Moje bývalá žena… Stalo se to před dvěma lety. Blížil se konec mé pracovní cesty a já se měl vrátit domů do Prostějova. Po zakoupení jízdenky jsem měl ještě tři hodiny volno a rozhodl jsem se projít městem. Na ulici ke mně přišla žena, kterou jsem okamžitě poznal – byla to moje první manželka, se kterou jsme se rozvedli před dvanácti lety. Zina se téměř nezměnila, jen byla bledší. Viděl jsem, že i ona je z našeho náhodného setkání rozrušená. Miloval jsem ji kdysi až bolestně, což bylo i důvodem rozvodu – žárlil jsem na ni na všechny okolo, dokonce i na její matku. Stačilo, aby přišla domů později, a já propadal panice. Nakonec odešla – neunesla každodenní výslechy, prosby a podezírání. Jednou jsem přišel domů s malým štěnětem, chtěl jsem ji potěšit, ale doma nikdo nebyl, na stole jen vzkaz, že mě miluje, ale mé žárlivé chování ji ničí, a tak odchází a prosí, abych ji už nehledal… A teď, po těch dvanácti letech, jsme se úplnou náhodou znovu setkali ve městě, kam mě poslali služebně. Povídali jsme si dlouho a pak jsem si vzpomněl, že mi hrozí zmeškání autobusu domů. Rozloučil jsem se, ale Zina mě poprosila: „Ale Sašo, mám na tebe velkou prosbu. Chápu, že spěcháš, ale pro všechno dobré, co mezi námi bylo, dopřej mi tuto laskavost. Musím do jedné kanceláře a sama tam jít nemůžu, pojď se mnou.“ Souhlasil jsem s podmínkou, že to nebude dlouho trvat. Šli jsme do velké budovy, dlouho jsme bloudili chodbami, sestupovali po schodech, kolem nás chodili lidé všeho věku a já vnímal jen Zinu. Najednou vešla do jedněch dveří, ještě se na mě zvláštně podívala a řekla: „Je zvláštní – nemohla jsem žít ani s tebou, ani bez tebe.“ Zavřela za sebou dveře. Čekal jsem, že se vrátí. Čas běžel, ale nevracela se. Najednou jsem si uvědomil, že mi ujíždí autobus! Rozhlédl jsem se a zjistil, že celé místo je opuštěné a zchátralé, okna bez skel, žádné schodiště, jen prkna, po kterých jsem s obtížemi slezl. Autobus jsem nestihl, koupil jsem si tedy lístek na další spoj. V prodejně jízdenek mi oznámili, že můj zmeškaný autobus sjel z cesty do řeky a nikdo nepřežil. Za dva týdny jsem vyhledal adresu své bývalé tchyně v Brně. Paní Alena mi řekla, že Zina zemřela před jedenácti lety, rok po našem rozvodu. Nevěřil jsem, dokud mě skutečně neodvedla k jejímu hrobu. Tam jsem dlouho stál u náhrobku ženy, kterou jsem miloval – a která mě, nepochopitelným způsobem, zachránila před smrtí…

Stalo se to před dvěma lety. Moje služební cesta v Brně už končila a já měl zanedlouho odjíždět domů do Havířova. Koupil jsem si jízdenku a rozhodl se projít ještě na chvíli ulicemi, měl jsem totiž před sebou celé tři hodiny volna. Na zastávce mě nečekaně oslovila žena, kterou jsem bez nejmenších pochyb poznal.

Byla to moje první žena, se kterou jsem se rozvedl před dvanácti lety. Jitka vypadala téměř stejně, jen v obličeji byla až přízračně bledá. Bylo jasné, že ona je z téhle náhlé schůzky nejistá stejně jako já.

Miloval jsem ji kdysi neovladatelně, vášnivě a bolestně právě proto jsem se s ní musel rozejít. Moje žárlivost mě zžírala zevnitř, žárlil jsem na ni i na její matku. Stačilo, že se opozdila, a mé srdce začalo šíleně bít s pocitem, že všechno těžce selhává.

Nakonec mě Jitka opustila, neunesla tu směs podezírání a mých všetečných otázek: kde byla, s kým, proč. Pamatuji si, jak jsem jednou přišel z práce domů s malým štěňátkem, chtěl jsem ji potěšit rozverným překvapením. Místo ní jsem vešel do prázdného bytu a na stole ležel vzkaz.

Napsala mi, že odešla, přestože mě opravdu miluje. Mé pochybnosti ji ničí, a proto už nemůže dál. Žádala mě o odpuštění a prosila, ať ji nehledám…

Po tolika letech jsme se teď střetli ve snovém Brně, kde jsem měl pracovní schůzky. Dlouho jsme mluvili a já najednou zjistil, že pomalu mohu zmeškat svůj autobus. Rozpačitě jsem řekl:
Promiň, ale už musím jít, nestihnu spoj do Havířova.

Tehdy Jitka promluvila zvláštně klidným hlasem:
Pavle, mohl bys mi, prosím, něco slíbit? Vím, že pospícháš, ale kvůli tomu všemu dobrému mezi námi, prosím, neodmítej mě. Půjdeme spolu do jedné kanceláře, pro mě je to moc důležité a sama to nezvládnu.

Samozřejmě jsem souhlasil, ale dodal: Jen ať to je rychlé. Procházeli jsme podivnou budovou, která jako by se pořád měnila křídla, chodby, schody vzhůru i dolů, dveře a zákoutí. Zdálo se mi, že to trvalo nepatrnou chvíli. Kolem chodili lidé všech věkových skupin: děti, starci i mladí dospělí. Připadalo mi to snové, nelogické, proč by něco takového bylo v administrativní budově? Můj pohled i myšlenky se soustředily jen na Jitku.

Nakonec prošla jedněmi dveřmi a těsně předtím se ještě zadívala na mě pohledem, který se těžko zapomíná.
Je to zvláštní, že jsem nedokázala být s tebou, ale ani bez tebe.
Zavřela za sebou.

Čekal jsem za těmi dveřmi a chtěl se jí zeptat, co tím myslela. Ale už se nevracela. Náhle jsem si uvědomil, že se musím sebrat a spěchat na autobus, jinak mi ujede zpátky na sever. Když jsem se rozhlédl, zachvěl jsem se. Celá budova byla opuštěná, okna měla rozbitá skla a chybělo zábradlí u schodišť. Na zemi byly poházené prkna a já pak složitě scházel dolů.

Autobus mi ujel o hodinu, musel jsem si tedy v pokladně koupit novou jízdenku a zaplatil jsem dvě stě korun. Při té příležitosti mi paní u okénka oznámila, že autobus, kterým jsem měl původně jet, havaroval a sjel do řeky, nikdo nepřežil.

Za dva týdny jsem stál u dveří starého paneláku v Ostravě. Adresu jsem si našel přes informační kancelář. Otevřela mi paní Božena, matka Jitky. Sklopila zrak a pomalu mi řekla, že její dcera Jitka zemřela už před jedenácti lety, nedlouho po našem rozvodu. Nechtělo se mi jí věřit; domníval jsem se, že mi nechce říct pravdu, abych její dceru už nechal být.

Když jsem poprosil, zda bych mohl jít k jejímu hrobu, Božena tiše přikývla. O pár hodin později jsem stál u hrobky, na které se smála ta samá žena, kterou jsem celý život miloval a která mi v jednom podivném snu zachránila život…