Šťastná musíš být vždycky
Táta odešel od rodiny k jiné ženě, když byla Simonka ještě malá, sotva čtyři roky měla. Odešel krátce po Novém roce, na prahu se k ní obrátil: Promiň, řekl, a tiše za sebou zavřel dveře.
Maminka to přijala s naprostým klidem, skoro jako by to byla jenom další smutná jistota. V rodině žádná z žen nevydržela v manželství dlouho. Jenže pár týdnů nato, té chladné zimní noci, vypila potají všechen lék, co byl doma po ruce, a odešla z tohoto světa navždy, aniž by někoho vzbudila.
Ráno budila Simonka maminku dlouho a hlasitě. Nakonec se nějak nasnídala tím, co našla v lednici, a pak se zase pokoušela maminku vzbudit. Když už byla příliš unavená, usnula vleže vedle ní, tisknouc se k jejímu tělu.
Lednové dny jsou v Praze krátké a tiché. Když Simonka otevřela oči, venku už šero padalo. Probudil ji mráz, tak si přitáhla peřinu blíž a ještě víc se přitulila k mamince. Ale čím blíž byla, tím větší chlad z ní cítila. A tehdy pochopila mamince už žádné teplo zbylé nezůstalo, jen hluboký, nesnesitelný chlad. Horké slzy jí polévaly tváře.
Klíče zadrnčely v zámku, někdo vešel do předsíně. Simonka se rozběhla chodbou, v očích strach a doufání. Byla to teta Ivana, mamina mladší sestra.
Simonko, jsi doma? A kde je maminka? Volala jsem jí celý den, proč mi nebere telefon? Už jsem měla strach!
Holčička popadla Ivanu za lem kabátu, prudce ji zatahala k pokoji. Dívala se na ni velkýma uplakanýma očima, prstem ukazovala do ložnice, chtěla cosi zakřičet ale nevyšel jediný zvuk. Oči dokořán, ústa otevřená, tvář skřivená bolestí, slzy i sopel proudily, jen hlas nikde.
Ivana nikdy nebyla matkou ani jednou se jí nepodařilo otěhotnět. Po pěti letech to její muž nevydržel a odešel. O to víc milovala svoji neteř, pečovala o ni jako o svou vlastní dceru. Když tragédie přišla, Ivana vše vyřídila a stala se Simončinou poručnicí. Nic pro ni nebylo důležitější než dívka, avšak žádná léčba a terapie za celé tři roky nevrátily Simonce hlas.
Zima toho roku přišla na svatého Jana Křtitele, sníh padal vydatně a skřípal pod saněmi. Simonka a její kamarádky celý den řádily v parku na Letné, postavily sněhuláčí rodinu, válely se ve sněhu a dělaly anděly.
Tak, domů už, jsi celá zmrzlá a rukavice máš jak rampouchy! Ještě zajdeme do Žabky koupit mléko a těstoviny, popoháněla Ivana neteř.
U vchodu do obchodu seděl na pravé straně u dveří rezavý kocour. Čekal klidně, s očima napůl přivřenýma, jako by nic nepotřeboval, jen si tak dýchal čerstvý vzduch. Jen předními tlapkami pohyboval v mrazu. Simonka k němu přišla, přiklekla a pokynula Ivaně, ať jde do obchodu sama.
Dobře, hned budu zpátky. Nikam se mi odtud nehni!
Simonka pohladila kocoura, ten zvedl hřbet, spokojeně zamručel, přitáhl se blíž. Dívka ho objala kolem krku, přitiskla si jeho hlavu ke tváři. Najednou po ní začaly cákat horké slzy a kocour je radostně olizoval, až kýchnul a zase slízal.
No fuj, Simonko, co to děláš? Je přece špinavý, z ulice.
Ivana vzala holčičku za ruku a táhla ji k autu. Simonka se vzpírala, bránila, ale Ivana ji silou posadila dozadu a usedla za volant.
Kocour přešel k autu, díval se Simonce do očí a mňoukal.
To nejde, je už můj, a já ho tu nechávám, šeptala Simonka, slzy mazala po skle.
To jsi mluvila? Řekni to znovu! Ještě jednou, Simonko! vydechla Ivana.
Nemůžeme ho tu nechat. Umře beze mě! zakřičela holčička najednou přímo do její tváře.
Ivana se nezmohla na slovo, vyskočila z auta, popadla zrzavého kocoura do náruče a sedla si dozadu vedle Simonky. Kocour se na ni strachem přichytil drápky, ale když spatřil Simonku, hupnul jí na klín a zůstali tak v objetí.
Chceš toho kocoura? Tak dobře. Mohla jsi to říct rovnou, už dávno bych ti nějakého našla, usmívala se Ivana a tiskla neteř i s kocourem k sobě.
