se zasmál. Takových čiperných puberťáků, kdyby tu bylo víc, to by se nám tu žilo! Za pár let bychom tady měli vesnici jako klícku. No tak, loupežnice, otočil se ke dceři, nechceš si zkusit řídit traktor?
Chci! vykřikla nadšeně Dáša.
Tak pojď na moje místo, vrať mi klíče, a jedem spravit váš vodovod, poručil Štěpán. Ale musíš mi podávat nářadí!
Platí! odpověděla šťastná dívka a nadšeně chytla volant.
Dášu si rodiče odvezli z vesnice až po dvaceti dnech, přesně třicátého srpna. A to jen tak tak, protože za dva dny začíná škola. Jinak by tu ještě zůstala na venkově je na podzim práce pořád dost.
