Dobré úmysly

Dobré úmysly

Táňo! Konečně! Už jsem byla úplně bez sebe! otevřela dveře a objala sestřičku Margita Petrová. Mám v hlavě zmatek, vůbec nevím, co dělat!

Hlavně klid! statná a klidná jako hroch, Taťána Petrová vklouzla do předsíně. Je doma?

Není! Ráno sbalila děti a odjela! Margita bezmocně rozhodila rukama. Nechce nic slyšet. Miluje ho!

Co ti mám říct, Maruš? Zanedbala jsi holku, a teď už je pozdě plakat. Pojď, sedneme si a povíš mi to všechno od začátku. Pak se rozhodneme, co dál.

Táňa prošla do kuchyně a při sednutí ke stolu přísně sledovala sestru, jak připravuje čaj.

Čajník nejdřív vylij horkou vodou! Kolikrát ti to musím říkat, stejně je to marné.

Margita škubla sebou, vzala čajník a hned si popálila ušní lalůček.

Ježiši, vždycky jsem byla nešika! Pusť to, dám to dohromady. Sedni si, než se popálíš ještě víc v tomhle nervovém stavu.

Táňa vstala, popostrčila sestru ke stolu a začala svižně připravovat čaj.

Tak! A teď povídej. Nic nevynechej. Kdo to je? A co si Lenka myslí?

Margita schoulila ruce kolem šálku. Co říct sestře? Sama si nebyla jistá, proč má z celé věci takový strach. Ten muž, kterého přivedla domů mladší dcera, vypadal solidně nepil, neměl zvláštní manýry, byl ohleduplný, měl vlastní podnikání… Autodílna, jasně, není to lékař nebo bankéř, ale je to práce. Navíc zručně hned opravil kapající kohoutek, se kterým si dva měsíce nevěděl rady ani instalatér. Jenže Margita byla zvyklá brát mladší dceru spíš jako potenciální problém, podle své sestry, a potřebovala něco víc než jen dobrý pocit, aby se uklidnila. Celý způsob jejich seznámení jí také přišel podezřelý. Kde je slyšet o muži, co opravuje auto na ulici úplně neznámé ženě a zdarma? Byla zima, mráz, Lenka tam stála s dětmi, uvízla na ulici… No a co? To přece neznamená, že každý hned bude dělat svou práci zadarmo. A pak ještě jezdí každý víkend, aby se ujistil, že děti jsou zdravé a auto v pořádku. Už půl roku! A Lenka je celá zahleděná. Nemyslí ani na děti, ani na matku. Hlavně, že miluje. Jako by jí jednou nestačilo…

Tohle všechno řekla Margita sestře a čekala na její rozsudek. Táňa byla od malička její vzorem. Otec jim umřel brzy, matka pracovala od rána do noci a spoustu povinností přenechala starší dceři.

Táňo, už jsi velká, musíš pomáhat!

Mezi sestrami bylo osm let rozdílu. Když matka zjistila, že je znovu těhotná, nejdřív se smála, potom se bála. Byla těžká doba, i s jedním dítětem to bylo složité. Ale manžel i starší dcera věřili: Zvládneme to!

Kateřina jim věřila a Margita se narodila slabá. Trvalo dlouho, než se dostala mezi ostatní. Táňa byla neustále po jejím boku, vodila ji do školky, připravovala do školy, naučila ji nejen hezky psát a číst, ale většinu učiva prvního ročníku zvládly doma předem. Margita byla opět nemocná a celé bylo dobře, že byla na vše připravená.

Táňa byla její anděl strážný. Doháněla s ní školu, vitamíny, dohlížela na pravidelný spánek, dohlížela na mléko, které Margita nesnášela.

Nenávidím ho! Ta šlupka!

Nechoď! Je to pro tvoje dobro!

Margita křičela, plakala, ale vypila to všechno do poslední kapky.

Lékaři měli pravdu. Ve druhé třídě už byla Margita ve škole s ostatními, jen občas byla doma. Studia šla lehce a po základce matka zavolala Táňu už vdanou, čekající první dítě:

Co budeme dělat?

Musí pokračovat. Byla by škoda, kdyby ta hlava přišla vniveč.

Neutáhnu ji sama.

A kdo říká, že jsi na to sama?

Stipendium malé, Margita žila skromně, Táňa každý měsíc přijížděla s nákupem a kontrolovala kolej.

Proč je tu tolik prachu? Ty tu chrochtáš?

Margita brala hadr, i když vždy před jejím příjezdem uklízela.

Matka onemocněla na druhém ročníku. Margita, zčervenalá, jí řekla o klukovi, a týden na to přišla smutná diagnóza.

Táňo! Co mám dělat?

Ty? Nic! Zkoušky na samé jedničky! Hlavně matce nic neříkej, že to víš. Já to zařídím.

Margita stihla jen strávit poslední týden u postele matky, trpící bolestí. Ven na kuchyni brečela do dřevěné lžíce, kterou dostala kdysi od táty. Slzy nešly.

Táňa vše zvládala věcně. Odsouvala Margitu z cesty.

Zase? Matce tvoje hysterie nepomůžou! Nech ji odejít v klidu, když nemůžeme pomoci.

Ty slova účinkovala jako studená voda.

Máma odešla časně z rána, Margita sevřela její ruku a najednou propukla v pláč. Tolik potlačované emoce se najednou uvolnily. Bylo to možné.

Po pohřbu se sestry rozhodly městský byt vyměnit. Margita dostala malou garsoniéru blízko u Táni.

To je dobré, že jsi tak blízko. Nikomu nevolej. Holky nám pomůžou. Táňa přejela pohledem po stěnách nového bytu.

Brigáda pod jejím vedením byla vyhlášená, ženské pracovaly jako hodinky dnes už měla Táňa vlastní stavební firmu, při škole si stěžovala:

Není čas na nic! Ještě že mě Aleš podporuje, i když má své práce dost. Ale vydržím všechno!

Nakonec ale krize střídala krizi, podnikání rozšiřovat nešlo.

Všem nemůžu vrazit svůj mozek a ruce Dělají si jak chtějí a já pak rudnu před klienty! A co ty? Děti?

Margita předkládala podrobný report. Od doby, co se vdala, i když se manžel starší sestře moc nezamlouval, stále se před Táňou cítila provinile. Táňa byla autorita a poprvé udělala něco proti ní. Maxim byl chytřejší než ona, tři roky si získával cestu k srdci švagrové a povedlo se mu to. Táňa po čase uznala, že je to fajn chlap, rodina je pro něj vším, děti zbožňuje, ženu rozmazluje a každý haléř donese domů. Jedině jí vadilo, kolik času Maxim trávil s holkama.

To není správné. Není chlap, ale chůva. Zkazí je, pak je nedáš dohromady.

Margita obvykle přikývla, ale v duchu pomyslela, že Táňa možná trochu závidí, protože její Aleš by doma děti nehlídal ani za nic. Když měl syn Táni trable ve škole a s chováním, Aleš se zabýval jen svými věcmi.

Vyřeš si to sama, já jsem živitel. Výchova je na matku.

A co syn? Aleš mlčel. Dívky doma přestaly být poslušné. Nakonec poslala syna na radu stálého zákazníka do armády.

Tam se naučí disciplíně.

Tam se mu zalíbilo, později se smál:

Měla jsem generála za matku. Takže cesta jasná!

Když se s ním Táňa smířila, začala dělat starosti dcera.

Mami, čekám dítě!

Táňa bezmocně klesla na gauč.

Jak je to možné? Je ti teprve osmnáct!

A co má být? Jsem plnoletá. Mami, prosím, žádné kázání.

Tady už není co. Musí být svatba.

On si mě ale nechce vzít.

To nedopustím! Táňa ucítila nový příval sil. Moje vnouče nebude bez otce! Zařiď to, dceruško, mám zkušeností dost!

Za měsíc byla svatba, mladí šli do bytu po babičce.

Žijte si! A hlavně klid!

Ať už pomohl Tániin přísný humor, nebo podpora, všechno si sedlo. Mladí žili a Táňa si oddychla.

Jenže netrvalo dlouho a starosti přišly z jiné strany, od Margitiných dcer.

Holky byly zdravé, silné, Margitě se neustále zdálo, že na vlastní dětství nevypadají.

Jen ať jsou zdravé! Pamatuješ, jak jsem já pořád byla nemocná? Tyhle jsou jak hříbata!

To je dobře! Jen aby byly i chytré.

S tím není problém! Ve škole i v kroužcích všechno zvládají. Jen jsou úplně jiné. Světlana je úplně bledulka, klidná, a Lenka po otci. Temperamentní, výrazná.

Tu si pohlídej. Jinak ti přidělá starosti.

Světlana a Lenka se narodily téměř rok po sobě, Margita je po dohodě se sestrou dala do jedné třídy.

Bude to snazší.

A byla pravda, zejména pro Světlanu, která měla se školou problémy, zatímco Lenka jí pomáhala. Maxim se nemohl vynadívat.

Nejlepší holky na světě!

Dlouho si jich ale neužil. Když byly dívky v šesté třídě, Maxim měl autonehodu. Týden strávily Margita s dcerami v nemocnici, ale Maxim zraněním podlehl.

Vy jste moje sirotky… Tiskla je Táně k sobě. Hlavně že jste tu vy! Společně to zvládneme.

Dívky se matky bály, měla pohled prázdný, život z ní vyprchal. Budila se v noci, křičela, až si holky přestěhovaly postel k ní. Dělaly, co bylo, aby matka viděla aspoň něco z lásky, kterou jim dřív dávala. Jako by je neviděla.

Zapojila se Táňa. Když ji dívky popisovaly, rozjela sestru:

Co děláš? Přišly o tátu a teď je připravíš i o mámu? Nebo jsi jediná, kdo má bolesti? Vidíš je vůbec? Teď je mají vážné období. Zamysli se!

Margita jako by neslyšela. Vše jí bylo jedno. Měla dojem, že Maxim je při ní. Každou chvílí přijde z kuchyně a zeptá se:

Kdo má hlad?

Táňa jí těsně objala.

Už tu není a nebude, Maruš. Ale máš děti! Vzpomínej, jak je miloval, co by řekl, kdyby viděl, že je teď přehlížíš…

Trvalo, než si Margita vzala slova sestry k srdci. Postupně se učila žít dál, úsměv se jí na tváři sice jen mihnul, ale byl tam.

Na konci desáté třídy obě, jako by domluvené, se zamilovaly. Jen Světlana se pustila do pláče s matkou, poslechla tetičku a rozhodla, že na kluka čas ještě bude.

Na to je čas! Teta má pravdu.

Lenka si naopak stála za svým.

Já ho miluju!

Jak tě může láska uživit? zuřila Táňa, snažila se ji přivést k rozumu. Jste děti. Už něco bylo?

To je naše věc. Lenka zpříma koukala na tetu. Takhle podmanila mámu, všechno hlídá Táňa, teď tam chce míchat i ji? Ne.

Lenka byla drzá, ale přemýšlela. Se svým vyvoleným, Adamem, zatím nic neměla, ale věděla, že dlouho to v té nevinnosti nevydrží. Jednoho večera ho posadila naproti, setřásla jeho ruce a řekla:

Co si myslíš? Jsem jen hračka?

Lenko, já tě miluju!

Tak si mě vezmi.

To jo, jen to říct doma.

Adame Dospěj už. Řekni to rodičům. A dokud to nevyřešíš, ke mně nechoď.

Kdyby Margita viděla dceru, zamumlala by:

Celá Táňa!

Taková rozhodnost byla Adamovi úplně cizí. Lenka se mu odtáhla a naposledy zopakovala:

Nepřibližuj se, dokud to nebudeš chtít řešit.

Za rok byla svatba. Margita proplakala celý obřad, Táňa jen s obtížemi skrývala zlost, když viděla šťastnou Lenu s mužem.

Proč tak brzy!? Hořelo jim?

Její obavy, že Lenka je těhotná, byly zbytečné. Prvního syna měla až po dvou letech, kdy už i studovala na vysoké a s podporou matky a sestry dočasnou pauzu ve škole nevzala. Učila se, Adam si přivydělával u otce. Doma si vše řídili sami, rodiče jen s úsměvem pomáhali. Bylo to snazší, když Lenka dostudovala, tchán jí nabídl místo účetní.

Chytrá a naše! Co víc?

Práce se Lence líbila, lepší bez praxe by těžko našla. Když čekala druhé dítě, už byla hlavní účetní, Adam si podle rady otce založil firmu. Pracovali s ním a otec vydělal rodině násobně víc. Margita se s úspěchem Lenky těšila, jen Táňa občas kazila radost:

Nějak moc hladce to všechno jde. Lenka je tvrdohlavá, ještě udělá průšvih. A ty to budeš uklízet.

Margita mlčela, o dění dcer ani moc neříkala. Táňu kritika držela stále víc než radost z úspěchů neteří. Margita omlouvala, že u jejich dětí nebylo všechno jednoduché a proto je nervózní. Kdykoli se ptala na její, slyšela jen:

U nich dobré! Raději dbej na své!

Margita sledovala, jak mohla. Jenže ne všechno se dá uhlídat. Problém přišel nečekaně Adam, který byl poslední dobou pořád v práci, měl najednou milenku. Lence to celé došlo naprosto nevhodně. Myslela, že změny jsou kvůli malému synovi a zkusila pořádné rande, když děti hlídala babička, ale brzy pochopila, že v tom nebude.

Jednoho jarního dne seděla s kluky na hřišti, když se vedle ní posadila těhotná žena. Břicho už velké. Podívala se na Lenu zpříma.

Ty jsi Lenka? vydechla a dívala se nevraživě.

Lence sevřelo srdce.

Ano…

Já jsem Eliška. Adamova milá.

Lenka místo pláče vyprskla smíchem.

Tak to je pěkné! A dítě má taky s tebou?

Ano, syna! Eliška si hladila břicho.

Gratuluju. A co já s tím?

Ty jsi divná, co? Eliška nevěřícně zavrtěla hlavou.

Myslím, že ne.

Budeš se rozvádět? šla přímo na věc.

Zatím ne, proč?

Protože moje dítě potřebuje tátu!

A co ti dva tvoji, už ho nepotřebují?

Nedělej si se mnou blázny! almost zaječela Eliška, ztěžka vstala. Vyřeš si to s Adamem. Rodím za měsíc!

Lenka sledovala, jak Eliška kulhá pryč, a jen polkla knedlík v krku, protože plakat před syny nechtěla. Starší syn běžel s míčem a koukal na matčiny lesklé oči.

Mami, ty brečíš?

Nebrečím, jen něco v oku. Jdi si hrát, za chvíli bude oběd.

Adam všechno přiznal.

Jsi poslední dobou divná, pořád v práci, děti A já jsem chlap, no.

Rozvod byl bolestivý. Adama jako by vyměnili soudil se o každý bod. Lenka v soudní síni jen toužila utéct co nejdál. Byt rozdělili, alimenty, a byla volná. I tchán jí jen poprosil, ať odejde z práce.

Doufám, že chápeš.

Jen se usmála. Její strachy znala.

Budete-li chtít vídat vnuky, zavolejte.

Odešla s předstíraným klidem, neslyšela ani šeptané Odpusť

Nechtěla se hádat, proč by kluci neměli mít dědu a babičku? K jejich cti, vymazali Lenu, ale vnuky rozmazlovali stejně.

Margita si vzdychala, ale s dětmi pomáhala, když si Lenka hledala práci a dělala nový život. Když jí Táňa vyčítala neposlušnost vnoučat a Lenčin večerní nepřítomnost, bránila ji:

Jsou malí! Naučí se. A Lenka pracuje.

Do devíti večer?

Občas. Ale má dobrou výplatu a dělá kariéru.

Ale kde budou její děti?

Ale no tak, jsou jí potřební!

Uvidíš, jednoho dne si přivede chlapa, a ty se staráš o kluky ty!

Táňo!

No počkej, uvidíš.

Margita nechtěla připustit nejhorší. Ale když na dveřích zazvonil Leon, všeho se v ní sevřelo.

Co teď?

Musíš jí otevřít oči! Má dvě děti, a ona zase hledá lásku. Co když je to příživník? Kluci mají byt, má auto, Lenka vydělává. Není to zlatokop?

Táňo

Musíme ho prověřit!

Jak?

Pro začátek promluvit si s Lenkou.

Ale nechce! Co jsem nezkusila, ona tvrdí, že je fajn.

Tak fajn! Vyrostla ale nerozum nepobrala! Zavolej jí! podala Margitě telefon.

Proč?

Ať přijede. Nebo počkej, já. Táňa vytočila číslo neteře a ostře spustila: Matce je zle. Přivezla jsi ji k tomu. Přijeď okamžitě!

Lenka típla telefon a začala pobíhat po bytě.

Leone, se mnou je něco se mámou, musím jet!

Chceš odvézt?

Ne, zvládnu to! Děti

Neboj, nakrmím je, dám spát. Jeď!

Lenka projížděla nočními ulicemi, ruce ani necítila. Mami Ať je dobře! Zrovna si uvědomila, že nezavolala Světlaně, ale pak ji nechtěla rozrušovat byla znovu těhotná a ležela už několikrát v nemocnici.

Margita otevřela a hned sklopila oči.

Mami!

Nic mi není!

Proč jsi mě volala?

Pojď dál! z kuchyně přišla Táňa. Budeme se bavit na chodbě?

Lenka seděla na kraji židle a poslouchala nezměrné výčitky.

Když se nezměníš, klidně ti kluky vezmu! Tohle přece nejde, matka lítá, děti se dívají!

Někde v hloubi ní Lenka slyšela tichý praskot poslední nervové struny. Zvedla se, uhladila sukni, a řekla:

Teto Táňo, nemáte vlastních problémů dost? Nebo mě snad živíte, že ze mě děláte školáka? Jsem dospělá.

Tak se podle toho chovej!

Právě. Ode dneška před vámi odpovídat nebudu. Zapište si to. Pokusíte se mi zasahovat do života a uvidíte, co umím. Vy jste neustále za správce kvality života, ale Světlanu tak nebuzerujete. Je lítostivá, vdala se pozdě, dlouho neměla děti… Ale na nás upustíte vše! Věnujte se vlastním dětem. Možná by to mělo větší smysl.

Jak si to dovoluješ?! Táňa vstala z pohovky, celá rudá. Kdo ti dal právo se mnou takhle mluvit!

Dala jsem si ho sama. A už ho nevemu zpátky. Už mě nebaví být obětním beránkem.

Cože? Margita zvedla obočí.

Koza. Víš, mami, jako beránek boží, na kterého všechno padá. Já jsem ženská, tak koza.

Co to meleš! Táňa koukla na sestru. Tohle ti není dobře!

Myslím, že nejsem sama, kdo se ztratil. Lenka zapnula knoflíky na kabátu. Zamyslete se, co děláte ve své posedlosti mít vše pod kontrolou. A to platí pro tebe, mami! Nejsem etalon štěstí, ale ani nesvéprávná. Díky, už stačilo. Když už, ve jménu dobrých úmyslů…

Možná tě vážně prověřím! Táňa naklonila hlavu, přísně.

Táňo! Margita znatelně zbledla a vstala. Už dost! Tohle přeháníš. Už opravdu dost, mlč! Lenko…

Margita se chytila za srdce a sesunula na zem. Lenka okamžitě k ní, už hledala v kapse telefon. Táňa chtěla něco říct, ale umlkla. Najednou viděla před sebou zase malou Margitku, která brečí nad hrnkem mléka.

Lenko, volej záchranku!

Lenka bez ohledu na cokoli volala. Margitu odvezli do nemocnice.

Druhý den se ve vstupu do nemocnice sejde celá rodina. Táňa přistoupí k Lence, neví jak začít. Lenka na ni koukne, kývne:

Omluva přijata.

Leničko…

Netřeba, teto Táňo. Něco jste si uvědomila, super. Teď hlavně, aby máma byla v pořádku.

Margita se uzdraví. Se sestrou se usmíří už v nemocnici. Od té doby však nedovolí jediné slovo kritiky na své dcery. Táňa se hned neuklidní, ale bere si ponaučení. Na Leniině svatbě s Leonem první křičí: Hoř, hoř! a obejme ji, popřeje jí štěstí a zase šeptne: Odpusť.

Život vše srovná na své místo. A právě Lenka drží tetě ruku, když podstoupí dvě operace a už nemůže chodit. Leon vozí Táňu k lékařům, pomáhá jí s chodítkem. Najdou si k sobě cestu, a když už to vzdá, Táňa říká:

Vybrala sis správně! Opravdového muže, Leni! Hlídaj ho!

Budu, usměje se Lenka.

A právě Lenka drží Taňu za ruku, když odchází. A poslední slovo, které od ní zazní, je:

Děkuju!