PODIVNÍ SOUSEDÉ Do bytu 222 v domě číslo 8 na ulici Seifertově se nastěhovali noví sousedé. Manželský pár kolem padesátky. Oba menší postavy, vyhublí. On nosí bradku a šedý kabát, ona se často objevuje v dlouhé sukni a baretním baretu. Jsou zdvořilí, v domě se usmívají a podrží vám dveře, když nesete těžké tašky. A co je v dnešní době důležitější než kdy dřív – jsou ticho. Ale to jen ze začátku… Přibližně po dvou týdnech je rodiny Novákových z 221 a Dvořákových z 223 slyšely až moc dobře. A stal se z toho nový večerní námět u rodinné večeře. Takto probíhaly rozhovory u Novákových, kterým bylo kolem čtyřiceti a už půl života nesli společné příjmení: – Viděla jsi ty nové sousedy? – Jo, včera jsme jeli spolu výtahem. – A co na ně říkáš? – Normálka, obyčejní. Proč? – Jsou nějak moc zamilovaní… – Jak to myslíš? – Když přes den všichni odejdete a je klid, je slyšet všechno. Poslední tři dny mají…no…erotické hry. A ještě s fantazií, jak z filmu… – Fakt? – Jo, občas to i ruší, a nedá se v tom pracovat. – Ale nebuď puritánka, mají padesát a pořád je hra baví. “To bych o nás říct nemohl,” pomyslel si, ale nahlas to nezmínil. O víkendu ale už i on nechtěně poslouchal. Tentokrát zněla scénka zahradníka a paní domu. Novákovi jen poslouchali a trochu se červenali. ***** A takto probíhaly rozhovory u Dvořákových – nejmladší pár na patře, byli spolu pět let a čekali své první dítě: – Kubo, viděls nové sousedy? – Jo, potkali jsme se v chodbě. Proč? – Jsou zvláštní. Ona mu pořád vaří, jak v restauraci. A on ji furt nosí dárky. Každý den něco! – A odkud to víš? – Každý den cítím vůni jejich jídla na chodbě. A několikrát jsem ho viděla s květinami a dárkovou taškou. Domů běží, jak na rande. – Možná nejsou manželé, ale milenci? – Nevím… ale bydlí spolu. – A v kuchyni spolu povídají a smějí se, stačí aby nezvonilo nádobí. Jak zamilovaní vysokoškoláci. – Už jdou večerní zprávy, jdu se dívat. V pátek potkal Jakub souseda s pugétem a lahví červeného u výtahu a bylo jasné, že dnes má velká očekávání. ***** Čas plynul. Už měsíc bydlí tito podivní sousedé v bytě 222. Novákovi z 221 si už na zvuky zvykli. Ale sousedé hrají nové a nové role, každý den překvapí něčím jiným, jako by byl poslední. Jednoho večera Veronika Nováková, uhnula očima: – Dnes jsem zabrousila v obchodním centru do sekce spodního prádla. Podívej, co jsem si koupila! – rozepnula župan. Oči jejího muže Martina vzplanuly, olízl si rty. – Já ti taky něco pořídil, – povídá – pro dospělé, na zkoušku. – Tak zkusíme, no…, ale červenala se. ***** „Už to začíná,“ špitl soused z 222, s uchem přitisknutým na stěně přiléhající k Novákovým. ***** Jakub z 223-ky si přes poledne odskočil do zlatnictví. Už dlouho svou ženu nepřekvapil dárkem, dříve ji rozmazloval každý týden. Alespoň čokoládu měl pro ni vždy při sobě. Najednou spatřil známou bundu. – Kláro! Co tu děláš? Domů je to dost daleko. – Jen jsem si chtěla projít obchody, – trochu zčervenala – A ty? – Koupil jsem ti naušnice! Tady, vezmi si je – neudržel překvapení. Klára se rozzářila: – Děkuji, lásko – políbila ho – A dnes k večeři karbonaru s krevetami. Pamatuješ, jak jsem ji vařila? Tady chutnají nejlíp. – Pamatuju! Mám na ni chuť už teď! – Nezdržuj se dnes. V 19:00 bude hotovo. – Dobře, stejně koupím cestou ještě květiny. ***** – Tak co slyšíš? – ptal se muž z 222. – Něco chystají, – usmála se žena – a i tady už „proces“ běží. ***** Za další měsíc byste Novákovi nepoznali – omládli o deset let. Nemohou se jeden druhého nabažit, vyhledávají čas o samotě, občas odjíždějí na hotel a stále se vzájemně překvapují. Mají společné koníčky, v práci se jim daří, život běží. ***** Dvořákovi čekají každým dnem prvorozené dítě, ale randí, jak novomanželé. Kino, restaurace, výstavy, Oksana našla starou knihu receptů, Jakub ji každý týden obdarovává. Už ani neví, kdy naposledy koukal na večerní zprávy. ***** – Tak co u nich? – ptá se žena z 222. – Všechno v pohodě. Trochu vrže matrace, děti jsou určitě doma. Ale mají plno radosti, rád je poslouchám. – I ti druzí jsou šťastní. Na kuchyni štěbetají jak holubi, smějí se, krásně tam voní. – Výborně! Tři měsíce a máme hotovo. Zůstaneme ještě pár týdnů pro jistotu. – Dobře. Kdo je další? – Simanova, 4, byt 65. V 66 je rodina prolezlá rutinou, už ani nevědí, jak se oslovují. V 64 zase potřebují zlepšit situaci v ložnici! – Rozumím. Dobře, tvoje kazety zatím neuklízím, ještě si zašumíš. A rozvoz jídla z restaurace rušit nebudu. Aromatické oleje máme. Mimochodem, růže, které jsi každý týden měnil, zvadly. Budu muset koupit nové. – Koupím. Promasíruj mi záda a půjdeme spát…

PODIVNÍ SOUSEDÉ

Do bytu číslo 222, v domě číslo 8 na ulici Seifertova, se nastěhovali noví sousedé. Manželský pár kolem padesátky, oba malí a štíhlí. On nosil plnovous a šedý kabát, ona se často objevovala v dlouhé sukni a baretním klobouku posetém divokými kvítky. Vždycky byli zdvořilí v domě drželi otevřené dveře výtahu a usmívali se, když jste táhli igelitky s nákupem.

A hlavně, na to, jak je v nových domech všechno slyšet, byli překvapivě tichí.

Aspoň se to tak zpočátku zdálo. Po zhruba dvou týdnech však Novákovi z bytu 221 a Dvořákovi z 223 všimli, že slyší ze sousedního bytu věci docela zřetelně.

Z jejich bytů se pak stávalo místo podivných večerních rozhovorů.

Takhle hovořili Novákovi, kteří už půlku života sdílejí příjmení:

Viděl jsi ty nové sousedy?
Jo, jeli jsme včera spolu výtahem.
A co na ně říkáš?
Vypadají normálně, ne? Prostě obyčejní. Proč se ptáš?
Jsou hrozně milovní, víš…
Co tím myslíš?
Přes den, když tu nikdo není, je v chodbě ticho, a je slyšet všechno. A ti dva už třetí den pořádají nějaké… hry. Takové pro dospělé…
Fakt?
Jo, a mají fantazii! To je jak film, ne běžný život…
No to je sranda!
Jednou to taky uslyšíš. Zábavné je to chvíli spíš mě to ruší, nedá se pracovat.
No tak, nebuď taková, vždyť je jim padesát, a ještě hrají.
To my už ne, pomyslel si on, ale nahlas samozřejmě nic neřekl.

O víkendu i hlava rodiny neplánovaně poslouchala sousedovy hry. Ten den tam probíhala klasická scéna zahradník a paní domu. Novákovi zrudli a rozesmáli se.

***

A Dvořákovi, nejmladší pár v baráku skoro třicátníci, pátým rokem spolu, čekají dítě probírali nové sousedy takto:

Tománe, viděl jsi ty nové lidi od vedle?
Jasně, potkali jsme se v chodbě. Co?
Jsou zvláštní! Ona mu pořád vaří něco skvělého to jsou vůně v baráku! A on ji furt něčím obdarovává. Květiny, dárkové taštičky skoro každý den!
Odkud to víš?
Každý den chodím kolem, a z jejich dveří voní česnek, tymián, bůhvíco ještě. A viděla jsem ho s kyticí, pak zase z lahví vína, běží domů jak zamilovaný puboš!
Asi nejsou manželé, co?
Možná milenci? Nevím… Stejně spolu žijí.
A v kuchyni spolu švitoří, když nezvoní hrnce, je slyšet jak se smějí jak dvě hrdličky!
Už běží zprávy, jdu se kouknout.

V pátek se Tomáš Dvořák srazil souseda ve výtahu ten měl kytici, lahev frankovky a výraz velkých očekávání.

***

Dny plynuly. Už měsíc žijí podivní sousedé v bytě číslo 222. Novákovi už otupěli k podivným zvukům. Ti dva pořád nehrají dost. Každý večer něco nového, nebo aspoň sladké vzdechy a vrzání staré matrace. Jako kdyby žili poslední den a honem si chtěli všechno užít.

Jednou večer, Věra Nováková, uhýbajíc očima, povídá manželovi:
Byla jsem dneska v Palladiu a nějak jsem skončila v butiku se spodním prádlem. Podívej! roztáhla župan.
Oči Nikolaje Nováka zaiskřily, přejel si jazykem po rtech.
Já byl nedávno v obchodě pro dospělé. Podívej co mám nevím, zda se ti to bude líbit.
No… když nezkusíš, tak nezjistíš zčervenala Věra.

***

Už to začalo! zašeptal soused z 222, stojící s uchem přitisknutým ke stěně do Novákových.

***

Tomáš Dvořák šel o polední pauze do zlatnictví. Už dlouho svoje ženu nedopřál nový dárek. Dřív jí pravidelně nosíval něco na potěšení aspoň čokoládu měl vždy po ruce.

U vitríny zahlédl známý kabát.
Lucie! zavolal na ženu ty tu děláš co?
Ale, prošla jsem se, nechtěla jsem být doma zarděla se Lucie A ty?
Koupil jsem ti náušnice, tady jsou podal jí malou krabičku.
Lucie rozzářeně:
Díky, miláčku! políbila ho Udělám dnes večer tagliatelle s krevetami, jak jsi měl kdysi rád. Tady je nejlepší rybárna!
Na to se těším! Už mi teď tečou sliny.
Přijď na sedmou, ať nemusím nic ohřívat!
Dobře pomyslel si však, že ještě skočí pro květiny.

***

A co tam slyšíš? ptal se muž ze 222.
V kuchyni to voní, a i u těch druhých už proces běží, usmála se žena.

***

O další měsíc později byli Novákovi úplně změnění. O deset let mladší pohledem, nemůžou se přestat dívat jeden na druhého. Čekají, kdy vypadnou děti, aby mohli být sami. Občas odjedou do penzionu a ani tak spolu nemají dost.

Najednou bylo o čem povídat, co dělat práce jim šla od ruky.

***

U Dvořákových každou chvíli přijde dítě, ale oba začali chodit na rande tu do kina, tu do restaurace, nebo do muzea. Lucie objevila starou kuchařku. Tomáš ji zasypává dárky každou neděli, a aspoň čokoládu má pro ni vždy v aktovce. Televizní zprávy už ani nesledují.

***

Tak co, jak to u nich vypadá? ptá se paní z 222.
Celkem dobře. Matrace jen tiše skřípe, asi jsou děti doma. Jinak je tam pořád veselo, poslouchám vše!
A u těch mladých také pohoda. Smějou se, v kuchyni se objímají, byt voní jak olomoucká cukrárna.
No výborně! Za tři měsíce jsme to zvládli. Ještě dvě týdny tu vydržme, a bude hotovo.
Dobře. Kdo je další?
Simonova, dům 4, byt 65. V šestašedesátce už rodina nežije, zapomněli si jména. Ve čtyřiašedesátce klasicky srovnat pořádek v ložnici!
Jasně. Kazety zatím neschovávám, ještě trochu zahraj. A tu restauraci ještě neruším voňavé oleje ještě máme. Jé, ty růže, které jsi před týdnem vyměnil, už uvadly, budu muset koupit nové.
Koupím. A teď mi promasíruj záda, ať můžeme jít spát…

Rate article
DoN
PODIVNÍ SOUSEDÉ Do bytu 222 v domě číslo 8 na ulici Seifertově se nastěhovali noví sousedé. Manželský pár kolem padesátky. Oba menší postavy, vyhublí. On nosí bradku a šedý kabát, ona se často objevuje v dlouhé sukni a baretním baretu. Jsou zdvořilí, v domě se usmívají a podrží vám dveře, když nesete těžké tašky. A co je v dnešní době důležitější než kdy dřív – jsou ticho. Ale to jen ze začátku… Přibližně po dvou týdnech je rodiny Novákových z 221 a Dvořákových z 223 slyšely až moc dobře. A stal se z toho nový večerní námět u rodinné večeře. Takto probíhaly rozhovory u Novákových, kterým bylo kolem čtyřiceti a už půl života nesli společné příjmení: – Viděla jsi ty nové sousedy? – Jo, včera jsme jeli spolu výtahem. – A co na ně říkáš? – Normálka, obyčejní. Proč? – Jsou nějak moc zamilovaní… – Jak to myslíš? – Když přes den všichni odejdete a je klid, je slyšet všechno. Poslední tři dny mají…no…erotické hry. A ještě s fantazií, jak z filmu… – Fakt? – Jo, občas to i ruší, a nedá se v tom pracovat. – Ale nebuď puritánka, mají padesát a pořád je hra baví. “To bych o nás říct nemohl,” pomyslel si, ale nahlas to nezmínil. O víkendu ale už i on nechtěně poslouchal. Tentokrát zněla scénka zahradníka a paní domu. Novákovi jen poslouchali a trochu se červenali. ***** A takto probíhaly rozhovory u Dvořákových – nejmladší pár na patře, byli spolu pět let a čekali své první dítě: – Kubo, viděls nové sousedy? – Jo, potkali jsme se v chodbě. Proč? – Jsou zvláštní. Ona mu pořád vaří, jak v restauraci. A on ji furt nosí dárky. Každý den něco! – A odkud to víš? – Každý den cítím vůni jejich jídla na chodbě. A několikrát jsem ho viděla s květinami a dárkovou taškou. Domů běží, jak na rande. – Možná nejsou manželé, ale milenci? – Nevím… ale bydlí spolu. – A v kuchyni spolu povídají a smějí se, stačí aby nezvonilo nádobí. Jak zamilovaní vysokoškoláci. – Už jdou večerní zprávy, jdu se dívat. V pátek potkal Jakub souseda s pugétem a lahví červeného u výtahu a bylo jasné, že dnes má velká očekávání. ***** Čas plynul. Už měsíc bydlí tito podivní sousedé v bytě 222. Novákovi z 221 si už na zvuky zvykli. Ale sousedé hrají nové a nové role, každý den překvapí něčím jiným, jako by byl poslední. Jednoho večera Veronika Nováková, uhnula očima: – Dnes jsem zabrousila v obchodním centru do sekce spodního prádla. Podívej, co jsem si koupila! – rozepnula župan. Oči jejího muže Martina vzplanuly, olízl si rty. – Já ti taky něco pořídil, – povídá – pro dospělé, na zkoušku. – Tak zkusíme, no…, ale červenala se. ***** „Už to začíná,“ špitl soused z 222, s uchem přitisknutým na stěně přiléhající k Novákovým. ***** Jakub z 223-ky si přes poledne odskočil do zlatnictví. Už dlouho svou ženu nepřekvapil dárkem, dříve ji rozmazloval každý týden. Alespoň čokoládu měl pro ni vždy při sobě. Najednou spatřil známou bundu. – Kláro! Co tu děláš? Domů je to dost daleko. – Jen jsem si chtěla projít obchody, – trochu zčervenala – A ty? – Koupil jsem ti naušnice! Tady, vezmi si je – neudržel překvapení. Klára se rozzářila: – Děkuji, lásko – políbila ho – A dnes k večeři karbonaru s krevetami. Pamatuješ, jak jsem ji vařila? Tady chutnají nejlíp. – Pamatuju! Mám na ni chuť už teď! – Nezdržuj se dnes. V 19:00 bude hotovo. – Dobře, stejně koupím cestou ještě květiny. ***** – Tak co slyšíš? – ptal se muž z 222. – Něco chystají, – usmála se žena – a i tady už „proces“ běží. ***** Za další měsíc byste Novákovi nepoznali – omládli o deset let. Nemohou se jeden druhého nabažit, vyhledávají čas o samotě, občas odjíždějí na hotel a stále se vzájemně překvapují. Mají společné koníčky, v práci se jim daří, život běží. ***** Dvořákovi čekají každým dnem prvorozené dítě, ale randí, jak novomanželé. Kino, restaurace, výstavy, Oksana našla starou knihu receptů, Jakub ji každý týden obdarovává. Už ani neví, kdy naposledy koukal na večerní zprávy. ***** – Tak co u nich? – ptá se žena z 222. – Všechno v pohodě. Trochu vrže matrace, děti jsou určitě doma. Ale mají plno radosti, rád je poslouchám. – I ti druzí jsou šťastní. Na kuchyni štěbetají jak holubi, smějí se, krásně tam voní. – Výborně! Tři měsíce a máme hotovo. Zůstaneme ještě pár týdnů pro jistotu. – Dobře. Kdo je další? – Simanova, 4, byt 65. V 66 je rodina prolezlá rutinou, už ani nevědí, jak se oslovují. V 64 zase potřebují zlepšit situaci v ložnici! – Rozumím. Dobře, tvoje kazety zatím neuklízím, ještě si zašumíš. A rozvoz jídla z restaurace rušit nebudu. Aromatické oleje máme. Mimochodem, růže, které jsi každý týden měnil, zvadly. Budu muset koupit nové. – Koupím. Promasíruj mi záda a půjdeme spát…