Hana ležela v posteli už několik dní a nebyla schopná vstát. Nic jí sice nebolelo, ale hlava se jí motala, síly neměla žádné a vlastně se jí ani vstávat nechtělo.
Proč vlastně? přemítala Hana. Všechno důležité už jsem v životě zvládla: děti jsem vychovala, rodiče doprovodila na jejich poslední cestě. Teď tu jsem a přijdu si úplně zbytečná. Roky utekly ani nevím jak.
Nic ji nebavilo. Hana se rozhlédla po pokoji: ze stropu visely pavučiny a pohled jí padl na okno, za kterým měla kdysi zahrádku, nyní už zarostlou plevelem. Začínalo svítat, Hana zavřela oči a usnula.
Ve snu se jí zjevila maminka. Hana byla překvapená, protože maminka se jí zdála jen jednou, hned po pohřbu před třemi lety. Maminka se na ni laskavě dívala, natáhla k Hance ruce, snad chtěla svou dceru pohladit, ale jako by mezi nimi stála neviditelná zeď.
Haničko moje, promluvila maminka, zítra je tvůj poslední den…
Hanu jako by něco vytáhlo z toho snu. Vyskočila z postele, celá se třásla.
Poslední den? To už je konec? Proč tak brzy? zvolala do prázdna.
Představila si samu sebe, jak leží nehybná tady v této posteli, kolem děti, příbuzní, známí V domě nepořádek, zahrada zarostlá, co budou jíst? Rozběhla se po domě, ani nevěděla, čím začít.
Na kuchyni rychle zadělala těsto: Do večera vykyne, udělám koláče. Jestli se toho dožiju
Nalila do lavoru vodu, vzala hadr a pustila se do utírání prachu ve všech koutech. Uklidila všechno, co bylo povaleno. Pak se vrhla na podlahu.
Tak, doma je pořádek! vydechla Hana.
Ještě zahrádku! Hanka pobíhala po dvoře, nevnímala hlad ani únavu, v hlavě jí znělo jen: Poslední den! Poslední den!
Teprve když vytrhala plevel i z posledního záhonu, ucítila bolest v nohách.
Asi bych měla odpočívat Ne, až potom, nejdřív práce.
Vzpomněla si na těsto a běžela do domu.
Na stole už stály teplé koláče.
Tak, děti zítra přijedou, vypijí čaj, dají si koláček a zavzpomínají na svou mámu, řekla si Hana, jen ochutnám Opravdu se povedly!
Hana se posadila k oknu a zamyslela se:
Je to krásné, žít na tom světě.
Ale co se dá dělat, musí se připravit na poslední cestu.
Začala třídit oblečení, přemýšlela, co si vezme. Nakonec si vybrala nové šaty, které ještě nikdy neměla na sobě.
Upravila si účes, lehce se nalíčila a oblékla vybrané šaty. Podívala se do zrcadla a nezvykle se obdivovala:
Takovou krásu ani nevdávat do hrobu, ale spíš do světa!
S osudem ale není radno se přít Lehce si popovzdechla a šla si lehnout. Ale ani to nestihla venku se ozval rachot auta, které zastavilo těsně u její chalupy. Zatroubilo.
Asi k sousedům, pomyslela si Hana, ti tu mívali návštěvy často.
Po chvíli někdo zaklepal na dveře a pak znovu.
Že by děti přijely? Podívala se z okna. Ne, auto nepoznávala.
Takové auto! uteklo Hance, Kdo k nám asi bloudí? A otevřela dveře.
Na zápraží stál muž, pohledný, upravený. Hana si ho přeměřila.
No jo, je vyparáděný jak na svatbu! napadlo ji.
Vy jste Hana? zeptal se muž.
Ano
Já jdu za vámi. Omlouvám se, trochu jsem se zdržel po cestě…
Potřebujete něco? nechápala Hana.
Ano, zakoktal muž, váhal, co říct.
Asi jste se spletl.
Ne, ne, chci s vámi mluvit. Omlouvám se za nečekanou návštěvu.
No trochu pozdě, ale povídejte.
Já vím, je pozdě. Přišel jsem zdaleka, ještě jsem bloudil.
Když viděl zmatený pohled Hany, pokračoval:
Jsem Radek. A rád bych vás poznal.
Já měla dnes s někým jiným plány blesklo hlavou Hance.
Jak jste mě našel? vyzvídala Hana.
Psal jsem vám na Facebook, ale tam skoro nejste, tak jsem vás našel osobně, povím později. Rozhodl jsem se přijet.
A co s tebou, Radku? napadlo Hanu.
Radku, omluvte, ale já si už dlouhá léta na nové známosti nepotrpím, nechci nic měnit. Vraťte se domů.
Asi máte pravdu, měl jsem nejdřív zavolat. Na shledanou, Hano.
Muž se obrátil, v polovině cesty vytáhl krabičku vynikajících čokolád.
Promiňte mi.
A šel zpět ke svému autu.
Hana pocítila lítost, bylo jí Radka něčím líto. Cestoval celý den, asi má hlad.
Počkejte, Radku, pojďte dál, alespoň na čaj.
Muž s úsměvem popoběhl ke dveřím.
Rád, Hanko.
Vešli do domu.
Umyjte si ruce, ručník je támhle.
Hana nalila čaj, položí na stůl koláče.
Nenajezli byste se? zeptala se.
Kdybyste dovolila…
Samozřejmě, jen jezte.
Hana zjistila, že má sama velký hlad, a rychle prostřela, naštěstí bylo jídla dost.
Dobrou chuť, popřáli si navzájem a rozesmáli se.
Prvně po dlouhé době Hana jedla s chutí. Bylo jí s tím cizím mužem neobyčejně dobře a klidně, Radek byl skvělý vypravěč. Po hodině měla pocit, že ho zná celý život.
Hanko, když budeš něco potřebovat, řekni, pomůžu ti.
Hana sjela pohledem po jeho oblečení… A usmála se.
Pomoc? To bych potřebovala. Kůlna je na spadnutí, plot rozbitý…
Radek přemýšlel.
Hani, pomůžu, opravit zvládnu.
Rychle se zvedal k odchodu.
Děkuji ti, bylo to výtečné. Přespávat u vás nebudu, to by nebylo vhodné. Na shledanou, Hanko.
Šťastnou cestu, Radku!
Hana uklidila, sedla si na chvíli, pak šla spát, nebo spíš umírat, jak se domnívala.
Spánek přišel rychle. Byl to den plný pohybu.
Dcerko, proč jsi včera utekla? maminka jako by na ni čekala. Dnes skončil tvůj poslední den SAMOTY. Věděli jsme, jak těžko je ti samotné, proto ti posíláme anděla na pomoc. Neodháněj ho, ochraňuj ho.
Koho ochraňovat, maminko? Váš anděl už nejspíš utekl, zalekl se práce.
Maminka ji pokřižovala a rozplynula se ve světle.
Hned za svítání Hanku probudil rámus od auta. Vyhlédla a viděla náklaďák naložený stavebním materiálem. Pak přijel další, z kabiny vyšli chlapi a vykládali prkna.
Co to má znamenat? Já nic neobjednávala.
Chtěla jít všechny vypakovat, ale spatřila Radka, jak rozkazuje a usměrňuje, kam mají vše složit.
Po práci všichni odjeli.
Hana vyšla ven.
To je snad dřeva na nový barák!
Kolem poledne přijelo další auto. Dělníci vykládali plechy a další věci.
Vždyť to je plot! pochopila Hana, takovou dodávku měla minule sousedka. Vždy jsem obdivovala její nový plot.
Muži ihned začali montovat. Mezi nimi i Radek, ne jen že řídil, ale sám šikovně pracoval s nářadím.
Hana vyšla ven:
Radku, proč to děláte? zkoušela odporovat Hana.
Hanko, nestarejte se, všechno bude v pořádku, běžte radši dovnitř, dnes je chladno.
Hana se cítila ztracená. Život ji naučil mužům nevěřit, měla dva, a s žádným nebyla šťastná. Všechno musela zvládat sama, nikdo jí nepomohl. Teď ani nevěděla, jak reagovat.
Práce šla rychle. Během pár dní byl nový plot, opravená kůlna, nové podlahy, vyměněná kamna. Ale Hana tomu stále nechtěla uvěřit, měla pochybnosti.
Co asi chce? Že bych měla platit za práci?
Ale tolik peněz by Hana stejně neměla.
Dám, co mám, zbytek časem.
Když Radek, unavený ale spokojený, vešel do domu, Hanka mu řekla:
Radku, moc vám/vám děkuji, ani nevím, proč pro mě tohle všechno děláte
Hanko, co to říkáte.
A Hana mu podala peníze.
Tady, je to málo, ale zbytek splatím.
Ale co to, Hani? Vždyť jsem to dělal rád.
Vezměte si to, práce se musí zaplatit.
Radek odešel. Za chvíli Hana slyšela, jak odjíždí auto.
Vyšla před dům. Radek byl pryč. Nepřijel ani druhý, ani třetí den, ani po týdnu
Hana nevěděla, co má dělat. Smutek jí seděl hluboko v srdci. Nikdy nemohla přestat na Radka myslet, byl jí čím dál dražší.
Proč jsem ho urazila? Jak teď bez něj? Hana o něm přemýšlela, jako by ho znala věčnost.
Šla malátně po cestě, aniž tušila, kam míří. Potkala sousedku, která znala všechno a všechny.
Hanko, toho muže si važ, koukej, co pro tebe udělal! Je to chlap na svém místě!
Ale on už dávno odjel, sklesle řekla Hana.
To by ses divila, usmála se sousedka, jeho auto stojí na kraji vesnice celou noc.
Kde?
Tam, u odbočky na naši ves
Hana už ji neslyšela, běžela s touhou Radka najít. Ale ani stopu, auto nikde.
Asi si ze mě sousedka vystřelila, pomyslela si a šourala se domů.
V noci nemohla spát. Vstala, přehodila přes ramena deku a vyšla na zápraží. Byla zima, Hana se celá schoulila na schodku.
Proč jsem tak nešťastná a tak hloupá! nahlas si povzdechla a rozplakala se.
A vtom někdo doběhl, vzal ji do náruče a začal ji líbat na tváře.
Hani, neplač! prosil Radek.
Kde jsi byl tak dlouho? Proč jsi odjel?
Nikam jsem neodjel, nemohl jsem, protože tě miluji.
A já tebe, víc než život.
Hana se k němu pevně přitiskla. Její anděl, poslaný z nebe, byl zpátky.
Děkuji, maminko, pošeptala Hana a znova se rozplakala, tentokrát štěstím.
Život často dává další šanci, i když v ni téměř nedoufáme. Možná stačí jen otevřít srdce a nebát se pustit druhého dovnitř.
