Všichni pomáhají, jen ty jsi u nás zvláštní
Jano, hele, co kdybyste dneska přišly ke mně? ozvala se sestřina hlas s nesmělou nadějí. Petr odjel za prací, s dětmi je tu nuda.
Jana si promnula kořen nosu. V hlavě jí vířily možné výmluvy každá absurdnější než druhá. Říct něco o práci by Alice nevěřila, je přece sobota. Pro změnu zkusit únavu by znamenalo deset minut rozmluv o zdraví, odpocinku a životních moudrostech. Jana si skousla ret a zhluboka se nadechla. Připravila hlas na roli lítostivé oběti.
Ali, dneska to fakt nejde, Jani nakládala do hlasu maximum upřímné lítosti. Verunka se necítí dobře, jsou nějaké ty bacily, zůstáváme doma.
Na druhé straně zavládlo ticho, které okamžitě vystřídal sestřin vzdych tak těžký, že by s ním mohli na Vltavě točit reklamu na minerálky.
No to je škoda, zasténala Alice. Mohly jsme si pokecat, děti by si pohrály
Jana obrátila oči v sloup, vděčná, že to sestra nevidí. Jasně, děti by si pohrály. Přesněji, Verunka by naháněla ty mladší po bytě a my dvě bychom si dělaly odvárek v kuchyni.
Opravdu mě to mrzí, pokyvovala Jana do telefonu. Uzdravíme se a dáme vědět.
Alice si ještě chvíli vydechovala jak harmonika po tancovačce, popřála Verunce brzké uzdravení a zavěsila. Jana upřeně zírala na obrazovku. Celý hovor zabral čtyři minuty. Sestra se ani nezeptala, jak se má Jana samotná. O práci, zdraví, náladě ani slovo. Alice volala jen jediné jestli přijde neplacená výpomoc k hlídání dětí.
Ve dveřích se objevila Verunka. Zadívala se na mámu tak vážně, že by tím rozesmála i sochu svatého Václava.
Zase teta Alice? chtěla vědět.
Jana kývla a položila telefon na stolek vedle pohovky. Verunka si s povzdechem přisedla a schoulila se ke své mámě. V očích měla směs úlevy a mírného vzteku.
Mami, já už k ní nechci chodit, prohlásila rozhodně.
Jana pozvedla obočí, čekala, co přijde dál. Verunka si našla slova, skřípala zuby napětím a spustila:
Pořád mi tam dává hlídat děti. Musím za nimi běhat, hrát si, vymýšlet program.
Hele, nejstaršímu je pět! Já nejsem žádná chůva, mami, rozhořčila se ještě víc.
Jana se na svou devítiletou dceru usmála. Verunka už teď dokáže naprosto jasně formulovat, co jí vadí a nehodlá si to nechat pro sebe. Jana ucítila, jak se jí v hrudi rozlévá hrdost.
Neboj, pohladila Verunku po hlavě. To se už nestane.
Verunka se vděčně usmála a zmizela do svého pokoje.
Jana zírala do stropu, myšlenky plynuly jako tramvaje přes Hlavní nádraží.
Je to vůbec podivné. Alice je o čtyři roky mladší, ale už má čtyři děti. Čtyři! Jana zakroutila hlavou. Sama má jen Verunku, a té pořád dorůstají nohy z kalhot. Kolik energie, času a lásky ještě bude třeba v ní investovat. A teď si někdo naložil čtyři naráz.
Jana si mnula spánky a zavírala oči. Alice si vždycky myslela, že výchovu jejích ratolestí má na starosti celé okolí rodiče, Lubošovi rodiče, sousedi, známí, půlka příbuzenstva. Celá velká rodina maká pro blaho Aličiných dětí. Všichni, kromě Alice.
Jana se tomu tiše zasmála. Sama se pro pomoc mámě obracela jen v krajních případech nemoc, pracovní karambol, nemožnost se rozkrájet. Jinak zvládala vše sama. Bylo to peklo, hlavně prvních pár let, ale šlo to. A Verunka z ní vyrostla fajn holka. Samostatná, chytrá, tvrdohlavá akorát.
Kdežto Alice čím dál víc tlačila na pilu.
Jana setřásla z hlavy těžké myšlenky a zvedla se z gauče. Dnešní sesterské drama je za ní, malá výhra. Čekaly ji běžné sobotní povinnosti, které se samy neudělají. Jana zamířila do kuchyně vyskládat nádobí z myčky.
…Dny letěly v nekonečném kolotoči práce a domácnosti. V pátek večer mobil zavrněl Alice volá. Jana si povzdechla a zvedla to.
Jani, jak je Verunce? Aličin hlas byl přeslazený jak trdelník z pouti. Už zdravá?
Už je v pohodě, opřela se Jana o zeď. Lítá po bytě jak splašená.
Perfektní! Alice hned pookřála. Tak to u nás MUSÍTE strávit víkend i s přespáním!
Jana protočila oči. První kolo rodinné diplomacie zahájeno.
Je mi s dětmi fakt smutno, nasadila Alice ton ublíženého štěněte. Muž v Brně, děti zlobí.
Ali, s přespáním to fakt nedám, zavrtěla Jana hlavou. Ale v sobotu dopoledne se můžu stavit.
Nastalo mlčení nespokojeného zákazníka. Alice chtěla víc, ale nakonec vzala zavděk návštěvou bez spacáku.
…Sobotní ráno bylo šedivé, vítr foukal a tramvaj hučela jako starý Favorit. Jana oblékla kabát, zamkla byt a vydala se k sestře půl hodiny tramvají a deset minut pěšky.
Alice otevřela dveře a okamžitě začala pátrat pohledem za Janina záda.
Kde je Verunka? zamračila se.
Má práci, řekla Jana suše, dohání úkoly, píšou test.
Alice se tvářila, jakoby ochutnala kyselé okurky na lačno. Zabouchla dveře se špatně skrývaným rozčílením.
Neteř je nějaká protivná, založila ruce na prsou. Nechodí, nevolá, nedává o sobě vědět.
Jana pověsila bundu na věšák. Bytem už zněl řev a dupání malých dětí. Jana se otočila k sestře a podívala se jí do očí.
Už nechce být u vás chůvou, řekla klidně.
Alice v mžiku zrudla jako řepa v záhonu. Oči se jí zúžily vztekem.
To je normální! zvýšila hlas. Starší mají pomáhat s mladšími!
Možná u vás, nenechala se Jana. Ale ne s cizími dětmi.
Jakými cizími? zaprotestovala Alice. Vždyť jsou to její bratranci a sestřenice!
Je jí deset! Jana stiskla rty. Je to dítě, ne personál.
Alice přistoupila až nepříjemně blízko. Zpoza dveří doléhala upištěná hádka dětí, ale Alice jen přepnula na vyšší obrátky.
Je to záslužné pro budoucnost! vrazila prstem do Janina směru. Aspoň se s dětmi naučí zacházet!
Ona takové lekce nepotřebuje! i Jana zvýšila hlas. Nebudeme cvičit na vašich dětech!
Právě proto si to musí vyzkoušet! řvala Alice. Když nemáš další dítě, tak ať si zkusí moje!
Jana ustoupila krok, nevěřila svým uším. Alice už se neobtěžovala maskovat, oč tu běží.
Víš, co právě říkáš? nechápala Jana. Chceš z mojí dcery free chůvu!
A co má být? Alice dala ruce v bok. Já to sama nezvládám!
A proč sis pak pořizovala čtyři děti? vyletělo z Jany dřív, než stihla zarazit.
Alice lapala po dechu. Rudla jak pivo v plzni při západu slunce.
Ty máš skoro dospělou dceru! skučela Alice. Mohla by chodit aspoň každé úterý pomáhat!
To už byla poslední kapka. Janu bodla všechna křivda.
Máš teda nerv, zasyčela. Všechno hážeš na jiné.
Jen žádám pomoc! zuřila Alice.
Ne, ty ji vyžaduješ, popadla Jana kabát. Myslíš, že je svět tu pro tebe.
No a? dupala Alice. Rodiče mi pomáhají, tchyně taky! Jen ty děláš ofuky!
Rodiče už nemají věk na babysitting na plný úvazek, soukala se do bundy Jana. Mají právo na klid!
Oni pomáhají rádi! chytla Jana za rukáv.
Jana ruku vytrhla a couvla ke dveřím. Alice zuřila jako rozvodněná Vltava.
My už sem nepřijdeme, otevřela dveře. Najdi si jiné chůvy.
Neohlížela se na řev za sebou. Dveře za ní zaklaply.
…Ještě ten večer zvonil mobil máma. Jana se jen zamračila a zvedla hovor.
Jano, co jsi to udělala? hlas Aleny Vojtěchové se chvěl rozčilením. Alice tu brečí, je hotová! Dohnala jsi ji až k hysterii!
Mami, řekla jsem jí jen pravdu, Jana se svalila do křesla.
Jakou pravdu? máma zesílila hlas. Že odmítáš pomáhat sestře?
Pomáhat a dělat otroka je rozdíl, stiskla mobil Jana.
Ona je na to s dětmi sama! bědovala Alena. Petr služebně v Ostravě, doma sama, má toho dost!
To byl její výběr, Jana zůstala pevná. Ne můj a ne mé dcery.
Verunka by mohla tu a tam podržet oko na maličkých! máma to nevzdávala. Všichni Alice pomáhají, jen ty jsi naše zvláštní!
Ne, zarazila ji Jana. Moje dcera nebude chůvou jiným dětem.
To nejsou cizí děti! skoro řvala Alena. Jsou to vaše rodina!
Jana přešla k oknu. Venku se šeřilo, lampy rozsvěcely jednu po druhé.
Mami, jestli vás s tátou baví otročit vnoučatům, vaše věc, zamumlala. Já do té směny nenastoupím.
Jsi sebestředná! obvinila ji máma.
Mám svoje muže, dítě, Jana nezakolísala. Nebudu žít život své sestry.
Zavěsila dřív, než stihla máma něco dodat. Mobil nechala na gauči a dlaněmi si zakryla obličej.
Za chvilku ji zezadu objaly tenké ruce. Verunka se jí na chvíli zavrtala na rameno.
Mami, všechno jsem slyšela, pošeptala tiše.
Jana se otočila a pevně Verunku objala. Vdechla vůni jejích vlasů a pocítila úlevu.
Všechno to dělám kvůli tobě, zašeptala Janě do ucha. A budu vždycky.
Verunka se usmála. V těch očích bylo víc vděku než v celé reklamě na rumové pralinky.
Vím to, mami, stiskla mámě ruku. Děkuju.
Objímaly se u okna a dívaly se na noční Prahu. Někde na druhém konci města Alice dramaticky volala tchýni, máma rozesílala posměšky po celé rodině. Ale tady, v tom panelákovém bytě, vládlo klidné teplo.
Jana měla jasno. Jestli za to zaplatí vztahy s matkou a sestrou, tak ať. Verunka je důležitější. Její dětství, její svoboda i právo být prostě dítětem.
