Mezi pravdou a snem
Eliška se zabalila do huňaté deky, každý pohyb si vychutnávala v klidném bezpečí svého bytu v srdci zasněžené Prahy. Za oknem tančily vločky, jemně se snášely na parapet, jako by se zapojily do tichého zimního valčíku Malé Strany. Byla jen chvíli po zkoušce svatebních šatů na ten okamžik čekala celý život, těšila se a zároveň byla plná napětí. V ruce stále svírala tašku s doplňky: jemnými náušnicemi, úzkou čelenkou a drobnými detaily, jež měly dotvořit její svatební vzhled. Myslí jí vířily představy slavnostního dne představovala si, jak bude vypadat v těch šatech, jak jí budou ve svitu svíček zářit šperky, jak všichni přítomní upnou svůj obdivný pohled pouze na ni.
Ticho náhle rozčíslo zběsilé zvonění zvonku. Eliška leknutím sevřela okraj deky. Podívala se na hodiny chybělo deset minut do sedmé. Kdo může přijít tak pozdě? Možná kurýr, na kterého už dávno zapomněla, nebo sousedka, která potřebuje pomoc?
Odhodlaně přešla ke dveřím, nakoukla opatrně kukátkem. Postavu za dveřmi nepoznávala! Vysoký muž, avšak tvář mu zůstávala skrytá ve stínu. Eliška znejistěla, neměla v úmyslu jen tak otevřít.
Kdo tam je? zkusila znít klidně.
To jsem já, Michal, ozval se ztlumený, ale známý hlas. Potřebuji s tebou mluvit. Je to vážné.
Eliška zaváhala. Ne že by s ním chtěla dlouze rozmlouvat… Ale co když se něco stalo Lucce? Odemkla a lehce pootevřela dveře. Michal stál na prahu. Na ramenou mu tál sníh a zanechával na tmavém kabátě světlé fleky. Tvář měl bledou, oči planuly jakýmsi nepokojným žárem. Vypadal napjatě, rozhodně jinak, než ho kdy zažila. Hlavou jí problesklo, jestli vůbec dělá dobře, že ho pouští dovnitř.
Pojď dál, odtáhla se stranou, schovávajíc nejistotu za vlídné gesto. Co jí zbývalo? Zabouchnout dveře přímo před nosem? Celý jsi promočený.
Michal vstoupil, aniž by ho napadlo zout si boty. Bláto ze sněhu okamžitě zašpinilo světlé parkety, jakoby byl duchem nepřítomný. Jeho pohled se zabodl do prázdna někam za Elišku, jako by viděl obraz, který jí zůstával skrytý. Mlčky ho sledovala, cítila, jak v hrudi narůstá tíha. Tušila, že tenhle rozhovor nebude snadný.
Eliško, konečně se na ni obrátil, sevřel v rukou rukavice Už to nemůžu vydržet. Miluji tě!
Okamžitě ztuhla. Nemohla uvěřit svým uším.
Michale, ty začala, ale hlas se jí zlomil a věta zůstala viset ve vzduchu.
Nenechal ji domluvit. Přistoupil blíž, jako by tušil, že dál už nebude mít sílu cokoli říct.
Vím, že se budeš vdávat. Vím, že je to šílené, ale musím to říct! Měsíce jsem se snažil na tebe zapomenout, žít dál, ale nejde to, jeho hlas byl klidný, ale naléhavý. Každé slovo ho stálo námahu. Měl jsem ti to říct už dávno. S Luckou S Luckou jsem začal chodit jen kvůli tobě! Chtěl jsem tě mít nablízku, vídat tě častěji. Ale nikdy jsem ji nemiloval. Nikdy!
Elišku zamrazilo. Cože? Celý jejich vztah je jen prostředkem? Chudák Lucka, ta se přece zamilovala doopravdy!
Deku nechala sklouznout na opěradlo křesla, jako by snad tím vrátila zpět pevnou půdu pod nohama. V pokoji najednou bylo těsno, vzduch zhoustl, až se jí najednou špatně dýchalo.
Michale pokusila se najít správná slova. Uvědomuješ si, co říkáš? Mám snoubence, miluji ho! Vdávám se! Plánujeme společný život A co Lucka?
Přikývl, ani na okamžik od ní nespustil oči. V těch jeho se zračila bolest, ale i rezignace jako by konečně setřásl těžké břemeno.
Vím, ale už nemůžu mlčet! Za pár týdnů pro mě budeš navždy nedosažitelná, řekl tiše, zhluboka se nadechl. Vím, není to vhodná chvíle ani místo, ale kdybych to neřekl, do smrti bych si vyčítal, že jsem to zmeškal. Lucka pro mě znamenala jediné cestu k tobě, rozumíš? Ona je mi lhostejná. Je úplné nic.
Elišce zatrnulo. Hlas ji zradil, slova zněla, jako by se ozývala skrze závěs mlhy:
Jak můžeš něco takového vůbec vyslovit?
Je to pravda, Michal byl rozhodnutý, že ji přesvědčí. Lucka byl jen prostředek. Doufal jsem, že si mě jednou všimneš že pochopíš, jak moc ti dokážu dát. Věřil jsem, že si zasloužíme být spolu. A teď… teď vím, že bez tebe nemá můj život žádný smysl.
Pomalu, s třesoucíma se prsty, vytáhl z kapsy malou krabičku. Prsten se ve světle lampy lehce zaleskl jednoduchý, s jemným gravírováním a malým kamenem.
Nech ho! Nech svého snoubence, buď se mnou. Slíbím ti štěstí.
Eliška se na něj dívala, vzpomínky se jí míhaly hlavou Michal se směje s Luckou u stolu, drží ji něžně za ruku, pohledem ji hladí s takovou láskou, až to Elišku kdysi zahřálo u srdce, že její kamarádka konečně našla své štěstí. Všechno to byla lež?! Obraz minulosti se v tu chvíli rozbil na střepy, které teď marně zkoušela znovu složit.
Vstaň, zašeptala nakonec. Prosím, postav se.
Michal se zvedl, v očích se mu na chvíli třpytila naděje, která se s každou vteřinou rozplývala.
Nevěříš mi? v hlase mu zadrnčela nejistota.
Věřím ti, odpověděla klidně, ale pevně. Ale i tak to nic nemění.
Odstoupila o krok, jakoby potřebovala najít prostor na nadechnutí a utřídit si myšlenky. Věděla, že teď nesmí mlžit.
Jsi můj kamarád, Michale. Ale já miluji jiného člověka. Chystáme s Davidem svatbu, protože vím, že je to ten pravý. Nic víc už v mém životě není potřeba.
Sklopil pohled, zmačkl prsten v dlani.
A kdybych ti to řekl dřív? Předtím, než jsi poznala jeho?
Eliška se zamyslela, pak tiše odpověděla:
Odpověď by byla stejná. Promiň, ale vůbec si tě nedokážu představit jako svého muže. Jsi hodný, to jo ale prostě mi k sobě nepasujeme.
Michal udělal krok blíž, v postoji byla naléhavost jako by se bál že pokud přestane bojovat, všechno ztratí.
Proč? nejistě, ale odhodlaně trval na svém. I ty viděl jsem tvůj pohled. Něco mezi námi přece je.
Eliška trošku ucouvla ve směru chodby. Upřímně, najednou ji zalil strach. Jeho výraz byl podivný. Propočítávala v hlavě únikovou cestu když ho odstrčí, spadne na gauč, a ona může utéct…
Nic mezi námi není, Michale, snažila se znít vyrovnaně. To, co k sobě cítíš, není láska. Je to obsese. Sám sis vymyslel příběh, kde já jsem ideál a ostatní pouhá kulisa. Prosím, nechme toho.
Michal sevřel pěsti, ne ze zlosti spíš z bezmoci, zoufale hledal správný argument.
Mýlíš se, pronesl, hledě jí do očí. Nikdy jsem k nikomu necítil to, co k tobě. To není výmysl, není to posedlost. Je to láska!
Eliška skousla ret, aby udržela emoce pod kontrolou. Nechtěla ho provokovat, nevěděla, co v něm dřímá. Ale mlčet už nemohla. Zvlášť když šlo o Lucku!
A co Lucka? zadívala se na něj, hledajíc špetku lítosti. Domníváš se, kolik bolesti jí tedy způsobíš? Využil jsi ji, a teď čekáš, že já zruším vše kvůli tobě?
Já vím, že jsem udělal chybu, řekl tiše, hlavou skloněnou. Vím, že jsem byl příšerný, ale i kdybych mohl vše vrátit, postupoval bych stejně.
Štěstí se nesmí stavět na neštěstí druhých, zakroutila hlavou a rychle pohlédla na mobil. Kéž by se k němu dostala! Ani nemůžeš milovat člověka, kterého sis vymyslel. Téměř jsme spolu nepromluvili! Ty miluješ obraz, sen. A skutečnost bývá složitější.
Pár vteřin bylo jen ticho, pak pokračovala:
Musíš si promluvit s Luckou. Řekni jí pravdu. A zeptej se jí na odpuštění.
Michal stál jako socha, ruce se mu třásly a prsty zatínal do dlaní.
Proč bych měl? Jasně jsem řekl, že ji nemiluji. Je mi protivná! Ale ty… to je jiné.
Podíval se jí do očí. V té hloubce byla bolest, která Elišku na okamžik dojala. Ale nedopustila, aby ho politovala. To by byla chyba.
Se mnou nemáš šanci. Ani s Luckou. A pokud si myslíš, že budu mlčet
Michal ji chvíli pozoroval, až najednou ztěžka řekl:
Odcházím, ale nevzdávám se. Budu čekat, dokud nepochopíš, že jsme pro sebe stvoření!
Nebuď pošetilý, zavrtěla hlavou. Byl v jeho hlase náznak výhrůžky? Nečekej. Žij vlastním životem. Najdi si ženu, kterou budeš skutečně milovat. Teď prosím odejdi.
Michal zamířil ke dveřím. Každý krok pro něj byl boj, jakoby s každým krokem přinášel těžké rozhodnutí. Na prahu se naposledy otočil.
Děkuji za upřímnost, řekl tiše, bez dramatické křeče. Ale stejně se neloučím.
Odešel, tiše za sebou zavřel. Eliška zůstala hledět na zavřené dveře, ucítila, jak její napětí pomalu povoluje. Pomalu přešla k oknu. Pohledem sledovala, jak Michal, celý shrbený, odchází Prahou do tmy, ruce zastrčené v kapsách, kroky těžké jako olovo.
Viděla, jak mizí za rohem, a v hrudi jí začalo znovu bušit srdce. Michal ji zaskočil, nemohla to nechat jen tak. Co řekne Lucce? Co když jí bude lhát, jen aby měl poslední slovo? Stiskla mobil, našla Lucčino číslo a zavolala. Srdce jí tlouklo rychleji, ale hlas zněl překvapivě klidně:
Lucko, ahoj. Musíme si promluvit. Je to důležité.
Ve sluchátku bylo chvíli ticho, na druhé straně šustily papíry, pak se ozvalo starostlivé:
Co se děje? Zníš napjatě. Všechno v pořádku?
Eliška se zhluboka nadechla. Nechtěla Lucce přitížit, ale neměla právo nic tajit.
Michal tu právě byl, začala opatrně. Přiznal, že s tebou začal chodit jen kvůli mně. Nikdy tě nemiloval. Byla jsi jenom prostředek, jak se ke mně dostat.
Pauza byla dlouhá, cítila, jak Lucka v tu chvíli svírá mobil, snaží se vstřebat tu ránu. Už chtěla něco dodat, ale Lucka promluvila třesoucím se hlasem:
To to myslíš vážně? On… jak…
Nechci tě ranit, ale ani tě nechat žít v omylu. Jsi moje nejlepší kamarádka, Eliška začala zrychleně, v nervozitě. Řekl mi, že miluje mě. A chce, abych zrušila svatbu kvůli němu. Lucko, opravdu jsem se bála být s ním sama!
Další chvíli mlčely. Pak Lucka tiše odpověděla:
Chápu A co teď?
Netuším, byla upřímná. Brzy ti asi zavolá, ale co ti řekne Jsi doma sama? Fakt mě jeho chování znervózňuje.
Lucka chvíli přemýšlela, pak řekla:
Neboj, zvládnu to. Děkuju, že jsi mi to pověděla.
Je mi líto, že to musíš slyšet takhle, dodala Eliška.
Lepší pravda než žít ve lži, dodala Lucka, už o něco jistěji.
Rozloučily se a Eliška zvedla zrak k oknu, opřela čelo o sklo, pozorovala sněhové vločky tančící ve žlutém světle lamp. Tady v tom zasněženém městě právě dva lidé řešili své zlomené srdce a ona jen mohla doufat, že najdou cestu z chaosu.
Myšlenky jí utíkaly, představovala si Lucky pocity, jak těžké bude přijmout pravdu, jak bude muset přehodnotit všechno, čemu věřila. Ale Eliška věděla: lepší drsná pravda než sladká lež, která jednou stejně vše zničí
*******************
Lucka zatím seděla v kuchyni. Eliščina slova jí duněla v hlavě, splývala se vzpomínkami a přinášela hořké ozvěny.
Vzpomněla si, jak ji Michal poprvé pozval na rande. Byl pozorný, galantní, podával jí ruku, smál se, dokázal ji rozesmát. Díval se na ni způsobem, který ji hřál u srdce. Jak jí někde šeptal do ucha “miluji tě”.
Nikdy mě nemiloval, znovu a znovu jí kolovalo hlavou. Byla to věta, která rozbíjela její svět ne dramaticky, ale jistě, jako když začíná tát led na Vltavě.
Chvíli jen dlaní hladila okraj šálku. Čaj zchladl, nedotkla se ho od té chvíle, co telefon zvonil. Do ticha odbíjely hodiny na zdi.
Ztěžka vydechla. Neměla tušení, kam dál zavolat mu? Čekat? Poprosit Elišku, ať přijde na návštěvu? Ale na nic z toho neměla sílu. Potřebovala čas na pochopení nové reality.
Zvoněk u dveří jí donutil se trhnout. Právě si dolévala nový čaj, oči ještě červené od zadržovaných slz. Opatrně nakoukla kukátkem: Michal. Ztuhla, neschopná se rozhodnout, zda otevřít.
Otevřela dveře. Na dřevěných parketách stál on kabát mokrý, sníh už z něho tál, do tváře mu padaly bílé vločky, byl bledý, v očích měl červené žilky, působil, jakoby několik nocí nespal. Ve tváři měl odhodlání, promíšené nejistotou.
Lucko, spustil bez pozvání Musím ti všechno říct. Já… nikdy jsem
Už mi všechno řekla Eliška, skočila mu do řeči, snažila se ovládnout hlas. Uslyšet to přímo od něj bylo ještě horší, než od kamarádky. Netuším, co nového mi chceš sdělit.
Michal ztuhl. Ramena poklesla, napřáhl ruku, nejspíš ji chtěl pohladit, ale hned ji zase stáhl zpět.
Takže ti skutečně volala zamumlal. Doufal jsem, že to vysvětlím sám, dřív než to uslyšíš od někoho jiného.
Lucka zkřížila ruce na prsou, hněv v ní narůstal, slzy však nechtěla ukázat.
Proč jsi sem vůbec přišel? snažila se znít klidně, ale stejně jí do toho vklouzla slabost. Abys mi zopakoval, že jsem pro tebe byla jen cesta k jiné? Abych se cítila ještě víc méněcenná?
Ne, přistoupil blíž, ona podvědomě ucouvla. Přišel jsem požádat tě o odpuštění. Za lež, za to, že jsem tě využil.
Chvíli hledal vhodná slova, aby jí neublížil ještě víc.
Vím, že nic neomlouvá, co jsem ti udělal. Nečekám, že mi odpustíš. Ale nemohl jsem odejít bez omluvy. Je mi to skutečně líto.
Lucka mlčela. Snažila se pochopit, co vlastně cítí vztek, bolest, nebo už jen lhostejnost a zklamání.
Mohl jsi mi to říct už dávno, řekla po chvíli tichounce. Stačilo být upřímný. Ale místo toho jsi běžel za Eliškou, žádat ji, aby zrušila zásnuby. A pak se omlouváš?
Nevím, co mám říct, Michal se ironicky pousmál, ruce v kapsách. Prostě mi došlo, že je to poslední šance. Že mi Eliška mizí. Nepřemýšlel jsem nad důsledky.
Pomalu vytáhl z kapsy krabičku s prstenem ten, který předtím ukazoval Elišce. S třesoucími se prsty ji otevřel a podal jí ho.
Vezmi si ho. Znamení mojí lítosti, zašeptal.
Lucka pohlédla na decentní zlatý prstýnek s drobným diamantem. Darovat jí prsten, který chtěl věnovat jiné? Ona na něj chvíli jen upřeně hleděla, pak zamítavě potřásla hlavou.
Nech si ho, řekla klidně a bez výrazu. Nic od tebe nechci.
Michal sevřel krabičku v dlani, tvář mu ještě více zbledla, v očích se zalesklo zoufalství.
Prosím, Lucko, rozechvěl se mu hlas, ale zkusil se dát dohromady. Vím, že nemám omluvu. Ale aspoň malou šanci něco napravit?
Naklonila hlavu, snažila se poznat, jestli v něm zůstal aspoň kousek muže, kterého kdysi milovala. Ale viděla už jen cizince hráče, lháře, člověka, co balancuje na hraně své viny.
Opravit? ušklíbla se hořkým smíchem. Jak bys chtěl všechno napravit? Ženit se dobrovolně z pocitu provinilosti? Nebo se obětovat?
Michal ztuhl, a přesto ji sledoval vytrvale.
Chci začít znova, zkusil ještě poslední naději. Tentokrát bez lží, bez přetvářky.
Lucka zavrtěla hlavou. Promyšleně, jako by si celý rozhovor dávno rozmyslela.
Začít můžeš jen s tím, komu věříš, klidný, ale neústupný hlas. Já už ti věřit nemůžu. Zničil jsi všechno mezi námi. I kdybys teď říkal pravdu, už nic nezměníš.
Na chvíli se odmlčela, pak dodala, s dechem do prázdna:
Potřebuji čas, vzdálenost, klid. Nechci tě vidět ani slyšet. Nesnaž se nic napravovat, není co opravovat.
Michal zůstal stát, prsten sevřený v dlani. Uvědomil si, že opravdu prohrál ztratil všechno.
Chápu, řekl sotva slyšitelně. Je mi doopravdy líto, že jsem ti takhle ublížil.
Otočil se, ale než odešel, zastavila ho další zvonek u dveří.
Lucka se podívala kukátkem. Na prahu stál David snoubenec Elišky. Vysoký, tmavovlasý, s napjatým výrazem tváře, pod nímž byla cítit síla. Jeho tvář byla klidná až ledová.
Lucka otevřela. David neřekl ani ahoj, jen suchým hlasem:
Mohu dál?
Pustila ho dovnitř. Okamžitě zahlédla, jak Michal zbledl a couvl.
Vím, co se stalo, otočil se k Michalovi, a vím, co jsi udělal nejen jí, ale i Elišce.
Michal pootevřel ústa, chtěl něco říct, ale David ho rychle zarazil:
Buď zticha. Eliška mi všechno řekla! Dobře si zapamatuj některé lekce je lepší učit činem.
Udělal krok blíž, Michal protestně zvedl ruce, byl v pasti. V Davidově tváři byla chladná rozvaha, v níž nebylo místo na soucit.
Davide, prosím zkusila Lucka mírnit situaci, v hlase měl bolest. Přesto Davida nezastavila.
Nemáš co řešit, Lucko. Nech mě. Dost dlouho vás tahal za nos.
Lucka stála v nejistotě, napůl chtěla zasáhnout, napůl už byla unavená ze všeho toho boje.
Michal se opřel zády o stěnu, panika v něm narůstala teprve teď vnímal důsledek svého jednání.
Slyš, já vím, že jsem udělal chybu. Požádal jsem obě o odpuštění, já…
Odpustit? David se ušklíbl bez úsměvu. Myslíš, že po tom všem bude vše jako dřív? Zničil jsi důvěru dvou lidí a chceš, abysme tě litovali?
Přistoupil až k němu. Michal zatnul pěsti, ale boj byl marný.
Lucka si vzdychla, nebyla schopná už jen přihlížet:
David Prosím, zkusíme mluvit v klidu, řekla bez napětí.
Podíval se na ni, v očích mu na vteřinu zablikalo váhání, ale rychle přešlo ve chladný postoj.
Slovy to tady nespravíme.
David přehodil pár slov a prudkým pohybem Michala udeřil. Ten ztratil rovnováhu, přitiskl dlaň na rozbitou pusu, v prstech mu zůstala krev.
To je teprve začátek, řekl ledově, hledící na něj shora. Ještě jednou se přiblížíš k Elišce nebo Lucce a bude hůř. Je to jasné?
Michal neodpověděl. Pomalu se postavil, snažil se zachovat důstojnost, i když celým tělem vibroval studem.
Beze slova zamířil ke dveřím. Ještě na prahu se chtěl otočit, snad něco povědět, ale Davidův mrazivý pohled ho umlčel. Potichu za sebou zavřel, bytem se rozhostilo těžké ticho.
David se obrátil na dívku. Trochu povolil napětí v tváři, ale pohled zůstával pevný.
Omlouvám se, přistoupil k ní. Vím, že násilí není řešení, ale někdy lidem dojde až, když skutečně narazí.
Lucka ho sledovala, v duchu se snažila celou situaci vstřebat. Takový závěr nečekala, ale nedokázala říct, že ji šokoval. Uvnitř chápala: jednal proto, že chránil.
Nemusel jsi… začala, ale zasekla se, nedokázala najít správná slova. Ale možná ano. Děkuju.
David se jemně usmál.
Vím, co cítíš, jeho hlas změkl. Zrada hodně bolí. Ale jsi silná. Zvládneš to.
Lucka přikývla, pocítila, že uvnitř se tiší bouře emocí. Skutečně byla silná už to věděla.
Děkuju, usmála se. I za tu podporu.
Eliška má o tebe strach, připomněl, abys věděla, že nejsi sama. Chtěla přijít sama, ale přesvědčil jsem ji, že to zvládnu já.
Je to moje nejlepší kamarádka, povzdechla si s vděkem. Jsem ráda, že má právě tebe.
Bytem se rozlilo ticho. Venku sněžilo, město se halilo do závoje, jako by chtělo zahladit stopy tohoto večera. Lucka si uvědomovala, že i přes všechnu bolest má v sobě najednou zvláštní klid. Věděla, že jí čeká ještě dlouhá cesta opravovat samu sebe, své city, učit se žít dál. Ale měla něco, co jí dřív chybělo: vědomí, že není sama, že má, kdo jí podrží, když padá.
Když David odešel, Lucka se posadila na gauč a poprvé naplno vdechla, že je konec. Pocítila úlevu. I když bolest stále byla, začala v ní klíčit i naděje, že je to počátek něčeho nového cesty, kde znovu uvěří, kde nebude už hledat štěstí v klamech a iluzích…
*******************
Mezitím Michal pomalu kráčel zasněženou Letnou, sníh se mu lepí na tvář, v duši pustina, jakou nikdy nezažil. Bolest rozbité pusy byla slabým odvarem toho, co prožíval uvnitř prázdnota, tíha, výčitky.
Věděl, že ztratil obě dvě Lucku navždy, Elišku vlastně už dávno, když podlehl svým iluzím. Vše zničil sám a pykal za to samotou a vědomím, že není návratu.
Druhý den přišel do práce v bance se zmláceným obličejem, tmavým kruhem pod okem. Kolegové po něm házeli zvědavé pohledy, ale nikdo neměl odvahu se vyptávat. Stejně by nic nevysvětloval. Na ničem už nezáleželo.
Za týden si podal žádost o přeložení do Brna. Vedoucí chvíli nevěřícně hleděl, pak podepsal papíry. Michal věděl, že v Praze zůstat nemůže. Každé místo, každá ulice, každý roh mu připomínal zradu, bolest, to, co rozbil.
Před odjezdem zašel do klenotnictví na Václaváku a vrátil prsten. Prodavač na něj nechápavě koukal, ale beze slova mu vrátil peníze pět tisíc korun. V tu chvíli pocítil zvláštní úlevu, jako by z něj odpadl další díl viny.
Peníze převedl Lucke na účet, s krátkým vzkazem: Odpusť. Peníze ti právem patří. Žádné vysvětlování, pouze ta jednoduchá slova, poctivá.
V den odjezdu stál u paneláku, čekal na taxi, sníh mu padal do vlasů, Prahu pomalu halil tichý mlžný příkrov. Zhluboka se nadechl ledového vzduchu. V jeho tichém šepotu zaznělo i: Všechno jsem zkazil. Bez sebelítosti jen jako prosté přiznání, že minulost zpět nevzít.
Taxi přijelo. Michal naposledy pohlédl na vchod bývalého domova, kde kdysi smál, doufal, miloval. Teď už to byl jen dům, bez vzpomínek, bez bolesti. Nastoupil do auta: Na hlavní nádraží, prosím.
Auto se rozjelo. Sněhové vločky za oknem zahlazovaly kontury ulic, Michal hleděl vpřed do neznáma, tušil, že čeká dlouhá cesta cesta, kde se naučí přijmout sám sebe tak, jak je.
Ten samý den seděly Eliška, Lucka a David v příjemné kavárně na Vinohradech. Před nimi stály tři hrnky s horkou čokoládou přesně to, co si v takovém počasí člověk přeje.
Nálada byla klidná, už bez zbytečného napětí. Mluvili o budoucnosti, plánovali, co každého čeká. Eliška se bavila o svatebním dni, světlých okamžicích s Davidem, sem tam rozpaky, občas smích. Lucka poslouchala a pomalu v ní rostl pocit, že všechno má svůj začátek i konec.
David, jinak spíš tichý, byl nejlaskavější z celé trojice. Nepřerušoval, občas jen vhodně přihodil pár slov, aby udržel vlídnou atmosféru.
Víš, řekla Lucka tiše, po chvíli koukání na vločky za sklem, už na něj nejsem naštvaná. Jen… mě mrzí, jak to všechno dopadlo.
Slova byla odměřená, ale pravdivá nešlo o sebeutrpení, spíš prosté smíření s tím, co se už stalo.
Eliška jí jemně položila ruku na rameno, v dotyku bylo povzbuzení:
Nemáš co litovat, ujistila ji vážně. Zasloužíš si opravdové štěstí. Ne hru a faleš.
Lucka přikývla. Věřila, že kamarádka mluví upřímně.
Ano, usmála se, pohled jí sklouzl zpět k Elišce a Davidovi. A najdu ho.
A nebyla v tom ani stopa pózy jen tiše silná jistota, že prošlé zůstane za nimi a před nimi je volná cesta.
Za oknem dál tančily sněhové vločky, jako by zahlazovaly bolestné stopy, končily jednu kapitolu a otevíraly prostor novým začátkům. V kavárně panoval klid, horký čokolád pozvolna chladl a tři lidé ve středu pražské zimní noci cítili, že i po trpkých chvílích se život posouvá dál a to je na tom všem to nejdůležitější.
