Vzpomínám si, jak mi kdysi můj přítel Petr řekl:
V sobotu se zase kluci scházejí. Zvládneš zajet k rodičům?
Stála jsem tehdy u kuchyňské linky s hrnkem v ruce a na okamžik ztuhla:
Petře, zase?
No jasně. Jednou za měsíc jsme domluvení, sama to víš, odpověděl.
Věděla jsem. Už druhým rokem žijeme společně. Mě je třicet jedna, jemu třicet čtyři. Všichni jeho kamarádi mají od třiceti do pětatřiceti, mnozí mají manželky nebo přítelkyně. Ale jen já musím vždycky odejít, když se u nás ty jeho “chlapské večery” pořádají.
Někdy jdu k babičce, někdy k rodičům, jindy ke kamarádce. Vždy si připadám jako dítě, které rodiče dávají na noc pryč, aby měli chvilku klidu a mohli se bavit s přáteli. Je to ponižující.
První pánská jízda
Začalo to asi před rokem a půl, krátce poté, co jsme si začali budovat společné bydlení.
Petr přišel a řekl:
V sobotu přijdou kluci, budeme hrát deskovky. Mohla bys být nějaký večer jinde?
Zarazila jsem se:
Proč? Vždyť je to náš byt.
Rádi bychom měli večer jen mezi chlapy. Ať nás nic neruší.
A holky od ostatních taky odchází pryč?
Ne, ale většina kluků bydlí zvlášť. My jsme spolu bylo by to trapné.
Myslela jsem si: Tak dobře, ať si to jednou užijí. Šla jsem tehdy k Aleně, nejlepší kamarádce.
Petr se potom vrátil spokojený:
Díky, žes to umožnila. Bylo to super.
Za měsíc znovu:
Kluci domluveni, zvládneš být u rodičů?
Tak jsem jela tam. Další měsíc k babičce. A pak zase ke kamarádce. Tak to šlo půldruhého roku každý měsíc opouštím byt kvůli pánské akci.
Co mě pálí
Nedávno jsem zjistila, že partnerky jeho kamarádů zůstávají doma, když se u nich sejdou jejich chlapi s přáteli.
Zeptala jsem se Věry, přítelkyně od Karla, Petrova kamaráda:
Věro, a co děláš, když oni mají deskovkové večery?
Udiveně se na mě podívala:
Vůbec nic. Jsem doma, čtu si nebo peču v kuchyni. Oni jsou zavření třeba v obýváku.
A nevadí jim to, že jsi doma?
Proč by mělo? Je to i můj byt.
Oslovila jsem ještě další dvě dívky. Nikdo jiný nikdy byt kvůli “pánské jízdě” opouštět nemusí. Jen já.
Zeptala jsem se Petra:
Proč ostatní holky zůstávají a ty mě pořád žádáš, abych odešla?
Chvilku se zamyslel a řekl:
No Oni mají větší byty, dvě tři místnosti. Ty se můžeš schovat do ložnice, my jsme v obýváku. Ale my máme garsonku, nebylo by ti to příjemné.
Ale vždyť mi to nevadí. Dám si sluchátka a čtu si.
Radši prosím tě jeď. Bude to lepší pro všechny.
Pro všechny. Jen ne pro mě. Jim je lépe, když nejsem doma.
Co mě deptá: být cizí ve svém vlastním domově
Každý měsíc, když si balím věci na noc, mám pocit, jako bych patřila někam jinam. Platím za ten byt polovinu, je to můj domov, ale přesto mě tam jednou měsíčně nechtějí.
Vydám se k babičce a ona se ptá:
Zase jste se pohádali?
Ne, babi. Petr má pánskou jízdu.
A ty proč nejsi doma?
Je mi hloupé vysvětlovat, že mě přítel prosí, abych odešla, protože ho to zrovna baví víc.
Když přijedu k rodičům, mamka nevěřícně říká:
Vždyť jsi tu byla včera. Co se zase stalo?
Petr má “den bez žen”, odpovím.
Mlčí, ale v jejím pohledu vidím narážku.
Co mě bolí: dvojí metr
Petr často říká, jak je rád, že jsem nenáročná, že “jiné ženské chtějí pořád dárky, večeře, nebo dovolené”. Pro něj je úleva, že já nic takového nevyžaduju.
Většina chodí do restaurací dvakrát týdně, říká. A ty? Ty jsi chápavá.
Ano, nepotřebuji dárky každý týden. Do kavárny jdeme jednou za měsíc. Společně na dovolené jsme nebyli nikdy.
Jiné páry jezdí na výlety každého půl roku, pokračuje. A ty? Ani si nestěžuješ. Výborně.
Nenamáhám se argumentovat vím, že peněz zas tolik není, byť Petr vydělává obstojně.
Ale když jednou za měsíc chci zůstat doma, stanu se “náročnou”.
Copak je tak těžké jednou v měsíci odjet? říká mi. To není žádná hrůza.
Je to jednoduché? Zabalit si věci, opustit svůj domov na noc, protože muži potřebují mít “den bez žen”?
Já nechci dárky, netrávím čas na výletech ale zůstat doma už je příliš.
Co řekla jeho maminka: hlas rozumu
Jednou se to však dostalo k Petrově mamince, paní Novákové. A ta mi řekla:
Proč odjíždíš? Je to tvůj domov. Měla bys zůstat a jejich partu poznat.
Vysvětlila jsem jí:
Prý mají “den bez žen”, nebylo by mi to vlastní.
Kroutila hlavou:
Jsi jeho partnerka. Měla bys být součástí jeho života, znát jeho přátele. Pokud tě před nimi schovává, je to dost zvláštní.
Měla pravdu. Za ty dva roky jsem Petrovi kamarády skoro nepoznala. Nanejvýš zahlédnu, když přichází a já v chodbě už vycházím z bytu. Jenže já mám strach z nových lidí, jsem stydlivá. Je pro mě snadnější odjet, než sedět v koutě. Možná se ale bojím, že si pomyslí: Proč tam není? Petr ji vyhání?
Co jsem zjistila: že ho sami často nezvou
Nedávno jsem si ještě něčeho povšimla. Když Petr odmítne přijít na nějakou akci, protože musí do práce nebo je nemocný, oni se stejně sejdou beze mě, beze všeho a Petra jednoduše nepozvou.
Proč se sešli bez tebe? ptám se.
Já nechtěl, prostě se potkali sami.
A nepozvali tě?
Ne. Asi zapomněli.
Zapomněli. Anebo možná nechtěli zvát.
A to jsem zjistila, že tři už měli svatby. Petra nepozvali na žádnou.
Proč jsi nebyl na svatbě u Karla? ptám se.
Nevím. Prý měli rozpočet omezený.
Rozpočet? Nebo jim tolik zas neznamená, jak si myslí.
Jednou měsíčně zve kamarády k nám, vyhání mě pryč a oni ho nepozvou ani na vlastní veselku.
K čemu jsem dospěla: bojím se něco chtít
V posledních dnech nad tím přemýšlím: proč nikdy nežádám restaurace ani dovolenou? Proč každý měsíc odejdu z bytu? Bojím se. Bojím se chtít něco pro sebe, protože bych mohla přijít o něj.
Petr mi pořád lichotí, jak jsem nenáročná, a já mám strach ten obraz zkazit. Nechci být “náročná potvora”.
Tak prostě jedu pryč. Aby měl pohodlí. Aby zůstal se mnou.
Jenže čím víc nad tím bádám, tím víc cítím, že ztrácím samu sebe.
Kde stojím teď: rozhodnutí
V sobotu zase nastal “den bez žen”. Petr už naznačil:
Zajdeš k rodičům, že?
Mlčím. Přemítám: mám odejít, nebo zůstat?
Pokud půjdu, nic se nemění. Zase přejdu sama sebe, zase ukážu, že moje hranice jsou nedůležité.
Pokud zůstanu, přijde hádka. Petr mi řekne: “Kazíš mi večer, jsi teď nějaká náročná.”
Nevím, co je horší: opustit vlastní domov anebo zůstat a cítit vinu.
Jedno ale už vím jistě: takhle to dál nejde.
Ženy, stalo se vám, že vás přítel žádal odejít z domova, když měli sraz s kluky? Jak jste to nesly?
Muži, vysvětlete: proč potřebujete “pánské večery” a žádat partnerku, aby odešla z vlastního bytu?
Ženy, byly jste chválené za to, že jste “nenáročné”? Kam to podle vás vede?
Muži, když vás kamarádi nezvou na svatby, ale vy je sami zvete k sobě domů je to opravdu přátelství?
