Anna Sedláčková seděla uplakaná na lavičce v nemocničním parku. Dnes jí bylo 70, ale ani syn, ani dcera nepřijeli, ani nepopřáli. Jen spolubydlící z pokoje, paní Marie Novotná, jí popřála a dokonce dala malý dárek. A ještě ošetřovatelka Mařenka ji obdarovala jablkem k narozeninám. Domov důchodců byl sice slušný, ale personál byl vesměs lhostejný. Každý věděl, že sem přivážejí seniory děti, pro které jsou přítěží. A i Annu sem přivezl syn, prý aby si odpočinula a uzdravila se, ale ve skutečnosti jen překážela snaše. Byt byl její, ale syn ji přemluvil k darovací smlouvě – slíbil jí, že bude i dál žít doma jako dřív. Ve skutečnosti ale celá jeho rodina k Anně nastěhovala a začala válka se snaškou. Ta byla stále nespokojená – špatně uvařeno, špína v koupelně, pořád něco. Syn se nejprve zastával, později už ne, začal i sám křičet. Pak si Anna všimla, že něco za jejími zády kují, a jakmile vešla do pokoje, okamžitě zmlkli. Jedno ráno syn prohlásil, že by si měla odpočinout a uzdravit se. Anna se trpce zeptala: „Do domova důchodců mě dáváš, synku?“ Zrudl, začal koktat a vymluvil se: „Ale ne, mami, je to jen lázně, budeš tam měsíc a pak zase domů.“ Dovezl ji, rychle podepsal papíry a spěšně odjel, slíbil že brzy přijede. Ukázal se jen jednou – přivezl dvě jablka, dva pomeranče a rychle odešel. A tak tu Anna žila už druhý rok. Když měsíc uplynul a syn se neukázal, zavolala domů – tam už žili cizí lidé. Ukázalo se, že syn byt prodal a nikdo neví, kam se poděl. Anna pár nocí plakala, ale věděla, že domů ji nikdo nevezme. To nejbolestivější bylo, že kdysi sama ublížila dceři kvůli synovu štěstí. Anna se narodila na vesnici, tam se i vdala za svého spolužáka Petra. Měli velký dům, hospodářství, žili nuzně, ale ne hladově. Soused z města lákal Petra do Prahy, že jsou tam dobré výdělky a hned dávají byty. Petr se nadchl, vše prodali a přestěhovali se – byt dostali, koupili nábytek i starou škodovku. Právě v té Škodovce měl Petr nehodu a v nemocnici po dvou dnech zemřel. Po pohřbu zůstala Anna sama s dvěma dětmi. Aby je uživila, uklízela večer v činžácích. Doufala, že jí děti jednou pomůžou. Ale mýlila se. Syn se zapletl do problémů, musela si půjčit peníze, aby neskončil ve vězení, pak roky splácela dluhy. Dcera Danuše se vdala, porodila dítě, ale syn jí často stonával, musela odejít z práce. Lékaři dlouho nevěděli, co mu je, až po čase přišli na vzácnou nemoc, kterou léčili jen v jednom ústavu a byla na to dlouhá čekací lhůta. Když Danuše s dítětem stále jezdila po nemocnicích, manžel ji opustil, ale aspoň jí nechal byt. V nemocnici se pak seznámila s vdovcem s dcerou s podobnou diagnózou. Padli si do oka, začali spolu žít a po pěti letech onemocněl a potřeboval peníze na operaci. Anna měla naspořeno, chtěla dát synovi na akontaci na byt. Když dcera prosila o pomoc, Anně bylo líto dát peníze „cizímu člověku“ – vždyť syn je její vlastní krev. Dcera se urazila a řekla, že už není její matka, a že až bude Anně zle, ať se na ni neobrací. Dvacet let spolu nepromluvily. Danušin manžel se uzdravil a odstěhovali se k moři. Kdyby šel čas vrátit, Anna by se rozhodla jinak, ale minulost se nevrátí. Anna se pomalu zvedla ze lavičky a šla zpět, když v tom slyší: „Mami!“ Srdce jí poskočilo. Otočila se. Dcera. Danuše. Podlomila se jí kolena, ale dcera ji stačila zachytit: „Konečně jsem tě našla… Brácha nechtěl říct adresu, ale pohrozila jsem mu soudem, že byt prodal nelegálně, a hned změkl…“ Sedly si spolu do haly. „Promiň, mami, že jsem se tak dlouho neozvala. Dlouho jsem byla dotčená, pak jsem to stále oddalovala, styděla se… ale nedávno se mi o tobě zdálo, jak bloudíš lesem a pláčeš. Vzbudila jsem se s tíhou na srdci. Řekla jsem to manželovi a on mi povídá: Jeď a udobři se. Přijela jsem, ale v tvém bytě už bydlí cizí, o tobě nic nevěděli. Dlouho jsem sháněla bratrovu adresu, ale nakonec našla. A tak jsem tu. Sběr se, pojedeš se mnou. Máme krásný dům u moře, a manžel mi přikázal: když mamince nebude dobře, přivez ji k nám.“ Anna se dceři vděčně přitulila a rozplakala se – tentokrát štěstím. Cti otce svého i matku svou, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.

Alžběta Novotná seděla na lavičce v nemocničním parku a tiše si utírala slzy do rukávu. Dnes jí bylo sedmdesát, ale syn ani dcera se neukázali, ani nepřáli. Pravda, její spolubydlící, Ludmila Štěpánová, jí popřála a darovala alespoň voňavé mýdlo. A sanitářka Věra ji v rámci narozenin obdarovala jablkem. Sanatorium bylo sice na úrovni, ale personál měl srdce zhruba tak teplé, jako zářivky na chodbě.

Všichni tam věděli, jak to chodí starci skončí v těchto zařízeních, když už doma překážejí svým dětem. Syn přivezl Alžbětu údajně odpočinout si a doléčit se. Ve skutečnosti začala doma překážet snaše. Byt byl totiž její to až později ji syn přesvědčil, aby na něj napsala darovací smlouvu. Když jí podstrkoval papíry k podpisu, sliboval, že vše zůstane jako dřív: Mamko, budeš u nás doma královnou! Jenže hned jak se s manželkou a dětmi nastěhovali, začalo peklíčko. Sněhurka to nebyla, spíš macecha stále nespokojená, jídlo nebylo dost slané, ručník špatně složený, a v koupelně že prý zanechala chaos.

Zpočátku se syn stavěl na její stranu, ale postupně otočil, až po ní začal i on křičet. Slyšela je často šeptat, a když vešla do pokoje, hrobové ticho. Jednoho rána za ní přišel s řečí, že prý by si měla odpočinout v sanatoriu. Alžběta se mu zarytě zadívala do očí:
Synu, odkládáš mě do domova důchodců?
Začal koktat a rudl až za ušima:
Ale mami, co blbneš. Jen sanatorium, na měsíc maximálně, pak hned domů!

Dovezl ji tam, podepsal rychle hromadu papírů a s příslibem, že se brzy vrátí, zmizel rychleji než duch z orloje. Stavěl se jen jednou: dvě jablka, dvě pomeranče, zeptal se automaticky, jak se má, a než stačila říct víc, už mizel za roh.

A tak tu žila už druhým rokem. Po měsíci, když se syn neukázal, volala na pevnou linku domů ozval se cizí hlas. Byt byl ten tam; syn ho prodal bůhvíkomu a sám zmizel jak pára nad hrncem. Proplakala několik nocí, ale věděla, že domů se už nikdy nevrátí. A nebylo to poprvé, co ji hořkost pálila: kdysi dala předností synovi před dcerou, věčná chyba všech českých matek.

Alžběta vyrostla na vesnici. Provdala se za spolužáka Petra, měli dům, pár slepic a klid. Nezbyli na rozhazování, ale hladoví nebyli. Pak přijel soused od města a lákal Petra na lepší život: plat solidní, byt hned dostanou. Petr začal naléhat, až Alžběta podlehla. Prodali vše, zabouchli vrata, a hurá do Plzně.

Město opravdu dalo byt, pořídili si první nábytek a tradá ojetý Favorit, tehdejší král silnic. Právě tímto vozem Petr naboural. V nemocnici nepřežil ani dva dny. Alžběta zůstala sama s dětmi. Večer myla chodby paneláku, aby bylo na chleba a teplé ponožky. Doufala, že děti vyrostou a budou jí oporou. Ale ouha!

Syn se zamotal do šlamastyky, Alžběta si musela půjčit peníze, aby neskončil ve vězení pak to dva roky splácela. Potom se dcera Jindra vdala a měla miminko. Ze začátku všechno vypadalo v klidu, jenže chlapec byl pořád nemocný, až musela Jindra odejít z práce. Doktoři si s diagnózou hráli na schovku pěkně dlouho.

Nakonec zjistili, co mu je, ale léčit to mohli jen v Praze samozřejmě pouze, pokud se vejdou do dlouhé čekací listiny. Jindra zatím stihla přijít o muže, aspoň že jí nechal byt. V nemocnici poznala vdovce, co měl dceru se stejnou nemocí. Sedli si, jak se říká, a začali spolu žít.

Pár let všechno klapalo, až jednoho dne nový manžel onemocněl nutná operace, drahá až hanba. Alžběta měla našetřené peníze, chtěla je dát synovi na zálohu bytu, ale když přišla Jindra požádat, bylo jí líto ty peníze dát cizímu, přece syn je syn. A odmítla je Jindře půjčit.

Dcera se urazila až na půdu a při loučení pronesla, že pro ni už žádnou matkou není a až bude mít trápení, ať ji nevyhledává. Od té doby spolu dvacet let nemluvily.

Jindřin novomanžel přežil, děti si vzali a odstěhovali se někam k Jadranu žít na pohodu. Alžběta si kolikrát přála mít křišťálovou kouli, aby mohla věci napravit, ale minulost je jako staré máslo, zpět nenamázneš.

Alžběta pomalu vstala z lavičky a šourala se do sanatoria, když tu najednou:
Mami!
Srdce jí poskočilo až do krku. Pomalu se otočila. Jindra. Podlomila se jí kolena, málem spadla, ale dcera ji včas zachytila.
Konečně tě mám, mami Bratr mi adresu nechtěl dát! Ale pohrozila jsem soudem za nelegální prodej bytu to hned zkrotl!
Vešly dovnitř a posadily se na pohovku do haly.
Promiň, mami, že jsem se tak dlouho neozvala. Nejdřív jsem byla naštvaná, pak jsem to pořád odkládala, styděla se Ale minulý týden se mi o tobě zdálo. Plakala jsi a bloudila lesem. Ráno jsem vstala a bylo mi zle na duši. Všechno jsem řekla manželovi a on mi řekl: Jeď a udobři se, nebo toho budeš litovat do smrti!
Jela jsem a doma nikdo nevěděl, kde jsi. Hledala jsem bratrovu adresu, našla, a teď jsem tady. Pojedeme ke mně. Máme velký dům u moře, víš? A manžel řekl, že až tobě bude špatně máš bydlet s námi.
Alžběta se vděčně přitulila k dceři a dala průchod slzám. Tentokrát už slzám radosti.

Cti otce svého a matku svou, aby se ti dobře vedlo a dlouho jsi žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.