Víla
– Až budu velká, stanu se vílou!
– Elenka, a proč zrovna vílou?
– Protože to chci!
Elenka sklouzla z matčiných rukou, kde právě přijímala gratulace ke svým pátým narozeninám, a uhladila si nadýchanou sukýnku.
– Mami, víly jsou všechny krásné a chytré! A navíc všechno zvládnou! Já to zvládnu taky!
– No jasně, že zvládneš! Alena ji chtěla obejmout, ale Elenka se vytáhla a odtančila kousek stranou.
– A dort?
– Bude za chvilku! Jdi zatím za dětmi, zahraj si. Až bude, zavolám tě, ano?
– Dobře!
Alena se s úsměvem dívala, jak Elenčiny obtížně natočené kudrliny poskakují, když malá dcera veselě běhá po zahradě.
– Roste z ní cílevědomá holka! A jak je rozumná na svůj věk. Které dítě v pěti letech umí tak jasně říct, co chce? To je neuvěřitelné!
– Hlavně, aby se jí ta víra v sebe nikdy neztratila, – přikývla její nejlepší kamarádka Petra. Některé matky by dítě hned brzdily, že musí být realista a že to nebude lehké, že je před ní dlouhá cesta Ale podle mě se má v dítěti hlavně věřit a podpořit ho. Můžu to potvrdit. Když moje Zdenička přišla poprvé do baletní školy…
– Jistě, Zdenička je tvůj poklad! Pomůžete mi s dortem, holky? Už je čas ho krájet, – roztočila se Alena na podpatcích a zamířila do kuchyně.
Velký, světlý dům se třásl dětským smíchem. Na podlaze bylo rozházené barevné konfety a zbytky z prasklých balónků. Někdo ledabyle pohodil rozmačkanou kytici tulipánů do rohu a Alena se při pohledu na ně zamračila. Ty květiny objednala její matka, paní Veronika, aby popřála vnučce. Teď už žila v Praze s dcerou, ale dlouho za nimi jezdila jen málo, měla raději Elenku u sebe na Jižním Městě.
– Dceři, tady u vás se necítím moc dobře, bála bych se něco rozbít. Působí to na mě až moc honosně, – povzdechla často Veronika.
– Mami, jakýpak snobismus? rozčilovala se Alena. Měli jsme prostě štěstí, oba s Karlem pracujeme, kolik můžeme. Máme právo si dopřát, na co vyděláme!
– Mně je stejně nejlíp doma, – uzavírala debatu Veronika. Hlavní je, aby Elenka byla v pořádku.
Veronika hlídala Elenku od narození, když Alena musela do práce.
– Mami, já nemám čas, – spěchala Alena s rychlou rtěnkou a pudrem před pracovním odchodem. Když teď polevím, všechno, čeho jsme dosáhli za těch posledních pět let, přijdu vniveč. Všude je tlak a závod, nejen o peníze. Ale hlavně myslím na Elenčinu budoucnost.
– Nebylo by pro ni důležitější, kdybys byla víc s ní, když je tak malá…?
– Mami, neotravuj! Kdo jiný se o moje dítě postará? Karel? Dneska je tady, zítra může odejít. Kdo ví
– Kde se v tobě bere taková nedůvěra, Alenko? kroutila hlavou Veronika. Má někoho?
– Odkud bych to měla vědět? Při všem tom kolotoči…Se synem je to vždycky složitější, – mávla rukou Alena.
Elenka byla od malička spíš slabá a často nemocná, na každou rýmu už byla babička zvyklá volat svého pediatra. Alena neměla čas řešit horečky.
– Mami, vždyť nemá ani čtyřicet! Dělejte, co je třeba, já jdu na poradu.
Elenka, klidně objímající babičku okolo krku, si tiše postěžovala.
– Nic, nic, zlatíčko moje. Uvařím ti čaj, pak spolu přečteme pohádku. Co chceš?
– O víle?
– I třeba o víle.
– Jupí!
Hezkou pohádkovou knížku přivezl Elence z Vídně táta.
– Karle, ale je německy! listovala Veronika.
– Aspoň se malá začne učit druhý jazyk. Tys ona učila na filozofické fakultě, ne? Dětská knížka pro tebe nebude problém.
– Nebude, ale Elenka se bude muset začít učit dřív, než jsem myslela, – usmála se Veronika.
Péče o vnučku, její radosti i drobné smutky, teď naplnily celý Veroničin svět a ona byla ráda, že její život má opět smysl.
Posledních deset let, odpozice Alena dostudovala a vdala se, plynulo Veronice v jakémsi mlhavém oparu. Alenu vídala jen občas, dcera měla pořád málo času. Unavila se, když ji pořád prosila, aby přišla aspoň na chvíli. Chyběly jí doby, kdy Alena, vracející se ze školy nebo fakulty, sedávala v kuchyni s nohama pod sebou a spolu pily čaj s mátou, svěřovaly si zážitky dne. Pro Veroniku byla Alena celý její život.
Porodila ji velmi mladá, těsně po maturitě. Ukvapené manželství s prvním spolužákem nevydrželo, rozvod přišel brzy, a malá Alenka zůstala jedinou připomínkou někdejších vášní a nadějí. Když byly Alence dva, ochrnula Veroničina maminka a celé dny i noci bylo třeba se starat nejdřív o ni, potom o dítě. Kde by našla čas myslet na sebe či na lásku? Vždycky sama sebe vnímala jako nenápadnou ženu, ale v rysu její tváře bylo přece jen cosi, co okolí nutilo si ji dlouho pamatovat.
To, co u ní bylo jen naznačené, u Aleny rozkvetlo v opravdovou krásu. Veronika své dceři dala, co mohla bálové tance, hudební školu, angličtinu i francouzštinu. Na konci gymnázia mohla s klidem říct, že svou úlohu splnila. Vadila jí jen Alenina urputná tvrdost vůči všem, kdo jí stáli v cestě. Vlastní zájmy byly pro Alenu vždy na prvním místě.
– Mami, potřebuji tamty lodičky. Chápeš? Na první pracovní pohovor si nemohu vzít to, co mám doma. Musím zapůsobit.
A Veronika vyndávala odložené peníze na dovolenou a dávala dceři. Co na tom, že nebude moře, hlavně když je Alena spokojená.
Svatba s Karlem byla vyvrcholením toho všeho. Veronika plakala štěstím, když její krásná dcera vcházela do sálu nejdražší restaurace v Hradci. Pravda, Karel jí od začátku nesedl něco na něm… Ale říkala si, hlavně že je Alena spokojená. Sama Alena těsně před svatbou řekla:
– Mami, tenhle sňatek není jen o citech. Máme jasnou domluvu. Oba víme, co kdo chce.
– To je přece divné, holčičko…
– Ne moderní svět! Smlouva je víc než pouhé city.
– Hlavně, že budeš šťastná
Dál o tom nikdy nemluvily. Alena se ponořila do byznysu, který jí z velké části zařídil Karel, a dlouho se nedařilo splnit smluvený bod narodí se chlapec.
Elenka byla překvapením.
– Všem těm lékařským vyšetřením už vůbec nerozumím! skládala modrou přikrývku, přesvědčená, že to určitě bude kluk. Třikrát mi řekli, že čekám kluka! A kde je?! Vypadá snad jako kluk?
– Alenko, ale že je to holčička, není zlé!
– Vždyť ano, mami! Jen mě to prostě rozhodilo. A hlavně je to jinak, než jsem čekala…
– Syn bude. Ještě přijde čas…
Ale něco se zaseklo. Alena obcházela lékaře, zkoušela všechno možné, střídala kliniky, ale bez úspěchu.
– Snad už je čas soustředit se spíš na Elenku, co? navrhla jí jednou matka.
Alena na to chvíli přemýšlela a svolila, že aspoň částečně budou zase pohromadě. Tak se stalo, že s první Elenčinou horečkou se Veronika přestěhovala k nim.
– Mám tu všechny podmínky, – přesvědčovala ji Alena, – hlavně dítě je blízko.
Veronika si s povzdechem zvykla na svůj nový pokoj, útočiště v rodinném domě, ale byla šťastná za blízkost vnučky a snažila se nevšímat si napětí mezi dcerou a zetěm.
– Babi, tady je víc místa než u tebe! Nemůžu si pořídit pejska?
– To se musíš zeptat maminky.
– Proč? Vždyť je to i tvůj domov.
– Ne, zlatíčko. Tenhle dům patří tvým rodičům. Já mám svůj byt, tam rozhoduji já. Tady jsem jen host.
– Takže tady mi nic nemůžeš zakázat?
– Záleží na čem. Převrhnout mléko ke snídani můžu. Ale psa povolit? To ne.
Elenka chvíli přemýšlela… Pak rozhodně vstala:
– Zeptám se taťky!
A opravdu, večer zašla do otcovy pracovny:
– Tati, máš mě rád?
Karel zaskočen z téhle konverzace s dcerou se viděl hlavně letmo, většinou jen: Ahoj, malá.
– Samozřejmě. Každý rodič má své dítě rád.
– To mi nestačí. Potřebuju, aby jsi mě měl rád ty.
– Co by sis přála? Novou panenku?
– Ne! Já chci pejska!
– Robota?
– Proč robota? Já chci opravdového pejska!
– Velkého?
– Může být i malý, hlavně aby byl hodný.
– Až nějakého vybereš, dej mi vědět…
Aleně se to ale příliš nelíbilo, a za zavřenými dveřmi večer s Karlem dlouze debatovali, netušíc, že malá sedí na druhé straně a poslouchá:
– To není hračka, – namítala Alena. Je to velká zodpovědnost.
– Máme tvou matku, máme paní na úklid. Maximálně si připlatíme a dítě bude šťastnější.
– A veterinář? Výběh? Všechno další?
– Vždyť je tu spousta ordinací, otevři si vlastní. Nebo vezměte obyčejného voříška a vystaráno.
– Ale… to dítě zvyká, že může mít všechno
– A proč by ne? Když můžeme dopřát vlastní dceři, proč by neměla mít radost?
Spor skončil tím, že za dva dny měl Elenka doma malého trpasličího špice. Za pár měsíců, krátce po narozeninách, už byly s babičkou zpátky v bytě v Hostivaři. Alena byla teď tichá a vzdálená, ráno mlčky vypila kávu a zmizela na celý den. Vyhýbala se všem otázkám.
– Babi, co je s mámou?
– To ti jednou vysvětlí sama, Elenko
Když jednoho večera vtrhla Alena do bytu:
– Balení, mami. Jedeme. A sbal věci i Elenky.
Veronika neříkala nic, jen sledovala smutek v dceřiných očích. Později jí předložila šálek čaje a chtěla se jí podívat do tváře. Alena se dívala jinam:
– Neptej se. Rozvádíme se.
Veronika jen vydechla:
– Má jinou. A má už syna…
Alena sklonila hlavu, schovala tvář… a rozesmála se:
– Myslela sis, že budu plakat? Ne, mami. Nevyšlo to
Pro Veroniku zůstaly důvody rozvodu tajemstvím. Ale rozvod proběhl rychle, Karel se ukázal jako férový muž a pomohl nové domácnosti. Alena se rychle postavila na vlastní nohy koupila byt v Nuslích, zrenovovala jej hezky pro svou i dceřinu potřebu.
Elenka rostla dál, překvapovala výsledky ve škole i houževnatostí. Co si vzala do hlavy, muselo se stát, jiná možnost nebyla. Alena nad tím po letech jen mávla rukou a plnila skoro všechny Elenčiny rozmary; ostatně, holka byla šikovná a život je tvrdý.
– Aleno, takhle ji moc rozmazluješ, protestovala občas Veronika.
– Mami, co je na tom špatného, když má to, co chce? Aspoň se naučí obstát.
– Mám strach. Co když ji život někde zastaví?
– To se nestane, mami. Máš ji vidět, jak si vždycky najde cestu.
Veronika už na dceru netlačila, viděla, že to nemá cenu. Na Elence to mělo svůj vliv. Po střední chtěla na univerzitu volila stejnou fakultu, jako kdysi Alena i Veronika. Studium ji vcuclo, doma se téměř neukazovala.
O Elenčině osudu se Veronika dozvěděla jako poslední:
– Ty se chceš vdávat? Za koho, Elenko? popadla Veroniku slabost, šálek jí vypadl z ruky a rozbil se.
– Ondřej Petřík, – Elenka zazpívala a vyškrábala se s nohama na gauč no, vlastně Ondra! Můj Ondra!
– A kdo je to?
– Učí na univerzitě, ale ne u mě. Je fajn, mladý…
Teprve od Aleny se později dozvěděla, že Ondřej je ženatý.
– Ale… a to ti nevadí?
– Není to můj problém, mami. Já řeším štěstí Elenky. Zamilovala se a chce právě jeho.
– Kde jsem vás tak pustila ze zřetele? – zoufala si Veronika. Takhle to nejde. Breeze do rodiny
– Je to jeho volba, mami. Nejsme ve středověku. Uklidni se.
Svatba nebyla veselá. Ondřejovi rodiče vůbec nepřišli, Karel poslal dceři radši byt. Alena zařídila vybavení, Elenka měla oči jen pro svatební šaty.
– Mami, koukej! Ty šaty jsou fakt kouzelné! Chci je!
– Ty šaty se jmenují Víla, řekla prodavačka.
– Vidíš, mami, když jsem byla malá, chtěla jsem být vílou! A jsem! Můj život bude pohádka!
– Bude – pronesla tiše Alena, šroubujíc v ruce jemnou krajku.
Veronika odjela po obřadu domů.
– Necítím se dobře, nebudu rušit oslavu
Viděla ještě, jak Elenka tančí a v ruce drží bílého holuba, kterého měla vypustit před Zámečkem. Najednou si uvědomila, jak je vnučka tou bledou, vystrašenou ptáčicí, která by nejraději uletěla z pevných prstů.
– Pane Bože co už nadělám špitla Veronika. Musím mít sílu. Ještě ji třeba…
Manželství Elenky se rozpadlo za méně než rok. Hned po narození holčičky. Nová milenka Ondřeje byla Elenčina spolužačka. Když Elenka jednou těhotná šla vyřídit papíry na univerzitu, načapala manžela s novou láskou v prázdné učebně. Potichu zavřela dveře, ale neudržela se a bouchla jimi tak, až se třásla okna a kolem se ozval křik.
– Co se stalo? Něco tu běhá?
– Jo, hnusný brouk, – mávla Elenka rukou a šla pro papíry.
– Co teď? ptala se Aleny.
– Nezvládlas to? A neumíš mu domluvit?
– Proč, mami? Co je správné? Nikdy jsem nepřemýšlela, jaké to je, když chce něco někdo jiný…
– Co tím myslíš?
– Že přede mnou měla žena také nějaké přání. Chtěla lásku, otce pro dítě A pak přišla víla, co všechno dostane. Nyní vše dostává jiná
– Hloupé řeči! Nechci, abys byla slabá.
– Už nejsem dítě, mami. Vyrostla jsem. Křídla víly už mě neunesou
Alena dál něco říkala, ale Elenka už ji neposlouchala. Musela si dál poradit sama.
Veronika balila věci a utírala slzy, dohlížela na pravnučku.
– Neboj, zlatíčko, máš silnou maminku. My to zvládneme!
Alena s nimi nezůstala, Veronika jen nechala klíče a poprosila, ať zalévá květiny.
Za pár let šla starým parkem mladá žena a malá holčička vybíhala před ní, chvilku šla ruku v ruce. Byly si tak podobné, že nebylo pochyb to byla její dcera.
– Podívej, co jsme dneska v školce dělali! holčička prohledává batůžek a vítězoslavně vytahuje hůlku s hvězdou z fólie. Jé, zmačkala se!
– Co to je, Niki?
– Kouzelná hůlka! Jako víla z pohádky. Jen omáčklá…
– No a? To nevadí, – Elenka srovná hvězdičku a mávne hůlkou. Vidíš? Funguje! Není to důležité?
– Jak to víš? Co jsi si přála?
– Aby nám bylo doma dobře. A abychom byli zdraví!
– Nefunguje, – Niki sklopí hlavu. Babička je v nemocnici.
– Ale není. Už je doma.
– Opravdu? radostně poskočila.
– Opravdu. Až přijdeme, přivítá nás.
Dej mi ji! Teď já! a vesele mávla hůlkou, přitom šeptala přání.
– Co sis přála, Niki?
– Nepovím!
– Tak to není fér! Elenka se zasmála a narovnala dceři uvolněné kudrliny. Já ti to řekla.
– Jedno ti řeknu a ostatní ne. Přála jsem si, abychom byli navždy spolu – zašeptá a Elenka klekne, aby jí viděla do očí.
– O babičce?
Dívka přikývne.
– To slíbit nemohu, nejsem teď už opravdová víla. Ale můžeme být spolu, co to půjde a milovat se i na dálku. Když jsi ve školce, nebo já v práci, stejně se máme rády, že jo?
Niki přikývne a mávne hůlkou.
– Tak já si radši přeji, aby byla babička úplně zdravá a byli jsme spolu ještě dlouho. Můžu to tak, mami?
Elenka vstane, uhladí sukni a vážně přikývne.
– To je to nejkrásnější přání. A teď pojďme s hůlkou za babičkou. I ona může něco přát. Nakonec, je to naše skutečná víla.
– Opravdu?
– Jasně! Ta nejlepší na světě!
