Poslední pasažér autobusu
Baterka byla drobná, menší než ukazováček, visela na pletené šňůrce. Nevšimla jsem si jí hned. Nejdřív jsem zahlédla jeho.
Březnová noc, linka čtrnáct, konečná Slévárna a zase zpět. Prázdný autobus, světla za okny, vůně nafty, gumy a kousek kávy z termosky. Jezdim tady už čtvrtým rokem, a noc miluju víc než den.
V noci téměř nikdo nejezdí. Ožralí po pivu z Palackého ti nastupují hlučně jako stádo, křičí, upustí lahváče a zase za dvě zastávky zmizí. Zdravotní sestry z večerní šichty usednou tiše, zavřou oči a spí až do své stanice. Ochránci. Taxikáři, co jim klekla oktávka. Všichni projdou, odejdou a hned se zapomínají.
Tenhle byl jiný. Ten zůstal.
Muž, přes šedesát, malý ale statný, v tmavé bundě s kapucí. Pravou nohu měl mírně doširoka, jako kdyby byl zvyklý chodit po nakloněné podlaze. Vždy usedal na stejné místo třetí řada vpravo u okna. Platil hotově, přesně, nikdy nepotřeboval vrátit. Jezdil až na konečnou. A zpátky. A nevystoupil.
Poprvé jsem si ho výrazněji všimla na začátku března. Nebe viselo těžce a Ostrava za okny byla šedá i v noci. Ale on v tom šedivém městě seděl jako žlutý bod a něco protáčel v rukou.
Pak jsem začala počítat. Pět nocí za sebou. Dvě noci nikde. A zase pět. Podle rozvrhu. Jak kdyby to byla jeho práce jezdit v nočním autobuse.
Nespal, nečetl, nekoukal do mobilu. Nevytahoval sluchátka, nerozkládal noviny. Jen seděl, koukal ven a v dlaních točil drobný předmět. Ve zpětném zrcátku jsem viděla tlumené světýlko, žluté, zablikalo a zhaslo. Jako by do vozu vletěla světluška a nemohla najít cestu ven.
Bylo mi čtyřiačtyřicet. Ještě jsem neslavila pětačtyřicáté, ale už jsem si zvykla, že se na můj věk nikdo neptá podívají se a mají jasno. Široké dlaně s mozoly od volantu, nehty zastřižené nakrátko do půlkruhu. Záda mám malinko křivá doprava zvyk natahovat se do dveří a mačkat tlačítko na otevření. Profesi deformuje. Občas jsem se přistihla i doma, že mi pravé rameno visí níž.
Dvanáct let jsem sama. Syn Ota dospěl, už je mu dvaadvacet, žije s holkou na druhém konci Ostravy. Volá v neděli, když si vzpomene. Já mu to nepřipomínám. Ne že bych nechtěla když zavolám já, slyším v hlase napětí místo radosti: Mami, co se děje? Znamená to když volá máma, je něco špatně. Na vlastním se už nevolá jen tak. Zvykli jsme si tak.
Bývalý odešel, když Otovi bylo deset. Šel za Maruškou z účtárny, sebral si bundu z předsíně a rychlovarnou konvici z nějakého důvodu potřeboval právě tu konvici. Byt jsme rozdělili: on má dvoupokoják, mně zůstala jednopokojová na Českobratrské, třetí patro. Tehdy jsem si řekla bude. Vydržím. Ale později se ukázalo, že vlastně není co vydržet. Bez něj nebylo hůř. Jen ticho. A to ticho se natáhlo na dvanáct let.
Slovo láska u mě vyvolávalo stejný pocit, jako slovo jednorožec. Hezké, ale neexistuje. Kamarádky měly řeči o manželech. Já kývala, koukala do hrnečku. Milostné filmy vypínala v půlce. Ne že bych záviděla prostě jsem nevěřila. Jako v Ježíška. Kdy přijde ta chvíle, kdy spatříš tátu v županu s vatou a pochopíš realitu.
Noční směna mi seděla. V noci není nutné se usmívat na cestující. Netřeba pomáhat babičkám s taškami nebo školákům s baťohy v uličce. Nemusím poslouchat cizí hádky přes mobil ani čenichat kebab na zadním sedadle. V noci jen cesta a ticho. A to ticho mi padlo. Jako dobře šitá bunda ani netlačí, ani neplandá.
Ale ten pasažér ticho rušil. Ne zvukem. Přítomností. Byl jako kamínek v botě: maličkost, ale na ni člověk nezapomene.
Dva týdny jsem ho jen pozorovala. Zvykla si na něj jako na součást trasy. Sadová nastupuje. Slévárna sedí. Zpátky na Sadovou vystupuje. Kývne na mě, jako bychom se znali. Kývnu zpět.
A každou noc to žluté světýlko v jeho dlaních.
Vlaďko, co když je bezdomovec? zeptala se před směnou Tereza v dispečinku.
Tereza je tu osmý rok, statná blondýna, vlasy svazuje tužkou do drdolu. O všech řidičích ví vše kdo se rozchází, kdo už zase začal pít, kdo bude teprv brzy. Věřím jí.
Bezdomovci platit nebudou, Terezo, odpověděla jsem. A tenhle vždycky platí. Mince. Bez vrácení.
Možná blázen?
Tichý, jen civí venku, nikoho neobtěžuje. Nekecá si pro sebe, nehoupá se. Normální chlap. Jen jezdí.
Tereza přelila čaj z termosky do skleničky s citronem a mátou, jako pokaždé před směnou.
Možná ho žena vykopla, nadhodila. Hádka doma, ona zaječí vypadni!, a on sedne na noční, aby přečkal.
Ale každý den? Měsíc? To už není hádka, to je rozvod.
Tereza pokrčila rameny.
Víš co, Lado, řekla pevně, láska je, když tě někdo čeká s konvicí. Zbytek jsou jen pohádky a noční autobusy.
Usmála jsem se. Nikdo mě doma s konvicí nečekal. Čekal mě jen kocour Josef zrzavý, vyžraný, s výrazem pána domu. A ten jedině proto, že dostane žrádlo.
Ale otázka ve mně zůstala. Kam a proč vlastně jezdí? Na konečnou a zpátky, pět nocí týdně, už měsíc. Co je to za člověka? A proč?
Snad trpí nespavostí. Třeba má demenci. Možná je v tom setrvačnost, zvykl jezdit na šichtu a nedokáže přestat.
Všechno to znělo rozumně. Ale nevěřila jsem tomu. Viděla jsem ty jeho oči v zrcátku klidné, jasné, soustředěné. Oči někoho, kdo přesně ví, kam a proč jede.
Rozhodla jsem se to zjistit.
***
Nemohla jsem se však odhodlat hned. Trvalo mi to tři dny. Zdá se to hloupé vozím toho člověka každou noc a stydím se položit obyčejnou otázku. Ale u nás to tak chodí: vedle sebe, ale každý za sebe. Neptej se, nevměšuj se, hranice. Čtyři roky jsem tu hranici držela skoro bez námahy.
Tento pasažér mě ale zaujal. A zlobila jsem se na sebe.
Vešel jako vždy na Sadové, deset minut po půlnoci. Vhodil drobné do kasičky. Všel do třetí řady, k oknu. V ruce něco na šňůrce.
Cesta byla tichá. Za okny ubíhaly lampy, zatemněné výlohy, prázdné zastávky. Město vypadalo jako opuštěná scéna po představení. Jen my dva jsme zůstali, jako herci.
Počkala jsem na konečné. Na Slévárně má autobus tři minuty stát podle jízdního řádu. Zhasla jsem světla v salónu, nechala jen koutové lampy. Žluté přítmí. Vstala jsem, vyšla z kabiny.
Seděl na svém místě, nehýbal se. V ruce ta věc na šňůrce.
Promiňte, můžu se zeptat? oslovila jsem.
Zvedl hlavu. Hlas měl nízký, trochu nakřáplý, jak kdyby mu zaskočil kousek chleba.
Zeptejte se.
Jezdíte každou noc, už měsíc. Na konečnou a zpátky. Kam tohle vede?
Zamyslel se. Díval se mi do tváře, bez trémy, bez podráždění. Jen zvažoval, jestli odpovědět.
Pak řekl:
Za ženou.
Nechápala jsem. Podívala jsem se na hodinky půl jedné v noci.
Teď? Za ženou?
Jana má noční. Dělá ve fabrice na Porubské jako kontrolorka kvality. Tak já… jedu s ní. Tedy ne s ní, ale vedle. Autobus jede kolem fabriky bliknu jí do okna.
Zvedl ruku. V dlani byla ta drobná baterka na šňůrce. Žluté světlo. Obal už byl otlučený, plast vybledlý od věčných stisknutí.
Tímhle, řekl rovně.
Posadila jsem se naproti. Nohy mě bolely šest hodin za volantem.
Takže chodíte každou noc do autobusu, jedete na konečnou, zablikáte Janě do okna baterkou a jedete zpět?
Ano.
Každou noc?
Pět nocí. Její směna je pět dnů v kuse, pak dva dny volno. To jsme oba doma. Pět dní tudy jezdím.
Mlčela jsem. On taky. Za oknem stála Slévárna třípodlažní cihlový kolos, ještě z éry socialismu. Opadaná omítka, rez na okapech. Ale ve třetím patře svítila žlutá tečka. Noční směna.
Proč? zeptala jsem se nakonec.
Pohlédl na mě tak, jako bych se ptala, proč lidé dýchají.
A vy byste nešla?
Ne. Nešla bych. Můj bývalý nevstal ani z kuchyně, když jsem se vracela s taškami. Jednou jsem táhla dvě igelitky v rukou a třetí zuby, klíče jsem nemohla najít. Zaklepala jsem. Otevřel, podíval se a prohodil Kdes tak dlouho? Nepomohl, neuhnul, ani to, jen se zeptal a šel zpátky k televizi.
A tenhle jezdí přes celou Ostravu každou noc, jen aby zablikal do okna.
Jsem Karel Novák, řekl. Ale všichni mi říkají Karle.
Vladislava, představila jsem se. Vlaďka.
Přikývl. Podíval se na fabriku.
S Janou jsme spolu pětadvacet let. Brali jsme se v roce dvatisíce jedna, jí bylo třiatřicet, mně třicet šest. Pozdě, já vím. Oba jsme to zkoušeli víckrát. Já pracoval jako soustružník, ona dělala tenkrát už v kontrole kvality. Seznámili jsme se tam. Na předčasný důchod jsem šel před čtyřmi lety kvůli prachu z haly. A ona zůstala. Teď už třetím rokem chodí na noční příplatek, šetříme na chatu. Zahrádka v Klimkovicích, malý domek, plot, jabloně. Jana sní o jahodách.
Mluvil bez sebelítosti, prostě popisoval život jako počasí nebo tramvajový jízdní řád.
První měsíc, co Jana šla na noční, jsem nespal. Ležel jsem a díval se do stropu co když se jí něco stane? Tma, zima, dvě stě metrů do továrny sama. Kdyby uklouzla na ledě? Nebo ji někdo otravoval? A nedovolám se jí mobil musí nechat ve skříňce, zákaz.
Odmlčel se. Přetáhl si dlaně přes koleno.
Pak jsem si řekl jezdí přece autobus čtrnáctka. Kolem fabriky. Sednu, projedu, bliknu jí do okna. Uvidí, že jsem poblíž. Ne přímo, ale uvidí.
A uviděla?
Hned ne. Týden jsem jezdil, blikal do okna. Bylo jí to podezřelé světýlko, možná odraz. Pak doma říkám: Jani, blikám ti každý večer z autobusu. Podívej se, až pojede čtrnáctka kolem. Podívala se. Tehdy ráno mi volala: Karle, to jsi byl ty? Já na to, že já. Smála se i brečela. Řekla: Blikej dál.
Hrdlo se mi stáhlo, stejné hloupé přirovnání jakoby mi zaskočila střídka chleba. Jiný výraz mě nenapadl.
A zpátky? Proč? zeptala jsem se.
Kam bych šel ve dvě v noci na Slévárně? Je tu jen dál průmyslovka. Plot, asfalt, lampy polovina nefunguje. Sednu zpátky, doma si lehnu. Ve tři ráno vstávám a jdu ji vyzvednout.
Z práce?
Z práce. Uvařím jí k snídani kaši má ráda ovesnou s rozinkama. A čaj. Mátu máme na balkóně. V zimě sušenou, v létě čerstvou.
Vzpomněla jsem si na Terezinu konvici Láska je, když čekáš s konvicí. Ale tady šlo o víc: byla v tom baterka, noční autobus i ovesná kaše ve tři ráno. Pětadvacet let společného života a máta z balkonu. Chata, na kterou šetří společně.
Tři minuty na konečné uplynuly. Sedla jsem si zpět, Karel Novák si nechal baterku na koleně, šňůrka visela přes stehno.
Řídila jsem autobus zpátky prázdnými ulicemi a hlavou mi běželo: dvanáct let sama a ani jednou jsem nikomu nezablikala. A nikdo nikdy nezablikal mně. Bývalý si odnesl konvici, mně zbyl kocour a noční linka. Ne, kocour. Josef. Ten mě vítá jen kvůli jídlu.
Nebylo z toho hořkosti. Málem až překvapení. Takové věci se dějí. Ne v televizi, ne v románu na čtrnáctce od Sadová ke Slévárně. Skutečný chlap s ošoupanou baterkou jede nocí, aby jeho žena viděla jeho světlo.
Na Sadové vystoupil. Kývl mi jako obyčejně.
Dívala jsem se, jak kráčí k domu pomalý, drobný krok, v tmavé bundě. Obyčejný důchodce. A přece.
***
Další noc jsem schválně zabrzdila u fabriky o pár metrů dál, hned pod okna třetího patra. Porušila jsem rozvrh, ale kdo by to v jednu ráno řešil?
Karel Novák vyndal baterku. Stiskl tlačítko. Tři krátce. Tři dlouze. Tři krátce. Rychle, jistě, jako by počítal. Prsty mu jezdily svižně zvyk soustružníka, který pracoval s drobnostmi celý život.
Dívala jsem se do zrcátka, pak před sebe. Ve třetím patře, krajní levé okno, zablikalo světlo. Malé, nevýrazné, ale také tři krátce, tři dlouze, tři krátce.
Odpověděla.
Zatajila jsem dech. Seděla za volantem a dívala se na dvě žlutá světélka jedno vevnitř, jedno v okně fabriky. Sto metrů tmy mezi. Zeď, sklo, březnový vzduch. A navzdory všemu dva slabé paprsky, které se vždycky našly.
Jen baterka. Jen okno. Jen dva lidé, kteří si blikají sto metrů nocí. Hned jsem chápala, že to je něco doopravdy. Ne takové, co člověk vidí v reklamě a hned přepíná. Skutečné. Nutí to stydět se, že špehujete.
Na konečné jsem vystoupila z kabiny.
To je kód? zeptala jsem se.
Karel Novák stál u dveří, baterku už schoval.
Náš kód. Není to morseovka, nevím, jak. Vymyslel jsem to tři krátké jako tlukot srdce, tři dlouhé jako objetí, tři krátké pouštění. Jana se smála, prý romanťák. Nejsem. Jen se mi po ní stýská. Třeba když nás dělí jen zeď. Zapamatovala si to hned. Každou noc ona mně, já jí.
A dlouho to děláte?
Rok. Každou noc. I v zimě, i v dešti. Pamatujete leden? Mínus dvacet! Autobus zpožděný. Čekal jsem půl hodiny, nohy promrzlé. Ale dočkal se. Zablikal jsem. Vránor ráno mi říkala: Viděla jsem. Byls o sedm minut pozdě. Počítala jsem to.
Rok. Pět nocí týdně. Přes dvě stě padesát cest, kvůli pár sekundám světla v okně.
Dřív bych řekla blázen. Fanatik. Člověk, co neví, co se sebou. Ale mlčela jsem. Všechna má slova byla v tu chvíli mdlá vedle toho světýlka.
Vrátila jsem se za volant. Rozjela jsem to. Ve zpětném zrcátku byl Karel Novák na svém místě, tvář klidná, vlastně spokojená. Každou noc dělal totéž a každou noc mu to stačilo.
Další dny jsem pozorovala. Hledala, jestli v tom není klam. Možná si něco namlouvá. Možná Jana už ani nekouká, světlo se jí zdá. Možná je to zautomatizované gesto, ne láska. Rituál bez významu.
Ale čtvrtou noc jsem spatřila ženskou siluetu ve třetím patře, čelo nalepené na skle. Kaštanové vlasy stažené do copu. Baterka, malá, žlutá. Jako ta jeho.
Čekala. Skutečně čekala. Každou noc vstala od stolu, šla k oknu, čekala na světlo.
Za týden autobus vypověděl službu. Kompresor, možná brzdy nezajímalo mě, zavolala jsem opravu. Z dispečinku jsem dostala staré Karosu. Malá, rachotivá, s úzkými sedadly, topení foukalo jen k řidičce.
Karel Novák přišel jako vždy. Zahlédl Karosu, malé zaváhání ale nastoupil. Sedl si hned do první řady, dál se přes nářadí a součástky nedalo.
Jet v té staré rachotině nebylo moc příjemné. Motor řval, kastle se třásla, na každém hrbu poskočila. Ale Karel Novák svíral baterku, civěl před sebe jako by jel v Mercedesu.
Na konečné jsem vystoupila protáhnout se. On taky. Stáli jsme bok po boku, dveře dokořán. Dubnová noc, chlad dech nám stoupal v obláčcích. Ve třetím patře fabriky žlutily okna.
Zablikal. Odpověděla. Stejně jako každý večer.
Karle, pětadvacet let je celý život. Jana nikdy neměla dost?
Neurazil se. Usmál se, mnul si prokřehlé prsty.
Určitě unavená. Já taky. Už nejsme mladí jí bude šedesát za chvíli, mně je po šedesátce. Bolí záda, kolena, zuby raději se neptejte. To je něco jiného než nevyčerpání. To už je zvyk.
Nudí už ji to?
Ne. Je na to zvyklá. Přestal jsem kouřit zvyk, co mě ničil. Měsíce jsem se to učil nemít. Ale na Janu jsem si taky zvykl, a vzdát se nechci. Je v tom rozdíl. Něco ničí, něco drží. Jana mě drží.
A vy ji?
Doufám. Neříká mi to: Karle, seš můj pilíř. Řekne mi: Karle, dojde chleba. Nebo: Karle, zavři okno. Ale slyším to v hlase. Se mnou je klidnější. Když odejdu něco se mění. Napne se. Jako by zvedla štít.
Zmlkla jsem. Světlo nad námi hučelo, jedna z posledních žárovek, co v té tovární čtvrti drží.
Láska není, když srdce poskakuje, řekl. Ale když ví, kam jít. Bez hlavy. Nohy jdou samy. Každou noc si sednu do autobusu bez přemýšlení. Prostě jedu. Jako dýchání. Zkuste přestat dýchat nejde to. Ani pro mě to nejde.
A kdyby onemocníte? Nebo zruší autobus?
Onemocním vezmu si taxi. Mám našetřené dvě tisícovky v obálce za zrcátkem právě na to. Autobus zruší půjdu pěšky. Čtyři kilometry, zvládnu to za hoďku. Zkusil jsem to v listopadu, když autobus nepřijel. Přišla ke mně ráno: Proč jsi byl kulháš? Já nekulhal. Jen už jsem nemohl.
Zasmál se, chraplavě. Pomyslela jsem tohle je člověk, co zná odpověď na otázku proč. Ne v rámci světa, ale ve svém malém vesmíru, kde je baterka, autobus a ovesná kaše. Kde je potřeba koupit chleba a zavřít okno. Záviděla jsem. Ne jeho ženě, ne jeho citech ale té jistotě.
Celý život jsem si myslela, že láska je něco obrovského. Skutek, oběť, velké slovo za západu slunce. A nakonec je to baterka na šňůrce a tichý muže v nočním autobuse. A tohle bylo víc, než jsem kdy ve čtyřiačtyřiceti letech zažila.
Vrátili jsme se do Karosy. Motor zaburácel, topení zahřálo sklo. Karel Novák vrátil baterku pod bundu, dlaň přitiskl na hruď zahlédla jsem to ve zpětném zrcátku.
Jeli jsme mlčky. U Sadové vystoupil, kývl mi jako pokaždé. Pozorovala jsem ho pravá noha doširoka, krok pravidelný, ruce v kapsách. Obyčejný penzista. Obyčejný a neobyčejný.
Doma jsem se svlékla, nakrmila Josefa, lehla do postele. Vytáhla telefon a otevřela kontakt Ota. Dvakrát od pěti ráno jsem na displej koukala. Brzy. Ale číslo tam svítilo. Usnula jsem s telefonem u tváře.
***
Zavolala jsem další den ve dvě. Ota byl překvapený.
Mami, je něco?
Vůbec nic. Jen tak volám.
Pauza. Cítila jsem, jak mu šrotuje v hlavě máma takhle nezvonila už dlouho.
Mami, jsi v pohodě?
Úplně. Jak se máš? A Mariana?
Dobře. Práce, Mariana taky maká. Co ty?
Oto, řekla jsem. Chtěla jsem ti říct, že jsi pro mě hodně důležitý. Fakt. Abys to věděl.
Dlouhá mezera. Představila jsem si ho v kuchyni tam vždycky telefonuje ruku neví, kam s ní.
I ty pro mě, mami.
Stručné. Trochu zdráhavé. U nás chlapi nikdy nebyli na city. Ale pro mě to bylo dost. Usmála jsem se a zavěsila.
Pak jsem zaskočila do domácích potřeb za rohem. Jmenuje se to Vše pro dům, cítit tam lepidlo, prášek, nové kyblíky. Našla jsem oddělení baterky. Dvacet typů: velké i maličké.
Vybrala jsem miniaturní. Žlutě svítící. Bez šňůrky tu si spřádám sama. Ze špagátku, jako u Karla Nováka. Pokladní, baculatá paní v modré zástěře, se ptala:
Potřebujete baterky?
Ano, odvětila jsem.
Doma jsem zmáčkla tlačítko. Žlutý kužel na strop. Josef seskočil, schoval se pod postel. Nasadila jsem světlo na stěnu. Malý, příjemný kruh. Jako v autobuse.
Zkusila jsem to. Tři krátké. Tři dlouhé. Tři krátké. Nešlo to, tlačítko tuhé, prsty neposlouchaly. Podruhé byly dlouhé zas moc dlouhé, třetí pokus přidal čtvrtý záblesk. Při čtvrtém pokusu to klaplo srdce bije, objímám, pouštím.
Nevím, komu budu svítit. Možná Otovi. Sobě. Možná prostě tmě, jako Karel Novák, když Jana ještě nezjistila, že to je on. Blikal týden naprázdno. Prostě nemohl neblikat.
Sundala jsem si baterku do kapsy kabátu. Hned mi bylo o něco klidněji. Jako bych taky znala kód. Ne jejich svůj.
Večer jsem dorazila na směnu. Tereza nalila čaj s citronem a mátou, jak pokaždé.
Tak co tvůj pasažér? Jezdí?
Jezdí, kývla jsem.
Zjistila jsi proč?
Zjistila.
A? Řekni to už.
Terezo, řekla jsem pomalu, mýlila ses. Láska není, když tě čekají s konvicí. Láska je, když jede člověk přes celé město s baterkou. Každou noc. Celý rok. V mínus dvacet. Bez jediné stížnosti.
Tereza se na mě dívala, jak na blázna. Otevřela pusu, zavřela ji. Nakonec řekla:
Vlaďko, ty ses zamilovala do pasažéra?
Ne, odpověděla jsem. Nezamilovala jsem se. Já to jen viděla.
Nechápala. Vysvětlovat jsem nehodlala. Některé věci se nestihnou říct. Ty se musejí prožít ve dvě ráno, z okna nočního autobusu, když město spí a dva lidé si blikají světýlkama přes sto metrů tmy.
Noc. Trasa. Autobus už opraven starý známý, vonící naftou, gumou, kávou. Nastartovala jsem. Ručička otáčkoměru poskočila. Motor zaburácel.
Na Sadové deset minut po půlnoci nastoupil Karel Novák. Hrst drobných do kasičky. Třetí řada vpravo, u okna. Baterka na šňůrce sevřená v dlani. Stejně jako každý večer.
Řídila jsem prázdnými ulicemi. Semafory blikaly žlutě noční režim. Ani auto, ani noha. Město klimbalo. My jeli.
Na Slévárně jsem zastavila. O kousek dál než obvykle. Pod okny třetího patra.
Karel Novák vytáhl baterku. Tři krátké, tři dlouhé, tři krátké.
Já upřeně hleděla do okna. Sekunda. Dvě. Tři.
Zablesklo světlo. Slabě žluté v třetím okně. Tři krátce, tři dlouze, tři krátce.
Jana mu odpověděla.
Karel Novák schoval baterku. Opřel se a já v zrcátku viděla, že se usmívá. A i v mém hrudníku se cosi rozestoupilo. Ne žalem, ne závistí. Bylo to proto, že jsem byla blízko skutečnému.
Vsunula jsem ruku do kapsy. Moje baterka ležela malinká, teplá od těla. Sevřela jsem ji v pěsti.
Pak jsem ji vytáhla. Podívala na okno fabriky, kde už bylo zas ticho. Jana se vrátila ke svému. Koukla jsem na tmavou ulici před autobus. Lampy, mokrý asfalt, dubnové nebe bez hvězd.
Stiskla jsem tlačítko.
Tři krátké. Tři dlouhé. Tři krátké.
Žlutý kužel odskočil na čelní sklo a rozplynul se po mokré cestě. Nikdo neodpověděl. Ale na tom nezáleželo. Zablikala jsem a bylo mi hned tepleji. Jako by to někdo, někde přece jen zahlédl.
Ve zpětném zrcátku se na mě Karel Novák podíval. A přikývl. Nic víc. Jen přikývl.
Vrátila jsem baterku do kapsy. Rozjela autobus. Odvážela ho zpátky domů, ke snídani, k mátě na balkoně, k Janě, co přijde v šest ráno a řekne: Karle, viděla jsem tě dnes začít o dvě vteřiny dřív.
V březnu jsem v lásku nevěřila. V dubnu jsem měla v kapse svoji baterku.
A každou noc, na Slévárně, jsem blikla do tmy. Tři krátké srdce buší. Tři dlouhé objímám. Tři krátké nechávám jít.
Vůně nafty, gumy a trochu naděje.
