Švábi
Švábi v hlavě Marušky tancovali čardáš. Veselý, temperamentní.
Ručkama dělali lampionky a předváděli dvakrát dupnout, třikrát tlesknout do rytmu hudby, která v Maruščině hlavě hrála stále hlasitěji.
Jinak byli její švábi klidní. Potichu, nenápadní, s rodokmenem. O ten jim totiž nikdy nešlo. Maruška si na jejich šlechtění dala záležet. Vlastní povahy měla málo, tak to kompenzovala.
Babička vždycky Marušce říkala, že švábi jsou vlastně fajn věc. Pokud člověk nějaké v hlavě má, znamená to, že je to výjimečná osobnost. S jiskrou, řekněme. A takovým je na světě veseleji, a ostatním taky není nuda. Každodenní život je totiž dost fádní.
To s tím adrenalin si nevymyslela Maruška. To babička byla na svůj věk pokroková. Používala módní slova a různé výrazy. Ve svých osmdesáti letech byla aktivní a pořád držela krok!
Pravdou je, že Maruščina babička byla ve skutečnosti prababičkou. Ale kdo by řešil nějaká pra-, když babička chyběla už dlouho a prababička ji nahradila na sto procent. Takže pra- byly jen zbytečné detaily.
Maruška svou babičku měla ráda. Měla jí nejblíž. Mamka se nepočítá!
Matka Marušky byla Takhle snad ani ženy neexistují! Chytrá, krásná, navíc ředitelka! A ne ledasčeho, ale základní školy. I když naštěstí ne té, kam chodila Maruška. Díky babičce. Ta trvala na tom, že mamka dá Marušku na jinou školu.
Proč by mělo dítě řešit tvé problémy?
Cože?
Jo, v neckách! Tam bude obyčejné dítě, tady ředitelčina dcera. Nepokaz jí pověst! Tu bude ještě potřebovat. Ztratit ji může každý, získat K čemu ti to vysvětluju? Už nejsi malá!
Babička vždy mluvila upřímně a narovinu. Věřila, že tak je to správně. Jak to bylo doopravdy Maruška nevěděla, ale viděla výsledek. Babička vychovávala matku od jejích pěti let. Od smrti její maminky, dcery prababičky. Co se přesně stalo, Maruška zjistila až později. Ani babička, ani mamka o tom příliš nemluvily.
Nehoda, Maruš, hloupá náhoda. Rampouch… Něčí nezodpovědnost, neuklizená střecha, a cena za to jeden lidský život. Ještě štěstí, že jen jeden! Tvoje mamka kráčela vedle. Kdyby ji Manka neodstrčila, zůstala bych sama.
Babi, může taková náhoda potkat kohokoliv?
Mám ti zalhat?
Ne!
Kdokoliv. Tebe, mě, papeže. Nikoho to nevynechá, Maruško. Není to ale důvod se bát.
Tak proč to je?
Aby člověk žil! Každou minutu jako tu poslední. Dát sobě i tomu světu něco takového… Nebo ještě většího! Co nikdo nikdy nedal. Dát, a nic za to nečekat. Udělat svět lepším, čestnějším, krásnějším. Světlejším, Maruško! Temnoty je tu i bez nás dost.
To se hezky říká, babi. Ale těžko dělá. Já vím.
A to je dobře! Znamená to, že myslíš správně! Tvoji švábi jsou chytří.
Kdo že, babi?! Fůůj, švábi?!
Maruška totiž hmyz nesnášela. Motýli a včely, ty jí nevadily, dokonce jí přišly roztomilé. Ale švábům se skoro štítila.
Fůůj, babi, šváb!
Nech ho! Má třeba mladé, babička švába rychle připlácla pantoflí a ostražitě se rozhlédla. Víš o dalších?
Ne! Ale vždyť jsi říkala, že má děti!
No právě. Zajímá mě kde.
Zahájila se velká úklidová akce a Maruška věděla: děti toho švába nemají šanci.
Později, když byla starší, pochopila, že ji babička vlastně chránila. Věděla, že Maruška umí vřískat, ale samotný čin jí trvá. Než by něco podnikla, švábovi by narostli vnoučata.
O téhle její pomalosti věděli všichni od babičky po trenéry gymnastiky.
Vaše holka by měla dělat něco jiného. Je ohebná, všechny předpoklady má, ale moc pomalu reaguje, v krizích je to nebezpečné. Zamyslete se, prosím!
Zamyslím! řekla babička a převedla Marušku do šachového kroužku.
Kroužek byl skvělý. Nikdo ji nehonil, mohla přemýšlet, jak chtěla, a ještě ji za to chválili. Parádní místo! Jasně, že tam Maruška zůstala na dlouho.
Babička byla na její úspěchy hrdá. Poháry nosila domů tak, aby je viděli všichni sousedi.
Maňko, ty jsi moje hvězda!
Babi, ty mě děsíš!
Proč?
Pamatuju si, že mámě jsi vždy říkala, že z hvězdých lidí nejni štěstí. Takže já hvězdou být nechci! To ne! Takovou radost nepotřebuju!
Špatně jsi to pochopila!
Tak vysvětli! Vždyť jsem dítě!
Babička vždy všechno vysvětlila. S citem a rozvahou. Ne vždy úplně podle představ maminky.
Babi, co jsi to Marušce zas navykládala?! Dneska se mě ptala, co znamená: přinesla pod sukní. Proč to dítěti říkáš? Je jí třináct, babi!
A proč ne? Děti jsou dnes přechytralé. Ty by ses měla ptát Marušky, co se děje ve škole. Takový románky! I já jsem při třetím manželovi měla pocit, že o životě nic nevím!
Mně o ničem takovém nevyprávěla…
A ty ses neptala. My prostě jsme Smutní, to je osud… Žijeme potichu, přímo, ale v hlavě kan-kan tancují švábi! Povídej si s dítětem! A neboj, nic špatného jí neříkám. Jen zapamatovala frázi, protože je chytrá.
Babi, co mám dělat s jejími otázkami? Někdy jsou zvláštní.
Stejně jako jsem mluvila s tebou.
Ty jsi mi nikdy nic netajila. Proč?
Protože život ti dá lekci stejně, ale bolí to víc. Radši jí vysvětlím všechno teď, než aby pak tancovala po vlastních chybách. Ty jsi se zdála být připravená, ale stejně Maruška přišla na svět bez manžela. To není to nejlepší.
Babi!
Neboj se, všechno chápu! I lásku, i tvoje tehdejší neznalosti. Ale nestěžuj si! Máme Marušku, a to je dobře. Jen ti přeju víc osobního štěstí, Lizo!
Babi, ne začínej!
Nebudu, když se přestaneš trápit a začneš žít! Jedna chyba není konec.
A já si to taky nemyslím! A Maruška není chyba!
To jsem nikdy neřekla, to tvoje láska až za hrob. Pamatuješ, jak jsi odešla z domu? Hledala jsem tě po Praze dva týdny.
Pamatuju. A když jsi mě našla, vůbec jsi mi nenadávala. Přivezla jsi štrúdl a dělala, že se nic nestalo. Babi, já tě mám ráda
Vím! Tak mě nech vychovávat naše dítě!
Dobře
Nakonec maminka Marušky našla svoje štěstí. Marušce bylo teprve šestnáct. Skoro rok chodila její máma Ema se svým vyvoleným a bála se to říct rodině.
Práskla ji Maruška, když ji náhodou zahlédla v kavárně s kamarádkami. Nikdo nepochopil, proč najednou odešla. Máma si jí nevšimla. Seděla s neznámým mužem, držel ji za ruku a ona se zvláštně usmívala až omládla. Tehdy si Maruška uvědomila, že máma není rozhodně za zenitem. První reakce byla tedy negativní, ale později doma nad tím přemýšlela.
Babi, vědělas to?
Že má máma někoho? Asi jsem to tušila.
Nechci jí překážet…
Tak neposlouchej. Má nárok na štěstí.
Co když jí ublíží?
Babička, která zrovna plnila knedlíky na kuchyni, si setřela ruce a objala Marušku.
Kdo by si to dovolil? Naši Emu nenecháme na holičkách.
Maruška neprotestovala. Babička věděla, co říká. Nebyla jen hodná babka, co dělá knedlíky. Dřív byla vyšetřovatelka. Usvědčila dva sériové pachatele. Švábi jí tedy v hlavě tančí správně! A kontakty i žáci na ni nezapomínají. Věděla určitě o maminčině nápadníkovi víc, než říkala. Pokud na čele neměla tu vrásku, která vždy signalizovala, že je něco špatně, bylo jasné, že je všechno v pořádku. Akorát… Přijmout ho bude těžké. Maruška totiž nebyla připravená někoho mámě odevzdat.
Ale musela. Jaroslav, tak se mamčin partner jmenoval, přišel brzy poté na návštěvu rovnou požádat o ruku. Maruška musela dát souhlas. Protože v jeho projevech nebylo nic falešného. A maminka měla pryč tu ustaranou vrásku, která jinak byla vždy její, stejně jako babiččina výrazná. Tato nová maminka se Marušce líbila.
S žárlivostí bojovala dlouho. Snažila se to nedávat najevo, ale moc jí to nešlo. Nejvíc, když se narodil její bráška Tomášek. Maminka byla šťastná a Maruška řekla babičce, co si myslí.
To jsme tě špatně vychovali, děvenko! Měli jsme tě líp sekýrovat! babička byla vážně naštvaná.
Babi, co ti je?
Nic! Myslela jsem, že jsi dospěla. Když jsi nechtěla k mámě domů, myslela jsem, že nechceš překážet. Chtěla jsem ocenit, že jsi tak dospělá. Jenže jsem se spletla. Zklamala jsi mě!
Babi! Vždyť já nejsem proti! Jen…
Že ti vadí, že nebudeš mít mámu jen pro sebe? Maruško, víš co se stalo? Už nejsi sama! Ani já, ani máma nejsme nesmrtelní. Když se v životě něco stane… Teď se nemusím bát. Z téhle strany ses na to nikdy nedívala, že?
Zkusila jsem… Jen…
Je to pořád těžké?
Jo! Proč asi nejsem normální, babi?!
Jsi úplně normální. Jen jsi zvyklá, že je máma celá tvoje. Teď ji budeš muset dělit. Tak?
Možná…
No tak ji neděl! Pomoz mámě, buď při ní, dostaneš svou dávku pozornosti. Brát je snadné, dávat je těžší. Láska je o tom, co dáš druhému. Čím víc dáš, tím víc dostaneš nazpět. Nebo pochybuješ, že tě máma miluje?
Ne!
Tak se uklidni a kroť svoje šváby! Za pár let budeš taky vdaná a máma. Dospívat musíš, Maňko. Nebo nemáš co dělat?
To bylo mimo. Úkolů bylo dost! Učení, přijímačky… A objevil se Filip. Ale tenkrát s ním Maruška byla na kordy.
Poprvé na sebe narazili před slavnostním zahájením školního roku. Maruška, vystrojená, spěchala do kabinetu pro scénář, uklouzla na schodech, natáhla si nohu a slyší za sebou:
Musíš být opatrnější! Ten tichý brýlatý kluk, jehož jméno Maruška ani neznala, ji zvedl kabelku a podával ruku.
Jo, no jasně! Pomohl bys spíš, ne?
Co dělám? Nejsi logická.
To Marušku rozčílilo.
No, podívejte se na něj! Ona se tu válí, vyvrtla si nohu, on nic!
Ruku odstrčila, vstala sama a belhala k paní zástupkyni.
Co se stalo, Maruško?!
Nic. Musím koukat pod nohy.
Musíš k doktorovi!
Nebojte, dojdu tam později.
Filip šel za ní, položil kabelku na židli a zeptal se:
Mám tě tam doprovodit?
Kam jako?
K sestře. Třeba je to výron.
Jdi svou cestou! Sama to zvládnu! Maruška se skoro nepoznávala, ale ten kluk ji iritoval.
Filip pokrčil rameny, odešel, a paní zástupkyně nesouhlasně pokývala hlavou.
Proč s ním tak mluvíš? Filip je slušný kluk! Výborný student! Bude doktor jako ty. Co mezi vámi je?
Nic…, zabručela Maruška, ale poznamenala si to.
Studium medicíny byl pro ni jasný cíl. Léčit děti je těžké a důležité! Pro ni ideální. Ráda měla výzvy, čím větší, tím lepší!
A právě křížovka s mamkou a Tomáškem byla jednou z největších. Bráška byl hlučný, svéhlavý, ale přítulný. Rychle si na Marušku zvykl, a když se dlouho neukázala, dělal scény. Doma měla svůj pokoj, často jim doma pomáhala s hlídáním.
Pravda byla, že tak hlavně pomáhala sama sobě.
Když držela brášku v náručí, tušila, že jí něco chybí. Tomáška měla ráda, ale přiznat sama sobě to bylo těžké. Ani babiččiny rady, ani máminy tipy nepomáhaly.
Potíže rostly a švábi v její hlavě tancovali čím dál víc. Maruška musela na sobě pracovat. S bráchou to časem zmizelo není těžké milovat toho, kdo tě zbožňuje. Ale s ostatním musela zabojovat víc.
Kvůli Tomáškovi začala Maruška přemýšlet, jestli je medicína opravdu pro ni.
Babi, co když děti fakt nemám ráda? To nemůžu být dětská lékařka!
A proč myslíš, že je nemáš ráda všechny?
Nevím…
Přeháníš, Maruško.
Možná. Ale je to důležitý, ne? Co když budu zlá?
To je dobré znamení bereš to vážně! Zlý doktor mezi dětmi nemá co dělat. Musíš si to vyjasnit.
Jak?!
Vymyslím. Dám ti stáž.
Babička jí domluvila stáž u své dávné známé. Rodina s kupou dětí. Pokud to zvládne, medicína je pro ni.
Babi, odkud ji znáš?
Babička nalila vodu, chvíli přemýšlela u okna a pak pověděla vše.
Ona je moje chybička, možná největší. Veronika přišla kdysi s podezřením na otčíma, že matku zabil. Měla tři malé sourozence. Otčím vyhlašoval, že máma utekla, což nebývalo poprvé. Jen prostřední dítě bylo jeho, a kdo ví. Úřady ji nebraly vážně, dokud na ni nevyjel.
Jak to?
Chtěl, aby se stala jeho ženou. Bylo jí sedmnáct. Kdyby jí nepomohli rodiče jejího kluka, možná bychom další oběti nikdy nenašli… Veronika zvládla brášky vychovat, jeden je inženýr, druhý voják.Teď už i vnoučata. Rušná domácnost, co říkáš? Pomoz jí, zjistíš, jestli máš na práci s dětmi povahu.
Školu opravdového života Maruška zvládla. S Veronikou si padly do noty a s dětmi to šlo nečekaně dobře. Právě tam pochopila, že medicína je to pravé. Přidala na studiu, zaměřila se na přijímačky.
Na univerzitu se dostala, bodů měla dost. Byla však se sebou nespokojená, mohla mít víc.
O to větší překvapení bylo, že hned první den na univerzitě narazila na Filipa.
Á, tak ty jsi tu taky…
Jeho klid ji vyvedl z míry.
Já jo, ale co ty tu děláš?
Studuju.
Že Filip nerad plýtvá slovy Maruška zjistila až později. Rok na něj jen bručela, kdekoliv ho potkala. Filip ji jen pozdravil jako dobrou známou, a víc nic.
Zajímat se o Marušku začal, až když nastoupila jako dobrovolnice v dětském oddělení nemocnice.
Převlékala si bláznivou zrzavou paruku, když za ní povědomý hlas natáhl:
Tebe bych tu nečekal. Ztratila ses?
Děti se smály na celé kolo, když spolu jako dva klauni vystupovali, netušíc, co se mezi nimi děje. Maruška si najednou uvědomila, že už se na něj nezlobí. Filip dováděl s dětmi, skládal z balónků zvířátka, objímal každého, kdo to potřeboval.
Po vystoupení jí Filip podal balónkovou květinu.
Tady! Dobrá práce. Rád jsem tě poznal.
Díky vzala kytku.
Půjdeš domů, nebo tě pozvu na kafe?
Proč jsi tak protivný? usmála se.
Nebaví mě ztrácet čas. Ale mám jen hodinu. Pak mám žáka.
Jakého?
Doučuji, abych pomohl mámě. Jsme sami.
Maruška brzy zjistila, že švábi v jeho hlavě jsou stejného druhu jako její. Rozhodující faktor!
Babička jí často říkala:
Váž si těch, se kterými máš šváby stejné rasy. Takových lidí je málo. Když ti osud jednoho přihraje chyť ho, jak můžeš!
A tobě se takoví lidé potkali?
Jasně! Všichni tři moji muži byli milovníky švábů. A měli taky pořádné vlastní.
Tak proč jsi od nich odešla?
Dobrá otázka Můžu ti to říct později?
Proč?
Aby se ti tvoji švábi nestyděli. Každý potřebuje své zkušenosti. Rozvedla jsem se ne kvůli nedostatku lásky. Vždy jsem měla se všemi muži pěkný vztah, víš to. Prostě nám to neklaplo. Až vyrosteš, řeknu ti to. Teď ještě ne. Rozumíš?
Myslím, že jo.
Tak dobře! Filip se mi líbí. Dobrý kluk! Téměř jako ty.
Proč téměř?
Protože je lepší.
Babi!
No je to pravda! On tě snáší!
Babičko! No počkej, já ti to spočítám!
Jenom klid! Už ti dal prstýnek?
Ne.
Tak se připrav, brzy to přijde. Tvoje reakce je jasná.
Myslím, že ho mám ráda…
Tak do toho! Připrav si bačkory!
Babi!
Já za ni. Ty jsi z toho celá pav! A že budeš medička! Všichni jsme smrtelní. Ale já nespěchám, neboj! Až uvidím vaše děti, pak se začnu chystat.
Jaké děti, babi? Vždyť nejsme ani svoji!
Ještě budete!
A teď v Maruščině hlavě švábi tancovali čardáš…
Protože babička měla pravdu. Filip jí nabídl zásnubní prstýnek, jak se patří.
A mamka brečela štěstím, když jí Filip navlékl prstýnek, babička tleskala, zapomněla na svůj revmatismus. Veronika, která přijela s celou rodinou, si taky poplakala a pak Marušce zašeptala:
Dobře sis vybrala, Maňko! Nenech ho utéct!
To nejde, tetičko Věro. I kdybych chtěla.
Proč tak jistě?
Máme se šváby stejného druhu. Babička říká, že takového člověka nesmím pustit. Kdyby jich víc nebylo?
Aha! Tak už je mi to jasné! zasmála se Věra a přitom udělala lampionek, který Maruška právě slyšela tancovat ve své hlavě. Tak máme další do party! Gratuluji ti! Teď už o tebe nemám strach! Jdu!
Kam?
Kam asi? Objat babičku, a pak Filipa! Máš pravdu, s takovými lidmi se jde životem dobře!
Dnes večer jsem zjistil poslední kousek téhle skládanky: život byl s babičkou, mámou i mými šváby vždycky trochu šílený, ale právě tím krásný. Nemusím být dokonalý a nemusím mít vše pod kontrolou. Stačí mít kolem sebe správné lidi ty, se kterými se nikdy nudit nebudu. To je, myslím, ta pravá životní výhra.
