Legrácka
Adélko! Adél! Půjč mi opsat!
Šeptání Lenky se ozvalo celou třídou tak nahlas, že paní učitelka Marie Viktorovna zvedla oči od třídnice, kterou právě vyplňovala.
Titová! Uklidni se, prosím tě! Piš sama!
Ale paní učitelko, je to těžké! Lenka, jako vždy, nešetřila slovy.
A kdo říkal, že to má být jednoduché? Navíc, Lenko, Adéla má jinou variantu. Takže to nemá smysl.
Jak to? Sedí přece v první lavici!
Tak to je, usmála se Marie Viktorovna, přehrávající Lence její tón. Dostala speciální zadání.
No tak! To není fér! Lenka zabořila hlavu na chvíli do sešitu, ale hned ji popadla další snaha zachránit se.
Nikdo si nevšiml, jak se Adéla na své lavici stáhla do sebe, bála se ohlédnout nebo zvednout oči od papíru.
Že je Adéla záchranným kruhem pro celou třídu, věděli všichni učitelé. Byla nadaná a každý toho rád využil, komu se chtělo. A zkus jim odmítnout hned se na tebe urazí.
Ale Adéla nebyla hašteřivá. Nechala opsat, ale po mamčině radě se snažila, aby nevyvolávala nespokojenost u učitelů.
Adélko, vím, že jsi dobrá dívka. Ale musíš myslet i na sebe. Jestli chceš na gympl, potřebuješ výborné vysvědčení. Nepokaz si ho kvůli těm, co neumí pár pravidel.
Mamčina slova byla správná, ale Adéla si povzdechla. Kéž by maminka věděla, jak těžké je být premiantkou v třídě, kde to nikoho nezajímá
Do této školy Adélu maminka přihlásila po rozvodu s jejím otcem. Důvodů bylo víc a mezi nimi i malý bráška, který se Adéle narodil v nové otcově rodině ještě v době, kdy byli s maminkou manželé.
Samozřejmě se Adéle nikdo nic nevysvětloval. Dospělí řešili svoje věci a ona seděla v dětském pokoji s blokem a pastelkou a jezdila černou barvou pečlivě od kraje do kraje, zakrývala vše beze zbytku.
Jako první si jejích kreseb všimla babička.
Co to maluješ, zlatíčko? Kam jste dítě dohnali!
Babička byla tchyní Adélčiny maminky, ale přesto držela její stranu.
Po tátovi je. Ten odcházel z domu pořád dokola, celý život. Takový byl… Povahou špatný Stejný jako můj. Ale můj aspoň neměl děti jinde a nakonec se vždycky vrátil.
A vy jste mu odpustila?
Co mi zbývalo, Olgo? Milovala jsem ho. A věděla, že on mě taky, jinak by se nevracel.
Bylo to těžké?
Ani nevíš. A stejně jsem mu doopravdy neodpustila. Jen žila a trápila se. Dneska přemýšlím, proč? Komu to prospělo? Ale to už nezměním. Víš co, Olgo, buď ráda, že tvůj manžel měl dítě jinde, aspoň máš jasno. Já tě znám přijala bys ho zpět. Je to tak?
Nevím Bolí to moc…
Chápu. Ale i Adélka je teď mezi dvěma mlýnskými kameny. Mysli na ni Dítě za nic nemůže
Máte pravdu. My dospělí jsme viníci.
Olga pak udělala něco, co od ní nikdo nečekal. Posadila dceru k sobě a otevřeně, na její šest let, jí vysvětlila vše.
Adélko, my už s tátou nebudeme spolu bydlet.
Proč?
Rozvádíme se. Budeme bydlet samy, ty se budeš s tátou vídat o víkendech nebo svátcích. Ale neprašti se, tátu neztratíš. Slíbuji!
A ty? Adéla si utírala slzy. Dospělí jsou tak hloupí! Pořád rozhodují po svém!
Já tě nikdy neopustím.
Teprve tehdy Olga pochopila, co její dcera cítí. A trvalo dlouho, než Adéle vysvětlila a zahnala strach, že může zůstat sama, že ji někdo opustí. Ale časem se situace uklidnila. Adéla občas vídala otce, i když méně, než chtěla; pochopila, že neopustil ji, ale maminku.
Jezdila s novou tátovou rodinou k moři, hrála si s bráškou a dokonce si rozuměla s otcovou novou ženou, Ivanou, která děti měla ráda a žádné dramatizování v domácnosti netropila.
Přesto, Adélu to poznamenalo. Čas od času ji napadlo, že táta odešel, protože jí cosi chybělo. S Ivanou byl klidný, vychovával syna, chtěl další děti. A proč ji nechtěl vychovávat? Nebyla snad dost dobrá?
Maminka i babička jí stále dokola říkaly, že ji mají rády, ale červík pochybností jí hlodal v srdci pořád, nenechal ji být si jistá sama sebou.
Ten červík uměl zmizet a pak se vynořit právě, když Adéla potřebovala odvahu nebo stoprocentní jistotu, že něco dokáže.
Nejdříve to nebylo tak patrné. Že se jí třásla kolena, když ji na zahájení školního roku vyvolali, aby recitovala básničku? Možná by to nikoho neudivilo trénovala ji s maminkou týden, před zrcadlem nacvičovala výraz.
V mateřské škole vždy dostávala nejobtížnější role, protože věděli, že všechno řádně zvládne.
Jenže tentokrát to nevyšlo. Vzala mikrofon, našla očima maminku a babičku opodál a najednou zapomněla všechno, co uměla. Slzy jí tekly po tváři a neřekla ani slovo.
Zástupkyně, která jí podala mikrofon, si k ní dřepla, pohladila jí po tváři a tiše zašeptala:
Povíš mi ji příště?
Adéla jen přikývla.
Naštěstí si to paní učitelka Marie Viktorovna pamatovala. Po vyučovaní počkala Adélu před školou.
Tak už jsi tady. Řekneš mi tu básničku? Ráda bych ji slyšela.
Pro dospělé maličkost, pro Adélku v tu chvíli celá tragédie.
Narovnala se, pustila mamčinu ruku a odbásnila od začátku do konce tak, že jí dospělí zatleskali.
Jsi šikovná! Já věděla, že to dokážeš!
Ale Já se bála znovu měla namále k slzám.
Jak to, že ne? Dokázala jsi to! Vždyť se podívej kolik nás je! Tleskali jsme ti! To přece není důležité, jestli zrovna teď nebo na slavnosti! Adélko, jsi skvělá, já jsem tu zástupkyně školy, říkám to s jistotou! Rozumíme si?
Asi ano
Tu chvíli si Adéla zachovala v paměti. Vždy, když se v pozdějších ročnících Marie Viktorovna stala její třídní učitelkou, byla ráda. Věděla, že má u ní zastání, že ji chápe.
A Marie Viktorovna Adélu opravdu hlídala a říkala její mamince:
Máte moc citlivou dceru. Je výborná, bystrá, ale křehká. Takové by se měly chránit. Neuvažovala jste o škole s matematickým zaměřením? Má talent, u nás ve třídě se ostatní málokdy snaží. Adéle je mezi nimi těžké bojí se vystupovat z davu, přitom mezi svými by mezi nadanými dětmi rozkvetla.
Olga to věděla, ale nebylo to jednoduché. Ta škola byla daleko, dojíždět nešlo, doma měli novorozeného syna, babička byla nemocná a Olga makala na dvou místech, aby se snadno dostaly z malé garsonky do většího bytu.
Adélko, vydrž ještě, až to zvládnu, vyřešíme to, říkala unaveně Olga, zavírajíc oči, tisknouc dceru u televize na pohovce.
Neboj mami, vydržím
A co škola?
Jde to, odpověděla Adéla co nejveseleji, i když na tom nebylo nic pravdivého.
Nejde, začala ji lochtat Olga. Povídej mi všechno a do detailu!
Adéla se smála, kličkovala, ale nakonec prozradila všechno.
Nikdo ji napřímo v kolektivu netýral, ale dobře slyšela šuškání: Zase Adéla machrovala! Co předváděla u tabule v dějepisu! Po jejích odpovědích nemáme šanci na jedničku!
Nikdo jí to neřekl do očí až do toho dne, kdy se všechno změnilo.
Adélo! Deset minut do konce! Nezvládnu to! zasyčela Lenka a Adéla ji neochotně pustila ke svému poznámkovému sešitu.
Marie Viktorovna byla zabraná do emailu, nevšimla si.
Spolužák Václav jí posunul sešit, aby viděla, kde dělá Lenka chybu.
Děkuju špitla Adéla a prstem ukázala na špatný příklad.
Václav to věděl už od základky seděli spolu a rozuměli si beze slov. Pár čísel, pokývnutí a už opravoval v sešitě.
Lenčin tahák na jejím stole, ticho až do konce hodiny.
Po zvonění vypuklo peklo.
Ty jsi normální?! Sedíš si tu jak socha! Konec čtvrtletí! Jako kámoška teda stojíš za houby! Lenka jí bušila pěstí do lavice.
Lenko, nemáš pravdu! Adélin hlas byl klidný, ale uvnitř se zvedla zloba.
Proč by každému měla pořád pomáhat?
Výraz legrace, kruci, používala babička místo sprostých slov. Zakazovala Adéle nadávat tak, jak dělaly Lenčiny kamarádky.
Jsi slečna, žádná námořnice. A podle toho se chovej!
Ale ty taky umíš nadávat, babi. Už jsem tě slyšela!
Já už jsem na odpis! Alespoň trochu šarmu v tom věku. Tobě to nesluší. Měla bys být jemná! Holky jako ty sprostě nemluví!
Kluci přece taky nadávají.
To je jiná! Co je dovoleno pánovi, není dovoleno dámě! Nebuď kamarádka na povel, víš, jak to skončí? Kluk si tě nevezme, budeš něco jak kámoš. To nechceš, že ne?
Asi ne Babi, měl to i táta s mámou takhle?
Částečně. Ale to si povíš s maminkou. Jen jedno tajemství ženy má být v tajuplnosti, ne ve sprostých slovech. Kluky to odpuzuje, věř mi.
Tak co to je, když ne tajemství?
Něco jiného Neptej se mě, nechci to říkat nahlas!
Tak sis vzpomněla, že jsi dáma, viď, babi? Adéla se smála.
Aspoň někdy člověk musí.
I teď by se Adéla ráda nade vším rozčílila po klukovsky, ale věděla, že to není správné řešení.
Leni, nech jí být! zahučel Václav, balil krabici s fyzikou. Za co by ti všichni pořád něco dlužili?
Přátelé si navzájem pomáhají! odsekla Lenka a naštvaně odfrkla. Chytráku! Stejně si od ní píšeš taky!
Není pravda! Adéla už nevydržela. Blbost! Vašek vše vyřeší sám, já ho jen opravím, když si nevšimne. A vůbec! Už mě to nebaví! Pomohla jsem ti, nebo ne? Tak co chceš?
Popadla batoh, odstrčila Lenku a vyběhla z třídy, potlačujíc slzy, zatímco ostatní pozorovali ten spor.
Lenka šla jinam, ale polohlasem zavrčela: Je jasný, Adélová. Ještě si zatancuješ Měla bys být skromnější
Tentýž den spolu nepromluvily. Ani další. Ani za týden ne.
Lenka úplně přestala komunikovat a třída čekala, co vymyslí.
Lenka měla dost fantazie, uměla znepříjemnit život komukoliv, kdo jí nešel na ruku.
Adéla čekala, co přijde. Ale Lenka ji překvapila.
Adél! Přestaň se mračit! Týdny už děláš uraženou! Udobříme se! Lenka se usmála tak sluníčkově, že Adéla málem polevila.
Nezlobím se.
Jo jasně, vidím. Dobře, zapomeňme na to. Co budete dělat na Silvestra? Doma nebo někam jedete?
Lenka neprozrazovala žádnou zášť, tak se Adéla na chvíli uvolnila. Ohlupila ji.
Jenže to byla chyba.
Když Adéla našla v batohu zvláštní vzkaz, spojit to s Lenkou ji nenapadlo.
Adélo! Moc se mi líbíš! Vašek.
Písmo připomínalo spolužáka Václava. Nenapadlo jí, že to může být jinak.
Nevěděla, že Lenka celý týden nosila do sborovny sešity paní profesorce češtiny a vypátrala žákyni z paralelky, které písmo dovedla napodobit a podplatila ji, aby vzkaz napsala a podstrčila.
Teď budeš, Adélko, brečet taky! usmála se a strčila lístek do Adéliny přihrádky.
V šatně u tělocvičny nebyl tehdy nikdo. Adéla pilně trénovala volejbal, zatímco Lenčiny kamarádky ji zdržovaly.
Pořád slabě! Dej tomu víc!
Žádná z nich se neohradila, když Adéla našla onen lístek.
Co to je? Adélka! Holky, podívejte! Vašek je zamilovaný do Adély! Lenka běhala po šatně s lístkem nad hlavou. Musíme promyslet taktiku!
Lenko, vrať mi ho!
Ale no tak! Nebo ne, máš pravdu, bez taktiky. Vašku! Lenka vyběhla na chodbu k chlapeckým šatnám.
Adéla zbledla.
Že jí Vašek nebyl lhostejný, věděl jen její deník a možná máma.
Je to špatný, mami?
Proč?
Je to brzo…
Dá se říct brzy na lásku, Adélko?
Je to láska?
Zatím ne, spíš zamilovanost.
Jaký je v tom rozdíl?
Jsi na prahu jako bys otevřela dveře a díváš se škvírou, co je uvnitř. Je tam spousta věcí: radost, štěstí, bolest i někdy nenávist.
Proč, mami?
Protože láska člověka ovládne úplně, a city jsou často bouřlivé. Je to největší dobrodružství, co tě může potkat. A člověk hledá ve světě někoho, kdo ho vezme za ruku, bude vedle něj. A najít toho, komu se svěříš úplně, je těžké. Ale ta chvíle, kdy stojíš na prahu, je kouzelná.
Tak je to dobře?
Samozřejmě! Je to nádhera, s rozumem. Ale díky tomu jsi o hodně bohatší.
Povíš mi o tom Vaškovi?
Znáš ho přece
To tajemství si Adéla chránila. Teď ji ale Lenka prohlédla podle toho, jak rychle lístek schovala, podle pohledu na dveře šatny, kdy ho tam mohl dát.
Kluci se vyhrnuli ze šatny a smáli se, Lenka mávala posměšně lístkem a Adéla stála v koutě, bledá a vyděšená.
Co se tu děje?
Najednou se objevila Marie Viktorovna. Třída ztichla. Měla ten dar přijít ve chvílích, kdy si ji nikdo nepřál vidět.
Paní učitelko, máme novinku! Lenka přiložila lístek k pusince, políbila ho a vyzvedla nad hlavu. Prstýnek na ruku! Zásnuby!
Lenko, co to je? mračila se Marie Viktorovna. Co držíš?
Lístek! Vašek napsal Adéle, že se mu líbí!
Smíchem už už klíčilo mezi sedmáky, ale učitelka je zklidnila.
Tak, ticho! obrátila se na Adélu. Adélko?
Adéla si vzpomněla na to září, když zapomněla u tabule slova. A na pohled Marie Viktorovny, která jí tehdy věřila.
Nemáš se čeho bát! Já vím, že to dokážeš!
A ani nevěděla jak, odlepila se od zdi a šla před celou třídu. Učitelka se na ni dívala s obavami i laskavostí, jako máma.
Lenka mi vzala lístek. Nechtěla jsem ho ukazovat.
Rozumím. Vašku? otočila se Marie Viktorovna k chlapcům. A stalo se, co nikdo nečekal.
Jo! Psal jsem to já!
Václav odstrčil chechtající se kluky, přistoupil k Lence a vytrhl jí lístek.
Číst cizí poštu se nedělá, Lenko.
Lžeš! vykřikla Lenka, už jí docházelo, že její plán selhal žádné posměchy, žádné šikanování, Adéla bude chodit dál rovná
Netušila, že Adéla právě proto nosila hlavu vzhůru, že se bála. Že se na ni budou dívat křivě.
Ale právě teď se něco změnilo Adéla napjala všechny síly, ale ne ze strachu.
Ne!
Jako by jí za lopatkami vyrašila křidélka mohla by klidně vzlétnout nad starou školní podlahu a zbavit se strachu.
Lenko? přísně Marie Viktorovna.
Byla to jen sranda! A on lže Lenka málem brečela.
Dej! Vašek lístek pečlivě podal Adéle. Tohle je pro tebe! Už nikdy ho nikomu neukazuj, platí? Paní učitelko, bude dnes slohovka? Paní profesorka říkala, že ji napíšeme, ale nemám hotovo!
Ty jsi jedinečný! Naštěstí aspoň upřímný. Bude sloh ale téma jiným směrem. Hybaj do třídy, zvonek už byl!
Sedmá B se zvedla a rozeběhla už je nezajímala rozzlobená Lenka, smějící se Adéla s Vaškem a malý bílý lístek, co Adéla pevně tiskla v pěsti.
Ten lístek si nalepí do deníku a opatrovat bude jako oko v hlavě, než ho jednoho dne na svatbě předá Vaškovi.
Tady máš, manželi.
Co to je, ženo?
Náš začátek
Důvěřuješ mi tolik, že mi dovolíš číst, co je uvnitř?
Vlastně už stejně všechno víš!
Ne všechno.
Co jsi chtěl vědět? přitiskne se k němu Adéla, nevšímá si pokřikování Hoř! a smíchu svatebčanů.
Říkala jsi mi tenkrát o zamilovanosti a prahu i dveřích, pamatuješ?
Jasně!
Překročilas práh?
Adéla mu pohlédne do očí, její hlas je zřetelný:
Ještě aby ne! A ty dveře jsem zavřela! Už to není zamilovanost.
Co to je? Vašek překvapeně hledí.
Jednoduché! Miluju tě! Chápeš?
Tak teprve teď to chápu! Hoř, Adél!
Hořím!
Život občas zamotá karty, ale odvaha postavit se strachu a umět čelit nepochopení, závisti či posměchu vlastní cestou se vždy vyplatí. Důvěra v sebe samého tě dovede dál než jakékoli opsané zadání.
