Když mi soused zaklepal na dveře v deset večer, držel v ruce cizí klíč.
Byl jsem sám v kuchyni a myl nádobí. Den byl dlouhý a jediné, po čem jsem toužil, byl klid. Otevřel jsem a on stál na prahu, díval se na mě trochu podivně.
Není tohle tvůj klíč? zeptal se.
Podíval jsem se na kovový klíč v jeho ruce. Vypadal naprosto stejně jako ten můj.
Ne odpověděl jsem. Můj je tady.
Ukázal jsem mu svůj klíč.
Zamračil se.
A proč teda tímhle jde odemknout tvé dveře?
Nejdřív jsem si myslel, že si dělá legraci. Jenže jeho tvář byla úplně vážná.
Jak to myslíš, že odemkne?
Asi před půl hodinou řekl jsem zahlédl nějakou ženu, jak vchází dovnitř. Myslel jsem, že jsi to ty, ale pak jsem tě viděl na balkoně.
Srdce mi málem vyskočilo z hrudi.
Bydlím sám už dva roky. Po rozvodu jsem se rozhodl, že už nebudu snášet cizí zvyky, cizí hluky ani cizí klíče.
Jak vypadala? zeptal jsem se.
Tmavé vlasy… tak kolem čtyřiceti… v ruce kabelku.
V tu chvíli mi zašimral chlad po zádech. Kromě mě neměl nikdo klíč od tohohle bytu.
Tedy, kromě jediné osoby.
Bývalá manželka.
Ale ta se odstěhovala už dávno. Navíc mi klíč vrátila. Nebo to aspoň tvrdila.
Jsi si jistý, že šla k nám? zeptal jsem se.
Viděl jsem jasně kývl soused. Stiskla kliku a normálně vešla.
Otočil jsem se ke dveřím za sebou. Bylo tam naprosté ticho.
Až příliš velké ticho.
Počkej tady navrhl jsem mu.
Ale on jen zavrtěl hlavou.
Ani omylem tě tu nenechám samotného.
Pomalu jsme vstoupili. Obývák byl pořád stejný. Lampa svítila, jak jsem ji nechal.
Ale na stole leželo něco, co tam předtím nebylo.
Sklenice.
Moje sklenice.
S vodou.
Zastavil jsem se.
Já jsem vodu nepil zašeptal jsem.
Soused přišel blíž a dotknul se sklenice.
Je ještě vlažná.
V tu chvíli se z předsíně ozval tichý zvuk. Jako kdyby někdo pohnul něčím na podlaze.
Ztuhli jsme.
Je tu někdo? zavolal soused.
Žádná odpověď.
Šel dál. Držel jsem se těsně za ním. Dveře do ložnice byly pootevřené.
Srdce mi bušilo až v uších.
Rychle otevřel dveře.
Pokoj byl prázdný.
Ale skříň byla otevřená.
Oblečení rozházené.
A na posteli ležel malý obálka.
Došel jsem k ní, sebral ji. Na obálce bylo napsané jen jedno jméno.
Moje.
Roztržitými prsty jsem ji otevřel.
Uvnitř byla krátká zpráva.
Jediná věta.
Až budeš připraven si promluvit, víš, kde mě najdeš.
Rukopis jsem poznal okamžitě.
Moje bývalá manželka.
Soused ke mně natáhl krk.
Ona má klíč?
Zavrtěl jsem pomalu hlavou.
Neměla by.
Posadil jsem se na postel a pokoušel se srovnat si myšlenky. Naposledy jsem ji viděl u soudu. Byla úplně klidná, až moc klidná.
Tehdy mi řekla:
Jednou si promluvíme.
Bral jsem to jako blbou poznámku.
Ale teď někdo u mě doma byl.
Seděl u mého stolu.
Pil z mé sklenice.
Hrabal se mi ve skříni.
Soused stál u dveří a koukal na lístek.
To není normální.
Já vím.
Najednou mě něco napadlo. Šel jsem ke skříňce u dveří a otevřel ji.
Tam si nechávám náhradní klíč.
A teď tam nebyl.
V tu chvíli mi došlo něco, co mě zamrazilo.
Ona si klíč nikdy nenechala udělat. Prostě mi ho nikdy nevrátila.
A já jí věřil.
Soused potichu promluvil:
Možná bys měl vyměnit zámek.
Podíval jsem se znovu na poslední vzkaz.
Pak jsem ho roztrhl vejpůl.
Ne řekl jsem. Asi bych měl změnit něco jiného.
