Luboš Bednář vyrůstal bez táty. Tedy, měl otce, ale když Lubošovi byly čtyři roky, táta zahynul. Bednář Miroslav, hasič a záchranář, zemřel při záchranářských pracích po zemětřesení v jedné z asijských zemí. Spolu s ním zahynul i Baron, německý ovčák, kterého Miroslav vychoval od štěněte.
Lubošova maminka, Jarmila, zůstala vdovou, znovu se nikdy neprovdala a vychovávala syna sama. Ve čtrnácti letech se Luboš přihlásil do kynologického kroužku při klubu chovatelů psů. Jarmila souhlasila, ale v koutku duše ji hryzalo, že syn možná půjde ve stopách otce a zvolí podobně nebezpečné povolání.
V šestnácti si Luboš přinesl domů štěně německého ovčáka a dlouho nevěděl, jak mu říkat. Jednou, když se vrátil ze školy, uslyšel maminku, jak napomíná štěně:
No ty jsi ale pěkný lišák, zas si něco provedl, lumpíku jeden!
Luboš se rozesmál. Přesně tohle mu Jarmila v dětství říkala, když vylezl na strom, nebo přišel zvenku jako prase. Tak pravil:
Tak už má jméno. Bude to Lišák.
Za dva roky z Lišáka vyrostl krásný, silný a ukázněný služební pes. Luboš byl na svou práci i psího parťáka náležitě hrdý.
Když přišel čas nastoupit vojnu, Luboš poprosil na odvodním úřadě, jestli může jít sloužit s Lišákem. Po nocích psa trénoval, aniž by mamince řekl proč, a v duchu doufal, že u zkoušek nezklame. Nakonec je poslali do výcvikového střediska, kde celou tři měsíce prokazovali, co umí.
Po výcviku putovali kamsi na Slovensko k hranicím, kde je v útvaru přijali srdečně. Šikovně si tam vysloužili přezdívku Lišák a Bída, a štábníci s úsměvem oznamovali, když Luboš s psem vycházeli na obchůzku:
Lišák a Bída jdou na věc!
Služba šla po svém, až jedné noci se stala tragédie. Při setkání s překupníky nastala přestřelka jeden voják byl zraněný, druhý zabitý, Luboš zmizel. I Lišák byl zraněný. Celý oddíl prohledával okolí, Luboše však nenašli.
Dlouhý měsíc probíhalo pátrání ve spolupráci se slovenskou i českou armádou, ale bez výsledku.
S přetěžkým srdcem přišel k Jarmile domů vojenský důstojník, přivedl s sebou i Lišáka. Pes se z rány zotavil, ale kulhal. Když Jarmila poslouchala výklad důstojníka o naději, zázracích a pokračujícím pátrání, jen tiše plakala a hladila psa po hlavě. Lišák se jí tisknul k nohám a položil si jí hlavu do klína.
No ty jsi ale můj lišák…
Od toho dne chodila každý den po parku zvláštní dvojice. Dáma středního věku pomalinku kráčela pěšinami, na vodítku vedla kulhajícího ovčáka. Byla v nich taková klidná noblesa a tichá důstojnost, že za nimi mnozí otáčeli hlavu. Nějakým zvláštním instinktem tušili, že tu nejde jen o vztah paničkapes, ale cosi hlubšího.
Jarmila mluvila tiše a pravidelně si s Lišákem povídala. A pes? Ten se nerozčiloval, poslouchal ji s nevídanou vážností a zbytečně nikdy neštěkal.
Lišáku, dnes upečeme koláče s houbami a zelím. Těsto nám už kyne. Zítra je neděle, půjdeme k řece, vykoupeš se
Uběhl rok. Znovu přišel domů důstojník z vojenské správy. Přinesl nějaké potraviny, pytel granulí. Oznámil, že pokud se do roka nic nezmění, bude Luboš úředně prohlášen za mrtvého.
Jarmila mlčky poděkovala, zamkla za ním dveře a s tichým pousmáním povídá:
Ty ho neposlouchej, Lišáku. Luboš žije, já to cítím.
Jednou večer zazvonil neznámý mladý muž. Jarmila byla nejistá, ale Lišák neštěkl, dokonce zavrtěl ocasem.
Dobrý den, paní Jarmilo, já jsem Nikolas Pavlík, sloužil jsem s Bídou… teda s vaším Lubošem, vychrlil návštěvník. Nazdar, Lišáku, poznáváš mě, potvoro? usmál se na psa.
Vyprávělo se dlouho, Jarmila hostila Nikolu čajem a buchtami, ukazovala Lubošovy dětské fotky, vzpomínala na vylomeniny.
Najednou Nikola zmlkl a evidentně se sbíral ke slovu:
Paní Jarmilo, nezlobte se, ale neberte mě za pomatence, skoro zašeptal.
Jarmila znervózněla:
Co je, Nikolo?
Luboš vás nechal pozdravovat. Prý se určitě vrátí domů.
Žena zalapala po dechu, přikryla ústa dlaní a oči se jí zalily slzami. Lišák vstal a přitulil se k Nikovi, pak zaštěkl.
Hlavně se nestresujte Já Luboše neviděl, nevím kde je, ale Před dvěma týdny se mi o něm zdálo. Požádal mě, abych vám to vyřídil.
Jarmila neplakala před hostem, ale teď už se nestyděla. Lišák jí olizoval ruku a Nikola jen tiše seděl a chápal, že sen není důkaz, ale i tak měl povinnost tam přijet.
Uběhl další rok. A parkem opět chodila ta zvláštní dvojka žena a německý ovčák, pomalu debatovali, nevšímali si kolemjdoucích.
Přišla zlatá podzimní neděle. Slunce pronikalo prořídlými stromy a zapichovalo se do očí procházejících. Došli na konec aleje, otočili se, a z druhého konce se k nim blížila vysoká mužská postava, zahalená zlatým světlem, která pokulhávala a kráčela stále pomaleji.
Lišák zpozorněl, zastavil se, zakňučel a vyrazil napřed. Jarmila pustila vodítko z ruky a pes, v zápalu radosti, zapomněl na bolavou tlapu a rozběhl se za tím, koho oba tolik postrádali.
Jarmila jen beze slov stála a plakala. Tam, v dálce, v sluneční mlze, se objímali její Lišák a Bída.
